Camilla Läckberg

Camilla Läckberg

Erika Falcková & Patrik Hedström 06. Mořská panna

PROLOG

Věděl, že dřív nebo později to vyjde na světlo. Něco takového nešlo utajit. Každé slovo ho vracelo blíže k tomu nepojmenovatelnému, strašnému, co se tolik let snažil potlačit.

Nedokázal tomu už dál unikat. Rychle kráčel a ranní vzduch mu plnil plíce. Srdce prudce bušilo. Nechtěl tam jít, ale musel. Rozhodl se všechno ponechat náhodě. Jestli tam někdo bude, promluví. Když ne, bude pokračovat dál do práce, jako by se nic nestalo.

Ale když zaklepal, dveře se otevřely. Vešel dovnitř a mhouřil oči v šeru. Proti němu ale nestál ten, koho očekával, nýbrž někdo úplně jiný.

Dlouhé vlasy se jí rytmicky vlnily po zádech, když za ní šel do pokoje. Začal mluvit, ptát se. Myšlenky mu probíhaly hlavou. Nic nešlo podle plánu, ale snad to bylo i tak správně.

Najednou zmlkl. Projela jím tak ostrá bolest, až se mu hlas zlomil uprostřed slova. Pohlédl dolů. Viděl, že z rány po noži prýští krev. Pak nový zásah, nová bolest. Čepel otáčející se v ráně.

Pochopil, že je po všem. Že všechno skončí právě tady, i když toho chtěl ještě tolik dělat, vidět, prožít. Byla v tom jakási spravedlnost. Nezasloužil si svůj krásný život ani všechnu tu lásku, kterou dostal. Ne po tom, co udělal.

Když bolest ohlušila jeho smysly a nůž přestal bodat, objevila se voda. Pohupující se loďka. A ve chvíli, kdy ho obklopilo studené moře, necítil už vůbec nic.

To poslední, co si pamatoval, byly její vlasy. Dlouhé, tmavé.

„Jsou to už přece tři měsíce! Proč jste ho ještě nenašli?“

Patrik Hedström se zahleděl na ženu proti sobě. Pokaždé, když ji viděl, vypadala unavenější a sešlejší. Na policejní stanici v Tanumshede chodila každý týden. Každou středu od té doby, co její muž počátkem listopadu zmizel.

„Děláme všechno, co můžeme. To přece víte, Cio.“

Beze slova přikývla. Ruce složené na klíně se jí lehce třásly. Pak na něho pohlédla očima plnýma slz. Nebylo to poprvé, co musel Patrik tomuto pohledu čelit.

„Už se nevrátí, že?“ Teď se jí netřásly jen ruce, ale i hlas a Patrik musel přemáhat chuť zvednout se, obejít stůl a položit jí ruku na křehké rameno. Bylo ale zapotřebí, aby se choval profesionálně, proto potlačil své ochranitelské instinkty. Na okamžik se zamyslel nad odpovědí. Nakonec se hluboce nadechl a souhlasil: „Také si to myslím.“

Více otázek nepoložila a viděl, že jeho odpověď jen potvrdila to, co Cia Kjellnerová už sama věděla. Její muž se domů nevrátí. Třetího listopadu vstal v půl sedmé, osprchoval se a oblékl, kývl svým dvěma dětem a manželce a těsně po osmé ho viděli jít z domova do práce ve sklenářské firmě. Od té chvíle jakoby se propadl do země. Nedošel na sraz se svým kolegou, s nímž společně dojížděli autem. Zmizel někde cestou mezi domovem nedaleko sportovního hřiště a domem kolegy u fjällbackého minigolfu.

Probírali celý jeho život. Pátrali po něm prostřednictvím jiných policejních stanic, mluvili s více než padesáti osobami jak na jeho pracovišti, tak mezi přáteli a příbuznými. Zjišťovali, jestli neměl dluhy, od kterých by si přál uprchnout, milenku, zpronevěru na pracovišti, cokoli, co by mohlo vysvětlit, že usazený čtyřicetiletý muž s manželkou a dvěma dorůstajícími dětmi jednoho dne prostě zmizí. Nic nezjistili. Neexistoval žádný náznak, že by odcestoval do ciziny nebo že by se ztratily peníze ze společného konta manželů. Magnus Kjellner se vypařil.

Když Patrik vyprovodil Ciu, opatrně zaklepal u Pauly Moralesové.

„Pojď dál,“ ozvalo se okamžitě, a když vešel, zavřel za sebou dveře.

„To byla zase ta manželka?“

„Ano,“ s povzdechem přikývl Patrik a sedl si na židli před Pauliným psacím stolem. Zvedl nohy na stůl, ale když zahlédl Paulin nevrlý pohled, hned je zase položil na zem.

„Myslíš si, že je mrtvý?“

„Zdá se,“ odpověděl. Poprvé nahlas vyslovil to, čeho se obával od prvních dnů po Magnusově zmizení. „Přece jsme už všechno ověřili a ten chlápek neměl žádný z obvyklých důvodů ke zmizení. Asi prostě jen normálně odešel z domova a pak… je pryč.“

„Ale nikde se nenašlo tělo.“

„Přesně tak,“ potvrdil Patrik. „Ale kde máme hledat? Přece nemůžeme procedit celé moře a propátrat všechny lesy kolem Fjällbacky. Musíme jen vyčkávat a doufat, že se někde vynoří. Mrtvý, nebo živý. Jsem momentálně v koncích. A nevím, co pořád říkat Cie, když se tu každý týden objeví a očekává nějakou novinku.“

„Ber to jako její způsob, jak se s tím vyrovnat. Má pocit, že něco dělá a nesedí jen doma a nečeká. Já osobně bych z nečinnosti zešílela.“ Paula vrhla pohled na fotografii, kterou měla vedle počítače.

„Ano, já vím. Ale kvůli tomu to není o nic lehčí.“

„To ne, máš pravdu.“

Místnost na chvíli ztichla, až se nakonec Patrik zvedl. „Doufám, že se přece jen objeví, tak či onak.“

„Uvidíme,“ řekla Paula, ale její hlas zněl stejně poraženecky jako Patrikův.

„Jsi jako hroch.“

Anna významně ukazovala na sestřino břicho.

Erika Falcková se otočila k zrcadlu bokem stejně jako Anna a nemohla než souhlasit. Panebože, je obrovská! Vypadá jako ohromná hora zakončená malou hlavičkou, podle níž se dalo identifikovat, o koho jde. Když čekala Maju, byla ve srovnání s tímto obrem jako proutek. Jenomže tentokrát to budou dvojčata.

„Fakt ti nezávidím,“ utrousila Anna s trochu brutální otevřeností mladší sestry.

„Díky,“ řekla Erika a šťouchla do ní břichem. Anna jí to oplatila a málem obě ztratily rovnováhu. Mávaly pažemi ve vzduchu a rozesmály se tak, až se opravdu skulily na zem.

„To snad není pravda,“ zajíkala se Erika a utírala si z koutku očí slzy. „Jsem jako kříženec velryby se slonem.“

„Jsem ti za to strašně vděčná, protože si vedle tebe teď aspoň připadám jako víla.“

„Jen si posluž,“ odpověděla Erika a pokusila se vstát. Ale moc to nešlo.

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídla se Anna, ale ztratila rovnováhu a padla znovu na zadek. S plným porozuměním na sebe pohlédly a jednohlasně vykřikly: „Dane!“

„Ano? Co se děje?“ zaslechly z přízemí.

„Nemůžeme se zvednout.“

„Cože?“ volal nahoru.

Na schodech směrem k ložnici se ozvaly jeho kroky.

„Co to tu děláte?“ zeptal se pobaveně, když viděl Annu a švagrovou Eriku sedět na zemi vedle zrcadla.

„Nemůžeme se zvednout,“ vysvětlila Erika co nejdůstojněji a natáhla k Danovi ruku.

„Počkej, přinesu zvedák,“ dobíral si ji Dan a naznačil, že pro něj zaběhne dolů.

Anna se tak rozesmála, až se musela položit na záda.

„No počkej, třeba to půjde i tak.“ Dan vzal Eriku za ruku, aby jí pomohl nahoru. „Aúúú…!“ zanaříkal.

„Bez těch zvukových efektů, jestli smím prosit.“ Erika se pracně zvedla.

„Tedy, ty jsi ale obrovská,“ prohodil Dan a Erika ho praštila do ramene.

„Už jsi mi to řekl nejméně stokrát a nejsi sám. Mohl bys s tím laskavě přestat? Co kdyby ses místo toho podíval na vlastního tlouštíka!“

„Moc rád.“ Dan pomohl nahoru i Anně a nezapomněl ji políbit.

„No, možná bychom se raději měly věnovat tomu, proč tu jsem,“ připomněla Erika a popošla k sestřině šatníku.

„Nechápu, jak si můžeš myslet, že bych ti mohla pomoct,“ kolébala se za ní Anna. „Z mých věcí ti sotva něco bude.“

„Co mám dělat?“ Erika zoufale hledala mezi ramínky ve skříni. „Křest Christianovy knihy je dnes večer a jediné, co mi doma padne, je Majin indiánský stan.“

„Dobře, dobře, něco snad najdeme. Kalhoty, co máš na sobě, vypadají dobře a někde tu mám halenku, která by ti mohla být. V každém případě mně je velká.“

Anna vytáhla fialovou tuniku s výšivkou. Erika si sundala tričko a s Anninou pomocí navlékla tuniku přes hlavu. Stáhnout ji přes břicho bylo stejné jako nacpat párek do střívka, ale nakonec to šlo. Otočila se k zrcadlu a kriticky se prohlížela.

„Jsi strašně krásná,“ pravila Anna a Erika se na odpověď ušklíbla. V současném stavu slovo „krásná“ znělo jako utopie, ale aspoň vypadala slušně.

„Ta bude dobrá,“ usoudila a pokusila se ji zase stáhnout, což bylo možné až s Anninou pomocí.

„Kde se ta sláva koná?“ zeptala se Anna, zatímco tuniku znovu uhladila a pověsila na ramínko.

„V Grandhotelu.“

„To je tedy od nakladatele hezké, uspořádat takovou slávu pro debutanta,“ mínila Anna a šla ke schodišti.

„Je to od nich milé. A knížka se na prvotinu neuvěřitelně dobře prodává a budou tam i zástupci médií, aspoň podle toho, co jsem od vydavatelky zaslechla.“

„Co si o knížce myslíš ty sama? Předpokládám, že se ti líbí, protože jinak bys ji asi vydavatelství nedoporučovala. Jaká je?“

„Je…,“ Erika se odmlčela a opatrně scházela za svou mladší sestrou po schodech. „…Je magická. Temná a krásná, zneklidňující a silná a… ano, nejlíp jde asi popsat právě slovem magická.“

„Christian musí být přešťastný.“

„Ano, to ano.“ Erika se nad tím slovem zamyslela a šla do kuchyně připravovat kávovar. „Určitě, ale současně…“ Zmlkla, aby se nespletla v počítání odměrek kávového prášku. „Byl strašně šťastný, když se vydavatelka rozhodla knihu vydat, ale měla jsem pocit, jako by v něm práce na knize něco probudila. Těžko říct, vlastně ho tak dobře neznám. Ani nevím, proč se s žádostí o pomoc obrátil právě na mě, i když jsem mu pochopitelně ráda vyhověla. S psaním nějaké zkušenosti mám, přestože sama romány nepíšu. Na začátku šlo všechno skvěle, Christian byl pozitivní a otevřený všem návrhům. Ale ke konci se už hovorům o knize vyhýbal. Neumím si to vysvětlit. Je trochu výstřední, nejspíš je to tím.“

„Tak to si našel správné povolání,“ dobírala si ji s vážnou tváří Anna a Erika se k ní obrátila.

„Chceš říct, že jsem nejen strašně tlustá, ale také excentrická?“

„Nerozptyluj se.“ Anna ukázala ke kávovaru, který Erika právě zapnula. „Káva je lepší, když se do ní dá i voda.“

Kávovar souhlasně zanaříkal, Erika ho vypnula a zamračeně pohlédla na svou sestru.

Cia domácí práce vykonávala jen mechanicky. Talíře a příbory opláchla, naskládala nádobí do myčky, odstranila zbytky potravy z odpadu ve dřezu a celý ho pak vyčistila čisticím prostředkem. Potom si namočila hadřík, pečlivě ho vyždímala a otřela kuchyňský stůl od drobků.

„Mami, můžu jít za Sandrou?“ Do kuchyně vešla Elin a trucovitý výraz na jejím patnáctiletém obličeji jasně naznačoval, že očekává zamítnutí.

„Přece víš, že to nejde. Večer přijde babička a dědeček.“

„Jsou tu pořád! Proč musím být kvůli nim doma?“ Hlas teď zněl hádavě a to Cia těžce snášela.

„Chtějí vidět tebe a Ludviga. Snad pochopíš, že by je mrzelo, kdybys nebyla doma.“

„Ale to je hrozná otrava! Babička vždycky začne plakat a děda ji napomíná, aby přestala. Já chci jít za Sandrou. Budou u ní všichni.“

„Teď asi trochu přeháníš, ne?“ namítla Cia. Vymáchala hadřík a rozložila ho, aby uschl. „Nemyslím si, že tam budou všichni, jak říkáš. Můžeš tam zajít jiný večer, až nebudeme mít návštěvu.“

„Tatínek by mě pustil.“

Cie se sevřel hrudník. Už nemohla dál. Odmlouvání a trucovitost ji zmáhaly. Magnus by si s Elin věděl rady. Uměl by se s takovou situací vypořádat. Ale ona to nezvládala.

„Tatínek tu není.“

„A kde je?“ zakřičela Elin a začaly jí téct slzy. „Utekl ti? Určitě tě měl plné zuby. Jsi nemožná.“

Ciu to omráčilo. Kolem ní jako by se rozhostilo mrtvolné ticho a všechno se propadlo do šedé mlhy.

„Je mrtvý.“

Její hlas zazněl cize.

Elin na ni zírala.

„Je mrtvý,“ zopakovala Cia. Cítila nepochopitelný klid a pocit, že se vznáší nad svou dcerou a zdálky scénu jen pozoruje.

„Lžeš,“ vyhrkla Elin a hrudník se jí namáhavě zvedal a klesal, jako by právě uběhla mnoho kilometrů.

„Nelžu. Myslí si to policie. Vím, že to tak je.“ Když teď slyšela vlastní slova, pochopila, že je to pravda. Doposud si ji nechtěla připustit, upínala se k naději. Ale pravda je taková, že Magnus je mrtvý.

„Jak to můžeš vědět? A jak na to přišla policie?“

„Nikdy by nás neopustil.“

Elin vrtěla hlavou, jako by něčemu takovému odmítala uvěřit. Ale Cia na ní viděla, že už i ona to ví. Magnus by sám od sebe nikdy nezmizel.

Popošla několik kroků k dceři a objala ji. Elin se vzpírala, ale za okamžik se podvolila a nechala se objímat jako malá holčička. Cia ji hladila po vlasech a dcera plakala stále silněji.

„Psst…,“ uklidňovala ji Cia. Měla pocit, že oč je její dcera slabší, o to je ona silnější. „Jdi za Sandrou. Já to babičce a dědovi vysvětlím.“

Pochopila, že teď už o všem bude rozhodovat jen ona sama.

Christian Thydell na sebe hleděl do zrcadla. Někdy si nebyl jist, co si o sobě má vlastně myslet. Bylo mu čtyřicet. Roky jen pádily a teď viděl muže, který byl už nejen dospělý, ale jemuž dokonce začaly řídnout vlasy na spáncích.

„Sluší ti to.“ Christian sebou škubl, když se za ním objevila Sanna a objala ho kolem pasu.

„Polekala jsi mě. Nesmíš se tak plížit.“ Odtáhl jí ruce, a než se k ní otočil, v zrcadle zahlédl její zklamaný výraz.

„Promiň.“ Posadila se na postel.

„Také ti to moc sluší,“ řekl a cítil se ještě provinileji, když viděl, jak se po té bezvýznamné pochvale rozzářila. Současně ho to rozčilovalo. Nenáviděl, když se chovala jako štěně, které vrtí ocáskem, jen co si ho páníček povšimne. Jeho manželka byla o deset let mladší než on, ale občas mu připadalo, že rozdíl mezi nimi je dvakrát tak velký.

„Pomůžeš mi zavázat kravatu?“ Popošel k ní a ona se zvedla a navyklým pohybem uvázala uzel. Bylo to perfektní hned na první pokus. Pak ustoupila o krok dozadu, aby mohla své umění ocenit.

„Večer budeš mít velký úspěch.“

„Hmm,“ zamumlal, protože nevěděl, co se od něho očekávalo.

„Mami, Nils mě bije!“ Melker přiběhl, jako by ho honila celá smečka divokých vlků, a upatlanýma rukama se chytil nejbližší bezpečné opory: Christianových nohou.

„Kruci!“ Christian svého pětiletého syna rychle odstrčil, ale už bylo pozdě. Na obou nohavicích se skvěly zřetelné otisky kečupu ve výšce kolen a Christian měl co dělat, aby zachoval klid. V poslední době mu to šlo čím dál hůř.

„To ty děti nemůžeš hlídat?“ zasyčel a demonstrativně si rozepínal knoflík kalhot, aby je mohl svléknout.

„Vyčistím ti to,“ slibovala Sanna a současně držela Melkera, který se chystal skočit do postele i se špinavýma rukama.

„To asi těžko stihneš, když tam mám být za hodinu. Musím si obléknout jiné.“

„Ale.“ V Sannině hlase zazněl pláč. „Postarej se raději o děti.“

Sanna zamrkala, jako by jí vyťal políček. Mlčky chlapce uchopila za ruku a vedla z ložnice.

Když odešli, Christian ztěžka usedl na postel. Koutkem oka se viděl v zrcadle. Zatrpklý muž oblečený do saka, v košili s vázankou a slipech a s pokleslými rameny, jako by na nich ležela tíha celého světa. Pokusil se srovnat záda a vypnout prsa. Hned to vypadalo líp.

Dnes je přece jeho večer. Ten mu nikdo nemůže vzít.

„Něco nového?“ Gösta Flygare tázavě pozvedl kávovou konvici k Patrikovi, který právě vešel do malé kuchyňky na policejní stanici. Patrik na němou otázku přikývl a sedl si za stůl. Jakmile Ernst zaslechl, že se bude svačit, celý udýchaný vběhl dovnitř a lehl si pod stůl v naději, že mu tu a tam někdo podstrčí něco dobrého, co svým drsným jazykem okamžitě slízne.

„Tady to máš,“ Gösta postavil před Patrika hrnek s černou kávou. „Jsi nějaký bledý,“ poznamenal a zahleděl se na mladšího kolegu.

Patrik pokrčil rameny. „Jsem jen trochu unavený. Maja teď špatně spí a začíná se vztekat. A Erika je z pochopitelných důvodů úplně hotová. Takže je to doma dost pracné.“

„A bude hůř,“ suše konstatoval Gösta.

Patrik se rozesmál. „Ty ale umíš povzbudit. Ano, opravdu to bude horší.“

„O Magnusi Kjellnerovi nemáš nic nového?“ Gösta odlomil kousek zákusku, diskrétně ho upustil pod stůl a Ernst šťastně bušil ocasem do Patrikových nohou.

„Vůbec nic,“ Patrik se napil kávy.

„Zahlédl jsem, že za tebou zase byla.“

„Ano. Teď jsem o tom právě mluvil s Paulou. Je to takový rituál a asi na tom není nic divného. Jak se má člověk vyrovnat se skutečností, že jeho partner prostě zmizí?“

„Možná bychom měli vyslechnout ještě další lidi,“ uvažoval Gösta a dál drobil pod stůl.

„Koho máš na mysli?“ Patrik slyšel, jak podrážděně jeho hlas zní. „Mluvili jsme s rodinou, přáteli, obešli jsme všechny domy v okolí jeho bydliště, roznesli jsme lístečky s žádostí o informace a o pomoc jsme požádali i místní tisk. Nevím, co víc dělat.“

„To ti není moc podobné, házet flintu do žita.“

„Ne, a jestli máš nějaký nápad, sem s ním.“ Patrik už litoval svého ostrého tónu, i když Gösta nevypadal uraženě. „Vlastně jen doufáme, že se někde vynoří mrtvý,“ dodal přátelštějším tónem. „To je strašné, ale snad potom zjistíme, co se stalo. Vsadil bych se, že nezmizel dobrovolně, a jestli najdeme tělo, budeme mít kde začít.“

„Ano, máš pravdu. Je to strašná představa, že nám najednou z vody vyplave tělo nebo ho někdo najde v lese, ale mám stejný pocit jako ty. Musí to být šílené.“

„Nic nevědět, chceš říct?“ doplnil ho Patrik a zašoupal nohama, které se mu už pod teplým těžkým psem potily.

„Ano, jen si to představ. Vůbec netušit, kam se milovaná osoba poděla. Jako ti chudáci rodiče, kterým zmizí dítě. Existuje americká webová stránka se ztracenými dětmi. Fotografie a popisy. To musí být hrozné.“

„To bych nepřežil,“ povzdechl si Patrik. Vybavil si svou neposednou dcerku, a představa, že by o ni přišel, byla nesnesitelná.

„O čem si povídáte? Je to tu jako na pohřbu.“

Ticho přerušil veselý hlas a přisedla si k nim Annika. Nejmladší z policistů, Martin Molin, přišel hned za ní, přilákán hlasy a vůní kávy z kuchyňky. Nastoupil už po otcovské dovolené na půl pracovního úvazku a využíval každou možnost, jak být s kolegy a pro změnu hovořit s dospělými.

„Mluvili jsme o Magnusi Kjellnerovi,“ vysvětlil Patrik a naznačil, že tento hovor už právě ukončili. Aby to bylo ještě zřejmější, změnil téma hovoru.

„A co vaše holčička?“

„Právě včera jsme dostali nové fotky,“ řekla Annika a vytáhla z kapsy několik fotografií.

„Podívejte se, jak je už velká,“ položila snímky na stůl a Patrik s Göstou si je střídavě prohlíželi. Martin je viděl hned ráno.

„Je opravdu moc pěkná,“ obdivoval Patrik.

Annika souhlasně přikyvovala. „Je jí deset měsíců.“

„Kdy pro ni pojedete?“ zeptal se s upřímným zájmem Gösta. Nezapomněl, že i on přispěl k rozhodnutí, když Annika a Lennart uvažovali o adopci. Takže na holčičku hleděl tak trochu jako na svou.

„Nemáme přesné zprávy, ale řekla bych, že asi za dva měsíce,“ informovala je Annika.

„Čekání vám asi připadá hodně dlouhé,“ mínil Patrik. Vstal a šel uložit nádobí do myčky.

„Ano, a současně…, už jsme pokročili a víme, že existuje.“

„Ano, to máš pravdu,“ řekl Gösta. Impulzivně položil dlaň na Anničinu ruku, ale hned ji zase stáhl. „Ehm, musím pracovat. Nemám čas na zbytečné řeči,“ mumlal rozpačitě a zvedl se.

Když vycházel z kuchyňky, provázely ho pobavené pohledy jeho tří kolegů.

„Christiane!“ Vrhla se k němu šéfka vydavatelství a sevřela ho v náručí. Zaplavila ho dusivá vůně těžkého parfému. Zadržel dech, aby nemusel vdechnout lepkavý pach. Gaby von Rosenová se rozhodně nevyznačovala diskrétní vůní. U ní bylo vždycky všeho příliš: obrovská záplava vlasů, tlustá vrstva líčidla, spousta voňavky, a vše dovršovalo její oblečení, které se dalo označit – pokud byl člověk hodně laskavý a tolerantní – jako „nápadné“. V tento slavnostní večer měla růžové šaty s obrovskými zelenými látkovými růžemi a jako obvykle se nesla na životu nebezpečně vysokých podpatcích. Ale navzdory svému občas trochu směšnému zevnějšku neexistoval nikdo, kdo by šéfku nového švédského vydavatelství nebral vážně. Měla přes třicet let zkušeností v branži a stejně pronikavý intelekt, jako ostrý byl její jazyk. Ti, kteří se dopustili chyby, že ji jednou podcenili, se podobného omylu u nikdy nedopustili.

„Bude to prostě nádhera!“ Gaby ho držela od sebe na délku paže a zářivě se na něho usmívala.

Christian se snažil co nejméně dýchat v oblaku vůně a jen přikývl.

„Lars-Erik a Ulla-Lena tady z hotelu jsou naprosto fantastičtí,“ rozplývala se. „Skvělí lidé. A bufet vypadá skvostně. Opravdu nejvhodnější místo k prezentaci vaší úžasné knihy. Jak se cítíte?“

Christian se opatrně uvolnil z jejího sevření a o krok ustoupil zpět. „Trochu neskutečně, to musím přiznat. Tak dlouho jsem o tom románu uvažoval, a teď… no, teď jsem tady.“

Zašilhal na hromadu knih, které ležely na stole u vchodu. I vzhůru nohama přečetl své jméno a titul knihy: Mořská panna. Sevřel se mu žaludek. Opravdu to byla skutečnost.

„Plánujeme to takto,“ pokračovala a vzala ho za rukáv saka, takže musel za ní. „Začneme schůzkou s novináři, aby si s vámi mohli v klidu popovídat. Jsme velice spokojení s tím, kdo tu bude: dvoje göteborské noviny GP a GT, Bohusländské a Strömstadské noviny. Není to sice celostátní tisk, ale víc než dostatečně to kompenzují nadšené recenze v časopisu Svenskan.“

„Jaké recenze?“ zajímal se, zatímco ho táhla na malý stupínek, kde s ním zřejmě budou mluvit zástupci tisku.

„Pak vám to povím,“ slíbila Gaby a usadila ho na židli u zdi.

Snažil se znovu dostat situaci pod kontrolu, ale jako by byl vtažen do odstředivky a nemohl ven. Pohled na Gaby, která už zase pospíchala jinam, ten pocit zesílil. V sále pobíhali lidé z personálu sem a tam a prostírali stoly. Nikdo si ho nevšímal. Na okamžik zavřel oči. Pomyslel na svou knihu, Mořskou pannu, na hodiny strávené před počítačem. Stovky, tisíce hodin. Pomyslel na ni – na svou Mořskou pannu.

„Jste Christian Thydell?“

Z myšlenek ho vyrušil něčí hlas. Vzhlédl. Muž před ním stál s rukou nataženou k pozdravu. Postavil se a potřásl si s ním.

„Birger Jansson, Strömstadské noviny.“ Muž postavil na zem velkou tašku s kamerou.

„Dobrý den, posaďte se,“ pobídl ho Christian, protože netušil, co se od něho očekává. Zapátral pohledem po Gaby, ale viděl jen záblesk ostře růžové barvy jejích šatů někde u vchodu.

„Vypadá to tu velkolepě,“ řekl Birger Jansson a rozhlédl se kolem sebe.

„Asi ano,“ přitakal Christian a pak oba zmlkli a zavrtěli se na židli.

„Začneme? Nebo počkáme na ostatní?“

Christian se na muže bezradně podíval. Proč se ptá zrovna jeho? Nikdy dříve nic podobného nezažil. Jansson si to vyložil jako souhlas a na stolku před nimi zapnul magnetofon.

„Tedy…,“ začal a povzbudivě na něj pohlédl. „To je váš debut, že ano?“

Christian uvažoval, jestli se očekává ještě něco jiného než prostý souhlas. „Ano, je to tak,“ potvrdil a odkašlal si.

„Strašně moc se mi líbí,“ prohlásil Jansson tónem, který jakoby jeho tvrzení zpochybňoval. „Díky,“ řekl Christian.

„Co jste jím chtěl sdělit?“ Jansson zkontroloval přístroj, jestli se pásek správně odvíjí.

„Co jsem chtěl sdělit? Přesně nevím. Je to historka, kterou jsem dlouho nosil v hlavě.“

„Příběh je velice temný. Řekl bych až pochmurný,“ pokračoval Birger Jansson a pozoroval Christiana, jako by chtěl odhalit jeho nejtajnější myšlenky. „Tohle je váš pohled na společnost?“

„Ani nevím, jestli jsem se v knize snažil zprostředkovat právě vlastní pohled,“ mlžil Christian a horečně hledal, co důmyslného by mohl říct. Nikdy na své psaní nemyslel tímto způsobem. Příběh mu ležel na srdci hodně dlouho a nakonec ho prostě musel napsat na papír. Ale co jím chtěl říct o společnosti? Ta myšlenka ho nikdy nenapadla.

Nakonec ho zachránila Gaby. Přišla ve skupince s dalšími žurnalisty a Birger Jansson vypnul svůj přístroj. Všichni se navzájem pozdravili a pak usedli ke stolu. Uběhlo pár minut a Christian využil příležitosti, aby se trochu vzpamatoval.

Gaby se snažila upoutat pozornost ostatních. „Vítám vás všechny na setkání s novou vycházející hvězdou na spisovatelském nebi, Christianem Thydellem. Naše vydavatelství je nesmírně hrdé na to, že vydalo jeho román Mořská panna, který pokládá za počátek jeho fantastické budoucí spisovatelské kariéry. Christian dosud nečetl žádné recenze, ale já vám s největší radostí mohu sdělit, že dnes vyšly úžasně pozitivní kritiky ve Svenskan, Dagens Nyheter a Arbetarbladet, abych jmenovala aspoň některé. Dovolte mi přečíst několik úryvků.“

Nasadila si brýle a natáhla se po hromádce papírů ležících před ní na stole. Na bílém pozadí zářil růžový zvýrazňovač.

„Jazykový virtuos popisuje zranitelnost drobného člověka, aniž by ztratil cit pro perspektivu. To je ze Svenskanu,“ upřesnila Gaby, pokývla ke Christianovi a zalistovala v dalších papírech. „Christian Thydell je současně požitkář i bolestín, když prostou prózou usvědčuje z falše ujišťování o jistotě a demokracii. Jeho slova pronikají krunýřem až do morku kostí a zarývají se do svědomí, když nutí čtenáře číst horečně dál, stejně jako když fakír vyhledává utrpení, přinášející očistnou bolest. To bylo z Dagens Nyheter,“ poznamenala Gaby, stáhla si brýle a hromádku papírů s recenzemi posunula ke Christianovi.

Nedůvěřivě po ní sáhl. Bylo příjemné slyšet slova chvály, ale po pravdě řečeno moc nechápal, o čem se mluví. On přece napsal jen o ní, vyprávěl o jejím životě. Vkládal do příběhu tolik citu, že pak občas cítil naprostou prázdnotu. Nemluvil o společnosti. Přál si hovořit o ní.

Spolkl protest. Nikdo by to nepochopil, a tak snad bylo správné se nebouřit. Stejně by to nikdy nedokázal vyslovit.

„Zní to úžasně,“ vysoukal ze sebe a sám slyšel, jak prázdně jeho slova zní.

Pak následovaly další otázky. Další nadšení a úvahy o jeho knize. Cítil, že nedokáže rozumným způsobem odpovědět ani na jedinou otázku. Jak popsat něco, co vyplňuje život do posledního zákoutí jeho duše? Nebylo to jen vyprávění, tady šlo o samotný boj o přežití. O bolest. Odpovídal, jak nejlépe uměl. Snažil se mluvit jasně a promyšleně. Nejspíš s tím uspěl, protože mu Gaby pochvalně přikyvovala.

Když vypršel čas vyměřený žurnalistům, přál si už jen odejít domů. Cítil se vyčerpaný. Musel ale zůstat v krásné jídelně Grandhotelu, a tak se hluboce nadechl a připravil se na setkání s dalšími hosty, kteří proudili dovnitř. Usmíval se, ale stálo ho to více, než kdo tušil.

„Nemohla bys dnes večer zůstat střízlivá?“ zasyčel Erik Lind na manželku, aby to ostatní, kteří stáli kolem nich, neslyšeli.

„Mohl bys dnes večer nechat na pokoji ruce?“ odpověděla, aniž by se starala o to, jestli někdo slyší ji.

„Nechápu, o čem mluvíš,“ odbyl ji. „A mohla bys sešroubovat hlasitost?“ Louise svého muže pozorovala chladným pohledem. Jistě, je moc hezký, to nemohla popřít. Kdysi na ni udělal velký dojem. Seznámili se na univerzitě a děvčata na ni závistivě hleděla, když právě ona ulovila Erika Linda. Pak pomalu, ale jistě její lásku, důvěru a respekt promarnil v sexu. Ne s ní, bůh uchovej. Neměl nejmenší problém získávat partnerky pro mimomanželské lože.

„Ahoj, vy jste tu také? To je milé!“ Cecilia Jansdotterová se k nim protlačila a oba políbila na tvář. Byla to Louisina kadeřnice a v posledním roce také Erikova milenka. Mysleli si ovšem, že o tom Louise neví.

„Ahoj, Cecilio,“ usmála se na ni Louise. Byla to milá dívka, a kdyby měla nenávidět všechny, které s jejím manželem spaly, nemohla by zůstat ve Fjällbace. Už před mnoha lety se o to přestala zajímat. Měla přece dcery. A také objevila víno. K čemu by jí byl Erik?

„Je to úžasné, že v naší obci žijí spisovatelé! Nejdřív Erika Falcková a teď i Christian.“ Cecilia radostí málem poskakovala.

„Četli jste jeho knihu?“

„Já čtu jen hospodářské noviny,“ řekl Erik.

Louise obrátila oči k nebi. To je typické. Erik předstírá, že nečte knihy.

„Doufám, že jeden výtisk dostaneme,“ podotkla a přitáhla si úžeji k tělu plášť. Fronta by se měla hýbat trochu rychleji, aby byli brzy v teple.

„Ano, v naší rodině čte akorát Louise. Nemá co jiného na práci, když je celé dny doma. Že, miláčku?“

Louise pokrčila rameny a nechala jízlivý komentář bez odpovědi. Nemělo smysl připomínat, že to bylo Erikovo přání, aby zůstala doma s dětmi. Nebo že se honí od rána do večera, aby zvládla všechny povinnosti a zajistila mu pohodlný domov, který bere jako samozřejmost.

Chvíli povídali a fronta pomalu postupovala dopředu. Nakonec dospěli až k recepci, v šatně si odložili pláště a pomalu vcházeli do jídelny.

Louise zamířila přímo k baru a Erikův pohled se jí propaloval do zad.

„Moc se tam nevyčerpej,“ nabádal Patrik Eriku a políbil ji. Ta pak se svým obrovským břichem zamířila ze dveří.

Maja trochu zafňukala, když viděla maminku odcházet, ale hned se uklidnila, když ji Patrik usadil před televizi k jejímu oblíbenému dětskému pořadu Bolibompa, kde právě začínal zápas s drakem. V posledních měsících často kňourala, neposlouchala a její temperamentní „ne“ by jí mohla závidět leckterá hvězda. Patrik ji tak trochu chápal. I ona jistě cítila napjaté očekávání smíšené s obavami z brzkého příchodu sourozenců. Panebože, hned dvojčata! I když to věděli už od ultrazvuku v osmnáctém týdnu, dosud se s tím úplně nevyrovnali. Někdy ho napadlo, jak něco takového vůbec zvládnou. S novým děťátkem je to vždycky hodně pracné, ale hned se dvěma? Jak člověk může stihnout kojení, ukládání a všechno ostatní? Budou muset také koupit nové auto, aby se do něho vešly všechny tři děti i s kočárky. A to je vlastně to nejmenší.

Patrik si sedl do křesla vedle Maji a prázdně hleděl před sebe. V poslední době byl stále strašně unavený. Někdy ráno málem nedokázal vylézt z postele. Ale nejspíš na tom nebylo nic divného. Kromě všech povinností doma s vyčerpanou Erikou a s Majou, která se změnila v malé trucovité monstrum, to měl hodně obtížné i v práci. Od té doby, co se dali dohromady s Erikou, měl několik hodně obtížných vyšetřování vražd, a sílu mu ubíral také nekonečný boj se šéfem Bertilem Mellbergem. A teď to zmizení Magnuse Kjellnera. Patrik nedokázal říct, jestli je to jeho zkušenost nebo instinkt, ale byl si téměř jist, že se mu něco zlého stalo. Těžko říct, jestli šlo o neštěstí nebo zločin, ale vsadil by svůj policejní odznak na to, že ten muž už nežije. Těžce se ho dotýkalo pravidelné středeční setkávání s jeho manželkou, která mu pokaždé připadala drobnější a vyčerpanější. Udělali už všechno, co mo hli, přesto mu její tvář nešla z hlavy.

„Tati!“ Maja ho bez milosti probrala ze zamyšlení. Její malý ukazováček mířil k obrazovce a Patrik okamžitě viděl, co její nespokojenost způsobilo. Musel se do myšlenek ponořit o hodně hlouběji, než tušil, protože Bolibompa už skončila a nahradil ji program pro dospělé, na který se Maja rozhodně nemínila dívat.

„Počkej, hned to spravím,“ slíbil a navrhl: „Co bys řekla na Pippi?“

Protože filmy o Pippi patřily k Majiným nejoblíbenějším, znal už dopředu odpověď. Vytáhl DVD s Pippi, a když film začal, sedl si vedle dcery a objal ji kolem ramen. Spokojeně se mu zavrtala do podpaží. O pět minut později už spal.

Christian se začínal potit. Gaby právě vyhlásila, že ho za chvíli představí. Jídelna nebyla přeplněná, ale seděla tam dobrá šedesátka natěšených hostů a před každým ležel plný talíř a sklenka vína nebo piva. Sám Christian do sebe nedostal ani sousto, jen červené víno. Právě vypil třetí skleničku, i když věděl, že by tolik pít neměl. Nedělalo by dobrý dojem, kdyby do mikrofonu zadrhával, až se ho budou vyptávat. Ale bez vína by to nezvládl vůbec. Pohledem těkal po místnosti, když vtom na paži ucítil něčí ruku.

„Ahoj, jak je ti? Vypadáš trochu nervózně.“ Erika na něho neklidně pohlédla.

„Jsem trochu nesvůj,“ přiznal a pocítil malou úlevu, že to aspoň někomu mohl říct.

„Já to znám,“ uklidňovala ho. „Když mě představovali jako debutantku ve Stockholmu, málem mě pak museli z pódia seškrábnout. A z toho, co jsem tam řekla, jsem si nepamatovala vůbec nic.“

„Mám pocit, že se mi stane totéž,“ opáčil Christian a přejel si rukou po krku. Na vteřinu pomyslel na dopisy a zmocnila se ho panika. Zakymácel se a jen díky Erice, která ho přidržela, neupadl.

„Jejda. Asi sis toho dal na kuráž přes míru. Už nic nepij,“ radila mu, opatrně mu vzala sklenici z ruky a postavila ji na nejbližší stůl. „Uvidíš, že to půjde skvěle. Gaby tě představí, promluví o knize a pak ti několik otázek položím já. A o těch jsme už spolu mluvili. Spolehni se na mě. Jediným problémem bude dopravit mě na scénu.“

Rozesmála se a Christian jí přizvukoval. Ne ze srdce a znělo to i trochu křečovitě, ale fungovalo to. Napětí povolilo a cítil, že se může znovu nadechnout. Myšlenky na dopisy odsunul. Dnešní večer mu nic nesmí narušit. Mořské panně umožnil promluvit v románu a teď se s ní vyrovnal.

„Ahoj, miláčku,“ připojila se k nim Sanna, a když se rozhlédla sálem, oči se jí zatřpytily. Věděl, že to pro ni je velká chvíle. Možná dokonce větší než pro něho.

„Moc ti to sluší,“ pochválil ji a Sanna hladově sála jeho uznání. Opravdu byla krásná. Věděl, že měl v životě velké štěstí, když ji poznal. Vydržela hodně, víc než kdo tušil. Nebyla její vina, že nedokázala vyplnit prázdnotu v jeho duši. To nejspíš nemohl nikdo. Objal ji kolem ramen a políbil do vlasů.

„Úžasně vám to sluší,“ vykřikla Gaby a při chůzi klapala vysokými podpatky. „Dostal jste kytici, Christiane.“

Hleděl na květiny, které držela v náručí. Byla to krásná kytice, i když trochu jednoduchá. Bílé lilie.

Ruka se mu nekontrolovaně třásla, když sáhl po bílé obálce, připevněné v kytici. Sotva ji dokázal otevřít a jen napůl vnímal tázavé pohledy žen stojících vedle něho.

Vytáhl kartičku ze silného papíru s textem napsaným ozdobným písmem černou tuší. Zíral na těch několik řádků a pak ho zaplavila tma.

Nic krásnějšího, než byla ona, nespatřil. Nádherně voněla a dlouhé vlasy sčesané dozadu svazovala bílá stužka. Zářila tak, až málem musel přivřít oči. Váhavě k ní přistoupil a netušil, jestli se k ní smí přiblížit. Roztáhla paže na znamení, že ano, proto vběhl do její náruče. Všechno zlé, temné se rozplynulo. Místo toho ho obklopilo světlo, vůně a hedvábně měkké vlasy, které cítil na své tváři.

„Ty jsi teď moje maminka?“ zeptal se nakonec a nerad ustoupil o krok dozadu. Přikývla.

„Opravdu?“ Čekal, že někdo přijde, všechnu nádheru zničí a ujistí ho, že jen snil. Bytost tak nádherná přece nemůže být maminkou někoho, jako je on.

Ale žádný hlas nezaslechl. Místo toho znovu přikývla a on se už neudržel, choulil se jí v náručí a přál si, aby ji už nikdy, nikdy nemusel opustit.

Někde v koutku mysli se skrývaly i jiné obrazy, jiné pachy a zvuky, ale mizely ve vůni květů a šustění jejích šatů. Přinutil staré nejasné vzpomínky zmizet a nahradil je novou, fantastickou a neuvěřitelnou skutečností.

Pohlédl vzhůru na svou novou maminku a srdce se mu málem rozskočilo štěstím. Když ho vzala za ruku a odváděla pryč, blaženě se usmíval.

„Slyšel jsem, že to včera večer bylo docela dramatické. Na co ten Christian myslel? Opít se při takové příležitosti!“ Kenneth Bengtsson přišel do kanceláře pozdě, protože dopoledne měl doma hodně práce. Hodil bundu přes křeslo, ale po Erikově vyčítavém pohledu ji zvedl a pověsil na věšák v hale.

„Ano, bylo to opravdu dost žalostné zakončení večera,“ souhlasil Erik. „Naopak Louise to pro změnu nepřehnala, takže já s ní podobný zážitek neměl.“

„Je to s ní opravdu tak zlé?“ zeptal se Kenneth. Erik se mu s osobními záležitostmi nikdy nesvěřoval. Bylo to takové vždycky. Když si spolu hrávali jako děti, i teď, když byli dospělí. Erik se k němu vždycky choval přezíravě, jako by mu uděloval milost tím, že se s ním stýká. Kdyby mu Kenneth neměl co nabídnout, jejich přátelství by už dávno skončilo. To se vlastně stalo v době, kdy Erik studoval na univerzitě a pak pracoval v Göteborgu. Kenneth zůstal doma ve Fjällbace a založil malou účetnickou firmu, která byla každým rokem úspěšnější, protože Kenneth byl velice talentovaný. Věděl o sobě, že není ani žádný krasavec, ani lev salonů, a nedělal si iluze o tom, že by oplýval nadměrnou inteligencí. Dokázal ale zázračně kouzlit s čísly. S ciframi, s aktivy a pasivy dovedl žonglovat jako David Beckham s míčem. Tato schopnost spolu s tím, že na svou stranu dokázal získat i finanční úřad, mu pomohla v
zbudit Erikův zájem. A když se Erik rozhodl nastartovat výnosný trh s nemovitostmi na západním pobřeží, stal se jeho poradcem a společníkem. Erik ho pochopitelně odkázal do správných mezí a nechal mu jen třetinu podniku, ne polovinu, jak by správně měl vzhledem k počátečním vkladům. Ale Kennethovi to nevadilo. Jeho cílem nebylo ani bohatství, ani moc. Byl spokojený s tím, že mohl dělat, co dobře ovládal, a že je Erikovým společníkem.

„Opravdu nevím, co mám s Louisou dělat,“ utrousil Erik a zvedl se ze židle. „Kdyby nebylo dětí…“ Potřásl hlavou a šel si pro plášť.

Kenneth chápavě přikyvoval. Ve skutečnosti věděl, kde Erika tlačí bota. V rozvodu s Louisou mu bránilo pomyšlení, že by se s ní musel podělit o veškerý majetek.

„Jdu se ven naobědvat. Udělám si delší poledne.“

„Dobře,“ řekl Kenneth a pomyslel si: Dlouhé poledne, jasně.

„Je doma?“ Erika stála na schodišti u Thydellových.

Sanna na několik vteřin zaváhala, ale pak ustoupila stranou a pustila ji do domu.

„Je nahoře v pracovně. Jen sedí před počítačem a zírá.“

„Můžu za ním?“

Sanna přikývla. „Nevím, co s ním dělat. Třeba uspěješ ty.“

Měla trochu trpký hlas a Erika se na ni zahleděla. Vypadala unaveně. Unaveně a ještě nějak jinak, i když přesně nechápala, oč jde.

„Zkusím to.“ Erika se pracně hrabala po schodech nahoru a podpírala si rukou břicho. I tak malá námaha pro ni byla neúnosná.

„Ahoj,“ opatrně zaklepala na otevřené dveře a Christian se k ní otočil. Seděl na kancelářské židli, monitor byl černý.

„Včera jsi nás vylekal,“ řekla a svalila se do křesla v rohu pokoje.

„Jsem trochu přepracovaný,“ odpověděl. Měl hluboké kruhy pod očima a ruce se mu třásly. „A mám taky starost, co se stalo s Magnusem.“

„Určitě nejde o nic jiného?“ zeptala se ostřeji, než si přála. „Tohle jsem včera našla. Přinesla jsem ti to.“ Vytáhla z kapsy lístek, který byl předtím připevněn na kytici lilií. „Nejspíš upadl.“

Christian se podíval na kartičku. „Vyhoď to.“

„Co ten vzkaz znamená?“ Erika ustaraně hleděla na muže, jehož začala pokládat za svého přítele.

Neodpověděl a Erika se zeptala znovu, měkčeji. „Christiane, co to znamená? Včera jsi velice silně zareagoval. Nesnaž se mi namluvit, že jsi jen přepracovaný.“

Stále mlčel, ale ticho přerušila Sanna, která se mezitím objevila ve dveřích.

„Řekni o těch dopisech!“

Zůstala stát na prahu a čekala, až její muž odpoví. Chvíli bylo ticho, ale pak Christian s povzdechem vysunul nejspodnější zásuvku stolu a vytáhl hromádku dopisů.

„Chodí mi už nějakou dobu.“

Erika zvedla dopisy a opatrně jimi listovala. Bílé archy s černým písmem. Bez nejmenších pochybností stejný rukopis jako na kartičce, kterou přinesla. I slova zněla povědomě. Různé formulace, ale stejný obsah.

„Je stále s tebou. Nemáš právo na vlastní život. Jen ona.“

Erika na něho zmateně pohlédla. „Co se tím myslí? Ty to chápeš?“

„Ne.“ Odpověď byla rychlá a rozhodná. „Nemám tušení. Pokud vím, nikdo mi nechce ublížit. A nevím, kdo je ta ona. Měl jsem je hned vyhodit,“ prohlásil a natáhl se po dopisech. Erika mu je ale nedala.

„Měl ses obrátit na policii.“

Christian zavrtěl hlavou. „Ne. Určitě se jen někdo chce pobavit na můj účet.“

„Tohle mi jako žert nepřipadá. Ani se mi nezdá, že by to tobě připadalo zábavné.“

„Taky mu to říkám,“ připojila se Sanna. „Když pomyslím na děti a všechno ostatní, tak je to dost hnusné. Co když jde o nějakého nemocného člověka, který.?“ dívala se na Christiana a Erice došlo, že o tom spolu nemluví poprvé. Ale jen tvrdohlavě vrtěl hlavou.

„Nechci z toho dělat událost.“

„A kdy to začalo?“

„V té době, co ses pustil do románu,“ odpověděla místo něj Sanna a její muž na ni rozčileně pohlédl.

Pak připustil: „Ano, asi tou dobou. Před půl druhým rokem.“

„Může to mít souvislost? Existuje v knize nějaká skutečná postava nebo událost? Někdo, kdo by se cítil ohrožen tím, že o něm píšeš?“ Erika stále na Christiana upřeně hleděla a jemu to nebylo vůbec příjemné. Tuto konverzaci si rozhodně nepřál.

„Ne, nemá to nic společného s románem,“ popřel a sevřel rty. „Nikdo by se v něm neměl poznat. Přece jsi rukopis četla. Měla jsi pocit, že je to autobiografie?“

„To bych opravdu neřekla,“ připustila a pokrčila rameny. „Ale vím, že člověk v rukopise vždycky směšuje skutečnost s fikcí, ať vědomě, nebo podvědomě.“

„Já rozhodně ne,“ vybuchl Christian a prudce odstrčil židli od stolu. Erika pochopila, že by měla odejít, a snažila se zvednout z křesla. Jenomže to nešlo a zvládla akorát bezmocně supět. Christianův přísný výraz trochu změkl a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl.

„Prostě nějaký úchyl slyšel, že píšu knihu, a rozhodl se pobavit,“ zabručel klidnějším hlasem.

Erika nevěřila, že jí říká celou pravdu, ale v každém případě to byl jen její pocit, který neměla ničím podložený. Snad si Christian nepovšimne, že dopisů má místo šesti už jen pět. Cestou ven k autu jeden vsunula do kabelky. Sama nechápala, že se toho odvážila, ale když Christian trucuje, musí to vyzkoumat sama. Tón dopisů byl nenávistný a tušila, že její přítel je v nebezpečí.

„Musela jsi někoho odřeknout?“ Erik chňapl rty po její bradavce. Zasténala a na posteli ve svém malém bytě se svíjela vzrušením. Svůj salon měla příhodně blízko v přízemí domu.

„To by se ti tak líbilo, abych kvůli tobě odříkala zákaznice,“ zasmála se. „Proč si myslíš, že jsi pro mě tak důležitý?“

„Je snad něco důležitějšího než právě tohle?“ Olizoval jí prsa a ona ho přitáhla na sebe, neschopná dál čekat.

Potom ležela s hlavou na jeho paži a jeho vlasy ji lechtaly na tváři.

„Měla jsem divný pocit, když jsem tě včera večer viděla s Louisou.“

„Hmm…,“ zamumlal a zavřel oči. Neměl nejmenší chuť diskutovat o manželce ani manželství s milenkou.

„Mám ji ráda,“ pokračovala Cecilia a pohrávala si s jeho chlupy na prsou. „Kdyby věděla, že.“

„Nic neví ani vědět nebude,“ skočil jí do řeči a nadzvedl se. „Nikdy se nic nedozví.“

Cecilia na něho pohlédla a Erik ze zkušenosti přesně věděl, kam diskuse povede.

„Dříve nebo později se to dozvědět musí.“

Erik v nitru hluboce vzdychl. Že každá vždycky musí mluvit o tom, co bude potom! Přehodil nohy přes okraj postele a začal se oblékat.

„Ty už jdeš?“ zeptala se ublíženě a to ho ještě víc rozčililo.

„Mám moc práce,“ řekl krátce a zapínal si košili. Ulpěl na něm pach sexu, ale osprchuje se až v práci. Pro takovéto příležitosti tam měl rezervní prádlo.

„Bude to vždycky takové?“ Cecilia napůl ležela v posteli a Erik neodolal a pohlédl na její nahé tělo. Prsy se jí zvedaly nahoru a tmavé bradavky ztuhly chladem v místnosti. Rychle změnil názor. Vlastně do kanceláře ani tolik nespěchá a neměl by nic proti dalšímu kolečku. Možná ji teď bude muset trochu přemlouvat, ale napětí, které už cítil v těle, mu signalizovalo, že by to mohlo stát za to. Sedl si zpět na okraj postele, nasadil smyslnější hlas i pohled a pohladil ji po tváři.

„Cecilio,“ začal a pokračoval slovy, která mu jako tolikrát předtím automaticky splývala ze rtů. Když se k němu přitiskla, cítil její tvrdé prsy a začal si znovu rozepínat košili.

Po pozdním obědě v restauraci Sklípek Patrik zaparkoval před nízkou bílou budovou, která by nikdy nevyhrála žádnou cenu v architektonické soutěži. Zastavil se v recepci policejní stanice.

„Máš návštěvu,“ informovala ho Annika a pohlédla na něho přes okraj brýlí.

„Kdo to je?“

„Nevím, ale je moc hezká. Možná trochu plnější, ale bude se ti líbit.“

„Cože?“ Patrik zmateně uvažoval, jestli se z Anniky náhodou nestává dohazovačka. Jsou tu přece samí šťastně ženatí muži.

„Sám uvidíš, sedí u tebe,“ pokračovala Annika a mrkla na něho.

Patrik otevřel dveře do kanceláře. „Ahoj, miláčku, co ty tady děláš?“

V židli pro návštěvy před jeho psacím stolem seděla Erika a roztržitě listovala v týdeníku Policista.

„Kde jsi byl tak hrozně dlouho?“ spustila bez odpovědi. „Takhle vypadají ty tvoje hektické dny v práci?“

Patrik se jen ušklíbl. Věděl, že ho Erika ráda popichuje.

„A co tu děláš ty?“ zeptal se znovu a posadil se. Naklonil se k manželce přes stůl a opět si uvědomil, jak je krásná. Vzpomněl si, jak ho poprvé navštívila na policejní stanici – tehdy šlo o vraždu její kamarádky Alexandry Wijknerové – a usoudil, že od té doby ještě zkrásněla. Občas si to v honičce všedního dne neuvědomoval. Běžný život se smrskl na rutinní věci: jít do zaměstnání, odvézt dcerku do školky, vyzvednout ji, nakoupit a pak večer unaveně polehávat před televizí. Plnou silou si uvědomil, jak velice Eriku miluje. Teď seděla v jeho kanceláři, zimní slunce jí ozařovalo plavé vlasy a pod srdcem nosila jejich dvě nová děťátka. Věděl, že si tuto chvíli zapamatuje do konce života.

Došlo mu, že přeslechl, co mu řekla, a musel ji požádat, aby to zopakovala.

„No, byla jsem dopoledne za Christianem.“

„Jak mu je?“

„Docela dobře, snad je jen trochu otřesený. Ale.“ Kousla se do rtu.

„Ale co? Domníval jsem se, že pouze trochu přebral a byl nervózní.“

„Ano. Ale to není všechno.“ Erika z kabelky vytáhla plastový sáček a podala mu ho.

„Tu kartičku měl v kytici, kterou mu včera někdo poslal. A dopis je jeden ze šesti, co mu přišly během půl druhého roku.“

Patrik se na manželku dlouze zadíval a začal otevírat sáček.

„Bylo by lepší, kdybys ho přečetl bez vytáhnutí. Já i Christian jsme na něj už sáhli a víc otisků tam být nemusí.“

Znovu na ni pohlédl, ale udělal, co navrhovala, a opatrně přečetl text na kartičce i dopisu přes průhledný plast.

„Jak si to vysvětluješ?“ Erika se posunula, ale okamžitě musela líp rozdělit váhu, když pod ní židle zanaříkala.

„Zdá se to jako výhrůžka. I když nepřímá.“

„Ano, vnímám to podobně. Ale Christian určitě také, i když se to snaží bagatelizovat. Nechtěl dopisy policii vůbec ukázat.“

„A jak tedy.?“ Patrik významně pozvedl sáček.

„No, víš, nějak mi omylem spadl do kabelky.“ Naklonila hlavu na stranu a snažila se vyhlížet kajícně, ale její manžel na to nenaletěl.

„Takže tys ho Christianovi ukradla.“

„To přece nemůžeš říct… jen jsem si ho na chvíli půjčila.“

„A co budeš s tím vypůjčeným materiálem dělat?“ tázal se, i když odpověď dobře předem znal.

„Někdo Christianovi zjevně vyhrožuje. Viděla jsem na něm, že se bojí. Bere to vážně, i když nechápu, proč nechce zajít na policii. Nemohl bys diskrétně zjistit, jestli by se nedalo z dopisu a kartičky něco poznat?“ žadonila Erika a Patrik předem věděl, že s ní prohraje. Když něco opravdu chtěla, nemohl jí odmítnout, to byla jeho draze vykoupená zkušenost.

„Dobře, dobře,“ pozvedl dlaně nahoru. „Vzdávám se. Podívám se na to. Ale nebude to stát na prvním místě mého seznamu priorit.“

Erika se usmála. „Díky, miláčku.“

„Jdi si teď domů pořádně odpočinout,“ řekl a neodolal přání ji políbit.

Když odešla, nerozhodně si pohrával se sáčkem. Mozek mu moc nepracoval, ale něco se v něm přece jen pohnulo. Christian a Magnus byli přátelé. Mohlo by to.? Nápad sice hned potlačil, ale tvrdošíjně se mu vracel. Pohlédl na Magnusovu fotku, připevněnou na stěně. Mohla by tu být souvislost?

Bertil Mellberg před sebou tlačil dětský kočárek. Leo jako obvykle spokojeně seděl a občas v úsměvu ukázal dva spodní zoubky. Ernst dnes musel zůstat na stanici, jinak chodíval spořádaně vedle kočárku a střežil, aby nikdo neohrozil toho, kdo byl v centru jeho zájmu. Aspoň v Mellbergově rozhodně.

Mellberg nikdy netušil, že by něco takového mohl k někomu cítit. Od chvíle, kdy se dost nechtěně zúčastnil porodu a pochoval chlapečka jako první, ho měl malý Leo pevně v hrsti. Jistě, i Leova babička mu dokázala rozehřát srdce, ale přece jen nejdůležitější osobou v Mellbergově světě se stal tento malý človíček.

Jen nerad nyní kráčel Mellberg k policejní stanici. Vlastně se v poledne o chlapečka měla postarat Paula, protože jeho maminka Johanna si šla něco zařídit. Ale když se ukázalo, že Paula musí odjet za ženou, jejíž bývalý muž se rozhodl, že „si to s ní vyřídí“, Mellberg se rychle nabídl, že se s chlapečkem projde. Teď se s ním vracel zpět. Hluboce záviděl Paule, že bude brzy čerpat rodičovské volno. On sám by klidně trávil s Leem mnohem více času. Ostatně, možná to není špatný nápad. Jako dobrý šéf by měl svým podřízeným umožňovat, aby se rozvíjeli. Kromě toho přece Leo potřebuje hned od začátku mužský vzor. Se dvěma matkami a žádným otcem na obzoru by měli všichni myslet na chlapcův prospěch a dohlédnout, aby dostal šanci učit se od pořádného chlapa. Například někoho takového, jako je on sám.

Mellberg zatlačil bokem do těžkých dveří na stanici a táhl kočárek za sebou. Annika se rozzářila, když je uviděla, a Mellberg se dmul pýchou.

„Copak? Ty jsi byl na procházce?“ zajímala se a zvedla se, aby mu pomohla s kočárkem.

„Ano, holky potřebovaly malou výpomoc,“ řekl a opatrně dítěti stahoval kombinézu. Annika ho pobaveně sledovala. Zázraky se dějí.

„Tak pojď, synku, podíváme se, jestli tu je maminka,“ žvatlal Mellberg a zvedl Lea.

„Paula se dosud nevrátila,“ oznámila mu Annika a šla si sednout zpět ke stolu.

„No, to je škody, musíš se ještě chvíli spokojit s dědečkem,“ pravil spokojeně Mellberg a s Leem v náručí zamířil ke kuchyňce.

To byl nápad děvčat, když se před dvěma měsíci přistěhoval k Ritě, že by se mu mohlo říkat „dědečku“. Využíval každé příležitosti, aby to slovo mohl vyslovit, zvykat si na ně a radovat se z něho. Dědeček Bertil.

Ludvig měl narozeniny a Cia se snažila předstírat, že to jsou normální narozeniny. Třináct let. Tolik času už uplynulo od chvíle, kdy v porodnici se smíchem konstatovala, jak jsou si otec a syn podobní. Roky podobu nesmazaly, spíše naopak. Teď kvůli ní nedokázala ve chvílích nejhlubšího žalu na Ludviga ani pohlédnout. Měl stejně hnědozelené oči a plavé vlasy mu v létě zesvětlely až málem do běla. S otcem měli stejnou stavbu těla a pohyby. Vytáhlý štíhlý chlapec s dlouhými pažemi, které připomínaly Magnusovy, když ji sevřel v objetí. Dokonce i dlaně měli stejné.

Třesoucí se rukou psala Cia Ludvigovo jméno na dort. To byla další věc, kterou měli s otcem společnou. Magnus by mohl celý dort sníst sám, ale neztloustl by ani o gram. Jí stačilo, když z dálky jenom pohlédla na skořicový šnek, a už přibrala půl kila. Teď ovšem byla tak štíhlá, jak o tom vždycky snila. Od chvíle, kdy Magnus zmizel, z ní kila přímo padala. Jídlo jí s každým soustem rostlo v ústech. A v útrobách jí nepřetržitě od probuzení až do ulehnutí ležel těžký kámen, takže skoro nedokázala jíst. Přesto se o svůj vzhled ani v nejmenším nezajímala, sotva na sebe mimoděk pohlédla do zrcadla. K čemu, když tu Magnus není?

Někdy si přála, aby jí zemřel před očima. Aby ho postihl srdeční infarkt nebo přejelo auto. Cokoli, jen kdyby věděla, co se stalo. Zařizovala by pohřeb, notáře, všechny ty praktické záležitosti, které se musí zajistit, když někdo zemře. Žal by mírnila povinnost a časem by ho nahradil trvalý pocit ztráty, smíšený s krásnými vzpomínkami.

Ale všechno bylo jinak. Kolem ní se nacházela prázdnota. Neměla, jak žít dál.

Už celé měsíce nedokázala chodit do práce.

Pohlédla na dort. Písmo se slilo do nepravidelných hrbolů, které kryly marcipán, a jméno nešlo přečíst. Nezdařený pokus jako by ji připravil o poslední síly. Opřela se zády o lednici a rozplakala se.

„Maminko, neplač už.“ Cia ucítila na rameni ruku. Magnusovu. Ne, Ludvigovu. Potřásla hlavou. Přítomnost unikala. Přála si přestat zápasit a rozplynout se ve tmě, která ji obklopovala, v hřejivé tmě, která by ji obklopila navždy, kdyby to dovolila. Skrz slzy však viděla hnědé oči a plavé vlasy a věděla, že se nesmí vzdát.

„Ten dort,“ vzlykala a pokusila se vzpamatovat. Ludvig ji podepřel a pak jí vzal z ruky tubu s krémem.

„Já to udělám, maminko. Jdi si na chvíli odpočinout.“

Pohladil ji po tváři. Je mu třináct, ale už není dítě. Byl teď jako jeho otec, Magnus, její opora. Věděla, že by to neměla dovolit, je přece dosud malý. Ale nakonec podlehla a vděčně si s ním prohodila role.

Otřela si oči rukávem svetru, zatímco Ludvig vzal nůž a opatrně seškrábal rozmazaná písmena ze svého narozeninového dortu. Než odešla z kuchyně, zahlédla ještě, jak její syn soustředěně píše první písmeno svého jména: L jako Ludvig.

„Ty jsi můj nádherný chlapeček, víš to?“ řekla maminka a opatrně ho česala.

Jen přikývl. Ano, věděl to. Je krásný maminčin chlapeček. Od chvíle, kdy s ní odešel domů, mu to řekla už nesčetněkrát. Nikdy ho to neunavilo. Někdy si vzpomněl na to, co bylo. Temnota, opuštěnost. Ale stačilo, aby pohlédl na to nádherné stvoření, které teď bylo jeho maminkou, a všechno zlé zmizelo. Jako by nikdy neexistovalo.

Byl vykoupaný a matka ho zabalila do zeleného koupacího pláště se žlutými květy.

„Můj miláčku, chtěl bys trochu zmrzliny?“

„Rozmazluješ ho.“ Od dveří se ozval otcův hlas.

„A co je na tom špatného?“ zeptala se.

Stočil se do klubíčka a přetáhl si přes hlavu kapuci. Přál si skrýt se před tvrdými slovy, která se odrážela od dlaždiček, před temnotou vyplouvající na povrch.

„Tím rozmazlováním mu neposloužíš.“

„Chceš snad říct, že našeho syna neumím vychovat?“ Matčiny oči ztmavly a zajiskřilo v nich. Probodávala otce pohledem. A on jako obvykle kapituloval, scvrkl se a byl z něho opět malý, šedivý mužíček.

„Ty víš všechno nejlíp,“ mumlal a odcházel s pohledem upřeným do země. Pak bylo slyšet, že se obouvá a opatrně za sebou zavírá domovní dveře. Šel znovu na procházku.

„Nemusíme se o něho starat,“ šeptala mu matka do ucha, teď ukrytého pod zeleným froté. „Jen ty a já se milujeme, jen my dva.“

Přitiskl se k jejím prsům jako malé zvířátko a nechal se utěšovat.

„Jen ty a já,“ zašeptal.

„Ne. Nechci!“ Maja použila větší díl své malé slovní zásoby, když se ji Patrik v pátek ráno zoufale snažil předat učitelce Ewě ve školce. Dcera se pevně držela jeho nohavic a řvala, až jí nakonec musel rozevřít pěstičku jeden prst za druhým. Rvalo mu srdce, když ji odnášeli a ručičkama se po něm natahovala. Slovíčko „táta“ opakované uplakaným hlasem mu znělo v hlavě, když šel k autu. Dlouhou chvíli v něm pak jen seděl, hleděl nepřítomně z okénka, s klíčkem v dlani. Už dva měsíce to bylo stejné a jistě tím Maja reagovala na Eričinu graviditu.

Musel tento boj podstupovat každé ráno. Sám se nabídl. Pro Eriku by už bylo příliš obtížné Maju převléknout, sehnout se a zavázat jí botičky. Takže jinak to prostě nešlo. Ale užil si svoje a trvalo nekonečně dlouho, než se do školky dostali. Maja se oblékání bránila a zarputile se vzpírala. Patrikovi občas povolily nervy a zacházel s ní tvrději, než chtěl. Maja pak hlasitě plakala, Patrik se styděl a připadal si jako ten nejhorší rodič na světě.

Unaveně si přejel oči, hluboce se nadechl a nastartoval vůz. Ale místo, aby zamířil do Tanumshede, impulsivně zahnul k vilkám v okolí Kullenu. Zaparkoval před domem Kjellnerových a nerozhodně zamířil ke dveřím. Vlastně se měl dopředu ohlásit, ale když je už tady… Zvedl ruku a těžce zaklepal na bílé dveře. Dosud na nich visel vánoční věnec. Zapomněli ho sundat.

Zevnitř nebylo nic slyšet, tak zaklepal ještě jednou. Možná nikdo není doma. Ale pak zaslechl blížící se kroky a Cia otevřela. Ztuhla, když ho spatřila, a Patrik rychle zavrtěl hlavou.

„Ne, nic takového,“ vyhrkl a oba věděli, co má na mysli. Ramena jí poklesla a ustoupila ode dveří, aby mohl vejít.

Patrik si zul boty a pověsil bundu na jeden z háčků, který nebyl přeplněný chlapeckým oblečením.

„Chtěl jsem se jen zastavit a trochu si popovídat,“ řekl a nejistě uvažoval, jak se má zmínit o tom, co ho jen tak napadlo.

Cia přikývla a šla do kuchyně. Patrik ji následoval. Několikrát tu už byl. Ve dnech po Magnusově zmizení seděl u kuchyňského borovicového stolu a znovu a znovu s ní všechno probíral. Vyptával se i na soukromé věci, které ovšem přestaly být soukromé v okamžiku, kdy Magnus Kjellner vyšel ze dveří a už se nevrátil.

Vypadalo to tu stále stejně. Příjemně a obyčejně, měli tady trochu nepořádek, jako když v bytě bydlí lajdácký výrostek. Ale když tu spolu seděli naposled, pořád ještě doufali. Teď ze všeho čišela odevzdanost. I z Cii.

„Mám tu kousek dortu,“ nabídla mu nezvučně a dodala: „Ludvig měl včera narozeniny.“ Zvedla se a z lednice vyndala čtvrtinu dortu. Patrik chtěl zaprotestovat, ale Cia už vytáhla talířky a lžičky, a tak usoudil, že dnes bude mít ke snídani dort.

„Kolik mu je?“ zeptal se a ukrojil si tenký plátek.

„Třináct,“ odpověděla a tváří jí probleskl úsměv. Také si maličký kousek vzala a Patrik si přál, aby ji dokázal přesvědčit, ať si vezme víc. V posledních měsících hodně zhubla.

„Hezký věk,“ pronesl a hned se zarazil. Znělo to vynuceně a šlehačka mu rostla v ústech.

„Je podobný svému otci,“ řekla a zaskřípala lžičkou o talířek. Položila ji na okraj a pohlédla na Patrika. „Kvůli čemu jste přišel?“

Odkašlal si. „Asi jsem úplně vedle, ale vím, že chcete, abychom udělali všechno.“

„Povězte mi to rovnou,“ přerušila ho Cia.

„Něco mě napadlo. Magnus se přátelil s Christianem Thydellem. Jak moc se znali?“

Cia na něho nechápavě pohlédla, ale na nic se neptala a nad otázkou se zamyslela.

„Vlastně ani nevím. Seznámili se krátce potom, co se sem Christian se Sannou přistěhovali. Sanna je odtud. Může to být tak sedm let. Ano, to souhlasí, protože Sanna pak krátce na to otěhotněla a Melkerovi je teď asi pět.“

„Seznámili se prostřednictvím vás a Sanny?“

„Ne. Sanna je o deset let mladší než já, a tak jsme se nestýkaly. Popravdě ani nevím, jak k tomu došlo. Pamatuji se jen, že Magnus navrhl, abychom je pozvali na večeři, a od té doby jsme se trochu stýkali. Máme toho se Sannou hodně společného, a Elin i Ludviga baví hrát si s jejich chlapečky. Rozhodně mám Christiana raději než ostatní Magnusovy přátele.“

„Koho máte na mysli?“

„Magnusovy kamarády z dětství, Erika Linda a Kennetha Bengtssona. Stýkám se s nimi a s jejich manželkami jen kvůli Magnusovi. Myslím si, že jsou úplně jiní.“

„A co Magnus a Christian? Jak moc si byli blízcí?“

Cia se usmála. „Christian asi žádné blízké přátele nemá. Je dost zádumčivý a nemá to v životě snadné. Ale s Magnusem mu bylo dobře. Můj muž tak na lidi vždycky působil. Všichni ho měli rádi. V jeho přítomnosti se každý cítil dobře.“ Polkla a Patrik si uvědomil, že o svém muži už mluví v minulém čase.

„A proč se ptáte na Christiana? Něco se mu stalo?“ zeptala se neklidně Cia.

„Ne, nic vážného.“

„Zaslechla jsem, co se přihodilo na křtu jeho knihy. Taky mě pozvali, ale bez Magnuse by mi tam bylo krušno. Doufám, že mi Christian nemá za zlé, že jsem nepřišla.“

„Určitě ne,“ mínil Patrik. „Ale někdo mu poslal pár výhrůžných dopisů. Trvá to už přes rok. Chytám se už každého stébla, proto se vás chci zeptat, jestli něco podobného nepřišlo i Magnusovi. Znali se a mohlo by tam být spojení.“

„Výhrůžné dopisy?“ podivila se Cia. „Myslíte si snad, že bych si něco takového nechala pro sebe? Proč bych utajila fakt, který by vám pomohl objasnit, co se stalo Magnusovi?“ zeptala se rozčileně.

„Jsem si naprosto jist, že byste mi o tom řekla,“ rychle ji uklidňoval Patrik. „Ale co když vám Magnus nic neřekl, abyste neměla starosti?“

„Jak bych to pak mohla vědět?“

„Mám zkušenost, že manželky na svém muži poznají všechno, a manžel nemusí vůbec nic říct. V každém případě aspoň tak funguje moje manželka.“

Cia se usmála. „Ano, bod pro vás. To je pravda. Jistě bych tušila, kdyby ho něco tížilo. Ale Magnus byl stále stejný a v pohodě. Byl to nejvyrovnanější a nejspolehlivější muž na světě, skoro vždycky veselý a pozitivně naladěný. Někdy mě to až rozčilovalo a občas jsem ho provokovala, aby musel nějak zareagovat, když já sama jsem byla naštvaná a protivná. Nikdy jsem ale neuspěla. Magnus byl prostě takový, jaký byl. Kdyby ho něco trápilo, mluvil by o tom na prvním místě se mnou, a kdyby to proti všemu očekávání neudělal, jistě bych to vycítila. Věděl o mně všechno a já o něm. Znali jsme o sobě úplně všechno,“ opakovala rozhodným hlasem a Patrikovi bylo jasné, že tomu skutečně věří. Přesto sám maličko pochyboval. Člověk o druhém člověku nikdy neví úplně všechno. Ani o tom, s nímž žije a kterého miluje.

Pohlédl na ni. „Odpusťte mi, jestli zacházím příliš daleko, ale dovolila byste mi, abych se tu trochu porozhlédl? Rád bych získal o Magnusovi přesnější obrázek.“

Přesto, že už o něm mluvili jako o někom, kdo nežije, zalitoval své formulace. Cia ale nic nekomentovala. Místo toho ukázala ke dveřím a nabídla mu: „Prohlížejte si, co chcete, ptejte se na cokoli, jen když vám to pomůže ho najít.“

Rozhodným pohybem ruky si otřela slzu.

Patrik pochopil, že by byla ráda chvíli sama, a zvedl se. Prohlídku začal v obývacím pokoji. Vypadal jako tisíce jiných švédských domovů. Velký tmavomodrý gauč z IKEA. Knihovna Billy se zabudovaným osvětlením. Plochá televizní obrazovka na skříňce ze světlého dřeva, stejného jako byl stolek. Drobnosti a vzpomínky z cest, na zdech zarámované fotky dětí. Patrik popošel k velké svatební fotografii, visící nad gaučem. Nebyl to tradiční portrét. Magnus ležel na boku v trávě s hlavou opřenou o ruku, oblečený ve fraku, Cia stála za ním v nabíraných svatebních šatech. Široce se usmívala a nohu si opírala o Magnuse.

„Naše rodiče mohl trefit šlak, když tu svatební fotografii uviděli,“ ozvala se za ním Cia a Patrik se otočil.

„Ano, je trochu… neobvyklá.“ Znovu se na ni zadíval. Od té doby, co se sám přestěhoval do Fjällbacky, se s Magnusem několikrát potkal, ale nikdy si nevyměnili více slov než běžný pozdrav. Když teď hleděl na jeho upřímnou příjemnou tvář, cítil, že by se mu moc líbil.

„Mohu zajít nahoru?“ zeptal se Patrik. Cia přikývla a dál se opírala o rám dveří.

I na schodišti visely fotografie a Patrik si je podrobně prohlížel. Vypovídaly o bohatém životě, zaměřeném na rodinu a maličkosti. Přesvědčivě hovořily o tom, jak byl Magnus hrdý na své děti. Zejména jedna fotografie se ho hluboce dotýkala. Byla zřejmě z dovolené. Magnus stál mezi svými dětmi Elin a Ludvigem a držel je kolem ramen. Snímek svědčil o takovém štěstí, že se Patrik nedokázal dál dívat. Otočil se a vyšel poslední schody do patra.

První dva pokoje patřily dětem. Ludvigův byl překvapivě uklizený. Po zemi se neválelo žádné oblečení, postel měl ustlanou a na psacím stole leželo několik pečlivě srovnaných věcí. Pokoj zřetelně naznačoval sportovní zájmy. Na čestném místě nad postelí viselo tričko se Zlatanovým autogramem. Na stěnách dominovaly plakáty göteborského fotbalového klubu.

„Ludvig s Magnusem chodívali na jejich zápasy, kdykoli se naskytla příležitost.“

Patrik sebou škubl. Cia ho znovu překvapila a přišla tak tiše, že ji vůbec nezaslechl.

„Chlapec je pořádný,“ poznamenal.

„Ano. Stejně jako jeho otec. Doma většinou uklízel právě Magnus. Já nejsem tak pečlivá. A až nahlédnete do vedlejšího pokoje, budete vidět, kdo z dětí je po mně.“

Patrik otevřel dveře navzdory připevněnému upozornění, že před vstupem musí každý zaklepat.

„Uf,“ vydechl a ustoupil o krok zpět.

„Ano, ‚uf‘ je asi to správné slovo,“ souhlasila Cia a přeložila si paže křížem přes prsa, jako by chtěla potlačit nutkání začít uklízet. Protože v Elině pokoji panoval nepopsatelný nepořádek. A všechno bylo růžové.

„Doufala jsem, že z té růžové vyroste, ale ještě se to zhoršilo. Z jemně růžové do ostře křiklavého odstínu.“

Patrik zavřel oči. Bude za pár let takhle vypadat i Majin pokoj? A co když dvojčata budou dvě holčičky? To by se v růžové utopil.

„Já jsem to už vzdala. Když zavřu dveře, nemusím se na to dívat. Jen občas zkontroluju, jestli jí tu nepáchne nějaká mrtvola.“ Polekala se volby vlastních slov a rychle pokračovala: „Magnus trpěl při pomyšlení, jak to tu vypadá. Ale já jsem ho přemluvila, aby ji nechal být. Byla jsem stejná, proto vím, že všechny řeči jsou zbytečné. Já jsem začala být pořádnější, až když jsem měla vlastní byt, a myslím si, že stejné to bude i s Elin.“

Zavřela dveře a ukázala k pokoji vzadu. „To je naše ložnice. Magnusových věcí jsem se nedotkla.“

Když Patrik vstoupil, ze všeho nejdřív si všiml stejného povlečení postelí, jako bylo jejich vlastní. Modrobíle pruhované, koupené v IKEA. Z nějakého důvodu mu to vadilo, cítil se zranitelnější. „Magnus spal blíže k oknu.“

Patrik pokročil k jeho posteli. Radši by tu byl sám. Když tu Cia stála a pozorovala ho, měl ještě intenzivnější pocit, že se šťourá v cizích věcech. Vlastně vůbec netušil, po čem pátrá. Přál si jen trochu víc se přiblížit Magnusovi, poznat ho jako bytost z masa a kostí a nespoléhat jen na představu, kterou si o něm učinil podle fotografie na stěně policejní stanice. Ciin pohled se mu propaloval do zátylku. Nakonec se k ní otočil.

„Nevadilo by vám, kdybych si tu všechno prohlédl o samotě?“ Doufal, že to pochopí.

„Promiňte, jistě,“ usmála se omluvně. „Chápu, že je obtížné mít mě za zády. Půjdu si dolů něco dělat.“

„Díky,“ ocenil její ochotu a posadil se na kraj postele. Začal prohlížením nočního stolku. Brýle, svazek papírů, o nichž se ukázalo, že je to rukopis Mořské panny, prázdná sklenička a několik tablet alvedonu. To všechno leželo nahoře na desce. Povytáhl zásuvku a nahlédl dovnitř. Ani tady se nezdálo být nic zajímavého. Brožovaný výtisk Sluneční bouře od Asy Larssonové, krabička ucpávek do uší a sáček tablet proti bolení v krku.

Zvedl se a šel ke skříním, které lemovaly krátkou stranu pokoje. Musel se smát, když odsunul posuvné dveře a pochopil, že Cia mluvila čistou pravdu. Polovina skříně směrem k oknu byla perfektně uspořádaná. Všechno leželo krásně složené a roztříděné na hromádkách. Ponožky, slipy, vázanky, pásky. Nad tím visely vyžehlené košile a saka spolu s tričky a svetry. Vzpomněl si, jak sám vždycky tričko hodí do police a pak je naštvaný, že je pokrčené, když si ho chce znovu obléknout.

Jeho vlastní systém byl podobný tomu Ciinu. Všechno leželo promíchané, jako by jen někdo otevřel dveře, věci tam vhodil a pak rychle zase zavřel.

Zatáhl dveře skříně a věnoval se posteli. Bylo strašně smutné vidět, že je ustlaná jen jedna polovina. Napadlo ho, jestli je vůbec možné zvyknout si spát ve dvojité posteli, jejíž jedna polovina je prázdná. Pouhé pomyšlení na to, že by spal sám bez Eriky, bylo nesnesitelné.

Když se vrátil do kuchyně, Cia uklízela jejich talířky. Tázavě na něho pohlédla a on přátelsky vysvětlil: „Nevím, jestli to k něčemu bude, ale trochu víc jsem poznal, kdo Magnus byl… je. Díky, že jste mi dovolila se tu porozhlédnout.“

„Není zač.“

Rozloučil se a vyšel ven. Zastavil se na schodišti a hleděl na suchý vánoční věneček na dveřích. Po krátkém zaváhání ho sundal. Se svým smyslem pro pořádek by si Magnus jistě nepřál, aby tady zůstal viset.

Obě děti hlasitě křičely. Zvuk se odrážel od stěn v kuchyni a Christian měl pocit, že se mu rozskočí hlava. Několik nocí se už pořádně nevyspal. Myšlenky se mu nepřetržitě honily hlavou, ani je nestíhal zpracovat.

Dokonce měl chuť odejít do boudy u moře a posadit se tam k psaní. Ale ticho noci a tma kolem by jen poskytly více prostoru duchům a nevěřil, že by je dokázal zahnat pouhými slovy. A tak zůstal pokaždé raději ležet a hleděl do stropu, zatímco ho plnila beznaděj.

„Nechte toho!“ Sanna od sebe odtrhla chlapce, kteří se prali o krabičku granka na stole. Pak se obrátila ke Christianovi, který zíral do prázdna a před sebou měl na talířku nedotčený plátek chleba a stydnoucí kávu.

„To by bylo krásné, kdybys mi občas trochu pomohl!“

„Špatně jsem spal,“ odpověděl a napil se chladné kávy. Zvedl se od stolu, vylil ji do dřezu a nalil si další šálek horké, do níž si přidal mléko.

„Mám plné pochopení, že toho teď máš hodně, a dobře víš, že jsem tě celou dobu podporovala, když jsi pracoval na knize. Ale ani já nevydržím všechno.“

Sanna vzala Nilsovi z ručičky lžíci v okamžiku, kdy s ní chtěl bouchnout do hlavy staršího bratra, a s třesknutím ji hodila do dřezu. Nadechla se, jako by shromažďovala sílu mu říct všechno, čeho byla plná. Christian si přál, aby mohl stisknout tlačítko „pauza“ a zarazit ji. Měl všeho nad hlavu.

„Neřekla jsem ani slovo, když jsi pokaždé rovnou z práce šel do boudy a celý večer tam seděl a psal. Vyzvedla jsem děti ve školce, uvařila večeři a dohlédla, aby se najedly, uklidila jsem, vyčistila jim zuby, uložila je a před spaním přečetla pohádku. To všechno jsem beze slova dělala, abys měl dost času na tu svou zatracenou tvorbu.“

Zaslechl ve slově sarkasmus, kterého si u ní nikdy dříve nepovšiml, a zavřel oči, jako by ji chtěl vytěsnit. Sanna ale neúprosně pokračovala.

„Je skvělé, že jsi uspěl. Knihu ti vydali a představují tě jako nově vycházející hvězdu. Přeju ti každý okamžik slávy. Ale co já? Co z toho mám? Nikdo mě neobdivuje ani neoceňuje, jak jsem byla dobrá. Neříká ti, jaké máš štěstí, že mě máš. Nikdo. A ty bereš jako samozřejmost, že otročím s dětmi a v domácnosti, zatímco ty tvoříš. Ano, budu to dělat. Zvládnu všechno sama. Víš, jak děti miluju, ačkoli proto není práce o nic snadnější. Ale od tebe chci aspoň dík, ocenění. Žádám snad příliš mnoho?“

„Sanno, ne před dětmi…,“ ozval se Christian, ale hned viděl, že měl raději mlčet.

„Nikdy se ti nehodí, abys se mnou mluvil, abys mě bral vážně. Buď jsi příliš unavený, nebo nemáš čas, protože musíš psát, nebo nechceš o ničem mluvit před dětmi, nebo.“

Chlapci tiše seděli a vyděšeně hleděli na rodiče. Christian pocítil, jak jeho únavu střídá vztek. Právě tohle u Sanny nenáviděl a mnohokrát o tom spolu mluvili. Že se neudrží a vtahuje do jejich konfliktu děti. Věděl, že by z chlapců měla ráda své spojence v boji, který byl mezi nimi stále zřejmější. Ale co mohl dělat? Jejich rozpory vycházely z toho, že ji nemiluje a nikdy nemiloval. A Sanna to věděla, i když si to nechtěla připustit. Christian si ji dokonce zvolil právě proto, že ji nikdy nebude milovat. Ne tak jako.

Bouchl pěstí do stolu a Sanna i děti poskočily leknutím. Ruka ho pořádně zabolela a právě to si přál. Bolest potlačila to, na co si nedovoloval myslet, a znovu získával kontrolu.

„Teď o tom nebudeme diskutovat,“ řekl krátce a nepodíval se jí do očí. Cítil v zádech její pohled, když šel do haly, vzal si bundu a boty a otevřel dveře. Jako poslední zaslechl, jak Sanna chlapcům říká, že jejich otec je blázen.

Nejhorší byla zádumčivost. Nutnost něčím aspoň trochu smysluplným naplnit hodiny, kdy jsou děvčata ve škole. Ne že by neměla co dělat. Zbavovat Erikův život všech starostí nebyla práce pro lenochy. Košile musely být vždycky vyprané, vyžehlené a pověšené, večeře pro obchodní přátele zajištěné, domov se musel lesknout čistotou. Pravda, jednou týdně u nich načerno pracovala uklízečka, přesto zdaleka neudělala všechno. Miliony drobností musely fungovat a být na svém místě, aniž by Erik postřehl sebemenší námahu. Všechno ji příšerně nudilo. Byla ráda doma, když byly holčičky malé. Milovala všechnu práci kolem nich, dokonce i měnění plen, což Erik v životě neudělal. Jí to ale nevadilo, cítila se potřebná. Život měl smysl. Byla středobodem v jejich malém světě, s ní začínal a končil jejich den.

Ta doba byla pryč. Holčičky chodily do školy. Měly kamarády a spoustu mimoškolní činnosti a na ni pohlížely spíše jako na servisní službu. Stejně jako Erik. Ten kompenzoval svou nedostatečnou otcovskou péči tím, že jim koupil, nač ukázaly, a nakazil je svým opovržením vůči ní.

Louise přejela dlaní po kuchyňské lince. Kryl ji italský mramor, speciálně dovezený, Erik ho vybral při jedné ze svých služebních cest. Neměla ho ráda. Připadal jí příliš studený a tvrdý. Kdyby si mohla zvolit ona, bylo by to nějaké dřevo. Možná tmavý dub. Otevřela jedny z dvířek lesklých kuchyňských skříněk. Ještě více chladu a módnosti, ale bez citu. Ke své pracovní desce z tmavého dubu by si vybrala bílá dvířka, maličko venkovského stylu, natřená tak, aby tahy štětcem zůstaly zřetelné a vnášely do nábytku trochu života.

Sevřela prsty kolem velké sklenice na víno. Byl to svatební dar od Erikových rodičů. Pochopitelně ručně foukané. Už během svatebního oběda jí Erikova matka dlouze přednášela o malé, ale exkluzivní sklárně v Dánsku, kde tyto drahé sklenice speciálně objednala. Nyní v ní něco povolilo a jakoby bez vlastní vůle otevřela dlaň. Sklenička se na podlaze z černého mořského mramoru roztříštila na tisíc kousků. Podlaha byla přirozeně také dovezená z Itálie. Tuto vlastnost měl Erik se svými rodiči společnou: švédské výrobky nikdy nebyly dost dobré. Z čím větší vzdálenosti pocházely, tím byly lepší. Ovšem, pokud nešlo třeba o Tchaj-wan.

Louise se maličko zahihňala, natáhla se po jiné skleničce a opatrně překročila střepy. Zamířila ke stojánku s lahvemi vína, který stál na kuchyňské lince. Erik se jejímu výběru posmíval. Jemu bylo dobré jen víno, jehož litr stál několik stovek. Nikdy by ho nenapadlo šidit své chuťové buňky něčím, čeho za dvě stovky byla celá krabice. Někdy schválně naplnila jeho skleničku svým vínem místo značkového francouzského nebo jihoafrického, jehož zvláštní chuť vždycky vynášel do oblak. Je to napodiv, ale zdálo se, že stejnou chuť mělo i její levné víno, protože si nikdy nepovšiml rozdílu.

Byla to taková její malá pomsta za to, co všechno musela snášet, a pak jí i méně vadilo, že Erik dcery navádí proti ní, chová se k ní jako ke služce a spí s její kadeřnicí.

Louise naplnila skleničku až po okraj. Pak si připila se svým odrazem na lesklé ploše dveří nerezové lednice.

Erika ty dopisy nemohla pustit z hlavy. Procházela bytem sem a tam, ale nakonec se musela posadit u kuchyňského stolu, protože ji začala příliš obtěžovat bolest v zádech. Natáhla se po bloku a propisovačce, které ležely na stole, a rychle si zapisovala to, co si pamatovala z Christianova dopisu. Měla dobrou paměť na text, a tak si byla skoro jistá, že většinu si poznamenala.

Znovu a znovu si četla, co zapsala, a pokaždé jí ty řádky připadaly výhrůžnější. Kdo mohl ke Christianovi cítit takovou zlobu? Zavrtěla hlavou. Nešlo posoudit, zda ta slova napsal muž nebo žena. Ale něco v tónu slov, stavbě vět a volbě výrazů jí naznačovalo, že jde o nenávist ženy. Ne muže.

Váhavě se natáhla po přenosném telefonu. Pak opět stáhla ruku. Možná to je nesmysl. Ale když si pak slova přečetla ještě jednou, vzala znovu přístroj do ruky a vyťukala číslo.

„Gaby.“ Šéfredaktorka zvedla telefon po prvním zaznění.

„Dobrý den, tady je Erika.“

„Eriko!“ Gabyin ječivý hlas se zvedl o oktávu výš a Erika musela dát telefon kus od ucha.

„Jak vám je, drahoušku? Ještě žádné děťátko na cestě? Dvojčátka přicházívají dříve.“ Zdálo se, že je Gaby na koni.

„Ne, ještě nic,“ odpověděla a snažila se zakrýt svou podrážděnost. Nechápala, proč lidi musí tak tvrdošíjně žvanit o tom, že dvojčata přicházejí na svět předčasně. To pozná sama. „Volám kvůli Christianovi.“

„Jak mu je?“ zeptala se Gaby. „Snažila jsem se mu už několikrát zavolat, ale ta jeho panička mi jen tvrdí, že není doma, čemuž ani na vteřinu nevěřím. To bylo opravdu nepříjemné, jak se včera sesypal. Zítra ráno má podepisovat knihy, a pokud to chce odřeknout, měl by nám dát včas vědět. Bylo by to nepříjemné.“

„Ráno jsem s ním mluvila a myslím si, že autogramiádu zvládne. Kvůli tomu si nemusíte dělat starost,“ uklidňovala ji Erika a honem si vzala slovo, aby mohla mluvit o tom, kvůli čemu volá. Hluboce se nadechla, jak dokázala v momentálně omezeném prostoru plic, a pokračovala: „Chci se na něco zeptat.“

„Jen se ptejte.“

„Nepřišlo vám do vydavatelství něco, co by se týkalo Christiana?“

„Co konkrétně?“

„Dopisy nebo maily. S výhrůžným obsahem.“

„Výhrůžné dopisy?“

Erika si začala připadat jako dítě, které žaluje na spolužáka, ale už bylo pozdě a nemohla vycouvat.

„Christian dostal několik výhrůžných dopisů, chodí mu od té doby, kdy začal pracovat na knize, asi půldruhého roku. Vidím na něm, že ho to zneklidňuje, i když to sám nepřiznal. A tak mě napadlo, jestli něco nepřišlo i do vydavatelství.“

„Cože! O ničem takovém nevím. A stojí tam, kdo je posílá? Ví to Christian?“ Gaby se rozčileně zajíkala a zvuk podpatků klapajících na asfaltu ztichl, takže se zjevně zastavila.

„Jsou anonymní a Christian podle všeho neví, kdo je posílá. Ale znáte ho – neřekl by nic, ani kdyby to věděl. Na oslavě se zřejmě zhroutil proto, že kartičku v kytici, kterou dostal, napsala tatáž osoba.“

„To zní šíleně. Má to něco společného s knihou?“

„Ptala jsem se Christiana na totéž. Ale trvá na svém, že žádná z postav se v knize nemůže poznat.“

„To je opravdu strašné. Ozvěte se mi, jestli zjistíte něco dalšího.“

„Jistě,“ slíbila Erika. „A prosím neříkejte Christianovi, že jsem o tom mluvila.“

„Samozřejmě. Zůstane to mezi námi. Osobně dohlédnu na korespondenci, která se ho bude týkat. Asi něco přijde, když už kniha leží na pultech.“

„Zajímavé recenze,“ podotkla Erika, aby změnila téma.

„Ano, jsou úžasné,“ zapěla Gaby s takovým nadšením, že Erika znovu musela sluchátko oddálit od ucha. „Zaslechla jsem už Christianovo jméno v souvislosti s udílením Srpnové ceny. A to nemluvím o tom, že všech deset tisíc výtisků je už u knihkupců.“

„To je neuvěřitelné,“ radovala se Erika. Přinejmenším ona věděla, kolik práce rukopisu věnoval, a hřálo ji u srdce, že námahu nevynaložil zbytečně.

„Ano, je,“ souhlasila Gaby a dodala: „Drahoušku, musíme skončit, potřebuji ještě někam zavolat.“

Podtón v poslední Gabyině větě Eriku zneklidnil. Měla si líp rozmyslet, než zavolala do vydavatelství. Nejspíš se unáhlila.

Jako na potvrzení jejích myšlenek ji malá nožička kopla do žeber.

Byl to zvláštní pocit. Prostě štěstí. Anna ho postupně akceptovala a učila se novému životu. Ten předchozí byl už tak dávno, pokud vůbec.

„Dej to sem!“ Belinda utíkala za Lisen, Danovou nejmladší dcerou, která se s křikem schovala za Annu. V ruce křečovitě držela Belindin kartáč na vlasy.

„Já ti ho nechci půjčit! Dej ho sem!“

„Anno…,“ zaprosila Lisen, ale Anna ji šoupla před sebe a přidržela.

„Jestli sis vzala Belindin kartáč bez dovolení, musíš jí ho vrátit.“

„Tak vidíš,“ řekla spokojeně Belinda. Anna na ni varovně pohlédla.

„A ty, Belindo, bys nemusela mladší sestru honit po celém domě.“

Belinda pokrčila rameny. „Může za to sama. Nemá mi brát moje věci.“

„Jen počkej, až tu bude bratříček,“ vyhrožovala Lisen. „Ten ti všechno rozbije.“

„Já už se brzy z domova odstěhuju. Rozbije všechno tobě,“ nedala se Belinda a vyplázla jazyk.

„Poslyš, je ti osmnáct nebo pět?“ zeptala se Anna, ale musela se smát. „A proč si myslíte, že to bude chlapeček?“

„Protože maminka říkala, že když má žena velký zadek jako teď ty, bude to chlapeček,“ drmolila Lisen.

„Psst,“ okřikla ji Belinda a blýskla očima po Lisen, která nechápala, v čem je problém. „Promiň,“ dodala.

„To je v pořádku.“ Anna se usmála, ale trochu se jí to dotklo. Takže Danova bývalá manželka si myslí, že má velký zadek. Ale ani takový komentář – a musela si přiznat, že na něm něco je – jí nepokazil dobrou náladu. Před časem byla absolutně na dně, a to rozhodně není přehánění. Přesto z Emmy a Adriana, kteří to s ní prožívali, nyní v bezpečí vyrůstají harmonické děti. Občas tomu sotva mohla uvěřit.

„Budeš hodný, až naši hosté přijdou?“ Matka na něho vážně pohlédla.

Přikývl. Nikdy se nechoval tak, aby se maminka za něho musela stydět. Nepřál si nic víc než ji na slovo poslouchat, aby ho nepřestala milovat.

Zazvonil zvonek a matka se rychle zvedla. „Už jsou tady.“

Slyšel v jejím hlase očekávání – nový tón, který ho zneklidňoval. Někdy když se ozval zvuk zvonku, se měnila maminka v někoho jiného. Ale dnes se to nestane.

„Mohu ti vzít plášť?“ ozval se z haly otcův hlas a mumlání hostů.

„Jdi dolů, přijdu hned,“ matka na něho mávla rukou a on ucítil její parfém. Sedla si k toaletnímu stolku a naposled si kontrolovala vlasy a mejkap. Ve velkém zrcadle bylo vidět, jak se obdivuje. Zůstal na místě a fascinovaně na ni hleděl. Když se jejich pohledy v zrcadle setkaly, vytvořila se jí vráska mezi obočím.

„Neřekla jsem, že máš jít dolů?“ zeptala se ostře a on na okamžik pocítil závan temna.

Zahanbeně sklonil hlavu a šel vstříc šumu vycházejícímu z haly. Bude se hezky chovat. Maminka se za něho rozhodně nemusí stydět.

Studený vzduch ho mrazil v krku. Ten pocit miloval. Všichni si o něm mysleli, že je blázen, když běhá uprostřed zimy. On ale radši běhal svých deset kilometrů v zimním chladu než v letním horku. A o víkendu, jako právě teď, si vždycky přidal ještě jedno kolečko.

Kenneth pohlédl na hodinky. Bylo na nich všechno, co k běhu potřeboval. Měřič pulzu, počítač kroků, a dokonce i čas minulého běhu.

Jeho současným cílem byl maraton ve Stockholmu. Účastnil se ho už dvakrát, stejně jako maratonu v Kodani. Trénoval dvacet let, a kdyby o tom mohl sám rozhodnout, za dvacet třicet let by rád padl uprostřed běhu. Protože pocit, že běží, nohy se vznášejí nad terénem, buší ve stejném rytmu, který se nakonec sladí s bušením srdce, se s ničím jiným nedal srovnat. Dokonce i únavu – ten zvláštní pocit v nohách, kdy stoupne mléčná kyselina – se naučil každým rokem stále více oceňovat. Když běžel, cítil, že žije. Tak asi nejlíp by to uměl vysvětlit.

Když se blížil k domovu, zpomalil. Chvíli ještě joggoval na místě před venkovním schodištěm a přidržel se zábradlí, aby protáhl stehenní svaly. Vydechoval bílou páru a po dvaceti kilometrech v docela svižném tempu se cítil čistý a silný.

„To jsi ty, Kennethe?“ Když za ním zabouchly dveře, z pokoje pro hosty slyšel Lisbetin hlas.

„Ano, to jsem já. Jen se rychle osprchuju a pak za tebou přijdu.“

Otočil pákou na hodně horkou a postavil se pod ostrý proud vody. To bylo málem nejlepší ze všeho. Tak báječné, že se vůbec nechtělo skončit. Roztřásl se, když ze sprchové kabiny vystoupil do koupelny, která mu připadala málem jako iglú. „Můžeš přinést noviny?“

„Jistě, miláčku.“ Džíny, tričko a svetr, a byl hotový. Vklouzl do pantoflů, které si v létě koupil, a zaběhl k poštovní schránce. Když vytáhl noviny, objevil ještě bílou obálku, která se zachytila na dně. Zřejmě si jí včera nevšiml. Při pohledu na své jméno, napsané černým inkoustem, ho bodlo u srdce. Ne, další ne!

Jakmile se vrátil do domu, otevřel obálku, vytáhl z ní kartičku a ještě v hale ji přečetl. Text byl krátký a důrazný.

Kenneth kartičku otočil, aby viděl, jestli něco nestojí na zadní straně. Ale ne. Byl to jen ten kryptický řádek. Kam kráčíš, Kennethe?

Rychle dopis schoval.

„Jen jsem se na něco díval. Už jdu.“

Šel k jejím dveřím s novinami v ruce. Bílá kartička s ozdobným písmem ho pálila v zadní kapse kalhot.

Fungovalo to jako droga. Byla už závislá na pocitu štěstí, který se dostavil, když po prohlédnutí jeho mailů, kapes i účtu za telefon nic nenašla. Celá se uvolnila. Neúčinkovalo to ovšem dlouho. Brzy ji znovu sevřela úzkost, napětí v těle se zvyšovalo, logické uvažování přestávalo působit. Pak se znovu posadila k počítači a napsala jeho heslo. Měl pořád stejné – datum svého narození, aby si ho snadno zapamatoval.

Vlastně neexistoval žádný konkrétní důvod pro žárlivost, která jí hlodala v prsou a zatínala drápy do vnitřností, až se jí chtělo křičet. Christian jí nikdy nezavdal důvod, aby ho podezřívala. Během let nenašla nejmenší stopu po ničem neobvyklém. Byl jako otevřená kniha, ale přesto jako by si něco nechával pro sebe. Občas měla pocit, že jí zmizel do vlastního světa, kam neměla přístup. A proč tak málo mluvil o své minulosti? Tvrdil, že jeho rodiče už dávno zemřeli. Nikdy se nesetkali s žádným jeho příbuzným. Neměl ani kamarády z dětství a nikdy se neohlásil žádný bývalý známý. Jako by začal existovat v tom okamžiku, kdy se seznámili a odstěhovali se do Fjällbacky. Dokonce ani nikdy neviděla jeho byt v Göteborgu, zajel tam tehdy sám se stěhovacím vozem a přivezl si jen něco málo věcí.

Sanna přelétla očima jeho poštu. Nějaké dopisy z vydavatelství, několikero novin žádalo o interview, pár došlých informací z obecního úřadu, týkajících se jeho práce v knihovně. Nic dalšího.

Se stejně spokojeným pocitem jako vždycky si ověřila jeho konto. Než úplně vypnula počítač, ze zvyku si prošla historii prohlížeče, ale ani tam nebylo nic překvapivého. Christian navštívil stránky Expressu, večerníku Aftonbladet a domovskou stránku vydavatelství. Na Blocku hledal novou dětskou sedačku do auta.

Jenže jsou tu ty dopisy. Tvrdohlavě ji ujišťoval, že netuší, kdo ty záhadné řádky napsal. Přesto ale něco v tónu jeho hlasu budilo pochybnosti. Sanna na to neuměla ukázat prstem, ale šílela z toho. Co před ní zatajil? Kdo poslal ty dopisy? Jsou od jeho bývalé milenky? Nebo současné?

Otevírala a zavírala pěsti a přinutila se znovu klidně dýchat. Chvilkové ulehčení minulo, přestože se usilovně přesvědčovala, že je všechno v pořádku. Potřebovala však mít jistotu. Přála si vědět, že ji Christian miluje.

V hloubi duše ale cítila, že jí nikdy nepatřil. Že vždycky myslel na někoho jiného. Tušila, že ji nikdy nemiloval. Ne opravdově. A jestli jednou najde tu, se kterou ve skutečnosti chce být a kterou miluje, opustí ji. Objala se pažemi kolem těla, ale pak vyskočila z kancelářské židle. Včerejší poštou přišel Christianův účet za telefon. Na ten se ještě podívá.

Erika bezcílně bloumala domem. Z nekonečného čekání šílela. Poslední knihu měla hotovou a s novým projektem právě teď začínat nechtěla. Doma toho moc dělat nemohla, protože záda a klouby protestovaly. A tak po chvílích četla nebo se dívala na televizi. Anebo to bylo jako právě teď – v čisté frustraci bloudila domem. Ale dnes je aspoň sobota a Patrik je doma. Šel s Majou na procházku, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, a Erika počítala minuty, kdy se vrátí zpět.

U dveří zazněl zvonek a srdce jí povyskočilo. Než stihla otevřít, dveře se rozletěly a do haly vešla Anna. „Taky ti to jde na nervy?“ zeptala se a stáhla si šálu a bundu.

„Že se ptáš!“ řekla Erika a hned se cítila veselejší.

Vešly do kuchyně a Anna na kuchyňskou desku položila vlhký pytlík.

„Čerstvě upečené! Belinda pekla.“

„Belinda?“ užasla Erika a představila si Anninu nevlastní dceru, jak v zástěře prsty s černě nalakovanými nehty hněte těsto.

„Je zamilovaná,“ dodala Anna, jako by se tím všechno vysvětlilo.

„Opravdu? Nevzpomínám si, že na mě by to kdysi mělo podobný efekt,“ poznamenala Erika a rovnala pečivo na tácek.

„Zřejmě jí vyložil, že má rád domácky založené dívky.“ Anna pozvedla obočí a významně na Eriku pohlédla. „Vážně?“

Anna se rozesmála a natáhla se po jednom kousku. „Klid, klid, nemusíš za ním jezdit a varovat ho. Já jsem ho viděla, a věř mi, Belinda ho bude mít za týden dost. Vrátí se ke svým černě oděným zpustlíkům, kteří hrají v nějaké pochybné kapele a kašlou na to, jestli umí vařit nebo ne.“

„Doufejme. Ale ty šneky se jí povedly, to musím uznat.“ Erika při dalším soustu slastně přivřela oči. Čerstvě pečené zákusky ke kávě měly v jejím současném stavu hodnotu prožitého orgasmu.

„Ano. Sice vypadáme hrozně, ale má to aspoň tu výhodu, že do sebe můžeme nacpat libovolné množství dobrot,“ mínila Anna a zakousla se do dalšího šneka.

„Ano. Účet zaplatíme později,“ prorokovala Erika, ale neodolala, řídila se Anniným příkladem a sáhla po novém kousku. Belinda zřejmě měla přirozené nadání.

„Až porodíš dvojčata, zbavíš se i toho ostatního,“ smála se Anna.

„Věřím ti.“ Erika se odmlčela a její sestra vycítila, nač myslí.

„Půjde to skvěle. A tentokrát nejsi sama, budu ti dělat společnost. Postavíme si křesla vedle sebe, budeme se dívat v televizi na Oprah a celé dny jen kojit.“

„A střídavě jedna z nás zazvoní a objedná něco k večeři, až se naši pánové a vládci vrátí z práce domů.“

„No vidíš. Bude to zábava.“ Anna si olízla cukr z prstů a se zasténáním se opřela dozadu. „Ježíši, strašně jsem se nacpala.“

Položila si oteklé nohy na židli vedle sebe a sepjala si ruce na břiše. „Mluvila jsi už s Christianem?“

„Ano, ve čtvrtek.“ Erika napodobila sestřin příklad a také si zvedla nohy. Osamělý šnek na tácku ji nepřestával lákat a po krátkém zápase se po něm natáhla.

„Co se vlastně stalo?“

Erika na chvíli zaváhala, ale nebyla zvyklá mít před sestrou tajemství. Nakonec jí o výhrůžných dopisech pověděla všechno.

„To je hnusné,“ otřásla se Anna. „Je divné, že začaly chodit ještě předtím, než vyšla kniha. Bylo by přece logičtější, kdyby začaly chodit až potom, když se teď o ní tolik v tisku mluví. Zřejmě to píše někdo, komu straší ve věži.“

„Vypadá to tak. Christian s tím nechce nic dělat. Aspoň to tvrdí. Ale na Sanně jsem viděla, jak ji to zneklidňuje.“

„To se nedivím,“ řekla Anna. Olízla si prst, aby mohla sníst zbytek cukru, který zůstal na tácku.

„Dnes bude poprvé podepisovat knihy,“ připomněla Erika s hrdostí v hlase. Cítila, že se svým způsobem o Christianův úspěch zasloužila, a znovu s ním prožívala vlastní zážitky debutantky. První autogramiáda byla opravdu nezapomenutelná.

„To je skvělé. Kde bude?“

„Nejdříve v knihkupectví Böcker a Blad v Torpu a potom v Bukii v Uddevalle.“

„Doufám, že tam někdo přijde. Bylo by smutné, kdyby tam seděl sám,“ podotkla Anna.

Erika se ušklíbla při vzpomínce na svou první autogramiádu ve Stockholmu. Hodinu tam seděla a snažila se předstírat, že je všechno v pořádku, zatímco kolem ní procházeli lidé, jako by byla vzduch.

„Psali o něm už tolik v novinách, že někdo určitě přijde, přinejmenším ze zvědavosti,“ mínila Erika a doufala, že má pravdu.

„Ano. Ještě štěstí, že novináři nic nevědí o těch dopisech,“ poznamenala Anna.

„Ano, to ano,“ odpověděla Erika a změnila téma hovoru. Pocit neklidu ji ale neopouštěl.

Měli odjet na dovolenou a nemohl se dočkat. Moc nevěděl, co to slovo znamená, ale znělo slibně. Dovolená. A pojedou s karavanem, který parkoval před domem.

Nikdy si v něm nesměl hrát. Několikrát se tam snažil nahlédnout kolem zatažených hnědých záclonek. Ale nic neviděl a dveře byly vždycky zamčené. Teď tam maminka uklízela. Dveře do široka otevřela, ‚aby se tam pořádně vyvětralo‘, a do pračky nacpala spoustu polštářků, aby se odstranil pach zatuchliny.

Všechno to bylo pohádkové, těžko uvěřitelné dobrodružství. Přemýšlel o tom, jestli bude smět během cesty sedět uvnitř, zatímco domeček pojede do neznáma. Neodvážil se ale zeptat. V poslední době mívala maminka podivnou náladu. Zřetelně slýchával z jejího hlasu ostrý řezavý tón a otec se stále častěji chodil procházet, pokud se neschoval za noviny.

Někdy si všiml, že se po něm maminka divně dívá. V jejím pohledu ho něco děsilo a připomínalo mu to temné období, které nechal za sebou.

„Budeš tu jen stát, nebo mi s něčím pomůžeš?“ Matka stála s rukama na bocích.

Trhl sebou, když zaslechl její tvrdý hlas. Rychle k ní přiběhl.

„Odnes to všechno do prádelny,“ nařídila a hodila po něm několika páchnoucími dekami takovou silou, že málem zavrávoral.

„Ano, maminko,“ vyhrkl a odběhl.

Kdyby jen věděl, co udělal špatně. Přece ji vždycky okamžitě poslechl. Nikdy neodmlouval, slušně se choval a nikdy se neumazal. A přesto jako by někdy na něho nemohla ani pohlédnout.

Pokusil se zeptat otce. Sebral k tomu odvahu při jedné z řídkých příležitostí, když byli doma sami. Otec na okamžik odložil noviny a krátce odpověděl, že si jen vymýšlí hlouposti a že o ničem takovém už nechce nic slyšet. Maminka by byla smutná, kdyby věděla, nač se ho ptal. Ať je vděčný, že má takovou matku.

Pak už se nikdy nezeptal. Zarmoutit maminku bylo to poslední, co by si přál. Jen by byl moc rád, kdyby byla veselá a zase ho hladila po vlasech a říkala mu, že je její krásný chlapeček. Po ničem jiném netoužil.

Položil deky před pračku a snažil se potlačit chmurné myšlenky. Přece pojedou na dovolenou. V karavanu.

Christian poklepával perem do malého stolku, který mu sem přistavili. Vedle něho ležela hromada jeho knih Mořská panna. Stále ještě mu připadalo neskutečně nádherné, že je na knize uvedeno jeho jméno, a nemohl se toho skvělého pocitu nabažit.

Zatím tu žádný poprask nevládl a ani ho nečekal. To jen takoví autoři, jako jsou Marklundová nebo Guillou, budili větší zájem. Sám byl spokojený s tím, že už podepsal pět exemplářů.

Přesto se na své židli cítil trochu opuštěně. Lidé spěchali kolem, zvědavě na něho pohlédli, ale nezastavili se. Nevěděl, jestli se s nimi má pozdravit, nebo naopak dělat, že je něčím zaměstnán.

Přišla za ním Gunnel, majitelka knižního obchodu, a poklepala na hromádku knih.

„Mohl byste pár kusů podepsat pro pozdější prodej?“

„Jistě. Kolik asi?“ zeptal se Christian a byl rád, že bude mít co dělat.

„No, tak deset kusů,“ řekla a opravila hromádku, která se trochu nakláněla na stranu. „To není žádný problém.“

„Inzerovali jsme to dost,“ poznamenala Gunnel omluvně.

„Tím jsem si jist,“ usmál se na ni Christian. Bylo mu jasné, že se Gunnel obává, aby si malý příliv čtenářů nevysvětloval špatnou obchodní strategií. „Nemám přece žádné jméno, těžko šlo čekat něco jiného.“

„Ale pár knih se prodalo,“ dodala přátelsky a zamířila k pokladně.

Natáhl se po knize a stáhl klobouček z pera, aby začal podepisovat. Koutkem oka si povšiml, že se někdo postavil přímo před stolek, a když vzhlédl nahoru, měl před obličejem velký žlutý mikrofon.

„Právě stojíme v knihkupectví, kde sedí Christian Thydell a podepisuje svůj první román Mořská panna. Christiane, vaše jméno dominuje v dnešních novinových zprávách. Znepokojují vás ty výhrůžky? Vyšetřuje je policie?“

Reportér se nepředstavil, ale podle štítku na mikrofonu přicházel z lokální rozhlasové stanice. Povzbudivě se na Christiana zahleděl.

Ten měl v hlavě úplně prázdno. „Noviny?“ opáčil.

„Ano, jste na titulní straně GT, copak jste to neviděl?“ Reportér nečekal na jeho odpověď, ale pokračoval a zopakoval právě položenou otázku. „Obáváte se výhrůžek? Hlídá vás policie?“

Reportér se rozhlížel kolem sebe, ale pak pohled znovu obrátil ke Christianovi, který seděl s perem nad knihou, kterou právě chtěl podepsat.

„Já nechápu, jak…,“ vyrazil ze sebe.

„Ale souhlasí to, že? Během práce na knize vám někdo vyhrožoval a ve středu jste omdlel, protože jste dostal další dopis přímo při křtu knihy?“

„Ano,“ přitakal a zalapal po dechu.

„Víte, kdo dopisy posílá? Ví to policie?“ Mikrofon byl znovu jen několik centimetrů od jeho úst a Christian se musel dost ovládat, aby ho neodstrčil. Nechtěl na otázky odpovídat. Nechápal, jak to tisk zjistil. A pomyslel na dopis, který ležel v kapse bundy. Ten, co přišel včera a který stačil vyzvednout ze schránky dříve, než ho našla Sanna.

V panice se rozhlédl po únikové cestě. Setkal se s Gunneliným pohledem a ta okamžitě pochopila, že něco není v pořádku.

Přišla k nim. „Co se tu děje?“

„Dělám interview.“

„Zeptal jste se Christiana, jestli s tím bude souhlasit?“ Pohlédla na něho a Christian zavrtěl hlavou.

„Takhle to tedy je.“ Zpražila reportéra pohledem a ten mikrofon odtáhl. „Kromě toho má Christian práci. Signuje knihy v našem knihkupectví. Musím vás požádat, abyste ho nezdržoval.“

„Ano, ale…“ zaprotestoval muž, ale pak zavřel ústa. Stiskl knoflík na své nahrávací výbavě. „Nemohli bychom natočit krátké interview po…?“

„Zmizte,“ odbyla ho Gunnel a Christian se musel pousmát.

„Díky,“ řekl pak.

„O co šlo? Vypadal strašně umíněně.“

Ulehčení nad tím, že novinář zmizel, ho rychle přešlo a těžce polkl. „Tvrdí, že se o mně píše na první straně GT. Dostal jsem pár výhrůžných dopisů a media to zřejmě zjistila.“

„Propána.“ Nejdřív na něj ohromeně pohlédla a pak se zatvářila ustaraně.

„Mám jít noviny koupit, abyste viděl, o co jde?“

„Mohla byste?“ Srdce mu prudce bušilo.

„Jistě, hned tam zaběhnu.“ Poklepala ho po rameni a odešla.

Christian chvíli jen tiše seděl a zíral před sebe. Pak zvedl pero a začal se podpisovat na titulní straně knih, jak ho Gunnel požádala. Po chvíli si uvědomil, že si musí zajít na toaletu. Zatím bylo kolem stolu stále prázdno a jistě se může na chvíli vytratit, aniž by způsobil nějaký problém.

Proběhl obchodem dozadu k místnosti pro personál a o nějakou minutu později se vrátil. Gunnel s novinami dosud nepřišla a Christian se obrňoval před tím, co uvidí.

Sáhl znovu po peru, ale zmateně na knihy pohlédl. Opravdu byly srovnané takto, než odešel? Něco tu bylo jinak než předtím, kdy své místo opustil. Nejdřív ho napadlo, že v jeho nepřítomnosti někdo jeden exemplář ukradl. Ale nezdálo se mu, že by hromádka byla nižší, a tak si řekl, že si jen něco namlouvá, a sáhl po nejhořejší knize, aby do ní napsal pozdrav budoucímu čtenáři.

Stránka už ale nebyla prázdná. A rukopis až příliš známý. Byla tady.

Gunnel dorazila s novinami a Christian spatřil vlastní velkou fotografii na první straně. Věděl, co to znamená. Minulost se ho snaží dohnat. Nikdy nenajde klid.

„Panebože, víš, kolik peněz jsi utratila, když jsi byla posledně v Göteborgu?“ Erik hleděl na vyúčtování kreditní karty a nevěřil svým očím.

„Ale ano, nějak kolem deseti tisíc,“ odpověděla Louise a dál si klidně lakovala nehty.

„Deset tisíc! Jak může člověk rozházet deset tisíc při jednodenním nákupu?“ Erik mával papírem a pak ho hodil před sebe na kuchyňský stůl.

„Kdybych se rozhodla pro kabelku, co se mi líbila, tak by to bylo skoro třicet,“ řekla a spokojeně hleděla na růžový lak na nehtech.

„Ty snad nemáš vůbec žádný rozum!“ Znovu sáhl po vyúčtování a civěl na ně, jako by sumu mohl změnit silou vůle.

„Copak si to nemůžeme dovolit?“ zeptala se manželka a s nepatrným úsměvem na něho pohlédla.

„Tady přece nejde o to, jestli si to můžeme dovolit nebo ne. Jde o to, že já pracuju čtyřiadvacet hodin denně, abych vydělal peníze, a ty je pak rozházíš… úplně idiotsky.“

„Ano, já tu celé dny nic nedělám,“ pronesla Louise sladce a zvedla se. Mávala rukama, aby jí lak uschl. „Já tu celé dny sedím, mlsám pralinky a sleduju nekonečné seriály. Jistě jsi naše děti vychoval sám, já se o to nezasloužila. Měnil jsi jim pleny, krmil je, uklízel, vozil sem a tam, staral se o domov. Bylo to tak, že?“ Prošla kolem něho a nevěnovala mu jediný pohled.

Stejně to probírali už aspoň tisíckrát. A jistě ještě aspoň tisíckrát budou, jestli se něco drasticky nezmění. Byli jako dva sehraní tanečníci, kteří vědí, jak následují jednotlivé kroky, a umí je provádět s elegancí.

„Tohle jsem našla v Göteborgu. Nádherná, že?“ zvedla k němu koženou bundu, která visela na ramínku v hale. „Byla ve slevě, stála jen čtyři tisíce.“ Přidržela ji před sebou, pak ji pověsila zpět a pokračovala po schodech nahoru.

Ve skutečnosti nemohl nikdo z nich vyhrát ani tentokrát. Byli rovnocenní protivníci a všechny jejich boje končily nerozhodně. Možná by bývalo lepší, kdyby jeden z nich byl slabší. To už by asi jejich manželství dávno skončilo.

„Příště ti kartu zablokuju,“ křičel za ní. Dcery byly u kamarádek, tak nemusel tlumit hlas.

„Dokud peníze rozhazuješ se svými milenkami, tak se o moje utrácení nestarej. Myslíš si snad, že jsi sám, kdo má přehled o tvých účtech?“

Erik zaklel. Už dlouho věděl, že si měl změnit adresu, aby mu účty docházely do práce místo domů. Nemohl popřít, že býval hodně velkorysý vůči těm, kterým dopřával tu čest a potěšení mít ho ve své posteli. Znovu zaklel a nazul si boty. Bylo jasné, že v tomto kole zvítězila Louise. A že to dobře ví.

„Zajedu koupit večerník,“ zakřičel nahoru a zabouchl za sebou dveře.

Kamínky se mu rozletěly pod koly, když sešlápl plyn svého BMW, a pulz se mu jen pomalu uklidňoval, jak se blížil do městečka. Proč se tenkrát nepostaral o manželskou smlouvu! To by mohl v tomto okamžiku Louise vykopnout s holým zadkem. Jenomže tenkrát byli jen chudí studenti, a když pak s tím přišel za několik let, vysmála se mu do tváře. A teď rozhodně neměl chuť nechat ji odejít s polovinou toho, co pracně vybudoval a získal. To nikdy! Bouchl pěstí do volantu, ale znovu se uklidnil, když zahýbal na parkoviště Konzumu.

Nakupování patřilo mezi Louisiny povinnosti, tak jen rychle projel kolem potravin. Když dorazil k polici s novinami před pokladnami, uprostřed kroku se na místě zastavil. Černé novinové titulky na něho vykřikovaly: Nový objev na spisovatelském nebi Christian Thydell čelí výhrůžkám smrti! A pod tím drobnějším písmem: Při slavnostním křtu svého románu dostal výhrůžný dopis a zhroutil se.

Erik musel přimět nohy k pohybu. Měl pocit, že se brodí v hluboké vodě. Vytáhl z police jeden výtisk GT a třesoucími se prsty našel správnou stránku. Přelétl ji očima a vyběhl kolem pokladny ven. Za noviny nezaplatil a pokladní za ním marně volala. Utíkal ale dál. Musí domů.

„Zatraceně, kde to novináři mohli vyčmuchat?“

Patrik se vrátil s Majou z nákupu, hodil na stůl noviny a pak začal ukládat potraviny do lednice. Maja se vyšplhala na židli a pomáhala mu vytahovat jídlo z tašky.

„Ale…,“ vyhrkla Erika.

Patrik se uprostřed pohybu zarazil. Znal svou ženu dost dobře, aby věděl, co to znamená.

„Co jsi to udělala, Eriko?“ Zastavil se s balíčkem od firmy Snadno a rychle v ruce a pohlédl jí do očí.

„To je asi moje vina.“

„Jak to? S kým jsi mluvila?“

Dokonce i Maja ucítila napětí v kuchyni a tiše hleděla na maminku. Erika polkla a přiznala se. „S Gaby.“

„Gaby!“ Patrik se málem zalkl. „Ty jsi to řekla Gaby? To jsi mohla rovnou zavolat do redakce GT!“

„Nenapadlo mě.“

„Ne, to chápu. Co na to říká Christian?“ zeptal se Patrik a ukázal na dramatické líčení v novinách.

„To nevím,“ odpověděla zkroušeně. Nitro se jí sevřelo při pomyšlení, jak asi bude reagovat.

„Jako policista musím říct, že nic horšího se nemohlo stát. Taková pozornost povzbudí nejen odesilatele, ale i další nové pisatele.“

„Nezlob se na mě, já vím, že jsem se zachovala strašně hloupě.“ Erice bylo do pláče. Měla k slzám blízko i normálně a těhotenské hormony to jen zhoršily. „Jednala jsem bez rozmyslu. Zavolala jsem Gaby, abych se jí zeptala, jestli nějaké výhrůžné dopisy nepřišly i do vydavatelství, a hned, jak jsem to vyslovila, mě napadlo, že bylo hloupé s ní o tom mluvit. Ale už bylo pozdě.“

Hlas se jí zlomil a cítila, že jí teče z nosu.

Patrik jí podal kus kuchyňského savého papíru, objal ji kolem ramen a pohladil po vlasech.

„Miláčku, netrap se. Nechtěl jsem tě rozrušit. Já vím, že tě nenapadlo, jak to dopadne. No tak.“ Houpal ji v náručí a Erika cítila, že se pláč utišuje.

„Vůbec mě nenapadlo, že by mohla.“

„Já vím, já vím. Ale ona není taková jako ty. A ty se musíš naučit, že všichni neuvažují stejně.“ Přidržel ji kousek od sebe a pohlédl jí do očí.

Erika si otřela tváře a zeptala se: „Ale co teď mám dělat?“

„Musíš si promluvit s Christianem, požádat ho o prominutí a vysvětlit mu to.“

„Ale.“

„Není žádné ale. Je to jediná možnost.“

„Máš pravdu,“ uznala Erika. „Bude to hodně nepříjemné. A musím si promluvit s Gaby.“

„Především dávej pozor na to, co říkáš a komu. Gaby myslí v první řadě na své vydavatelství a ostatní lidi jsou pro ni druhořadí. Tak to prostě funguje.“

„Ano, ano, já vím. Už to dál neomílej.“

„Už mlčím,“ slíbil Patrik a pokračoval s uklízením nákupu.

„Díval ses na ty dopisy?“

„Ne, neměl jsem čas,“ odpověděl.

„Ale uděláš to?“ nevzdávala se Erika.

Patrik přikývl a začal krájet zeleninu k večeři.

„Ano, jistě. Ale bylo by snadnější, kdyby s námi Christian spolupracoval. Například bych moc rád viděl i ty ostatní dopisy.“

„Promluv si s ním. Třeba ho přesvědčíš.“

„Pochopí, že o tom vím od tebe.“

„Už jsem ho prozradila největšímu švédskému večerníku, tak toho můžeš využít, i když mě pošle k čertu.“

„Tak zlé to snad nebude.“

„Kdyby něco takového provedl on mně, tak už s ním nikdy nepromluvím.“

„Přestaň, nebuď tak pesimistická,“ napomenul ji a posadil si k sobě na kuchyňskou desku Maju. Strašně ráda se dívala, když se připravovalo jídlo, a přála si „pomáhat“. „Zajdi tam hned zítra a vysvětli mu, jak to bylo a že jsi něco takového rozhodně nechtěla. Pak si s ním promluvím já a pokusím se ho přimět ke spolupráci s policií.“

Podal Maje kousek okurky, kterou okamžitě začala zpracovávat svými sice několika, ale přesto ostrými zoubky.

„Tak zítra,“ povzdechla si Erika.

„Zítra,“ přitakal Patrik a svou ženu políbil.

Uvědomil si, že každou chvíli zašilhá na okraj fotbalového hřiště. Bez něho to nebylo ono.

Býval tu při každém tréninku bez ohledu na počasí. Fotbal byl jejich společný zájem. Upevňoval jejich přátelství, i když míval chuť se od rodičů odpoutat. Kvůli fotbalu z nich byli kamarádi. On a táta. Jistěže se někdy i pohádali, jako každý táta se synem. Ale nepřestali být přátelé.

Ludvig zavřel oči a viděl ho před sebou. V džínách a bundě s kapucí. Na prsou nápis Fjällbacka. Nosil ji pořád, i když na to matka nadávala. Ruce v kapsách a oči upřené na míč. A na Ludviga. Ale nikdy ho nehuboval jako někteří otcové, kteří občas při tréninku nebo zápase pokřikovali na syny: „Zatraceně, co to děláš, Oskare!“ nebo „Hraj pořádně, Dane!“ Ne, nic takového od otce nikdy neslyšel. Jedině: „Dobře, Ludvigu!“ nebo „Krásná podávka, Ludde!“

Koutkem oka zahlédl, že k němu míří míč, a automaticky ho poslal dál. Radost z fotbalu vymizela. Usilovně se snažil ji znovu nabýt, běhal a zápasil navzdory zimnímu chladu. Mohl by všechno svést na to, co se stalo, a na tým se vykašlat. Všichni by ho pochopili. Všichni, kromě otce. Vzdát něco pro něj nebyla alternativa.

A tak tu Ludvig stál, pořád jeden z týmu. Ale radost mu to nepřinášelo a bok hřiště zel prázdnotou. Otec už není, to věděl. Je navždy pryč.

V karavanu sedět nesměl. A to bylo jen první ze všech zklamání, které mu přineslo to, čemu říkali dovolená. Nic nebylo takové, jak doufal. Ticho, občas přerušené tvrdým slovem, které se rozlehlo v malém prostoru karavanu. Dovolená přinesla jen více času na hádky, na matčiny výbuchy. Otec jako by se ještě scvrkl a zešedivěl.

Byl s nimi poprvé, ale pochopil, že matka s otcem jezdí každým rokem na stejné místo s podivným jménem Fjällbacka. Horský kopec. Žádné hory tu ale nebyly, jen pár skal. Tábořiště, kde zaparkovali karavan mezi všechny ostatní, byla úplná placka. Vůbec si nemyslel, že se mu to líbí. Ale otec mu vysvětlil, že odtud pocházejí matčini příbuzní a že proto sem chce každým rokem jezdit.

Divné bylo i to, že žádné příbuzné nikdy neviděl. Během jedné hádky v maličkém prostoru karavanu nakonec pochopil, že existuje jakási babizna – čarodějnice, a to právě je ta příbuzná. Bylo to zvláštní pojmenování a navíc se nezdálo, že ji matka má ráda, protože její hlas byl ještě tvrdší, když o ní mluvila, a nikdy ji nenavštívili. Proč tu tedy museli být?

Na dovolené ve Fjällbace však ze všeho nejvíc nenáviděl koupání. Nikdy předtím se v moři nekoupal. Nejdřív si nebyl jistý, co si o tom vlastně myslí. Ale matka ho jít do vody přinutila. Řekla, že její syn nemůže být nějaká bábovka a aby přestal dělat hlouposti. A tak se hluboce nadechl a vlezl do studené vody, přestože kvůli zimě a soli stěží dokázal dýchat. Když mu voda sahala do pasu, zastavil se. Moře bylo příliš studené. Měl pocit, že se mu něco hýbe kolem nohou, že ho to svazuje. Matka došla k němu, vzala ho za ruku a vedla hlouběji. V tom okamžiku pocítil štěstí. Měl ruku v matčině a její smích se odrážel od vodní hladiny. Nohy se samy začaly pohybovat, nadnášely se. Nakonec přestal cítit pevné dno pod nohama, ale to nevadilo, protože ho maminka držela, milovala ho.

Pak ho pustila. Cítil, že se její ruka vzdaluje i od konečků jeho prstů a už nejen nohy, ale ani ruce se neměly čeho zachytit. Znovu ho začalo mrazit na prsou a připadalo mu, že hladina stoupá. Dosáhla k jeho ramenům a krku. Držel bradu nahoru, aby mu voda nenatekla do úst, ale blížila se příliš rychle, a než stihl ústa zavřít, naplnila se solí a ledovou vodou, která mu natekla do krku, do očí a cítil, jak se nad ním zavírá jako příklop, až všechny zvuky zmizely a slyšel jenom šum v uších.

Mával rukama kolem sebe, ale nedokázal proniknout masou vody. Když konečně ucítil ruku na rameni, instinktivně se bránil. Pak mu něco vyneslo hlavu nad hladinu. První nadechnutí bylo bolestivé, ale horečně vdechoval vzduch. Matka mu tvrdě svírala rameno, ale to vůbec nevadilo, voda ho už nepohltí.

Pohlédl vzhůru na ni, vděčný za to, že ho zachránila a nenechala zmizet pod hladinou. Ale v jejích očích četl odsudek. Něco udělal špatně, zklamal ji. Kdyby jen věděl co.

Na paži měl ještě řadu dní modřiny.

„Musel jsi mě sem opravdu táhnout právě dnes?“ Kenneth míval špatnou náladu zřídkakdy. Ve všech situacích zachovával klid a koncentraci. Ale Lisbet vypadala zklamaně, když jí řekl, že zavolal Erik a že musí na pár hodin odejít do kanceláře, přestože je neděle. Nezaprotestovala, a to na tom bylo skoro to nejhorší. Věděla, jak málo času na sebe mají a jak jsou ty chvíle cenné. Přesto nic neřekla. Viděl, jak se přemohla, aby se na něho dokázala usmát a říct: „Jistě, tak jeď. Já se tu o sebe postarám.“

Někdy si skoro přál, aby se na něj rozčilila a křičela. Řekla mu, že by si měl uvědomit priority. Ale ona taková nebyla. Nevzpomínal si ani na jeden případ během jejich skoro dvacetiletého manželství, kdy by na něho zvedla hlas. Ostatně, ani na nikoho jiného. Všechny překážky a starosti brala s rozvahou, a dokonce ho někdy utěšovala, když toho na něj bylo moc. Když nedokázal být silný on, byla silná i za něho.

A teď ji opustil a šel do práce. Promarní několik společných drahocenných hodin. Nenáviděl sám sebe, že vždycky přiběhne, když Erik luskne prsty. Sám to nechápal. Byl to zvyk z dávných dob a stal se součástí jeho osobnosti. A vždycky to odnesla Lisbet.

Erik mu neodpověděl. Hleděl dál na monitor a vypadal nepřítomně.

„Musel jsi mě sem opravdu táhnout právě dnes?“ zopakoval Kenneth otázku. „V neděli? To to nemohlo počkat do zítřka?“

Erik se k němu pomalu obrátil.

„Mám plný respekt pro tvou osobní situaci,“ řekl nakonec. „Ale pokud neodešleme nabídku hned, můžeme to zabalit. Všichni musíme přinášet oběti.“

Kenneth se tiše zamyslel, jaké vlastní oběti má Erik na mysli. A nespěchalo to tak, jak tvrdil. Mohl všechno udělat klidně zítra, a rozhodně to neohrožovalo jejich činnost. Zřejmě jen Erik potřeboval důvod, aby mohl vypadnout z domova, ale proč sem kvůli tomu tahal i jeho? Odpověď byla jednoduchá: protože si to mohl dovolit.

Tiše se chopili každý svých úkolů a chvíli mlčky pracovali. Kancelář tvořila jediná velká místnost, a nebylo tedy možné, aby se zavřel každý sám. Kenneth po straně pohlédl na Erika. Něco s ním nebylo v pořádku. Nevěděl přesně, proč mu to tak připadá, ale Erik se mu zdál zanedbanější než předtím. Vypadal opotřebovaně, vlasy neměl perfektně učesané jako jindy, košili pomačkanou. Ne, to mu opravdu nebylo podobné. Měl na jazyku otázku, jestli u něho doma všechno klape, ale spolkl ji. Nakonec se co nejklidněji zeptal: „Viděl jsi včera noviny s Christianem?“

Erik sebou škubl. „Ano.“

„Jen si to představ. Nějaký blbec mu vyhrožuje,“ pokračoval Kenneth uvolněně, skoro nedbale. Ale srdce mu prudce bušilo.

„Hmm…“ Erik nespustil pohled z monitoru. Nepohnul ale myší, ani se nedotkl klávesnice.

„Řekl ti o tom Christian něco?“ Bylo to, jako když člověk neodolá a rozškrábe si strup. Nechtěl o tom mluvit a bylo zřejmé, že ani Erik o tom nechce diskutovat. Přesto se nedokázal zadržet. „Mluvil s tebou o tom?“

„Ne, nezmínil se o žádných výhrůžkách,“ odbyl ho Erik a začal škubat nějaké papíry na psacím stole. „Ale měl plno práce s knihou, tak jsme spolu moc často nemluvili. Navíc člověk nemá velkou chuť svěřovat se s takovými věcmi.“

„Neměl by se obrátit na policii?“

„Jak víš, že to ještě neudělal?“ Erik dál likvidoval hromádku dokumentů.

„To je pravda…,“ Kenneth zmlkl. „Ale co by mohla policie udělat, jestli jsou dopisy anonymní? Může jít o nějakého blázna.“

„Jak to mám vědět?“ vybuchl Erik a zaklel, když se řízl o okraj papíru. „Zatraceně!“ Sál si poraněný prst.

„Myslíš si, že je to míněno vážně?“

Erik si povzdechl. „Musíme se o tom bavit? Vždyť říkám, že to vůbec netuším.“ Hlas mu přeskočil a Kenneth na něho překvapeně pohlédl. Erik opravdu není ve své kůži. Má to něco společného s firmou?

Vždycky na něho plně spoléhal. Neprovedl náhodou Erik nějakou hloupost? Tu myšlenku však hned zavrhl. Měl dobrý přehled o účetnictví a musel by si všimnout, kdyby Erik udělal nějaký přešlap. Jistě šlo o Louise. Bylo na podiv, že jim to vydrželo tak dlouho, a všichni kromě jich samých věděli, že by oba udělali nejlíp, kdyby šli každý svou cestou. Nebylo ale na něm, aby mu to říkal. Ostatně, měl vlastní starosti.

„Jen jsem tak o tom uvažoval,“ řekl. Klikl a otevřel si poslední měsíční uzávěrku. Myšlenkami byl hned úplně jinde.

Z šatů pořád cítil její vůni. Christian je přitiskl k obličeji a nasával z látky mikroskopické zbytky jejího parfému. Když zavřel oči a cítil jen vůni, viděl ji zřetelně před sebou. Tmavé vlasy sahající do pasu, které si často sčesávala do copu nebo uzlu v týlu. Snad to už bylo trochu nemoderní, ale rozhodně ne na ní.

Pohybovala se jako tanečnice, i když taneční kariéru pověsila na hřebík. Neměla na to dost silnou vůli, říkala. Talent ano, ale tanec pro ni neznamenal tolik, aby obětovala lásku, čas, smích a přátele. Příliš milovala život.

A tak tančit přestala. Ale když se setkali, a pak až do konce, měla tanec v těle. Pozoroval ji, jak se pohybovala domem, něco dělala, pobrukovala si u toho a její nohy se graciézně vznášely.

Znovu si zabořil obličej do šatů. Cítil chladnou látku na tvářích, lehce se zachytila v jeho strništi na bradě a ochlazovala horkost. Naposledy ty šaty měla na sobě v předvečer svátku slunovratu. Modrá barva zdůrazňovala modř jejích očí a tmavé vlasy na zádech se jí leskly jako hedvábí.

Byl tenkrát nádherný večer. Jeden z mála povedených slunovratů, kdy zářilo slunce, a mohli sedět na zahradě. Jedli tradiční sledě a vařené nové brambory. Jídlo připravovali spolu. Dítě leželo ve stínu a síť proti hmyzu těsně obepínala kočárek, aby nic nevlétlo dovnitř. Děťátko bylo dobře chráněné.

Při vzpomínce na dítě sebou trhl, jako by stoupl na něco ostrého. Přinutil se místo toho vzpomínat na zamlžené sklenice, přátele, s nimiž si připíjeli na krásné léto a lásku. Vybavila se mu mísa jahod. Přinesla je, sedla si ke stolu a čistila je a on se jí smál, protože každou třetí čtvrtou strčila mezi rty místo do misky. Tu chystala pro jejich hosty, s ušlehanou smetanou a se špetkou cukru, tak jak se to naučila od své babičky. Jeho poznámkám se vysmála, přitiskla ho k sobě a líbala ústy vonícími po zralých plodech.

Seděl s šaty v ruce a popotáhl. Na látce se objevily tmavé slané skvrny po jeho slzách a on si otřel tvář rukávem svetru. To málo, co mu zůstalo, nechtěl ani za nic ušpinit.

Opatrně šaty znovu uložil. Nic jiného mu nezbylo. Zavřel víko krabice a zasunul ji hluboko do kouta skříně. Sanna ji nesmí najít. Pouhé pomyšlení na to, že by krabici otevřela, pohlédla do ní a šaty vytáhla, ho zabolelo. Věděl, že to byla chyba, ale Sannu si vybral z jediného důvodu – proto, že se jí vůbec nepodobala. Že neměla rty chutnající po jahodách a že se nepohybovala jako tanečnice.

Přesto to nepomohlo, minulost ho znovu dostihla.

Stejně potměšile, jako dostihla dívku v modrých šatech. A neviděl cestu ven.

„Mohla bys pohlídat Lea?“ Paula se dívala na matku, ale současně s nadějí šilhala po Mellbergovi. S Johannou hodně rychle po synově narození pochopily, že matčin nový partner je perfektní dědeček na hlídání. Nikdy nedokázal odmítnout.

„Ne, my…,“ začala Rita, ale její přítel jí skočil do řeči a nadšeně souhlasil: „To není žádný problém. My s babičkou ho ohlídáme. Jen si jděte, kam chcete.“

Rita si odevzdaně povzdechla, ale s láskou pohlédla na přinejmenším hodně nevybroušený diamant, s nímž se rozhodla žít. Dobře věděla, že většina lidí na něho hledí jako na hňupa a burana. Ale ona u něho hned od začátku objevila i jiné hodnoty, takové, jaké pozná jen žena.

Měla pravdu. Choval se k ní jako ke královně. A stačilo, aby pohlédl na vnoučka, a hned bylo jasné, co pro něj znamená. Neuvěřitelně toho chlapečka miloval. Bohužel ji Leo okamžitě odsunul na druhé místo, ale to přijala. Kromě toho Mellberga zacvičovala na tanečním parketu. Nikdy z něho nebude král salsy, ale už ho nemusela přemlouvat, aby si obul boty s ocelovou ochrannou špičkou.

„Kdybys to s ním chvíli zvládl sám, zajely bychom s Johannou i mámou do Torpu v Uddevalle a koupily pár věcí do dětského pokoje.“

„Dej ho sem,“ ozval se nadšeně Bertil a natáhl se po chlapci, který ležel v Paulině náručí. „Jasně že to pár hodin vydržíme. Když bude mít hlad, dostane lahev a k tomu nádavkem kvalitní společnost dědečka Bertila. Může snad být něco lepšího?“

Paula mu podala dítě a Bertil ho sevřel v náručí. Panebože, napadlo ji, to je ale zvláštní pár! Jenomže si spolu opravdu výborně rozuměli, to nešlo nevidět. I když Bertil Mellberg byl v jejích očích stále ten nejhorší šéf, jakého si lze představit, ukázalo se, že je současně nejlepším dědečkem na světě.

„Zvládneš to?“ zapochybovala trochu neklidně Rita. I když s dítětem dost pomáhal, přece jen jeho zkušenosti s kojenci byly přinejmenším hodně omezené. Vlastní syn Simon se v jeho životě objevil až jako dospívající mládenec.

„Jasně,“ potvrdil sebevědomě Bertil. „Jíst, kakat, spát. Co je na tom těžkého? Já sám to dělám už přes šedesát let.“ Všechny vyšoupl ze dveří a zavřel za nimi. Teď oni dva budou mít klid, on a kluk.

O dvě hodiny později byl úplně propocený. Leo řval z plného hrdla a nad obývacím pokojem se vznášel pach z jeho pleny. Dědeček Bertil se ho zoufale snažil utišit, ale chlapec křičel čím dál víc. Mellbergovy vlasy, normálně pečlivě sčesané do krásné pokrývky pleši, mu spadaly přes pravé ucho a cítil, že pod pažemi má propocené fleky jako talíře.

Narůstala v něm panika a pohlédl na telefon ležící na stole obývacího pokoje. Má zavolat děvčatům? Jsou ale jistě dosud v Torpu, a i kdyby rovnou sedly do auta, nemohou tady být dříve než za tři čtvrtě hodiny. A kdyby volal o pomoc, třeba by mu dítě už nikdy nesvěřily. Ne, poradí si sám. Už se musel v životě vypořádat s jinačími problémy, jako jsou blázniví střelci a narkomani, kteří se ohánějí nožem. Tohle přece zvládne. Kluk není větší než bochník chleba, i když má hlas jako pořádný chlap.

„Tak počkej, něco s tím uděláme,“ rozhodl a položil řvoucí dítě do postýlky. „Nejspíš máš hlad, ale kritické to je na obou koncích. Otázkou je, co bude mít prioritu.“ Mellberg mluvil nahlas, aby dítě překřičel. „No, jídlo je vždycky na prvním místě, aspoň pokud jde o mě. Tak si uděláme pořádnou lahev mléka.“

Zvedl znovu Lea a nesl ho do kuchyně. Měl podrobné instrukce, jak mu má nápoj připravit, a šlo to dobře. Pečlivě testoval, jak je mléko teplé, a z lahve se napil sám.

„Fuj. Moc dobré to není. S těmi opravdu dobrými věcmi musíš počkat, až budeš větší.“

Teď Leo při pohledu na lahev ječel ještě víc a Bertil se s ním usadil u kuchyňského stolu. Opřel si ho o levé rameno, a když mu lahev přitiskl k pusince, začal chlapeček lačně sát. Našup vypil celou lahev a Mellberg cítil, jak se malé tělíčko uvolnilo. Ale hned se začalo znovu vrtět a pach už byl tak silný, že to nešlo vydržet. Ovšem vyměňování plen se zatím dokázal úspěšně vyhnout.

Odnesl vřískající dítě do koupelny. Pomohl tam děvčatům zřídit přebalovací stůl, kde se nacházelo všechno, co bylo pro tuto operaci potřebné. Položil dítě na desku a stáhl mu kalhotky. Snažil se dýchat jen ústy, ale pach byl tak pronikavý, že nic nepomáhalo. Uvolnil plenu a málem omdlel, když spatřil to nadělení.

„Panebože!“ Zoufale pátral kolem sebe, až uviděl balíček s navlhčenými ubrousky. Natáhl se po něm, ale jak trochu Lea uvolnil, chlapeček zabořil nožičky do špinavé pleny.

„Ne, to ne,“ vykřikl Mellberg, hrábl po celé hrsti ubrousků a začal dítě čistit. Ale vzápětí si uvědomil, že nejdříve musí odstranit sám zdroj znečištění. Zvedl Leovy nožičky a plenu s odporem odhodil do kbelíku.

Po použití poloviny balíčku ubrousků začalo všechno vypadat slibněji a Leo se uklidnil. Mellberg opatrně otřel poslední zbytky a vzal si z balíku v polici nad stolem čistou plenu.

„No vidíš, už je to lepší,“ řekl spokojeně a Leo mával nožičkama a oceňoval, že si může trochu větrat zadeček. „Která strana je vpředu?“ uvažoval a otáčel plenou. Nakonec se rozhodl, že malý vzoreček se zvířátky patří jistě na zadní stranu podobně jako etiketa na svetru. Nevypadlo to ale moc dobře a plena nešla přilepit. Proč se nemohou dělat věci pořádně! Jaké štěstí, že sám je zručný chlap, pro kterého je každý problém výzva.

Zvedl Lea, odnesl ho do kuchyně, přidržoval si ho u ramene a zalovil ve spodní zásuvce. Tam našel to, co potřeboval, roli s lepicí páskou. Položil Lea na pohovku v obývacím pokoji a párkrát plínku obtočil páskou. Pak spokojeně pohlédl na své dílo.

„Skvělé. A děvčata se bála, že bych se o tebe neuměl postarat. Co říkáš, nezasloužíme si chvíli odpočinku?“

Zvedl dobře zavinuté dítě a pohodlně se uložil na gauči s chlapcem v náručí. Leo se trochu ošíval, ale za chvíli spokojeně zabořil hlavičku do důlku pod komisařovou hlavou.

Když ženy jeho života o půl hodiny později přišly domů, oba dva hluboce spali.

„Je Christian doma?“ Když Sanna otevřela, Erika by se nejraději otočila a utekla. Ale Patrik měl pravdu – jiná možnost není.

„Je na půdě, zavolám ho.“ Sanna se obrátila ke schodišti a zavolala nahoru.

„Christiane, máš tady návštěvu.“ Pak pohlédla na Eriku. „Hned tu bude, pojď dál.“

„Díky.“ Erika si připadala rozpačitě, ale hned zaslechla kroky. Když Christiana spatřila, všimla si, jak hrozně vypadá a zahryzalo ji špatné svědomí.

„Ahoj,“ ozval se tázavě a šel ji na pozdrav obejmout.

„Musím s tebou o něčem mluvit,“ řekla a znovu by nejraději vzala do zaječích.

„Tak pojď dál,“ pozval ji a Erika si stáhla bundu.

„Budeš něco pít?“

„Ne, díky,“ zavrtěla hlavou. Už to chtěla mít za sebou. „Jak šla autogramiáda?“ zeptala se a zabořila se do gauče.

„Dobře,“ odpověděl tónem, který nepřipouštěl více otázek. „Viděla jsi včerejší noviny?“ tázal se místo toho a v zimním světle, které sem vnikalo oknem, byl v obličeji šedivý.

„Ano. Právě o tom chci s tebou mluvit.“ Erika sbírala síly k pokračování. Jedno z dvojčat ji silně koplo do žeber a zadýchala se. „Kopou?“

„To tedy ano.“ Nadechla se a pokračovala: „Já jsem zavinila, že to proniklo do tisku.“

„Cože?“ Christian se v křesle napřímil. „Ne, že bych to prozradila rovnou novinám, to ne,“ dodala rychle, „ale byla jsem tak hloupá, že jsem se o tom zmínila nepravé osobě.“ Nedokázala se setkat s Christianovým pohledem a zírala na ruce na klíně.

„Gaby?“ uhodl unaveně. „Ale copak nechápeš, že právě ona…“

Erika mu skočila do řeči: „Patrik mi řekl totéž. Máte oba naprostou pravdu. Měla jsem vědět, že se na ni nemůžu spolehnout, že to bude brát jen jako důvod k senzaci. Připadám si jako úplný zabedněnec. Byla jsem naivní.“

„Ano, ale s tím už teď nic nenaděláme,“ konstatoval.

Jeho odevzdanost Eriku ničila. Skoro si přála, aby jí vynadal, bylo by to lepší než se dívat na jeho unavený zklamaný obličej.

„Odpusť mi to, Christiane, moc mě to mrzí.“

„Ano, doufejme, že má aspoň pravdu.“

„Kdo?“

„Gaby. Říká, že se po té zprávě prodá více knih.“

„Nechápu, jak může být tak cynická. Vystavit tě tomu všemu jen proto, že to bude dobré pro obchod.“

„Nedostala by se tam, kde dnes je, kdyby se snažila se všemi jen přátelit.“

„Ale stejně. To přece za to stojí.“ Erika byla zoufalá nad tím, co nevědomky provedla, a ani za nic nechápala, že by to někdo mohl udělat vědomě. A jen kvůli zisku.

„To vyšumí,“ soudil Christian, ale nezněl moc přesvědčivě.

„Volali ti dnes nějací novináři?“ Erika se vrtěla na gauči ve snaze najít pohodlnější pozici. Ať se posadila, jak chtěla, stále ji něco tlačilo.

„Po prvním telefonátu jsem mobil včera vypnul. Nechci přilévat oleje do ohně.“

„A jak.?“ Erika zaváhala. „Dostal jsi další dopisy? Chápu, jestli jsem ztratila tvou důvěru, ale věř mi, už jsem se poučila.“

Christian měl v obličeji neproniknutelný výraz. Hleděl z okna a s odpovědí nespěchal. Když konečně promluvil, hlas měl zlomený a vyčerpaný.

„Nechci se tím zabývat. Narostlo to do příliš velkých proporcí.“

Nahoře se ozval křik a jedno z dětí začalo hlasitě ječet. Christian naznačil, že se zvedne, ale Erika zaslechla, že tam už běží Sanna.

„Rozumí si spolu?“ zeptala se Erika a pohlédla nahoru.

„Moc ne. Starší bratr konkurenci neoceňuje, to je asi náš problém v kostce.“ Christian se usmál.

„Člověk má tendenci se prvním dítětem hodně zabývat,“ uvažovala Erika.

„Ano,“ souhlasil Christian a úsměv zmizel. Na tváři měl zvláštní, nečitelný výraz. Nahoře teď křičeli oba chlapci a doplňoval je Sannin rozčilený hlas.

„Musíš spolupracovat s policií,“ naléhala Erika. „Jak jsi pochopil, hovořila jsem o tom s Patrikem a on si myslí, že bys to měl brát vážně. První krok je nahlásit vše policii. Mohl by sis s ním třeba napřed promluvit neoficiálně, kdybys chtěl.“ Slyšela vlastní prosebný tón, ale dopisy ji opravdu hodně vystrašily a měla dojem, že i Christian se bojí.

„Nechci se o tom bavit s nikým,“ odsekl a zvedl se. „Je mi jasné, že tě nenapadlo, co se stane, když jsi o tom mluvila s Gaby, ale musíš respektovat můj názor.“

Křik shora ještě zesílil a Christian popošel ke schodišti.

„Musíš mě omluvit, ale zajdu pomoct Sanně, než se tam všichni zavraždí. Nemusím tě vyprovázet, že ne?“

Nerozloučil se s ní a spěchal nahoru. Erika měla pocit, že před ní prchá.

Copak nikdy nepojedou domů? Karavan mu každým dnem připadal menší a brzy prozkoumal každý kout tábořiště. Třeba se doma o něho zase začnou zajímat. Tady mu to připadalo, jako by vůbec nebyl.

Otec si luštil křížovky a matka byla nemocná. Aspoň takové vysvětlení dostal, když chtěl jít k ní do těsného prostoru, kde celé dny ležela na úzkém lehátku. Víckrát se s ním nekoupala. Přestože si pamatoval svůj strach a ohavnou vzpomínku na řasy, které se mu omotávaly kolem nohou, přijal by to raději než neustálé vyloučení.

„Maminka je nemocná. Jdi si hrát.“

Šel tedy ven a snažil se nějak zabavit. Ostatní děti si s ním z počátku chtěly hrát, ale neměl zájem. Pokud nemohl být s matkou, zůstával raději sám.

Čím déle byla nemocná, tím větší úzkost prožíval. Občas ji slyšel zvracet a byla strašně bledá. Co jestli je její nemoc vážná? Co kdyby mu umřela? Stejně jako kdysi jeho dřívější maminka?

Při pouhém pomyšlení na něco tak strašného se skrčil v koutku a schoval se. Zavřel oči tak pevně, aby nic z toho temna k němu neproniklo. Takové myšlenky si zakazoval. Jeho maminka nesmí umřít. Ona ne!

Našel si vlastní místečko nahoře na kopci s výhledem na celé tábořiště a moře. Dokonce když pořádně natáhl krk, rozpoznal i střechu jejich karavanu. Nahoře teď trávil celé dny, byl sám, ale hodiny mu utíkaly.

I otec si přál odjet. Slyšel ho, jak to říká. Ale maminka nechtěla. Ne, té čarodějnici radost neudělá, opakovala matka a dál polehávala na lůžku, bledá a drobnější než jindy. Babizna musí vědět, že tu jako jindy tráví celé léto, ale k ní nezajdou. Ne, to tu raději umře.

Nebylo o čem mluvit. Jak rozhodla, tak to bylo. Sedal na svém místečku každý den. Pažemi objímal pokrčená kolena a myšlenky i sny mu probíhaly hlavou.

Jen co se vrátí domů, bude zase všechno jako dříve.

„Rocky, zpátky!“ Göte Persson křičel ze všech sil, ale pes ho jako obvykle neposlouchal. Ze zlatého retrívra viděl jen ocásek, který se kmital vlevo za velkým balvanem. Göte zrychlil krok, ale brzdila ho pravá noha. Po mozkové mrtvici to bylo zlé, ale už se hodně zlepšil. Lékaři mu zpočátku nedávali velkou naději, že bude chodit, protože měl postiženou celou pravou stranu. Nevěděli, jak dokáže být tvrdohlavý. Díky vytrvalosti, boží pomoci a svému terapeutovi, který se o něho staral, jako by ho trénoval na mistrovství světa, se každým týdnem zlepšoval. Občas už nemohl dál a párkrát byl v pokušení všechno vzdát, ale znovu se vzchopil a pomalu se přibližoval k cíli.

Teď denně chodil na hodinovou procházku s Rockym. Kráčel trhaně a zřetelně kulhal, ale zvládal to. Vycházel ven v každém počasí a pokaždé to bylo malé vítězství.

Psa už zase viděl. Čmuchal kolem břehu sälvické plovárny a jen se občas ohlédl, aby se ubezpečil, že se jeho páníček neztratil. Göte se na chvíli zastavil a oddechoval. Posté se ujistil, že mu v kapse leží mobil. Ale ano, je tam. Pro jistotu ho vytáhl a podíval se, jestli je nabitý, jestli omylem nevypnul zvuk a nepřišel o nějaký hovor. Pořád nikdo nevolal, a tak ho zase netrpělivě vsunul do kapsy.

Věděl, že je směšný, když telefon každých pět minut kontroluje. Ale slíbili, že zavolají, jakmile přijde čas. První vnoučátko! Dcera Ina už dítě skoro dva týdny přenášela a nechápal, že mohou být tak klidní. No, trochu netrpělivosti dali najevo, když volal v jednom dni už po desáté a ptal se, jestli se něco neděje. Ale jinak byl sám o hodně rozčilenější než oni. Poslední noci málem nespal a hleděl hned na budík, hned na mobil. Co kdyby usnul tak tvrdě, že by neslyšel signál?

Pořádně si zívl. Noční bdění mu ubíralo sílu. Zaplavila ho řada pocitů, když mu Ina a Jesper řekli, že budou mít dítě! Pověděli mu to několik dní poté, co se zhroutil a záchranka ho odvezla do nemocnice v Uddevalle. Původně s tou informací chtěli počkat, bylo ještě hodně brzy a sami se to sotva dozvěděli. Nikdo ale nevěřil, že přežije. Dokonce si ani nebyli jistí, jestli je slyšel, když ležel na nemocniční posteli připojený k různým hadičkám a přístrojům.

On ale slyšel každičké slovo. A to mu dodalo sílu, kterou potřeboval. Bude mít pro koho žít. Jak by o něco takového mohl přijít? Věděl, že Britt-Marie na něho čeká, a vlastně by neměl mnoho proti tomu, aby odešel za ní a mohl se s ní znovu setkat. Toužil po ní každý den, každou minutu během těch let, kdy s dcerou osaměli. Ale teď byl zapotřebí, a to své ženě vysvětlil. Ještě za ní nemůže, jejich dcera ho bude potřebovat.

Britt-Marie rozuměla. Přesně tak, jak očekával. A on se přiměl probudit, opustit postel a každý krok od té doby věnoval očekávanému novému tvorečku. Měl hodně co dát a přál si využít každou minutu, která mu bude dopřána, aby vnoučátko rozmazlil. Ať si Ina a Jesper protestují, tohle bude jeho dědečkovské privilegium.

Telefon v kapse ostře zazvonil a on málem na místě poskočil. Chvějícími se prsty ho zvedl a málem mu vypadl z ruky. Pohlédl na displej a ramena mu poklesla zklamáním, když spatřil jméno svého přítele. Neodvážil se odpovědět. Co kdyby měl obsazeno, až mu zavolají? Pes se mu ztratil z dohledu, a tak telefon zasunul zpět do kapsy a kulhal směrem, kde ho viděl naposled. Koutkem oka zahlédl něco světlého a pohlédl k vodě.

„Rocky!“ zakřičel zděšeně. Pes vlezl na ledovou kru. Stál se sehnutou hlavou skoro dvacet metrů od břehu.

Když slyšel Göteho, začal výt a hrabat packami. Göte zadržel dech. Kdyby to bylo v hluboké zimě, nebál by se. Před lety si mnohokrát s Britt-Marií vzali jídlo a termosku s kávou a prošli po ledu až na některý z bližších ostrovů. Ale teď už led nebyl silný, místy roztál a určitě je nebezpečný.

„Rocky,“ křičel znovu. „Pojď sem!“ Snažil se volat co nejpřísněji, ale pes ho ignoroval.

Göte teď měl v hlavě jen jedinou myšlenku: Rockyho nesmí ztratit. Pes by to nezvládl, kdyby pod ním led praskl a spadl do ledové vody, a to by Göte nepřežil. Byli spolu deset let a Göte si už tak moc představoval, jak si s ním bude vnoučátko hrát, že si budoucnost bez psa neuměl představit.

Sešel ke břehu a nohou zkoušel pevnost ledu. Trošku praskal, ale ne do hloubky. Snad byl ještě dost silný, aby ho unesl. Postupoval pomalu dopředu. Rocky pořád intenzivně vyl a škrabal packami.

„Pojď sem,“ snažil se ho Göte znovu přilákat, ale pes stál na místě a odmítal se hnout.

Led teď připadal Götemu pevnější než na okraji, ale přesto se rozhodl zmenšit riziko a lehnout si. Pracně se položil na břicho a snažil se nevnímat zimu, která mu pronikala i teplým oblečením.

V této poloze bylo hodně těžké se posouvat dopředu. Nohy mu klouzaly, když se snažil vzepřít, a přál si, aby měl boty s protiskluzovým okováním, jako mívají rozumní důchodci, když je venku náledí.

Zapátral očima kolem sebe a zahlédl dva kousky dřeva, které by se snad daly využít. Povedlo se mu k nim dostat a použil je k provizornímu odpichování. Teď to šlo líp a decimetr po decimetru se blížil k psovi. Občas se ho snažil znovu přivolat, ale ať už Rocky našel cokoli, bylo to tak zajímavé, že z toho nespustil oči ani na vteřinu.

Když byl Göte skoro u něho, zaslechl, jak led pod jeho tíhou praská a protestuje. Uvědomoval si ironii osudu, že měsíce proležel a další měsíce se rehabilituje jen proto, aby se tady propadl pod led u Sälviku a utopil se. Ale led pořád ještě držel a Göte už byl tak blízko, že mohl natáhnout ruku a chytit Rockyho za kožich.

„Chlapče, tady nemůžeš zůstat,“ řekl mu co nejklidněji a posunul se blíž, aby ho chytil za obojek. Jak se pak i se psem dostane zpět na břeh, to v této chvíli netušil. Ale snad to zase nějak zvládne.

„Tak co to tu máš tak zajímavého?“ Sevřel obojek a pohlédl dolů.

V tom okamžiku mu v kapse začal zvonit mobil.

V pondělí ráno bylo jako vždycky těžké dát se do práce. Patrik seděl na kancelářské židli a nohy opíral o desku psacího stolu. Hleděl na fotografii Magnuse Kjellnera, jako by ho chtěl přinutit, aby mu prozradil, kde se nachází. Nebo spíš, kde jsou jeho tělesné ostatky.

Starost mu dělal i Christian. Patrik z pravé zásuvky stolu vytáhl plastový sáček s dopisem a kartičkou. Nejraději by je odeslal k analýze, třeba by se našly otisky prstů. Jenomže k tomu neměl žádný důvod, vlastně se nic nestalo. Ani Erika, která na rozdíl od něho četla všechny dopisy, si nemohla být jistá, že někdo chce Christianovi ublížit. Přesto její intuice – stejně jako Patrikova – naznačovala něco jiného. Oba cítili něco neblahého. Musel se usmát nad volbou vlastních slov: něco neblahého. To nezní moc vědecky. Z dopisů však chuť ubližovat vyzařovala. Vlastně to nešlo popsat líp než takhle. A ten pocit ho zneklidňoval.

Mluvili o tom s Erikou, když se vrátila od Christiana. Nejraději by za ním zašel sám a promluvil si s ním, ale Erika ho od toho odradila. Nemyslela si, že by o to Christian stál, a přála si vyčkat, než se na článek v novinách zase zapomene. Souhlasil. A teď hleděl na ozdobný rukopis a uvažoval, jestli se rozhodl správně.

Škubl sebou, když se ozval telefon.

„Patrik Hedström.“ Vrátil sáček do zásuvky a zavřel ji.

Pak ztuhl. „Prosím? Cože?“ Napjatě poslouchal, a jakmile telefon zavěsil, rychle zavolal na několik míst a pak se rozběhl po chodbě a klepl na Mellbergovy dveře. Nevyčkal na pozvání a vtrhl dovnitř. Vzbudil oba – páníčka i jeho psa.

„Zatraceně…“ Mellberg se zmateně narovnal na židli a zíral na Patrika.

„Neučil ses, že má člověk zaklepat, než vejde?“ Upravil si vlasy. „No? Nevidíš, že mám práci? Co chceš?“

„Asi jsme našli Magnuse Kjellnera.“

Mellberg se probral úplně. „Cože? A kde? Na Karibských ostrovech?“

„Ne tak přesně. Leží pod ledem nedaleko Sälviku.“

„Pod ledem?“

Ernst ucítil ve vzduchu napětí a nastražil uši.

„Volal nějaký člověk, který byl venčit psa. Zatím nemáme potvrzeno, že jde o Magnuse Kjellnera, ale je to hodně pravděpodobné.“

„Tak na co tu čekáme?“ řekl Mellberg a zvedl se. Stáhl z věšáku bundu a protlačil se kolem Patrika. „Zatraceně, tak se pohni. Jak dlouho ti to ještě bude trvat! Do auta. Budeš řídit.“

Mellberg pospíchal ke garáži a Patrik se vrátil do své kanceláře pro bundu. Povzdechl si. Nestál o to, aby s ním Mellberg jel, ale věděl, že si šéf nenechá ujít příležitost být v centru dění. Když nemusel pracovat, rád se slunil v zájmu médií.

„Tak na to šlápni!“ Mellberg už seděl na místě pro pasažéra. Patrik sedl za volant a nastartoval.

„Jste v televizi poprvé?“ štěbetala nalíčená žena.

Christian se v zrcadle setkal s jejím pohledem a přikývl. V ústech měl sucho a ruce se mu potily. Před dvěma týdny souhlasil s rozhovorem v ranních zprávách na TV4, ale teď toho trpce litoval. Včera večer celou cestu vlakem do Stockholmu musel bojovat s přáním vrátit se domů.

Gaby byla na vrcholu štěstí, když ho čtyřka pozvala. Zaslechli, že se na spisovatelském nebi objevila nová hvězda, a rozhodli se s ním udělat interview. Gaby ho přesvědčila o tom, že taková reklama je pro debutanta nejlepší a že i ta malá chvilka na obrazovce stačí, aby se prodalo plno jeho knih.

Nechal se zlákat. V knihovně požádal o volno a Gaby mu zamluvila hotel a jízdenku na vlak. Ze začátku cítil vzrušení, že bude se svou knihou v televizi. S Mořskou pannou. Bude sedět v celostátním vysílání jako spisovatel a mluvit o svém prvním románu. Ale víkendové novinové titulky všechno změnily. Jak mohl být tak slepý? Tak dlouho žil v klidu, nepřitahoval k sobě pozornost, a nakonec si namluvil, že je ze všeho venku. Dokonce i poté, co začaly přicházet ty dopisy, žil dál v iluzi, že už se mu nemůže nic stát.

Novinové rubriky ho z tohoto pocitu vyvedly. Někdo ví, někdo si vzpomene. Všechno se vrátí. Zachvěl se a vizážistka na něho překvapeně pohlédla.

„Je vám zima? Vždyť je tu takové horko. Nebo jste nachlazený?“

Přikývl a usmál se. Tak to bylo jednodušší. Nemusí nic vysvětlovat.

Vrstva mejkapu mu připadala tlustá a nepřirozená. Krémem mu dokonce pokryla i uši a ruce, protože normální tón pleti byl zřejmě na obrazovce bez nalíčení příliš bledý. Svým způsobem to ale nebylo špatné, připadalo mu, že má na obličeji masku. Mohl se za ni schovat.

„Tak, a máme to. Někdo ze studia si pro vás hned přijde.“ Vizážistka si spokojeně prohlížela své dílo. Christian na sebe hleděl do zrcadla a zíral na něj cizinec.

O několik minut později ho odvedli k malému občerstvení. Na stole bylo připravené studené pohoštění, ale spokojil se s džusem. Tělem mu pumpoval adrenalin a ruka se mu maličko třásla, když skleničku pozvedl k ústům.

„Tak teď pojďte se mnou,“ pokývla na něho žena ze studia a Christian se zvedl od nedopité skleničky. S třesoucími se koleny šel za ní do místnosti ležící o patro níž.

„Tady se posaďte,“ šeptala mu a ukázala mu jeho místo. Trhl sebou, když hned nato ucítil něčí ruku na rameni.

„Promiňte, jen vám připevním mikrofon,“ šeptal nějaký muž a Christian přikývl. V ústech měl čím dál větší sucho a vypil sklenici vody, která před ním stála.

„Dobrý den, Christiane, jsem šťastná, že se s vámi setkávám. Četla jsem vaši knihu a myslím si, že je fantastická.“ Kristin Kaspersenová k němu natáhla ruku a Christian ji po maličkém zaváhání přijal. S tím, jak měl momentálně dlaně vlhké, jí muselo připadat, že svírá mokrou houbičku na mytí nádobí.

Přišel se k nim posadit i programový vedoucí, který se s ním rovněž pozdravil a představil se jako Anders Kraft.

Na stolku ležela jeho kniha a kousek dál za nimi meteorolog informoval o počasí. Museli jen šeptat.

„Jste nervózní?“ Kristin se na něho usmála. „To rozhodně nemusíte. Jen se soustřeďte na nás a všechno bude v pořádku.“

Christian němě přikývl. Doplnili mu sklenici s vodou a znovu ji vypil.

„Začneme za dvacet sekund,“ řekl mu Anders Kraft a povzbudivě na něho mrkl. Jistota obou moderátorů byla uklidňující a snažil se nemyslet na kamery, které ho obklopovaly a chystaly se jeho obraz okamžitě přenášet do domácností velké části švédské veřejnosti.

Kristin začala mluvit k nějakému bodu za ním a Christian pochopil, že jsou ve vysílání. Srdce se mu rozbušilo, v uších mu šumělo a musel se přinutit poslouchat, co Kristin říká. Po krátké informaci přišla první otázka: „Christiane, kritika vás vysoce vynáší za váš debut, román Mořská panna. A předběžný zájem mezi čtenáři je neobyčejně velký na to, že jde o neznámého autora. Jak se cítíte jako úspěšný spisovatel?“

Hlas se mu třásl, když začal mluvit, ale Kristin na něho pevně a klidně hleděla a on se koncentroval na ni, ne na kamery, které viděl koutkem oka. Po několika zajíkavých větách slyšel, že jeho hlas zpevněl.

„Přirozeně je to fantastické. Vždycky jsem v sobě nosil sen, že napíšu knihu, a to, že se mi ho podařilo uskutečnit a román získal tak dobré ohlasy, přesahuje moje nejtajnější fantazie.“

„Vydavatelství na vás vsadilo. Viděli jsme vaše knihy ve výlohách knihkupectví, mluví se o prvním vydání v počtu patnácti tisíc výtisků a na kulturních stránkách vás srovnávají s literárními velikány. Není toho příliš mnoho?“ Anders Kraft se na něho přátelsky díval. Christian se už cítil klidnější, srdce začalo bušit normálním rytmem.

„Samozřejmě je pro mě hodně významné, že mi moje vydavatelství tolik věří. Ale srovnávat mě s jinými autory mi připadá podivné. Každý má přece unikátní způsob psaní.“

Teď už byl na pevné půdě. Ještě víc se uvolnil a o několik dalších otázek později měl pocit, že by tu u stolu mohl sedět jakkoli dlouho a povídat si.

Vtom Kristin Kaspersenová něco zvedla ze stolu a ukázala na kameru. Okamžitě se zpotil. Byly to sobotní noviny s titulky, v nichž se skvělo jeho jméno. Křičelo na něho slovo VÝHRŮŽKY. Sklenice byla prázdná a Christian se snažil polykat, aby si navlhčil ústa.

„Ve Švédsku je poslední dobou docela běžné, že známé osobnosti dostávají výhrůžné dopisy. Ale u vás to začalo ještě dříve, než jste se proslavil. Kdo myslíte, že vám vyhrožuje?“

Nejdříve jen zachraptěl, ale pak ze sebe vysoukal:

„Celý ten případ je vytržený ze souvislosti a noviny všechno příliš nafoukly. Vždycky se najdou lidé, kteří závidí nebo mají psychické problémy a… nemám o tom co říct.“ Byl nervózní a pod stolem si utřel vlhké dlaně do kalhot.

„Děkujeme vám, že jste přišel a mluvil o svém, kritikou ověnčeném, románu Mořská panna.“ Anders Kraft přidržel knihu před kamerou a usmál se. Christiana zaplavilo ulehčení, když pochopil, že rozhovor je u konce.

„Šlo to dobře,“ pochválila ho Kristin Kaspersenová a posbírala všechny papíry.

„Ano, skutečně,“ potvrdil Anders Kraft a zvedl se. „Promiňte, mám další vysílání.“

Technik uvolnil Christiana od mikrofonu a ten se mohl konečně postavit. Rozloučil se a moderátorka ho vedla k východu ze studia. Ruce se mu dosud nepřestaly třást. Vystoupali po schodech nahoru, kolem bufetu a pak vyšel do zimy. Cítil se vyčerpaný a zmatený a rozhodně si nebyl jist, jestli je ve stavu, aby se mohl setkat s Gaby ve vydavatelství, tak jak se domluvili.

Taxi ho odváželo do centra a Christian nehybně zíral z okna. Věděl, že se věci naprosto vymkly kontrole.

„Co budeme dělat?“ Patrik hleděl na ledovou plochu.

Zdálo se, že Torbjörn Ruud si jako obvykle žádné starosti nepřipouští. Vždycky zachovával klid, ať stál před jakkoli velkým problémem. Ve své práci na technickém oddělení v Uddevalle byl zvyklý se vypořádat se vším.

„Uděláme díru do ledu a vytáhneme ho na provaze.“

„Udrží vás led?“

„Máme dobré vybavení, žádné strachy. Největší problém bude vysekat správnou díru, abychom ho mohli uvolnit a proud ho nezatáhl pod led.“

„Jak to zařídíte?“ zajímalo Patrika.

„Nejdřív uděláme jen malou díru a pořádně ho přivážeme. Teprve pak budeme pokračovat.“

„Už jste někdy něco podobného dělali?“ Patrik měl stále jisté pochybnosti.

„No,“ Torbjörn se zamyslel a bylo vidět, že přemýšlí. „Ne, nejspíš jsme nikdy nevytahovali člověka zamrzlého v ledu. Na to bych asi nezapomněl.“

Patrik otočil pohled zpět k místu, kde mělo být tělo. „Dělejte, co umíte, já si půjdu pohovořit se svědkem.“ Všiml si už, že s mužem, který tělo objevil, mluví Mellberg a to nikdy nevěstilo nic dobrého, ať už šlo o svědka, nebo jinou osobu.

„Dobrý den, jsem Patrik Hedström,“ řekl, když se k oběma mužům přiblížil.

„Göte Petersson,“ představil se muž a podal si s Patrikem ruku. Zároveň ze všech sil držel vzrušeného psa.

„Rocky by šel rád zpátky, stěží jsem ho dostal na břeh,“ vysvětlil Göte a trhl za vodítko, aby zdůraznil, kdo tu rozhoduje.

„Našel ho pes?“

Göte přikývl. „Ano. Utekl mi na led a odmítal se vrátit. Stál tam a vyl. Bál jsem se, že se proboří do vody, tak jsem se tam vydal za ním. A pak jsem uviděl.“ Zbledl a zjevně si vybavil tvář mrtvého pod zamrzlou plochou. Pak se trochu otřepal a tváře se mu znovu zbarvily. „Bude to trvat dlouho? Moje dcera právě jede do porodnice. Moje první vnouče.“

Patrik se usmál. „To tedy chápu, že tam musíte. Počkejte jen ještě maličkou chvíli, pak vás hned propustíme, abyste něco nepropásl.“

Göte se uklidnil a Patrik mu položil ještě několik otázek. Brzy ale bylo jasné, že muž nemá mnoho co říct. Měl jednoduše smůlu, že byl ve špatné chvíli na špatném místě, nebo snad ve správné chvíli na správném místě, to záleželo na tom, z čí perspektivy se na to člověk díval. Patrik si ještě zapsal kontaktní údaje a nastávajícího dědečka propustil. Ten kulhavě spěchal k parkovišti.

Patrik se vrátil ke břehu poblíž místa, kde jeden z techniků do malé provrtané díry v ledu spouštěl něco jako háček. Pro jistotu pracoval vleže na břiše a kolem pasu měl lano, které ho jistilo ke břehu. Lanko vedoucí od háčku bylo také upevněné na břehu. Torbjörn žádné riziko nepřipouštěl, pokud šlo o jeho muže.

„Jakmile ho pevně zachytíme, zvětšíme otvor a tím ho vytáhneme,“ zaslechl Patrik vlevo za sebou Ruudův hlas a škubl sebou, protože se plně soustředil na práci na ledě.

„Přitáhnete ho na břeh?“

„Ne. To by bylo riziko, že přijdeme o případné stopy na oblečení. Strčíme ho do pytle hned na místě a teprve pak ho potáhneme po ledě sem.“

„Copak by na něm mohly zůstat nějaké stopy, když tak dlouho ležel ve vodě?“ zeptal se Patrik skepticky.

„No, většina se už jistě ztratila, ale člověk nikdy neví. Může být něco v kapsách nebo v záhybu oblečení a o tu možnost nesmíme přijít.“

„Ano, máš pravdu.“ Patrik však nevěřil, že by se něco mohlo najít. Už dříve byl u toho, když se z vody tahalo mrtvé tělo, a moc toho většinou nezbývalo.

Zastínil si rukou oči. Slunce se vyšplhalo na oblohu a od ledu se odrážela záře, až člověk slzel. Přimhouřil oči a poznal, že háček je podle všeho bezpečně připevněný, protože technik vylamoval větší otvor. Pomalu tělo vyzdvihl z vody. Bylo to dost daleko na to, aby Patrik viděl nějaké detaily, a za to byl opravdu vděčný.

Další muž se opatrně vydal na led, a když tělo bylo z vody venku, dva páry rukou ho pomalu vsunuly do černého pytle a zatáhly šňůrku. Pokývli na kolegy na břehu, lanko se natáhlo a kousek po kousku se náklad blížil k pevné zemi. Patrik instinktivně ustoupil, ale hned sám sebe napomenul, aby nebyl zbabělý. Požádal techniky, aby pytel otevřeli, a přinutil se pohlédnout na muže, který tak dlouho ležel pod ledem. Podezření se naplnilo. Byl si prakticky jistý, že našli Magnuse Kjellnera.

Když sledoval, jak pytel zaplombovali a odnesli na parkoviště, pocítil velkou prázdnotu. O deset minut později už tělo putovalo na soudní medicínu do Göteborgu. Na jedné straně to znamenalo, že teď budou mít ke sledování nějaké stopy, ovšem jakmile bude identita potvrzená, musí vyrozumět rodinu. A na to se rozhodně netěšil.

Konečně dovolená skončila. Otec zabalil všechny věci a naložil auto i karavan. Matka jako obvykle ležela. Byla ještě průhlednější, bledší. Řekla, že teď už chce jen domů.

Nakonec mu otec vysvětlil, proč je matce tak špatně. Ve skutečnosti nebyla nemocná, ale čekala děťátko. Malého bratříčka nebo sestřičku. Netušil, že člověk kvůli tomu může být tak nemocný, ale otec tvrdil, že ano.

Nejdřív měl radost. Bude mít sourozence, někoho, s kým si bude hrát. Pak je ale slyšel spolu mluvit, matku s otcem, a všechno pochopil. Už věděl, proč není maminčin krásný chlapeček, proč ho už nehladí po vlasech a krásně se na něho neusmívá. Pochopil, kdo mu vzal její lásku.

Den předtím se do karavanu připlížil jako indián. Bez nejmenšího hluku našlapoval v mokasínech a s ptačím pírkem ve vlasech. Byl indiánský náčelník Zlý mrak a matka s otcem byli bílé tváře. Viděl je pohybovat se za záclonou karavanu. Matka neležela. Popocházela malou místností a mluvila. Zlý mrak se zaradoval, že je jí už líp a že kvůli děťátku nebude nemocná. Zněla šťastně, i když unaveně. Zlý mrak se připlížil blíže, chtěl zaslechnout radostné hlasy bílých tváří. Přibližoval se kousek po kousku a postavil se pod otevřené okénko. Opřel se zády o karavan, zavřel oči a poslouchal.

Rychle je ale otevřel, když začali mluvit o něm. Pak se přes něho plnou silou přelilo všechno to černé a zlé. V představách byl znovu zpátky u ní, v nose cítil strašný zápach a slyšel ticho, které mu dunělo v hlavě.

Tichem pronikl matčin hlas, prořízl temnotu. I když byl ještě malý, rozuměl, co říká. Litovala, že se stala jeho matkou. Teď budou mít vlastní dítě. Kdyby to tušila, nikdy by si ho domů nevzala. Otec svým bezvýrazným unaveným hlasem odpověděl: „Ano, ale teď ho máme a musíme se s tím smířit.“

Zlý mrak se krčil pod oknem a v tom okamžiku se narodila jeho nenávist. I když by to tak sám neuměl pojmenovat. Věděl ale, že to, co mu připadalo krásné, je současně velice zlé.

Když otec dobalil auto a naložil plynový vařič, konzervy, oblečení a všechny možné krámy, zabalil si on sám se sebou svou nenávist. Vyplňovala celé zadní sedadlo, na němž seděl. Ale nebyla to matka, koho nenáviděl. Jak by mohl? Přece ji miloval.

Nenáviděl toho, kdo mu bral její lásku.

Erika jela do fjällbacké knihovny. Věděla, že tam dnes Christian není. V ranním interview si počínal dobře, přinejmenším ve druhé části pořadu. Ale když se ho začali ptát na výhrůžky, viditelně znervózněl. Bylo dost hrozné vidět, jak rudne a potí se, a Erika televizní noviny ještě před koncem vypnula.

Teď tedy byla tady a předstírala, že hledá nějakou knihu, zatímco přemítala, jak nakousnout důvod své návštěvy. Chtěla si o Christianovi promluvit s jeho kolegyní May. Čím víc o dopisech uvažovala, tím si byla jistější, že mu nevyhrožuje žádný cizí člověk. Ne, bylo to něco osobního, a odpověď se nacházela v Christianově okolí nebo v jeho minulosti.

Bohužel byl vždycky neobyčejně uzavřený. Ráno ji napadlo, že si napíše všechny informace, které o něm má. Ale zůstala sedět s tužkou v ruce a čistým papírem před sebou. Uvědomila si, že o něm vůbec nic neví. Přestože spolu strávili hodně času nad jeho rukopisem, přestože se domnívala, že se z nich stali přátelé, nikdy jí vlastně o sobě nic neřekl. Ani odkud pochází, jak se jmenují jeho rodiče nebo čím byli. Nezmínil se o tom, kde studoval, jestli se dříve věnoval nějakému sportu, jaké měl přátele a jestli s nimi dosud udržuje kontakt. Nevěděla vůbec nic.

Byl to varovný signál. Člověk vždycky o sobě prozradí různé maličkosti, střípky z předchozího života. To, že si Christian dával tak veliký pozor na jazyk, Eriku přesvědčovalo, že se odpověď na záhadu nachází právě tady. Otázkou je, jestli byl stejně uzavřený vůči všem. Možná ví víc kolegyně, která s ním denně pracuje.

Erika se zahleděla na May, která ťukala do počítače. Byly v knihovně samy, takže si mohly přinejmenším nerušeně povídat. Nakonec se rozhodla pro jediný možný způsob. Nemůže se vyptávat přímo, půjde na to trochu oklikou.

Podepřela se v kříži, povzdechla si a těžce se svalila na jednu z židlí před pultem, kde seděla May.

„Je to pěkná tíha,“ politovala Eriku a mateřsky na ni pohlédla. „Slyšela jsem, že čekáte dvě.“

„Ano.“ Erika si dlaní přejela přes břicho a tvářila se, že si opravdu potřebuje vydechnout. Ani nemusela tak moc předstírat. Když se posadila, cítila, jak se záda uvolnila.

„Jen si pořádně odpočiňte,“ nabádala ji May.

„Děkuju,“ usmála se Erika. „Viděla jste ráno v televizi Christiana?“ dodala za okamžik.

„Ne, bohužel ne. Byla jsem tou dobou už tady. Ale nahrála jsem si to. Aspoň doufám. Já si s těmi dnešními vymoženostmi tak moc nerozumím. Šlo mu to?“

„Všechna čest. Ta kniha je báječná.“

„Ano, jsme na něho velice hrdí,“ rozzářila se May. „Vůbec jsem netušila, že něco píše, až jsem zaslechla, že mu vydají román. A jak skvělý! Má úžasné recenze.“

„Ano, je to fantastické.“ Erika se na okamžik odmlčela. „Všichni jeho známí na něho musí být strašně pyšní. Kde to vlastně pracoval, než se přistěhoval do Fjällbacky?“

Snažila se vypadat, jako že to ve skutečnosti ví, ale v tomto okamžiku si nemůže vzpomenout.

„Ehm…,“ May zapátrala v paměti. „Víte, že to vlastně vůbec nevím? Je to zvláštní. Ale Christian tu nastoupil přede mnou a vlastně jsme nikdy nemluvili o tom, co dělal dřív.“

„Pochází odtud, nebo kde bydlel, než se sem přistěhoval?“ Erika slyšela ze svého hlasu horečný zájem a snažila se o trochu neutrálnější tón. „Napadlo mě to dnes, když jsem se dívala na to interview. Vždycky jsem si myslela, že má trochu smaländský dialekt, ale teď mi připadá, že jsem zaslechla stopy nějakého jiného, který neumím zařadit.“ Žádná valná lež, ale snad postačí.

May ji zřejmě akceptovala. „Ne, smaländský dialekt to určitě není, tím jsem si jistá. Ale jinak nevím. Pochopitelně si tu spolu občas povídáme a Christian je hrozně příjemný. Ale…“ Zdálo se, že uvažuje, jak se vyjádřit. „Přesto mám pocit, že jeho upřímnost má jisté hranice. Možná je to směšné, ale já jsem se ho nikdy na nic osobního neptala, protože jsem měla pocit, že si to nepřeje.“

„Rozumím. A jen tak mimochodem sám nikdy nic neřekne?“

May se zamyslela. „Ne, nevzpomínám si, vlastně ano, počkejte.“

„Ano?“ Erika se snažila ovládnout netrpělivost.

„Byla to jen taková maličkost, ale měla jsem pocit. Jednou jsme mluvili o Trollhättanu, když jsem tam byla navštívit svou sestru. Připadalo mi, že město zná. Ale pak jako by se vzpamatoval a hned začal mluvit o něčem jiném.“

„Myslíte, že tam bydlel?“

„Možná. I když nic jistého nevím.“ Není to mnoho, říkala si Erika, ale aspoň něco. Trollhättan.

„Pojďte dál, Christiane,“ vítala ho Gaby hned ve dveřích a on váhavě vstoupil do velké kanceláře, kde sídlilo vydavatelství. Rozlehlá místnost byla světlá a vkusně zařízená, což bylo protikladem Gabyiny osobnosti, přehnaně nalíčené a vyzývavě oblečené. Možná že v tom byl záměr, protože v tomto prostředí Gaby vynikala o to více.

„Trochu kávy?“ Ukázala na věšák s háčky vlevo od dveří a Christian si pověsil bundu.

„Děkuji, vezmu si rád.“ Klapala vysokými podpatky a on šel za ní po dlouhé chodbičce mezi stoly. Zavedla ho do maličké kuchyňky, která byla stejně bílá jako ostatní prostor, ale šálky, které vytáhla, byly ostře růžové a podle všeho ani jinou barvu nevedli.

„Café Latte? Cappuccino? Espresso?“ Gaby ukázala na gigantický kávovar, který trůnil na pracovní desce, a Christian se na okamžik zamyslel.

„Latte, děkuji.“

„Hned to bude.“ Natáhla se po šálku a stiskla několik tlačítek. Když byl šálek plný, pokynula mu, aby šel za ní.

„Sedneme si v mé kanceláři. Tady je moc rušno.“ Odměřeně kývla na asi třicetiletou ženu, která vešla do kuchyňky. Podle jejího vylekaného pohledu Christian usoudil, že Gaby asi své zaměstnance drží zkrátka.

„Posaďte se.“ Gabyina pracovna ležela vedle kuchyňky. Byla pěkná, ale neosobní. Žádné rodinné fotografie, žádné soukromé drobnosti. Nic, co by mohlo vést k poznání, kdo vlastně Gaby je. Zřejmě právě tak to chtěla.

„Ráno to bylo opravdu dobré,“ sedla si za psací stůl a pochvalně na něho pohlédla.

Přikývl, ale byl si jist, že si povšimla jeho nervozity. Napadlo ho, jestli má výčitky svědomí za to, že ho vydala všanc veřejnosti.

„Bylo to skvělé.“ Její zuby bíle zasvítily v úsměvu. Byly příliš bílé, nejspíš vybělené.

Svíral růžový šálek ve zpocených rukou.

„Pokusím se vám zařídit účinkování v několika dalších televizních pořadech,“ rozvíjela svou představu. „Myslím si, že.“

„Do žádné televize už nepůjdu.“

Gaby na něho zůstala hledět. „Promiňte, asi jsem dobře nerozuměla. Řekl jste, že už nikam nepůjdete…?“

„Správně. Přece jste viděla, co bylo ráno. Znovu se něčemu takovému nevystavím.“

„Televize je reklama.“ Gaby se rozšířily nosní dírky. „Stačí, že jste byl chvíli na obrazovce, a stoupne prodej.“ Rozčileně poklepávala dlouhými nehty do stolu.

„To je možné, ale je mi to jedno. Nikam už nepůjdu.“ Byl naprosto pevně rozhodnut. Nechtěl se už ukazovat. Už je vidět až příliš. Jako provokace to bohatě stačilo. Jestli to aspoň teď zastaví, snad odvrátí osud.

„Je to otázka spolupráce. Nemůžu vaše knížky prodávat a dostat je ke čtenáři, když nebudete pomáhat. Souvisí to s uvedením knihy na trh.“ Měla ledový hlas.

Christianovi šumělo v hlavě. Hleděl na Gabyiny rudé nehty na světlé desce stolu a snažil se zastavit stále hlasitější hukot. Silně se poškrabal na levé dlani. Strašně ho svědila, jako by měl neviditelný ekzém, který byl o to horší, čím víc se škrabal.

„Už nikam nejdu,“ zopakoval. Nedokázal na ni pohlédnout. Nervozita, kterou cítil před schůzkou, se změnila v paniku. Nemůže ho nutit. Nebo snad může? Co vlastně stálo ve smlouvě, kterou podepsal bez čtení, v nadšení, že mu vydají knihu?

Gabyin hlas prořízl šum. „Očekáváme vaši spolupráci. Já ji očekávám.“ Její podrážděnost svědění ještě zhoršovala. Usilovně si drbal dlaň, a když na ni pohlédl, viděl krvavé stopy po nehtech. Podíval se na Gaby. „Jedu domů.“

Gaby ho pozorovala se svraštělým obočím. „Co se tu děje?“ Vráska se prohloubila, když zahlédla krev na jeho dlani. „Christiane.“ Zdálo se, že si není jistá, jak má pokračovat, a on dál nečekal. Myšlenky se v něm svářily a v nitru slyšel to, co nechtěl. Otazníky, souvislosti. Všechno se soustředilo do strašného svědění pod kůží, které se nedalo vydržet.

Zvedl se a vyběhl z místnosti.

Patrik hleděl na telefon. Vypracování pitevní zprávy přirozeně zabere dost času, ale každou chvíli očekával potvrzení, jestli jde skutečně o Magnuse Kjellnera. Městečkem se jistě šíří pověsti a nechtěl, aby se o tom Cia dozvěděla touto cestou.

Telefon ale stále mlčel.

„Ještě nic?“ Do kanceláře strčila hlavu Annika a tázavě na něho pohlédla.

„Ne,“ odpověděl Patrik. „Ale Pedersen jistě každou chvílí zavolá.“

„Doufejme,“ poznamenala a ve stejném okamžiku, kdy se otočila zpět k recepci, zazvonil telefon. Patrik se vrhl ke sluchátku.

„Hedström.“ Poslouchal a naznačil Annice, že skutečně volá Tord Pedersen ze soudního lékařství. „Ano… dobře… chápu… díky.“ Položil sluchátko a vydechl si. „Pedersen potvrdil, že skutečně jde o Magnuse Kjellnera. Příčinu smrti nedokáže před pitvou určit, ale s jistotou může potvrdit, že Kjellner byl vystaven násilí. Má na sobě řezné a bodné rány.“

„Chudák Cia.“

Patrik přikývl. Cítil tíhu u srdce při pomyšlení na úkol, který ho čekal. Přesto za ní chtěl zajet sám. To jí dlužil po všech jejích návštěvách na stanici, kdy byla pokaždé smutnější a ztrhanější, ale stále aspoň se zbytkem naděje. Teď už doufat nemohla, aspoň jí poskytne jistotu.

„Nejlíp, když za ní zajedu hned teď,“ řekl a zvedl se. „Než jí novinku donese někdo jiný.“

„Pojedeš sám?“

„Ne, vezmu s sebou Paulu.“

Šel ke kolegyni a zaklepal na její otevřené dveře.

„Je to on?“ zeptala se věcně.

„Ano. Chci zajet za jeho ženou. Pojedeš se mnou?“

„Jistě.“ Vzala si bundu a pospíchala za Patrikem, který už mířil ke vchodu do budovy.

V recepci je zastavil Mellberg.

„Už něco víš?“ tázal se vzrušeně.

„Ano. Pedersen potvrdil, že je to Magnus Kjellner.“ Patrik se otočil a chtěl pokračovat k policejnímu autu zaparkovanému před budovou. Ale Mellberg ho ještě nemínil pustit.

„Utopil se, že? Bylo mi jasné, že si vzal život. Nejspíš se pohádal s manželkou nebo prohrál v pokeru přes internet. Věděl jsem to.“

„O sebevraždu se zřejmě nejedná.“ Patrik vážil každé slovo jako na vážkách. Ze zkušenosti věděl, že Mellberg s informacemi zachází, jak se mu chce, a jednoduchými prostředky dokáže způsobit katastrofu.

„Zatraceně,“ zamračil se Mellberg. „Takže to znamená, že na vyšetřování se soustředí velká pozornost. Musíme nasadit vyšší tempo a na všechno, co se udělalo nebo udělá, pohlédnout zvětšovacím sklem. Já jsem se dosud příliš neúčastnil, ale teď pochopitelně to chce nejvyšší nasazení.“

Patrik s Paulou si vyměnili pohled. Mellberg si samozřejmě nepovšiml žádných známek nedostatečné důvěry ve své schopnosti a nadšeně pokračoval: „Projdeme si všechen dosavadní materiál. Ve tři hodiny všechny očekávám na poradě a věřím, že budete zapálení. Ztratili jsme už příliš mnoho času. Panebože, to muselo opravdu trvat tři měsíce, než se ten chlap našel? Taková ostuda.“ Přísně pohlédl na Patrika, který bojoval s dětským impulsem nakopnout Mellberga do holeně.

„Ve tři hodiny. Rozumíme. Ale teď bychom rádi odjeli. Paula a já jedeme za manželkou Magnuse Kjellnera.“

„Jo, jo.“ Mellberg netrpělivě souhlasil a propustil je. Už hluboce přemýšlel o tom, jak rozdělí práci, když se teď ukázalo, že půjde o vyšetřování vraždy.

Erik měl dosud celý svůj život pod kontrolou. On rozhodoval, byl lovec. Ale teď ho honil někdo neznámý, koho neviděl. To ho děsilo víc než cokoli jiného. Všechno by bylo snadnější, kdyby tušil, kdo po něm jde. Jenomže to nevěděl.

Úvahám už věnoval hodně času a prošel celý svůj život. Snažil se vzpomenout si na všechny ženy, obchodní kontakty, přátele i nepřátele. Věděl, že za sebou často zanechával trpkost a vztek. Ale nenávist? Tím si jist nebyl. Jenomže v současných dopisech se prolínala nenávist a touha po pomstě.

Vůbec poprvé se Erik cítil na světě sám. Poprvé nahlédl, jak tenké může být pozlátko a úspěch ani pochvalné bouchání do zad nic neznamená. Dokonce ho napadlo, jestli se nemá svěřit Louise. Nebo Kennethovi. Ale jeho žena na něho hleděla s opovržením. A Kenneth se zase vždycky choval tak pokorně. Nic z toho netvořilo dobrý základ pro vzájemnou důvěru nebo pochopení jeho neklidu, který cítil od chvíle, kdy dopisy začaly přicházet.

Nevěděl, na koho by se mohl obrátit. Uvědomoval si, že si za svou izolaci může sám, a byl dost chytrý, aby věděl, že by nejednal jinak, ani kdyby se čas vrátil. Úspěch byl příliš lákavý, pocit nadřazenosti opíjející. Ničeho nelitoval, přesto si přál přece jen někoho mít.

V této chvíli se rozhodl dopřát si to, co je v pořadí hned druhé nejlepší – sex. Nic jiného nepřináší takový pocit nepřekonatelnosti a uvolnění. Mohl na chvíli povolit uzdu sebekontrole. Nemělo to nic společného s aktuální partnerkou. Během let se jich vystřídalo tolik, že už nedokázal spojit tvář se jménem. Vzpomněl si, že některá měla perfektní prsa, ale nevěděl, o kterou z žen či dívek šlo. A jiná zase byla nesmírně živočišná. Naučila ho používat jazyk a vychutnávat vůni. Ale jméno? Neměl ani tušení, která to byla.

Momentálně měl Cecilii a nemyslel si, že by se něčím zvláštním odlišovala od ostatních. Byla jeho současným prostředkem ukájení. Dobrá v posteli, ale na druhé straně kvůli ní andělé v kůru nepěli. Měla dostatečně pěkné tělo, aby si s ní mohl užívat, ale ne takové, aby se mu zjevovalo v představách, když se se zavřenýma očima doma v posteli sám uspokojoval. Ale byla vždycky po ruce a ochotná. V tom tkvěla její hlavní přednost, i když si byl jist, že ho brzy omrzí.

Teď to ale skvěle stačilo. Netrpělivě zazvonil u jejích dveří a doufal, že se s ní nebude muset moc bavit, než do ní vnikne a uvolní napětí.

Ale hned když mu otevřela, viděl, že to jsou marné naděje. Poslal jí esemesku a ptal se, jestli se u ní může zastavit, a ona odepsala „ano“. Teď ho ale napadlo, že jí měl raději zavolat a zjistit, jakou má náladu. Protože vypadala velice odhodlaně. Ne naštvaně ani kysele, to snad ne. Ale prostě odhodlaně a vážně. Bylo to víc na pováženou, než kdyby na něho byla naštvaná.

„Pojď dál, Eriku,“ pozvala ho dovnitř.

Eriku. Nikdy nevěstilo nic dobrého, když někdo jeho jméno vyslovil tímto tónem. Znamenalo to, že člověk chce dát svým slovům nějakou váhu. Že vyžaduje jeho plnou pozornost. Zaváhal, jestli se nemá otočit a raději se nějak vymluvit a odejít, ale dveře už byly otevřené a Cecilia mířila do kuchyně. Neměl na vybranou. Jen nerad za sebou zavřel a šel za ní.

„To je dobře, že ses zastavil. Právě jsem ti chtěla zavolat,“ začala. Opřel se zády o dřez, zaklonil se dozadu a ruce přeložil křížem přes prsa. Vyčkával. Teď to přijde jako pokaždé u všech. Tanečky. Chtějí převzít velení, vyrukují s požadavky a podmínkami a požadují sliby, které nikdy nemohl splnit. Někdy mu takové chvíle přinášely i tajné uspokojení. Užíval si, když rozvážně a důkladně zašlapával jejich patetické naděje. Ale ne dnes. Dnes si přál cítit nahou kůži a sladkou vůni a zažít osvobozující vyvrcholení. Potřeboval to, aby pronásledovatele udržel dál od sebe. A ta hloupá holka si právě dnešek zvolila jako den rozchodu.

Erik stál tiše a chladně hleděl na Cecilii, která mu pohled oplácela se vší vážností. To bylo něco nového. Bývala nervózní, žhnuly jí tváře v očekávání toho, co přijde, a mívali dobrou náladu, protože podle jejich názoru měli na své potěšení nárok. Ale nyní Cecilia stála proti němu a nesklopila oči.

Otevírala ústa v okamžiku, kdy mu v kapse začal vibrovat mobil. Otevřel si zprávu a přečetl ji. Jedinou větu. Jedinou větu, pod níž se mu málem podlomila kolena. A někde zdálky současně slyšel Ceciliin hlas. Něco mu říkala. Slova zpočátku vůbec nechápal. Ale přinutila ho poslouchat, přimět mozek, aby hlásky proměnil v plnohodnotné slovo.

„Jsem těhotná, Eriku.“

Celou cestu do Fjällbacky mlčeli. Paula se jen opatrně zeptala, jestli si Patrik přeje, aby se ujala slova, ale jen zavrtěl hlavou. Zastavili se pro farářku Lenu Appelgrenovou, která teď seděla na zadním sedadle. I ona mlčela, když ji informovali o okolnostech jejich návštěvy v rodině.

Když zahnuli na vjezd ke Kjellnerovým, Patrik zalitoval, že přijeli policejním vozem, a ne jeho vlastním volvem. Něco takového si mohla Cia vysvětlit jen jediným způsobem.

Stiskl zvonek. Cia otevřela během pěti vteřin a z jejího výrazu pochopil, že jejich vůz zahlédla a dospěla ke správnému závěru.

„Našli jste ho,“ řekla a přitáhla si vestu blíže k tělu, protože otevřenými dveřmi pronikla dovnitř mrazivá zima.

„Ano,“ přikývl Patrik. „Našli jsme ho.“

Na okamžik se zdálo, že se Cia ovládá, ale pak se jí podlomily nohy a skácela se na zem. Patrik s Paulou ji zvedli a s jejich pomocí došla do kuchyně a sedla si na židli.

„Máme někomu zavolat?“ Patrik se posadil vedle ní a vzal ji za ruku.

Snažila se rozumně uvažovat, ale pohled měla skelný a Patrik si říkal, že jistě stěží drží myšlenky.

„Chcete, abychom přivezli Magnusovy rodiče?“ zeptal se přátelsky a Cia přikývla.

„Už to vědí?“ tázala se roztřeseně.

„Ne,“ odpověděl. „Teď ale jsou u nich další dva policisté a mohl bych tam zavolat a zeptat se, jestli by sem chtěli přijet.“

To už ale nebylo zapotřebí. Vedle Patrikova auta zaparkoval další policejní vůz a on pochopil, že Gösta a Martin už rodiče informovali, protože ti teď vylézali z auta. Vešli rovnou do domu a Patrik zaslechl, jak Paula v předsíni tiše mluví s kolegy. Kuchyňským oknem je pak uviděl, že se vracejí do auta a odjíždějí.

Paula vstoupila do kuchyně a za ní přicházeli Margareta a Torsten Kjellnerovi.

„Říkala jsem si, že by nás tu bylo příliš mnoho, tak jsem je poslala zpět na stanici. Udělala jsem dobře?“ zeptala se Paula a Patrik přikývl.

Margareta šla rovnou k Cie a objala ji kolem ramen. Až v tchynině náručí Cia poprvé vzlykla a pak, jako by její zábrany povolily, se hlučně rozplakala. Torsten byl bledý a přepadlý. Farářka zamířila k němu a představila se mu.

„Sedněte si také, připravím kávu,“ navrhla. Znali se jen od vidění a ona dobře věděla, že jejím úkolem je držet se v pozadí a pomáhat jen podle potřeby. Pokaždé to při oznámení smrti bylo jiné a často stačila jen její tichá přítomnost a to, že připravila něco teplého k pití. Otevřela kuchyňskou skříňku a po krátkém hledání našla všechno, co potřebovala.

„No tak, Cio,“ hladila Margareta snachu chlácholivě po zádech. Nad Ciinou hlavou se setkala s Patrikovým pohledem a jeho se těžce dotkl hluboký žal v očích staré ženy. Právě se dozvěděla, že přišla o syna, ale přesto byla tak silná, že poskytovala útěchu jeho manželce. Některé ženy opravdu nezlomí nic. Ohne, to ano, ale nezlomí.

„Je mi to strašně líto.“ Patrik se otočil k Magnusovu otci, který prázdně zíral před sebe. Neodpověděl.

„Tady máte trochu kávy.“ Lena před starého muže postavila šálek kávy a na několik vteřin mu položila dlaň na rameno. Nejdřív nereagoval, ale pak se tiše zeptal: „Je tam cukr?“

„Hned vám ho podám.“ Lena znovu začala hledat ve skříňce a za okamžik na stůl postavila cukřenku.

„Já to nechápu…,“ vysoukal ze sebe Torsten a zavřel oči. Pak je znovu otevřel. „Já to nechápu. Kdo ho mohl zabít? Kdo by chtěl Magnusovi ublížit?“ Pohlédl na svou ženu, ale ta ho neslyšela. Cia ji objímala kolem pasu a její zelený svetřík byl stále mokřejší.

„Zatím to nevíme, Torstene,“ ozval se Patrik a vděčně pokývl na Lenu, která šálek kávy postavila i před něho a pak si sedla k nim.

„A co tedy víte?“ Slova se Torstenovi smutkem a vztekem vzpříčila v krku.

Margareta se na něho varovně podívala. „Teď ne. Teď na to není vhodná chvíle.“

Schoulil se před přísným pohledem své manželky a natáhl se po několika kostkách cukru, které se zaťatým výrazem míchal v šálku.

Kolem stolu panovalo ticho. Ciin pláč se začínal utišovat, ale Margareta ji nepouštěla. Vlastní žal odložila stranou.

Cia zvedla hlavu. Tváře měla zbrázděné slzami a hlas byl sotva slyšet. „Děti. Nic neví. Jsou ve škole, musí přijít domů.“

Patrik přikývl. Pak se zvedl a spolu s Paulou vyšli k autu.

Držel si uši. Nechápal, jak někdo tak malý může dělat takový kravál, a někdo tak ošklivý budit tak velký zájem.

Po týdnech dovolené u moře se všechno změnilo. Matka byla čím dál tlustější a nakonec na týden odjela z domova a pak se vrátila s malou sestrou. Dost o tom přemítal, ale nikdo se nenamáhal odpovědět mu na jeho otázky.

Vlastně se o něho už nikdo vůbec nezajímal. S otcem to bylo jako vždycky. Matka měla oči jen pro ten vrásčitý malý uzlíček. Pořád sestřičku nosila a ta celou dobu jen křičela. V jednom kuse ji matka kojila a přebalovala, žvatlala na ni. On překážel a matka si ho všimla, jen když ho za něco hubovala. Netěšilo ho to, ale pořád to bylo lepší, než když hleděla skrze něho, jako by byl vzduch. Nejvíc se na něho zlobila kvůli tomu, že moc jedl. Nikdy nepřipravovala mnoho jídla. ‚Je třeba myslet na postavu,‘ říkala otci, když si chtěl přidat omáčku.

On sám si vždycky nabral znovu. Ne jen jednou, ale třeba dvakrát nebo třikrát. Na začátku mu matka bránila. Pokaždé se ale na ni jen podíval a pomalými pohyby si přidával omáčku nebo bramborovou kaši. Nakonec to matka vzdala a jen na něho zle hleděla. Jeho porce se čím dál zvětšovaly. Svým způsobem si užíval nechuti v jejích očích, když do sebe cpal jídlo. V takových chvílích ho přinejmenším viděla. Nikdo mu už neříkal, že je krásný chlapeček. A krásný nebyl, ani na povrchu, ani uvnitř. Ale aspoň ho neignorovala.

Matka si často chodila lehnout, když děťátko usnulo v kolébce. V takových chvílích se k sestře přiblížil. Jindy se jí nesměl dotknout, ne, když matka byla u toho. ‚Dej ruce pryč, jsi špinavý.‘ Když ale matka spala, mohl se dívat na holčičku a dotýkat se jí.

Sklonil hlavu na bok a zahleděl se na ni. V obličeji vypadala jako stará babka. Zarudlá, vrásčitá. Ve spaní svírala ručičky a pohnula se. Odkopla ze sebe deku. On ale děťátko nepřikryl. Proč by to dělal? Ta malá mu všechno vzala.

Alice. Dokonce i její jméno ho plnilo odporem. Nenáviděl Alici.

„Chtěla bych, abys moje šperky dal Lailiným děvčatům.“

„Ale Lisbet, miláčku, to přece nespěchá!“ Vzal ji za ruku ležící na dece. Sevřel ji a cítil její křehké kosti.

„Ne, Kennethe, to nepočká. Nemůžu spočinout, dokud nesplním všechny povinnosti. Neměla bych klid, kdybych věděla, že tě opouštím, aniž bych všechno dala do pořádku.“ Usmála se na něho.

„Ale.“ Odkašlal si a začal znovu: „To je tak.“ Hlas se mu opět zlomil a cítil, že se mu oči plní slzami. Rychle si je otřel. Musí je potlačit, musí být silný. Ale slzy mu přesto kanuly na kytičkový povlak, který s nimi byl od začátku a teď už byl sepraný a vybledlý. Vždycky jím povlékal její deku, protože věděl, že ho má ráda.

„Nemusíš nic předstírat,“ konejšila ho a pohladila ho po vlasech.

„Osaháváš mi pleš?“ řekl a pokusil se usmát. Mrkla na něho jedním okem.

„Vždycky jsem si myslela, že se vlasy přeceňují. To přece víš. Je to mnohem stylovější, když se na hlavě něco leskne.“

Rozesmál se. Měla schopnost ho rozesmát. Kdo to teď dokáže? Kdo ho bude líbat na pleš a tvrdit, jaké je štěstí, že bůh uprostřed jeho hlavy vytvořil letiště na její polibky? Kenneth dobře věděl, že není žádný krasavec. Ale v Lisbetiných očích vždycky byl. Nepřestával se divit, jakým zázrakem získal tak krásnou ženu. Dokonce i teď, když rakovina pohltila všechno, co mohla. Lisbet trápilo, když přišla o vlasy, a Kenneth se jí snažil oplácet stejným žertem, že bůh na její hlavě udělal přistávací plochu pro jeho polibky. Její úsměv ale až k očím nedosáhl.

Vlasy byly vždycky její pýcha. Plavé a vlnité. Viděl, jak se jí oči plnily slzami, když stála před zrcadlem a rukou se dotýkala řídkých chomáčků, které jí zbyly po léčbě. Pořád mu připadala krásná, ale věděl, že ztrátou vlasů trpí. Jakmile se naskytl první důvod, aby zajel do Göteborgu, zašel do luxusního krámku a koupil jí značkový šál od Hermes. Věděl, že po takovém už dlouho touží, ale vždycky protestovala, když jí ho chtěl koupit. ‚Přece člověk nebude dávat tolik peněz za tak malý kousek látky,‘ říkala, když se ji snažil přemluvit.

Ale tentokrát ho koupil. Ten nejdražší, jaký měli. Obtížně se zvedla na posteli, otevřela balíček, vytáhla šál z krásného obalu a šla s ním k zrcadlu. Soustředěně si zavázala hebký hedvábný šál se žlutým a zlatým vzorem kolem hlavy. Zakryl chomáče vlasů, všechno ošklivé. Zažehl jiskru v jejích očích, o kterou přišla současně s vlasy při obtížné léčbě.

Neřekla ani slovo. Šla k němu, musela se sklonit, protože seděl na její posteli, a políbila ho doprostřed pleše. Pak si znovu vlezla do postele a opřela se o polštář, od nějž se odrážela zlatá barva. Pak už šál vůbec neodkládala.

„Chtěla bych, aby Annette dostala ten silný zlatý náhrdelník a Josefine perly. To ostatní ať si rozdělí, jak budou chtít, doufám, že se o to nepoperou.“ Lisbet se zasmála při představě, že by se sestřiny dcery poškorpily o její šperky, které během let nashromáždila.

Kenneth sebou trhl. Ztratil se ve vzpomínkách a teď se vrátil do kruté reality. Chápal svou ženu i její potřebu, aby před smrtí všechno zařídila. Současně ale pro něho bylo nesnesitelné vyrovnat se s nevyhnutelností, která se podle všeho blížila. Dal by cokoli za to, aby tu teď neseděl a nemusel poslouchat, jak jeho milovaná žena, jejíž pohublou ruku drží ve své dlani, rozděluje svůj pozemský majetek.

„Nechci, abys byl po zbytek života sám. Choď ven, abys měl šanci si někoho najít. Ale drž se dál od seznamovacích inzerátů, protože si myslím.“

„Tak tady bys už toho měla nechat,“ přerušil ji a pohladil ji po tváři. „Ty si snad opravdu myslíš, že nějaká žena by tě mohla nahradit? Nemá smysl se o to ani pokoušet.“

„Nechci, abys zůstal sám,“ znovu vážně opakovala a držela se ze všech sil jeho ruky. „Slyšíš mě? Život přece pokračuje.“ Čelo jí zvlhlo kapkami potu a Kenneth jí ho něžně osušil kapesníkem, který ležel na nočním stolku.

„Teď jsi tady. Jsi jediný člověk, který pro mě něco znamená.“

Chvíli na sebe jen tiše upírali pohled. Byl v něm celý jejich společný život. Velká počáteční vzájemná vášeň, která nikdy zcela nezmizela, i když ji někdy nahlodávaly starosti všedních dní. Smích, přátelství, všechno, co měli společné. Noci, kdy leželi těsně jeden vedle druhého a Lisbet si opírala tvář o jeho prsa. Roky, kdy toužili po dítěti, jež ale nikdy nepřišlo. Nakonec se s tím dokázali smířit, akceptovali to. Život jim plnili přátelé, zájmy, vzájemná láska.

Vtom se v hale ozval jeho mobil. Zůstal sedět bez pohnutí a její ruku nepustil. Telefon ale zvonil dál a nakonec ho vyzvala: „Jdi to zvednout. Zdá se, že tě někdo opravdu nutně potřebuje.“

Kenneth proti své vůli vstal, vyšel ze dveří a sáhl po telefonu ležícím na skříňce. Na displeji četl, že volá Erik. Zaplavilo ho rozčilení. Dokonce ani v této chvíli ho nepřestane obtěžovat.

„Ano?“ ohlásil se a ani se nesnažil skrýt své pocity. Ty se ale vzápětí změnily. Položil několik krátkých otázek a hovor ukončil. Pak se vrátil zpět k Lisbet. Upíral pohled na její obličej, těžkou nemocí pozměněný, ale v jeho očích stále krásný, teď zarámovaný svatozáří žluté a zlaté barvy. Hluboce se nadechl a vysvětlil: „Zdá se, že našli Magnuse. Je mrtvý.“

Erika se už několikrát snažila Patrikovi dovolat, ale bezúspěšně. Zřejmě byl zavalen prací.

Seděla doma u počítače a hledala na internetu. Snažila se na to soustředit, ale rušily ji dva páry nožiček, které ji kopaly v břiše. Bylo těžké udržet myšlenky. Cítila úzkost. V myšlenkách se vracela k prvním měsícům po Majině narození, což byla doba, která se rozhodně nedala označit jako procházka růžovým sadem, jak si před porodem představovala. A teď bude všechno dvojnásobné. Dvě děti kojit, dvě budou vyžadovat veškerou její pozornost, všechen její čas. Možná je to projev jejího egoismu, že se s tím nedokáže srovnat. Bála se toho a současně cítila špatné svědomí. Jakým právem se bojí něčeho tak úchvatného, jako mít ještě o dvě děti víc, získat dva dary najednou? Jenomže strachy přišla málem o rozum. A proč? Přece už poznala, jak je to nádherné. Maja jim přinesla tolik štěstí, že té těžké doby ani na vteřinu nelitovala. Přesto nenacházela klid.

Najednou dostala takový kopanec, že jí málem vyrazil dech. Některé z dětí – možná obě – mají nesporný fotbalový talent. Kopnutí ji vrátilo do přítomnosti. Uvědomovala si, že o Christianovi a dopisech z velké části přemítá proto, aby udržela v šachu své osobní starosti a obavy. Tak to prostě je.

Do vyhledávače si napsala Christianovo jméno. Našla několik stran, na nichž se jeho jméno objevovalo, ale většinou v souvislosti s knihou. Nic se netýkalo jeho minulosti. Pokusila se před jméno a příjmení napsat název městečka: Trollhättan. Žádné shody. Pokud tam bydlel, musel by po sobě zanechat stopy. Kousala si do nehtu na palci. Možná že hledá úplně špatně. Nikdo přece netvrdí, že dopisy píše někdo, kdo Christiana znal před jeho příchodem do Fjällbacky.

Přesto se jí stále vracela otázka, proč nechce mluvit o svém původu. Jako by celou minulost vymazal, než se přistěhoval sem. Nebo o tom nechtěl mluvit jen s ní? Ta myšlenka ji hnětla, nedokázala ji jen tak přijmout. Ani v práci však nebyl příliš sdílný, ale to je zase něco jiného. Věřila, že ona sama se s Christianem hodně sblížila, když spolupracovali nad jeho rukopisem, vyměňovali si myšlenky a nápady a diskutovali o nuancích jazyka. Nejspíš se prostě spletla.

Napadlo ji, že by měla mluvit s někým z jeho bližších přátel. Ale s kým? Jen matně tušila, s kým se stýkal. První ze všech ji napadl Magnus Kjellner, ale nedomnívala se, že by byli důvěrní přátelé. Christian a Sanna se také stýkali s Erikem Lindem, který obchodoval s nemovitostmi spolu s Kennethem Bengtssonem. Netušila ovšem, kdo z nich může mít ke Christianovi nejblíže a s kým by měla mluvit. A navíc: Co na to Christian řekne, až zjistí, že se na něho vyptává jeho přátel a známých?

Hned se ale rozhodla, že na to nebude dbát. Zvědavost zvítězila. A ostatně, zajímá se o to jen pro Christianovo dobro. Když on sám nechce zjistit, kdo mu posílá výhrůžné dopisy, udělá to za něho ona.

A hned jí bylo jasné, u koho začne.

Ludvig znovu pohlédl na hodinky. Za chvíli bude přestávka. Matematika je jeho nejhorší předmět a hodina se vlekla. Ještě pět minut. Dnes budou mít přestávku současně se 7. A, takže i se Sussie. Měla šatní skříňku v řadě za ním, a když bude mít štěstí, půjde si tam uložit učebnice současně s ním. Už půl roku byl do ní zamilovaný. Nikdo o tom nevěděl, jen jeho nejlepší kamarád Tom. A tomu bylo jasné, že by ho čekala pomalá mučednická smrt, kdyby něco vyžvanil.

Konečně zazvonilo. Ludvig s povděkem sesbíral učebnice a vyběhl ze třídy. Rozhlížel se kolem sebe, ale Sussie nikde. Nejspíš ještě neskončili.

Brzy se už odváží s ní promluvit. To se rozhodl. Jen ještě nevěděl, jak začne a co jí řekne. Snažil se Toma přimět, aby se zajímal o některou její kamarádku. Tak by se k ní mohl přiblížit. Ale Tom nechtěl, tak na to bude muset jít jinak.

U skříněk bylo prázdno. Odemkl, uložil knihy a pomalu zamykal. Třeba dnes nebyla ve škole. Vůbec ji nezahlédl, takže je možná nemocná nebo má volno. Ta myšlenka ho tak zaměstnala, že úplně zapomněl vrátit se na poslední hodinu do třídy. Škubl sebou, když mu někdo položil ruku na rameno.

„Promiň, Ludvigu, nechtěla jsem tě polekat.“

Za ním stála ředitelka školy. Byla bledá a vážná a ve zlomku vteřiny Ludvig pochopil, co mu chce. Myšlenky na Sussii a všechno, o čem se před okamžikem domníval, že je hrozně důležité, zmizely. Nahradila je hluboká bolest v nitru.

„Pojď se mnou do ředitelny, je tam už i Elin.“

Přikývl. Nemělo smysl ptát se, o co jde, věděl to. Bolest mu vystřelovala až do špiček prstů a necítil nohy. Jen je sunul před sebou a pokračoval v chůzi.

Na půl cesty do ředitelny potkal Sussii. Pohlédla na něho a zadívala se mu přímo do očí. Ale už to pro něho nic neznamenalo. Hleděl skrz ni, protože už neexistovalo nic víc než bolest. Nic ostatního nemělo význam.

Elin se rozplakala, když ho spatřila. Určitě se snažila se slzami bojovat, ale když vešel, vrhla se mu s pláčem do náruče. Pevně ji sevřel a hladil po zádech.

Policista, kterého už několikrát zahlédl, stál vedle nich a nechal je vyplakat. Zatím neřekl ani slovo.

Nakonec se Ludvig zeptal: „Kde jste ho našli?“ Otázku položil bezmyšlenkovitě. A dokonce si ani nebyl jist, že chce slyšet odpověď.

„Nedaleko Sälviku,“ řekl policista, který se jmenoval Patrik. Několik kroků za ním stála jeho kolegyně. Vypadala bezradně, což Ludvig chápal. Sám nevěděl, co říct nebo udělat.

„Odvezeme vás domů,“ oznámil jim Patrik a pustil Paulu před sebe. Elin a Ludvig šli za ní. Ve dveřích se Elin zastavila a zeptala se Patrika: „Tatínek se utopil?“

Ludvig se rovněž zastavil, ale viděl, že jim policista nemíní odpovědět.

„Teď pojedeme domů, Elin,“ pravil tiše a vzal sestru za ruku. „Na to ostatní je čas.“

Odmítala jít, chtěla to vědět. Až za okamžik se pomalu pohnula.

„Jo, poslouchejte…“ Mellberg se významně odmlčel. Ukázal na nástěnku, kam Patrik pečlivě přišpendlil všechen materiál, který získali v souvislosti se zmizením Magnuse Kjellnera. „Prošel jsem všechno, co máme, a opravdu jste vánoční stromeček moc nenazdobili. Za tři měsíce to není žádná sláva. Máte pořádné štěstí, že sedíte v klidu v malém městě a nedusí vás nadřízení v Göteborgu. Tam byste museli takovou práci odvést během jediného týdne.“

Patrik a Annika si vyměnili pohled. Mellbergovo chvástání o tom, jak pracoval ve velkém městě, poslouchali na policejní stanici v Tanumshede dnes a denně. Teď si ale zřejmě definitivně přestal dělat naděje, že ho tam povolají zpět, čemuž dlouho věřil jen on sám.

„Udělali jsme všechno, co jsme mohli,“ odvětil unaveně Patrik. Dobře věděl, že nemá smysl Mellbergovým výtkám oponovat. „A teprve ode dneška je to vyšetřování vraždy. Zatím jsme případ prošetřovali jako zmizení.“

„Dobře, dobře, tak nám krátce shrň, co se stalo, kde a jak ho našli a co ses dosud dozvěděl od Pedersena. Já mu přirozeně později zavolám, ale ještě jsem to nestihl. Musíme se zatím spokojit s tvými údaji.“

Patrik informoval o všem, co se dnes přihodilo.

„Byl skutečně zamrzlý v ledu?“ otřásl se Martin Molin.

„Později dostaneme fotografie z místa, ale ano, zamrzl tam. Kdyby se pes nevydal na led, ještě by trvalo, než bychom ho objevili, pokud bychom ho vůbec kdy našli. Jakmile by led roztál, proud by ho odnesl na moře a vyplavil kdovíkde,“ vysvětloval Patrik.

„Takže nemůžeme ani vědět, kdy a kde ho do vody hodili?“ ptal se Gösta zachmuřeně a roztržitě hladil Ernsta, který se mu tiskl k noze.

„Moře zamrzlo v prosinci. Musíme počkat na Pedersenovu pitevní zprávu, jak dlouho byl podle něho Magnus mrtvý, ale já bych řekl, že zemřel hned po zmizení.“ Patrik varovně zvedl prst. „Ale jak říkám, neznáme dosud žádná fakta, která by takovou teorii potvrzovala, takže zatím z toho vycházet nemůžeme.“

„To máš pravdu,“ poznamenal Gösta.

„Zmínil ses, že na těle byla zranění. Co o nich víme?“ Paula přimhouřila tmavé oči a netrpělivě poklepávala propiskou do bloku, který ležel na stole před ní.

„Moc ne. Znáte Pedersena. Nikdy nemá chuť říct něco, co nemá podložené. Zmínil se jen o tom, že Magnus Kjellner byl vystaven násilí a měl těžké řezné rány.“

„Takže ho vrah napadl nožem,“ konstatoval Gösta.

„Pravděpodobně.“

„Kdy dostaneme od Pedersena další informace?“ Mellberg strčil hlavu pod stůl a luskl prsty, aby k sobě přilákal psa. Ernst hned opustil Göstu a šel si položit hlavu na páníčkova kolena.

„Pitvu stanovil na konec týdne. Takže pokud budeme mít štěstí, dá nám zprávu do víkendu, jinak začátkem příštího týdne.“ Patrik si povzdechl. Toto povolání bylo občas na štíru s jeho trpělivostí. Přál by si mít zprávu hned, okamžitě, ne až za týden.

„A co víme o zmizení?“ Mellberg demonstrativně držel prázdný šálek na kávu před Annikou, ale ta předstírala, že ho nevidí. Mellberg tedy stejný trik použil u Martina Molina a tentokrát uspěl líp. Martin se ještě nenaučil šéfovi odmítnout. Mellberg se spokojeně opřel do židle, zatímco jeho nejmladší podřízený šel ke kávovaru.

„Víme, že z domu odešel těsně po osmé ráno. Cia odjela do práce v Grebbestadu v půl osmé. Pracuje na půl úvazku u makléře. Děti šly už v sedm, aby stihly školní autobus.“ Patrik udělal krátkou pauzu a napil se kávy, kterou Martin právě dolil všem, a Paula toho využila a vsunula otázku.

„A jak to víme, že z domova odešel po osmé?“

„Viděl ho jeden ze sousedů.“

„Odjel autem?“

„Ne. Vozem jezdí Cia a podle ní Magnus většinou chodil pěšky.“

„Ne snad až do Tanumshede?“ vyděsil se Martin.

„Ne. Jezdili do práce společně s kolegou Ulfem Rosanderem, který bydlí u minigolfové dráhy. Právě tam chodil pěšky. Tehdy ráno Rosanderovi zavolal a sdělil mu, že se opozdí. Vůbec ale nedorazil.“

„Jak to víme?“ zeptal se Mellberg. „Proklepli jste důkladně toho Rosandera? Máme jen jeho slovo na to, že Magnus nepřišel.“

„Mluvil s ním Gösta a nic nenasvědčovalo tomu, že by lhal. Ani to, co říkal, ani jeho chování,“ odvětil Patrik.

„Anebo jsi ho pořádně nezmáčkl,“ trval na svém Mellberg a něco si poznamenal. Pak se na Patrika zamračil. „Pozvi ho sem a skřípni ho.“

„Ale to snad je zbytečné. Lidi by s námi nechtěli mluvit, kdyby se rozneslo, že svědky u výslechu dusíme,“ namítla Paula. „Nebylo by lepší, kdybys za ním s Patrikem zajel do Fjällbacky? A jestli máš právě hodně práce, mohla bych tam jet místo tebe,“ diskrétně mrkla na kolegu.

„No, na tom něco je. Mám toho teď na stole hodně. Dobře jsi to promyslela, Paulo. Takže s Patrikem za tím… Rosellem zajeďte.“

„Rosanderem,“ opravil ho Patrik.

„No vždyť to říkám,“ Mellberg po Patrikovi blýskl očima. „V každém případě si s ním promluvte.“ Netrpělivě mávl rukou. „A dál? Co ještě jste dělali?“

„Obešli jsme všechny domy, které Magnus ráno normálně míjel cestou na sraz s Rosanderem. Nikdo ale nic neviděl. To ovšem nemusí nic znamenat. Lidi ráno nemají čas koukat z okna,“ podotkl Patrik.

„Vypadá to, že se vypařil hned, jak vyšel ze dveří svého domu. A pak se našel až v ledu,“ Martin odevzdaně pohlédl na Patrika, který se snažil o povzbudivý tón, přestože i on byl spíš skeptický.

„To nebude tak hrozné, nějaké stopy určitě nechal. Jen je musíme najít.“

Patrik se sám slyšel, jak chabě jeho ujišťování zní, ale nic lepšího v této chvíli nemohl nabídnout.

„A co jeho soukromý život? Proklepli jste ho pořádně? Vytáhli jste všechny kostlivce ze skříně?“ Mellberg se zachechtal vlastnímu žertu, ale nikdo další se k němu nepřipojil.

„Nejvíc se rodina stýkala s Erikem Lindem, Kennethem Bengtssonem a Christianem Thydellem a jejich manželkami. Mluvili jsme se všemi, i s Magnusovými příbuznými, a podle všech to byl oddaný otec rodiny a dobrý přítel. Žádné klepy, žádná tajemství, žádné pomluvy.“

„Blbost,“ odsekl Mellberg. „Všichni mají co skrývat. Jen se to musí vyhrabat. Zjevně jste se moc nesnažili.“

„Vždyť jsme…,“ začal Patrik, ale hned zmlkl. Došlo mu, že pro jednou může mít Mellberg pravdu. Možná opravdu nehledali dost důkladně, nepoložili správné otázky.

„Znovu se obrátíme na rodinu a přátele,“ pokračoval. V mysli se mu vynořil Christian Thydell a dopis, který měl v zásuvce svého psacího stolu. Nechtěl o tom ale mluvit dříve, než bude vědět něco konkrétnějšího.

„Tak jo. Pusťte se do toho a konečně pořádně zaberte.“ Mellberg se zvedl tak prudce, že Ernst, který odpočíval s hlavou na jeho kolenou, se málem převrátil. Došel skoro ke dveřím, pak se otočil a přísně pohlédl na svůj personál shromážděný kolem kulatého stolu. „Tak honem, ať to lítá!“

Za oknem vlaku se zešeřilo. Byl dnes na nohou tak časně, až měl pocit, že už je večer, přestože podle hodin bylo ještě pozdní odpoledne. Mobil v kapse neustále vibroval, ale nevšímal si toho. Každý po něm pořád jen něco chce, otravuje a do něčeho ho nutí.

Christian se zahleděl ven. Právě minuli Herrljungu. Vůz nechal v Uddevalle a pak mu autem zbývá do Fjällbacky ještě asi tři čtvrtě hodiny. Opřel si čelo o okenní tabulku a zavřel oči. Sklo studilo. Tma zvenku se tlačila dovnitř. Prudce se nadechl a obličej odtáhl. Na skle zůstal zřetelný otisk jeho čela a nosu. Zvedl ruku a sklo otřel. Nechtěl po sobě nechat žádné stopy.

Když v Uddevalle vystoupil, byl tak unavený, že sotva viděl. Snažil se v posledním úseku cesty trochu spát, ale hlavou se mu honily různé obrazy a nedovolily mu usnout. Zastavil se u McDonalda vedle obchodního střediska Torp a koupil si velký šálek kávy, který rychle vypil, aby do sebe dostal trochu kofeinu.

Mobil znovu zabzučel, ale Christian neměl sílu, aby ho vytáhl z kapsy, natož aby s neodbytným volajícím mluvil. Jistě Sanna. Bude se na něj zlobit, ale to se nedá nic dělat. Trnulo mu celé tělo a na sedadle se zavrtěl. Reflektory z auta za ním mu svítily přímo do zadního zrcátka. Blikl, aby ho vůz předjel, ale něco s těmi reflektory, stále stejný odstup a oslnění ho přiměly, aby znovu pohlédl do zrcátka. Bylo to totéž auto, které stálo u stopky k Torpu. Nebo ne? Přejel si rukou přes oči. Už si ničím nebyl jistý.

Světlo ho po dálnici následovalo až k odbočce na Fjällbacku. Christian zamhouřil oči a snažil se rozpoznat, co je to za auto. Ale byla příliš velká tma a reflektory ho oslňovaly. Ruce na volantu měl zpocené. Svíral ho tak pevně, až ho začaly bolet celé paže a chvíli ho ovládal jen prsty.

Jako by ji viděl před sebou. Měla na sobě modré šaty a dítě držela v náručí. Cítil vůni jahod a chuť jejích rtů, dotek lehké látky na své kůži, hleděl na její vlasy, tmavé, dlouhé.

Něco mu vběhlo pod auto. Christian šlápl na brzdu a dostal smyk. Vůz klouzal k příkopu, už to vypadalo beznadějně, ale několik centimetrů od kraje se auto zastavilo. Ve světle reflektorů se objevil zadek nějakého zvířete, které vyděšeně utíkalo přes pole.

Motor auta běžel, ale jeho zvuk mizel v hukotu, který mu zněl v hlavě. V zrcátku zahlédl, že vůz za ním se zastavil, a Christian si uvědomil, že by měl rychle odjet. Pryč z dosahu reflektorů, které zářily do jeho zpětného zrcátka.

Otevřely se dveře a z auta za ním někdo vystoupil. Kdo ho pronásleduje? Venku byla tma a viděl jen blížící se neurčitou postavu. Ještě několik kroků a bude u něho.

Ruce na volantu se mu roztřásly. Odvrátil pohled od zrcátka a zahleděl se přes pole a okraj lesa, který bylo možné o kus dál slabě rozeznat. Zíral a čekal. Dveře na pravé straně se otevřely a někdo nahlédl dovnitř.

„Jak vám je? Jste v pořádku? Najel jste do něčeho?“

Christian pohlédl směrem k hlasu. Stál tam bělovlasý, asi šedesátiletý muž, a pozoroval ho.

„Jsem v pořádku,“ zamumlal Christian. „Jen jsem se vylekal.“

„Ano, je to strašně nepříjemné, když člověku něco vyběhne před auto. Určitě vám nic není?“

„Určitě. Budu pokračovat. Jedu do Fjällbacky.“

„Já zase do Hamburgsundu. Jeďte opatrně.“

Muž zabouchl dvířka a Christian cítil, že se mu pulz uklidňuje. To byli jen duchové, vzpomínky z minulosti. Nic, co by mu mohlo ublížit.

Slabý hlas v jeho hlavě mu připomněl dopisy. Ty nebyly výplody jeho fantazie. Ale neposlouchal ho, nesměl. Kdyby na to začal myslet, získala by nad ním moc. A to nemohl připustit. Tvrdě pracoval na tom, aby zapomněl. Ona ho nesmí znovu dostat.

Pokračoval směrem k Fjällbace a v kapse bundy znovu začal bzučet mobil.

Alice překřičela celí dny i noci. Slyšel, jak o tom rodiče mluví. Trpěla něčím, čemu říkali kolika. Ať už to bylo cokoli, bylo k nevydržení neustále ten křik poslouchat. Křik mu vyplňoval život a jemu nezbylo už vůbec nic.

Proč ji matka miluje, i když holčička tolik ječí? Proč ji chová, zpívá jí, utišuje ji a láskyplně na ni hledí, jako by jí bylo tý malý líto?

On Alici nelitoval. Dělala to schválně, o tom byl naprosto přesvědčen. Někdy, když se naklonil nad její kolíbku a pohlédl na toho ošklivého velkého chrousta, oplatila mu pohled. Četl v něm, že Alice nechce, aby ho maminka měla ráda. A právě proto křičí a vyžaduje si ji celou pro sebe. Tak, aby na něho nezbyl ani kousíček.

Někdy ho napadlo, že to otec cítí podobně. Ví, že to Alice dělá záměrně, aby i on o matku přišel. Přesto ale nic neudělal. Proč? Byl přece velký, dospělý. Mohl by Alici křik zakázat.

Ale otec se děťátka sotva směl dotknout. Občas se pokusil, nešikovně ji zvedl a poplácal ji po zadečku a zádíčkách, aby se uklidnila. Ale matka vždycky řekla, že to dělá špatně a aby jí raději děťátko dal. A tak se zase stáhl.

Ale jednou se o ni přece jen směl postarat. Alice křičela ještě víc než jindy, tři noci za sebou. Ležel ve svém pokoji a držel si na hlavě polštář, aby zvuk neslyšel. Pod polštářem rostla jeho nenávist. Šířila se a zaplavovala ho, až sotva mohl dýchat a musel polštář zvednout, aby měl vzduch. Matka byla strašně unavená. Ona také tři noci nespala. A tak udělala výjimku, podala děťátko otci a šla si lehnout. Otec se rozhodl, že Alici vykoupe, a zeptal se ho, jestli se chce dívat. Nalil do vany vodu, pečlivě vyzkoušel teplotu a pohlídl na Alici stejně láskyplně jako matka. Ještě nikdy dříve otec nebyl tak důležitý. Obvykle se ztrácel v matčině záři, jako by byl neviditelný. Ale v tomto okamžiku se to změnilo, usmál se na Alici a ona mu úsměv vrátila.

Otec opatrně položil nahé tělíčko do vody. Umístil ji na podložku pokrytou ručníkem. Něžnými pohyby jí omýval ručičky, nožičky, tlustí bříško. Pohybovala údy ve vodě a teď nekřičela. Konečně ztichla. Ale to už bylo jedno. Vyhrála. Dokonce i otec opustil svůj úkryt za novinami, aby se na ni mohl usmívat.

Stál tiše v otevřených dveřích. Nemohl odtrhnout oči od otcových rukou, které se dotýkaly dětského tělíčka. Otec se stal jeho nejbližším člověkem poté, co ho matka zavrhla. Vtom někdo zazvonil a otec sebou trhl. Těkal pohledem mezi dveřmi koupelny a Alicí a váhal, co má udělat. Nakonec řekl: „Mohl bys sestřičku na okamžik pohlídat? Jen se podívám, kdo zvoní. Hned jsem zpět.“

Na vteřinu zaváhal. Pak přikývl. Otec se zvedl z kolen před vanou a požádal ho, aby popošel. Nohy se mu mechanicky pohnuly, když udělal těch několik kroků k vaně. Alice se na něho podívala. Koutkem oka zahlídl, že otec vyšel z koupelny. Teď byli sami, on a Alice.

Erika němě zírala na Patrika. „V ledu?“

„Ano. Ten chudák, co ho našel, byl v šoku.“

Patrik jí krátce shrnul dnešní události.

„To tedy věřím!“ Těžce se svalila na pohovku a Maja se hned snažila vylézt jí na klín. Nebylo to zrovna nejsnadnější.

„Haló, haló…,“ volala holčička s ústy obrácenými k Eričině břichu. Poté, co jí řekli, že ji děťátka mohou slyšet, využívala každou příležitost ke komunikaci. Protože její slovní zásoba byla dosud přinejmenším značně omezená, byl i rozhovor dost jednotvárný.

„Teď spinkají, tak je nebuď,“ řekla Erika a tišila ji s prstem na rtech.

Maja si našla jinou polohu a přitiskla na Eričino břicho ucho, aby slyšela, jestli miminka opravdu spí.

„To jsi musel mít hrozný den,“ podotkla Erika.

„Ano,“ opáčil a snažil se nemít před očima tváře Cii a jejích dětí. Především pohled Ludvigových očí bude mít dlouho v paměti. Chlapec se podivuhodně podobal svému otci. „No, teď už to aspoň vědí. Často si říkám, že nejistota je horší,“ poznamenal a sedl si vedle Eriky. Maja se ocitla mezi nimi a hned se snažila vylézt na klín jemu, protože tam měla víc místa. Zabořila hlavičku do jeho hrudi a Patrik ji hladil po plavých vláskách.

„Nejspíš máš pravdu. Na druhé straně ale přišli o poslední naději.“ Zaváhala. „Máte tušení, co se mohlo stát?“

Patrik zavrtěl hlavou. „Ne, zatím nic nevíme. Absolutně nic.“

„A co ty dopisy Christianovi?“ zeptala se. V nitru sama se sebou zápasila. Má se zmínit o dnešní cestě do knihovny a o svých úvahách o Christianově minulosti? Nakonec se rozhodla o tom mlčet. Počká, jestli toho zjistí víc.

„Zatím jsem na to neměl čas. Budeme ale znovu mluvit s Magnusovou rodinou a jeho přáteli a myslím si, že pak to proberu i s Christianem.“

„Dnes v ranních televizních zprávách se ho na to ptali,“ ozvala se Erika a otřásla se při pomyšlení, že za Christianovy nepříjemné zážitky při přímém vysílání může i ona.

„A co řekl?“

„Vlastně na to neodpověděl, ale bylo zřejmé, že mu otázka vadí.“

„To není nic divného.“ Patrik dcerku políbil na hlavičku a navrhl jí: „Co ty na to, že bychom nachystali večeři pro maminku a děťátka?“ Zvedl se s Majou v náručí. Nadšeně souhlasila. „Tak co uvaříme? Hovínko na cibulce?“

Maja se rozesmála, až se zajíkala. Byla na svůj věk hodně čiperná a právě nedávno objevila kakací a čurací vtipkování.

„Ne,“ rozhodl se Patrik. „Uděláme raději rybí prsty s bramborovou kaší. Hovínka si ušetříme na jindy.“

Dcera se na okamžik zamyslela a pak souhlasně přikývla. Budou mít rybí prsty.

Sanna popocházela sem tam. Chlapci se v obývacím pokoji dívali na dětský televizní program Bolibompa. Sama nedokázala v klidu sedět. Bloudila domem a v ruce křečovitě svírala mobil. Každou chvíli znovu zkoušela zavolat.

Žádná odpověď. Christian se za celý den neozval a v její hlavě se odehrávala jedna horší představa za druhou. Zejména po novince o Magnusovi, která šokovala celé městečko. Desetkrát za den prohlížela jeho maily. Nejistota v ní znovu a znovu narůstala a potřebovala by ji buď vyvrátit, nebo definitivně potvrdit. Skoro si přála, aby něco našla. Pak by aspoň věděla, na čem je, a mohla by se vyrovnávat s úzkostí a strachem, který v ní hlodal. Na druhou stranu jí bylo jasné, že dělá chybu. Svou neustálou potřebou kontrolovat a vyzvídat, s kým se setkal a na co myslí, ho ztrácela. Rozumem to věděla, ale city byly silnější. Ty jí naznačovaly, že se na něho nemůže spolehnout, že jí něco tají, že mu nestačí. Že ji prostě nemiluje.

Ta představa ji tak bolela, že se posadila v kuchyni na zem a objala si kolena. Za zády jí bzučela lednice, ale Sanna ji sotva vnímala. Cítila jen prázdnotu.

Kde je? A proč se nehlásí? Proč jí nevolá? Rozhodným pohybem znovu stiskla tlačítko, ozýval se tón za tónem, ale stále žádná odpověď. Zvedla se a vzala do ruky dopis, který ležel na kuchyňském stole. Dnes přišel další. Okamžitě ho otevřela a četla nové tajemné řádky: Víš, že mi neutečeš. Jsem ve tvém srdci, a proto se mi nikdy nemůžeš schovat, i kdybys došel na konec světa.

Černé písmo už dobře znala. Chvějící se rukou pozvedla list a přivoněla k němu. Byl cítit papírem a inkoustem. Žádným parfémem, který by o odesilateli něco odhalil.

Christian tvrdohlavě tvrdil, že pisatele nezná, ale Sanna mu to nevěřila. Ne, tohle nevydrží! Hodila dopis zpět na stůl a utíkala po schodech nahoru. Jeden z chlapců na ni zavolal, ale nestarala se o to. Musí vědět, musí znát odpověď. Jako by někdo jiný ovládal její tělo, jako by už sama o sobě nerozhodovala.

Začala v ložnici. Vytáhla Christianovy zásuvky a vysypala jejich obsah. Pečlivě všechno propátrala a vnitřek osahala rukou, jestli jsou opravdu prázdné. Nic, absolutně nic kromě jeho ponožek, slipů a triček.

Pátravě se rozhlédla místností. Šatník. Popošla ke skříním, které pokrývaly celou zadní stěnu, a metodicky prohlížela jednu po druhé. Všechno Christianovo oblečení házela na zem. Košile, kalhoty, pásky, boty, ale nenašla vůbec nic osobního, co by o jejím muži vypovídalo víc nebo jí pomohlo zbořit zeď, kterou kolem sebe postavil.

Ve skříních nakonec zbyly jen její věci. Těžce usedla na postel a přejela rukou po přehozu, který ušila její babička. Tolik věcí vypovídalo o ní, kdo je a odkud přišla. Přehoz, noční stolek, který patříval druhé babičce, náhrdelník, který dostala od matky. Dopisy od přátel a rodiny uchovávala v zásuvkách skříně. Školní ročenky ležely v uspořádané hromádce na polici, studentská maturitní čapka byla pečlivě uložená v krabici na klobouky vedle suché svatební kytice. Drobnosti, které dokreslovaly její minulost, její život. Uvědomila si, že její muž nic takového nemá. Jistěže je méně sentimentální než ona a nezáleží mu tolik na uchování věcí. Ale něco by mít měl. Nikdo neprochází životem bez jediné hmotné připomínky.

Bouchla pěstí do postele. Nejistota jí bušila v srdci. Co je vlastně Christian zač? Najednou ji něco napadlo a ztuhla uprostřed pohybu. Na jednom místě ještě nehledala. Na půdě.

Erik otáčel skleničkou v prstech. Hleděl do tmavorudého vína, které na okrajích světlalo. Takhle vypadá mladé víno, to se naučil v jednom z mnoha seminářů, jichž se zúčastnil.

Celý jeho život se bortil a Erik nechápal, jak se to mohlo stát. Jako by ho uchopil tak silný proud, že se mu nedokázal bránit.

Magnus je mrtvý. Jeden šok následoval za druhým. Nejdřív Louisino sdělení, že prý Magnuse našli mrtvého, a skoro současně informace o Ceciliině těhotenství. Dvě události, které s ním otřásly od základů a které se dozvěděl během půl minuty.

„Mohl bys mi aspoň odpovědět?“ zaslechl ostrý Louisin hlas.

„Cože?“ zeptal se a pochopil, že se zamyslel a nereagoval na Louisin dotaz.

„Ptala jsem se tě, kde jsi byl, když jsem ti psala o Magnusovi. Nejdřív jsem ti volala do kanceláře, ale tam jsi nebyl. Pak jsem ti několikrát telefonovala na mobil, ale měl jsi hlasovou schránku.“ Hlas se jí zadrhával jako po celý večer. Zřejmě dnes začala pít už odpoledne.

V ústech cítil nepříjemnou pachuť vypitého vína. Hnusila se mu. Proč na něho pořád civí mučednickým pohledem a nasává jak duha? Kdyby se radši vzchopila.

„Měl jsem nějaké zařizování venku.“

„Zařizování?“ Louise se napila. „Ano, to si umím představit, co jsi zařizoval.“

„Nech toho,“ řekl unaveně. „Aspoň dnes toho nech.“

„Ano? A proč právě dnes?“ zeptala se bojovným tónem a bylo mu jasné, že se chce hádat. Dcery už spaly a byli tu teď jen oni dva. On a Louise.

„Jeden z našich nejbližších přátel byl dnes nalezen mrtvý. Nemůžeš nám dopřát trochu klidu?“

Louise ztichla. Viděl na ní, že se zastyděla. Na okamžik zahlédl tu dívku, kterou poznal na univerzitě. Krásnou, štíhlou, pohotovou. Ta ale rychle zmizela a zůstala tu žena s uvolněnou kůží a zuby zabarvenými rudým vínem. Znovu v ústech pocítil trpkou pachuť.

A teď Cecilia. Co má dělat s ní? Pokud věděl, stalo se poprvé, že jedna z jeho milenek otěhotněla. Třeba měl dříve štěstí a teď prostě skončilo. Řekla chladným hlasem, že si dítě nechá. Žádná domluva, žádná diskuse.

Jako by najednou dospěla. Uhihňaná naivní dívka zmizela. Stál proti ní a v jejím pohledu četl, že ho poprvé vidí takového, jaký ve skutečnosti je. Bylo mu to nepříjemné. Nechtěl se vidět jejíma očima. Vůbec se nechtěl vidět.

Zatím v životě sklízel jen obdiv. Občas se ho někdo bál, ale to bylo stejně příjemné. Jenomže Cecilia – s rukou položenou na břiše – na něho hleděla s opovržením. Jejich vzájemný vztah skončil. Vyložila mu, jaké má možnosti. Buďto bude Cecilia mlčet o tom, kdo je otcem dítěte, a za to Erik každý měsíc od narození dítěte až do jeho osmnáctého roku vloží na její konto pořádnou sumu. Nebo všechno řekne Louise a ona bude očekávat, že se k záležitosti postaví čestně jako muž.

Když Erik koukal na svou ženu, uvažoval, jestli se rozhodl správně. Dávno ji nemiloval. Podváděl ji a zraňoval a bez něho by byla určitě šťastnější. Ale zvyk je železná košile. Nelíbila se mu představa, že by žil sám s neumytým nádobím a rostoucí hromadou špinavého prádla, před televizí by se ládoval konzervou a s dcerami se vídal jen o víkendech. Manželka zvítězila kvůli pohodlí i proto, že by měla právo na polovinu jeho majetku. To byly jednoduché počty. A za své pohodlí bude muset osmnáct let platit.

Skoro hodinu seděl v autě kousek od domu. Viděl, jak Sanna uvnitř popochází. Z řeči jejího těla bylo zjevné, že je rozrušená. Nedokázal se vyrovnat s její zlostí, pláčem a obviňováním. Kdyby nebylo chlapců… Raději nastartoval, aby nemusel dokončit myšlenku a po několika metrech zaparkoval ve vjezdu. Pokaždé, když ucítil lásku k synům, zaplavil ho strach. Snažil se k nim udržet odstup a nedovolit zlu, aby se přiblížilo. Ale jakmile začaly přicházet dopisy, pochopil, že už je zde. A syny hluboce miloval.

Za každou cenu je musí ochránit. Zlo nesmí znovu zvítězit. To by se celý jeho život a všechno, čemu věřil, nenávratně změnilo. Opřel hlavu o volant a očekával, že se každým okamžikem otevřou domovní dveře. Ale Sanna zřejmě vůz nezaslechla a Christian tak získal několik dalších vteřin k dobru, aby se vzpamatoval.

Doufal, že vytvoří bezpečí tím, že uzamkne tu část srdce, která patřila jim. Ale to byl omyl. Nemohl utéct a nemohl je přestat milovat. Nezbývalo než se utkat se zlem tváří v tvář. Konfrontovat se s tím, co v sobě na tak dlouho uzavřel, ale co znovu otevřela jeho kniha. Vůbec poprvé ho napadlo, že ji neměl napsat. Že by všechno bylo jiné, kdyby neexistovala. Současně ale věděl, že neměl svobodnou volbu, že román napsat musel. Musel psát o ní.

Teď se dveře otevřely. Stála v nich Sanna a třásla se zimou, vestu těsně omotanou kolem těla. Zvedl obličej od volantu a pohlédl na ni. Světlo z haly ji ozařovalo zezadu, vypadala jako madona, i když v sepraném starém svetru a v pantoflích na nohou. Sanna pro něho nebezpečná nebyla, to cítil jasně – protože ji ke svému srdci nikdy nepustil. Tam nikdy nebyla a nikdy nebude. Ji chránit nepotřeboval.

Ale bude jí muset něco vysvětlit. Nohy měl tuhé, neohebné, když vystupoval z vozu. Zamkl ho a zamířil do světla. Sanna vycouvala do haly a hleděla na něho. V obličeji byla bílá.

„Znovu a znovu jsem se ti pokoušela dovolat. Volala jsem celou dobu od oběda, ale ty ses neobtěžoval mi odpovědět. Řekni aspoň, že ti telefon někdo ukradl nebo že se rozbil, cokoli, čím mi můžeš vysvětlit, proč jsem se s tebou nemohla spojit.“

Christian pokrčil rameny. Takové vysvětlení neexistovalo.

„Nevím, co bych řekl,“ prohlásil a svlékal si bundu. I paže měl ztuhlé.

„Takže ty nevíš…“ Úsečně vyrážela slova a přesto, že dveře už byly zavřené a chladno dovnitř nepronikalo, stále držela paže překřížené kolem těla.

„Jsem unavený,“ zkusil to znovu a sám slyšel, jak nepřesvědčivě to zní. „Ráno to bylo náročné a pak jsem ještě musel za Gaby… jsem utahaný.“ Nedokázal jí vyprávět, co se stalo v nakladatelství. Nejraději by šel rovnou nahoru, vlezl pod deku, usnul a na všechno zapomněl.

„Chlapci už spí?“

„Ano.“

Vyšel po schodech do dětského pokoje. Ve svých postýlkách vypadali jako andělíčkové. Červené tvářičky a husté řasy jako černá peříčka. Sedl si na okraj Nilsovy postýlky a pohladil ho po plavých vláskách. Poslouchal Melkerovo oddechování. Když se zvedl, přitáhl oběma přikrývky a vrátil se dolů. Sanna dosud stála v hale. Začalo mu docházet, že nepůjde o běžnou hádku, obvyklé výčitky. Věděl, že ho kontroluje každým myslitelným způsobem, že čte jeho maily a pod smyšlenými důvody mu volá do práce, jen aby se ujistila, že tam je. To všechno už akceptoval. Teď ale šlo o něco jiného.

Kdyby mohl volit, obrátil by se, zamířil znovu nahoru a uskutečnil své přání zalézt do postele. Ale věděl, že to není možné. Sanna měla něco na srdci a sdělí mu to, buď tady, nebo nahoře v ložnici.

Náhle zostražitěl a zeptal se: „Stalo se něco?“ Provedla něco? Přece věděl, čeho je schopná.

„Dnes ti přišel další dopis,“ řekla Sanna a konečně se pohnula. Šla do kuchyně a Christian předpokládal, že má jít za ní.

„Dopis?“ Christian si trochu oddechl. Jestli to není nic horšího.

„Stejný jako jindy,“ vyštěkla Sanna a hodila po něm dopisem. „Kdo ti to posílá? Nesnaž se mi namluvit, že to nevíš. Nevěřím ti ani slovo.“ Hlas se jí zvedl do falzetu. „Kdo to je, Christiane? Byl jsi s ní dnes? To proto jsem se ti nemohla dovolat? Proč mi to děláš?“ Otázky a obvinění se z ní valily a Christian se unaveně posadil na kuchyňskou židli vedle okna. Držel dopis v ruce, ale ani na něj nepohlédl.

„Netuším, o čem mluvíš, Sanno.“ V nitru si skoro přál všechno jí říct. Ale nedokázal to.

„Lžeš.“ Sanna vzlykla. Svěsila hlavu a rukávem svetru si otírala nos. Pak zvedla oči. „Vím, že mi lžeš. Někoho máš, přinejmenším jsi měl. Pátrala jsem dnes celý den v domě, abych našla nějaké vodítko a konečně se dozvěděla, za koho jsem provdaná. A víš co? Nic jsem nenašla. Nic! Vůbec netuším, s kým žiju.“

Hněvivě se rozkřičela. Měla pravdu. Všechno nechal za sebou, všechno a všechny. Ale mělo mu být jasné, že se s tím Sanna nespokojí.

„Tak něco řekni!“ zaječela.

Christian sebou škubl. Sanna se naklonila dopředu, a když křičela, trochu ho poprskala. Pomalu zvedl paži, aby si otřel obličej. Teď už skoro jen šeptala.

„Hledala jsem dál. Každý něco má, čeho se nechce zbavit. Takže teď chci vědět.“ Odmlčela se a Christian cítil, že ho zaplavuje neklid. Měla spokojený výraz a to ho vyděsilo. Nechtěl už nic slyšet, nechtěl dál hrát tuto hru, ale byl si jist, že Sannu nezadrží.

Natáhla se pro něco, co leželo na židli na druhé straně stolu. V očích měla rozporuplné city, které se nashromáždily během let společného života.

„Chci vědět, čí to je,“ prohlásila a vytáhla něco modrého.

Christian okamžitě pochopil, o co jde. Potlačil chuť vyrvat jí to z rukou. Neměla právo se těch šatů dotýkat! Chtěl jí to říct, vykřičet, že překročila všechny meze. Ale v ústech měl sucho a nedokázal ze sebe dostat hlásek. Natáhl se po modré látce, která se kdysi tak hebce dotýkala jeho kůže a byla v ruce tak lehoučká. Uhnula, aby na ni nedosáhl.

„Čí jsou?“ Hlas teď měla ještě tišší, sotva slyšitelný. Šaty roztřásla a přidržela před sebou, jako by stála v obchodě a chtěla vědět, jestli jí barva bude slušet.

Christian ji neviděl, zíral jen na šaty. Nesnesl vědomí, že je zneuctí cizí ruce. Současně ale jeho mozek překvapivě chladně a efektivně pracoval. Jeho pečlivě oddělené půlky světa se prolnuly a pravdu nesmí odhalit.

Najednou pocítil velký klid. Splní Sanně její přání a poodkryje kousek ze své minulosti. Začal mluvit a po chvíli se Sanna posadila. Naslouchala vyprávění z jeho života. Ovšem odkryl jen zlomek.

Dýchala nepravidelně. Uplynula už řada měsíců, co naposled spala na dvojité posteli v ložnici. S postupující nemocí bylo nepraktické, aby ležela nahoře, a tak jí dole upravil postel v malém pokoji pro hosty. Nejlíp, jak to šlo. Ale pořád to byl jen neosobní pokoj. A teď v něm bydlela se svou společnicí – rakovinou, která pokoj okupovala svým typickým pachem, nesmiřitelností a předzvěstí smrti.

Brzy rakovina dům opustí, ale když Kenneth poslouchal Lisbetin nepravidelný namáhavý dech, přál si, aby s nimi jejich host zůstal stále. Protože rakovina neodejde sama, odvede si s sebou to nejdražší, co měl.

Na nočním stolku ležela žlutá šála. Otočil se na bok, podepřel si hlavu dlaní a ve slabém světle z uličního osvětlení před domem se zahleděl na svou ženu. Natáhl ruku a opatrně pohladil štětičku vlasů na její hlavě. Trochu se pohnula, a tak ruku rychle zvedl ve strachu, aby ji neprobudil ze spánku, kterého jí teď bylo dopřáno tak málo.

Kenneth vedle ní spát nemohl. Byli vždycky zvyklí ležet těsně vedle sebe a zpočátku to tak dělali. Schoulili se k sobě pod dekou a objal ji paží jako vždycky od jejich první společné noci. Ale nemoc jim odňala i tuto radost. Doteky byly příliš bolestivé. Trhla sebou pokaždé, když o ni zavadil. A tak si vedle její postele postavil provizorní lůžko. Pomyšlení na to, že by nespali v témže pokoji, bylo nepřijatelné. Možnost, že by spal v ložnici o patro výš, vyloučil.

Na skládací posteli se spalo špatně. Záda ho bolela a každé ráno musel opatrně protahovat každý sval. Uvažoval už i o tom, že si koupí pořádnou postel, ale v skrytu duše věděl, že by to bylo zbytečné. Dlouho by ji neužil. Brzy bude spávat nahoře sám.

Kenneth potlačil slzy a viděl, jak Lisbet jen mělce a namáhavě dýchá. Pod víčky se jí pohnuly oči, jako by se jí něco zdálo. Napadlo ho, co asi ve snu vidí. Je zdravá? Běží někam se žlutou šálou zavázanou přes dlouhé vlasy?

Otočil se. Musí se pokusit ještě usnout, přece chodí do práce. Příliš mnoho nocí už probděl na provizorní posteli, hleděl na ni a bál se přijít o jedinou minutu. Únava ho začínala zmáhat.

Uvědomil si, že si potřebuje zajít na záchod. Nejlíp, když to nebude odkládat. Dřív by stejně znovu neusnul. S námahou se překulil na lůžku, aby se mohl posadit. Zapraštělo to jak v jeho páteři, tak v posteli, na jejímž okraji seděl, a protáhl ztuhlé svaly. Když se postavil, pořádně ho to zastudilo do nohou. Koupelna ležela vlevo a oslnilo ho světlo, když si rozsvítil. Zvedl víko toalety, stáhl si kalhoty od pyžama a zavřel oči úlevou.

Najednou ucítil průvan kolem nohou. Dveře koupelny byly otevřené a měl pocit, že dovnitř táhne studený vzduch zvenku. Otočil hlavu, aby se podíval, ale nebyl dosud hotový, a nemohl se tedy moc hýbat. Konečně si znovu natáhl pyžamové kalhoty a šel ke dveřím. Jistě si jen něco namlouval, studený vzduch teď už necítil. Přesto ho něco nabádalo k opatrnosti.

Hala se nořila do šera, protože koupelnová lampa svítila jen kousek před něj. Zbytek domu byl pohroužen do tmy. Lisbet vždycky stavěla adventní svícny do oken už v listopadu a zůstávaly tam až do března, protože jejich světlo měla moc ráda. Letos to už ale nezvládla a Kenneth si na to nevzpomněl.

Šel po špičkách do haly. Opravdu si nic nenamlouval, bylo tu o něco chladněji, jako by byly otevřené venkovní dveře. Šel k nim a sáhl na kliku. Odemčené. To samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, někdy je zapomněl zamknout, dokonce i na noc.

Pro jistotu otočil klíčem a ujistil se, že teď je všechno v pořádku. Obrátil se a chtěl jít zpět do postele, ale najednou se mu zježily chlupy na těle pocitem, že něco není, jak by mělo být. Otevřenými dveřmi viděl do kuchyně. Nesvítilo se tam, ale dovnitř dopadalo trochu světla z ulice. Upřel oči na stůl, kde zahlédl něco bílého. Po večeři sklízel nádobí, a než si šel lehnout, docela jistě tam nic nebylo. Popošel o několik kroků a strachem tajil dech.

Uprostřed stolu ležela bílá obálka. Další dopis. A vedle něj někdo pečlivě umístil jeden z jejich kuchyňských nožů. Ocel se v šeru leskla. Kenneth se rozhlédl kolem sebe, ale nepochyboval, že ať už byl noční návštěvník kdokoli, je pryč. Zůstal po něm jen dopis a nůž.

Přál by si vědět, co to znamená.

Usmála se na něj širokým bezzubým úsměvem, růžovými dásněmi. Ale jeho to neoklamalo. Věděl přece, co ta malá žádá. Chce mu všechno vzít, nic mu nenechat.

Najednou ucítil pach. Nasládlý, odporný pach. Určitě vychází z ní. Zahleděl se blíž na mokré lesklé tělíčko. Všechno na ní se mu hnusilo. Tlusté bříško, škvíra mezi nožičkami, mokré pocuchané vlasy nerovnoměrně poházené po hlavičce.

Položil jí ruku na hlavu. Pod kůží jí tepala krev. Přitiskl ruku pevněji a ona klouzala dolů. Pořád ještě se usmívala. Voda se zavřela kolem nožiček a patami se dotkla dna vany.

U dveří do domu, daleko, daleko, slyšel otcův hlas. Stoupal a klesal, hovor se zřejmě protáhne. Stále cítil její tep proti dlani a začala trochu kňourat. Úsměv se vytrácel, jako by si nebyla jistá, jestli je jí dobře. Možná přes jeho dlaň vycítila, jak moc ji nenávidí, jak se mu hnusí každý okamžik v její blízkosti.

Všechno by bylo mnohem lepší bez ní, bez jejího křiku. Nemusel by vidět štěstí v matčiných očích, když na ni hledí, a neztratil by ji. Když matka pohlédla jinam než na Alici, jako by zhaslo slunce. Světlo potemnělo.

Zaposlouchal se, jestli neslyší otce. Alice se zřejmě rozhodla, že nezačne křičet, a přinutil se na ni usmát. Pak opatrně umístil paži pod její hlavu, jak viděl dělat matku. Druhou rukou uvolnil podložku, na níž napůl ležela. Nebylo to úplně snadné, protože holčička byla kluzká a celou dobu se vrtěla. Nakonec se mu to podařilo a lehátko vysunul. Teď celou tíhou spočívala na jeho levé paži. Sladký dusivý pach byl ještě silnější a on s odporem odvrátil hlavu. Její pohled se mu vpaloval do tváře a tělíčko na jeho paži bylo mokré a hladké. Nenáviděl ji už jen kvůli tomu nasládlému pachu.

Opatrně vysunul ruku a pohlédl na ni. Hlavička jí padla dozadu do vany a vzápětí se nadechla ke křiku. Ale v tom okamžiku už bylo pozdě, její malý obličej zmizel pod hladinou. Její oči na něho hleděly pod zvlněnou vodou. Mávala rukama a nohama, ale zvednout se nemohla, na to byla příliš malá a slabá. Nemusel ani její hlavu pod vodou přidržovat. Ležela na dně vany a dokázala s ní jen trochu hýbat ze strany na stranu.

Sedl si na bobek vedle vany, opřel si tvář o okraj a pozoroval její zápas. Neměla mu brát jeho krásnou maminku. Nezasloužila si nic jiného než zemřít. Není to jeho vina.

Po chvilce se jí nohy a ruce přestaly hýbat a pomalu klesly dolů. Cítil, jak se mu tělem šíří klid. Pach byl pryč, mohl se znovu nadechnout. Všechno bude zase jako dřív. S hlavou nakloněnou na stranu a bradou opřenou o chladný smalt vany, hleděl na Alici, která už teď ležela úplně tiše.

„Pojďte dál, pojďte dál.“ Ulf Rosander vypadal trochu rozespale, ale byl už oblečený, když Patrika s Paulou pouštěl do dveří.

„Děkujeme, že jste nás hned přijal,“ ocenila Paula.

„To není žádný problém. Jen jsem musel v práci oznámit, že přijdu trochu později. Ale vzhledem k okolnostem mají plné pochopení. Všichni jsme ztratili kolegu.“ Vedl je do obývacího pokoje.

Vypadalo to tam jako po výbuchu bomby. Všude ležely různě poházené hračky a další věci a Ulf zvedl z pohovky hromadu dětského oblečení, aby si měli kam sednout.

„Je tu vždycky po ránu pěkný zmatek, když děti odejdou do školky,“ poznamenal omluvně.

„Jak jsou staré?“ zeptala se Paula, zatímco se Patrik trochu stáhl a nechal ji mluvit. Věděl, že bývá dobré začít hovorem o běžných záležitostech.

„Tři a pět let,“ rozzářil se Rosander. „Dvě holčičky. Je to už druhé kolo. Mám ještě dva syny, čtrnáct a šestnáct let. Ale ti jsou právě u své matky. Jinak by to tu vypadalo ještě hůř.“

„Jak se sourozenci vyrovnali s tak velkým věkovým rozdílem?“ navázal Patrik.

„Nade všechno očekávání dobře. Jsou teď v obtížném věku a občas něco zajiskří. Ale oba kluci sestřičky zbožňují. Prý to jsou jejich losátka.“

Patrik se rozesmál a Paula na něho nechápavě zírala. „To je podle jedné dětské knihy o bytostech, kterým se říká losátka,“ vysvětlil jí. „Počkej pár let a budeš ji také znát.“

Zvážněl a obrátil se k Rosanderovi. „Jak jste slyšel, našli jsme Magnuse.“

Rosanderův úsměv pohasl. Projel si rukou vlasy, které už i předtím byly hodně rozježené.

„Víte už, jak zemřel? Utopil se?“

Patrik zavrtěl hlavou. „Zatím bohužel nic bližšího nevíme. Ale je o to důležitější znát, co se stalo to ráno, kdy zmizel.“

„To je mi jasné, jen nevím, co bych vám mohl říct já.“ Rosander udělal odevzdané gesto. „Prostě mi zavolal a řekl, že se opozdí.“

„Bylo to neobvyklé?“ zeptala se Paula.

„Že by se Magnus opozdil?“ Rosander svraštil čelo. „Když se tak nad tím zamyslím, tak se to asi nestalo nikdy.“

„Jak dlouho jste spolu jezdili do práce?“ Patrik zpod sebe nenápadně vytáhl plastový svazek klíčů na hraní, na němž seděl.

„Od té doby, co jsem před pěti lety začal pracovat v naší firmě Tanumská okna. Do té doby Magnus jezdil autobusem, ale začali jsme si spolu v práci povídat a já jsem mu nabídl, aby jezdil se mnou. Přispíval mi na benzin.“

„A během těch pěti let nikdy nezavolal, že se opozdí?“ ujišťovala se Paula.

„Ne, ani jedinkrát. To bych si určitě vzpomněl.“

„Jaký jste měl pocit, když zavolal?“ zeptal se Patrik. „Zněl klidně nebo rozčileně? Nezmínil se, proč nepřijde včas?“

„Ne, nic mi nevysvětloval. Nemůžu nic tvrdit s jistotou – je to už dost dávno – ale neměl úplně normální hlas.“

„V jakém ohledu?“ Patrik se naklonil dopředu.

„Říct, že mluvil rozčileně, by asi bylo přehnané. Přesto jsem měl pocit, že se něco stalo. Napadlo mě, jestli se nepohádal s Ciou nebo dětmi.“

„Zmínil se o něčem?“

„Ne. Tedy – mluvili jsme spolu asi tři vteřiny. Magnus zavolal, řekl, že má zpoždění a abych jel sám, pokud se včas neobjeví. Že si cestu nějak zařídí. Pak hovor ukončil. Já na něj chvíli čekal, ale pak jsem odjel. To je všechno. Nejspíš podle jeho tónu mě napadlo, že se něco stalo doma.“

„Nevíte, jestli měli s manželkou nějaké problémy?“

„Nikdy jsem Magnuse neslyšel o Cie říct jediné špatné slovo. Zdálo se, že si moc dobře rozumějí. Člověk v podstatě nikdy neví, jak to v jiné rodině vypadá, ale vždycky jsem Magnuse pokládal za šťastně ženatého. O takových věcech jsme moc nemluvili. Spíš o počasí, práci a běžných věcech.“

„Dalo by se říct, že jste byli přátelé?“ tázal se Patrik.

Rosander odpověděl až za okamžik. „Ne, přesně tak bych to asi neřekl. Jezdili jsme spolu a povídali si v práci u oběda, ale nikdy jsme se nestýkali jinak. Každý má okruh svých přátel a je těžké to měnit.“

„Takže pokud by mu někdo vyhrožoval nebo ho něco zneklidňovalo, myslíte, že by se vám s tím svěřil?“ vyptávala se Paula.

„Nejspíš ne. Ale na druhou stranu jsme se viděli pět dní v týdnu a jistě bych si všiml, kdyby byl ustaraný. Byl stejný jako jindy. Veselý, klidný, spolehlivý. Opravdu dobrý chlap, jednoduše řečeno.“ Rosander pohlédl dolů na své ruce. „Je mi moc líto, že vám nemůžu více pomoct.“

„V každém případě děkujeme za snahu.“ Patrik se zvedl z gauče a Paula ho následovala. Podali si s Rosanderem ruku a znovu mu poděkovali.

V autě pak rozhovor ještě probírali.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Paula a pohlédla zboku na jeho profil.

„Dívej se na cestu.“ Patrik se zachytil držadla na dveřích, když se Paula v ostré zatáčce před Mörhultem jen o vlásek vyhnula srážce s nákladním autem.

„Propána,“ vyjekla a zahleděla se před sebe. „To jsou ty ženské za volantem,“ brblal si pro sebe Patrik.

Paula chápala, že ji zlobí, proto raději jeho komentář ignorovala. Kromě toho s Patrikem za volantem už mnohokrát jela a to, že vůbec má řidičák, pokládala za hotový zázrak.

„Nezdá se mi, že by Ulf Rosander byl do této záležitosti zapletený,“ odpověděl jí pak na předešlou otázku a Paula přikyvovala.

„Souhlasím s tebou. Tady je Mellberg úplně vedle.“

„Jen ho o tom musíme přesvědčit.“

„Ale dobře že jsme sem zajeli. Gösta klidně minule mohl něco přehlédnout. Musíme zjistit, proč Magnus na schůzku poprvé za pět let nedorazil. Rosanderovi připadal trochu rozrušený. Nemůže být náhoda, že stejné ráno zmizel.“

„Máš pravdu. Já jen nevím, jak doplnit chybějící článek. Já jsem se Cii už dříve ptal na totéž – jestli se něco zvláštního to ráno nestalo –, ale tvrdila, že ne. Ostatně, odešla do práce před Magnusem, a co by se asi mohlo stát za tu krátkou chvíli, kdy byl doma sám?“

„Prohlížel někdo seznam jeho telefonních hovorů?“ napadlo Paulu, ale dala si pozor, aby znovu nepřestala sledovat silnici.

„Už několikrát. To ráno jim nikdo nevolal ani domů, ani na jeho mobil. Jediný odchozí hovor byl Rosanderovi. Dál už nic.“

„Nemohl někdo přijít k němu domů?“

„Nemyslím,“ Patrik zavrtěl hlavou. „Sousedi na dům viděli a seděli u snídaně, když Magnus odcházel. Jistě by mohli přehlédnout, kdyby někdo u dveří zazvonil, ale nezdálo se jim to pravděpodobné.“

„A mail?“

Nové zavrtění hlavou. „Cia nám dovolila, abychom prošli jeho počítač, a nebylo tam nic zajímavého.“

V autě nastalo ticho. Oba se pohroužili do myšlenek. Jak se to stalo, že jednoho dne Magnus Kjellner beze stopy zmizel a o tři měsíce později byl nalezen zamrzlý do ledu? Co se to ráno skutečně přihodilo?

Trochu nerozvážně se rozhodla, že se projde. Sice mezi jejich domem v Sälviku a cílem cesty bylo coby kamenem dohodil, ale v jejím případě by šlo o světový rekord.

Podepřela si rukou záda, zastavila se a namáhavě oddechovala. Pohlédla směrem ke stavební firmě, která pořád ještě ležela příliš daleko. Ale stejně daleko to už měla i domů, takže si buďto mohla lehnout na zem, nebo pokračovat.

O deset minut později vyčerpaně vešla do dveří. Předem nezavolala a počítala s momentem překvapení. Ujistila se, že před domem nestojí Erikův vůz. Chtěla mluvit s Kennethem. A to nerušeně.

„Haló!“ zavolala. Bouchnutí dveří zřejmě nikdo nezaslechl, tak pokračovala dál. Zjevně to byla normální obytná vila přebudovaná na kancelář. V přízemí zrušili přepážky a podél stěn stály police naplněné kancelářskými šanony. Na stěnách visely velké nákresy domů už postavených a na každé straně velké místnosti byly umístěny prostorné psací stoly. U jednoho z nich seděl Kenneth a podle všeho její přítomnost vůbec nezpozoroval. Nehybně zíral před sebe.

„Haló,“ ozvala se znovu.

Kenneth sebou trhl. „Promiňte, nezaslechl jsem vás přijít.“ Zvedl se a šel k ní. „Jste Erika Falcková, jestli se nepletu.“

„To souhlasí.“ Podala mu ruku a usmála se. Kenneth zahlédl, že upíná pohled na židli pro návštěvy, a nabídl jí: „Pojďte se posadit. Nosíte velkou tíhu. Asi to už brzy bude, ne?“

Erika se s úlevou opřela do židle.

„Ještě chvíli to potrvá. Ale budou to dvojčata,“ vysvětlila a pokrčila nos.

„No, to budete mít spoustu práce,“ pronesl přátelsky a složil se vedle ní. „Hledáte větší dům?“

Když ho Erika uviděla zblízka ve světle lampy, stojící vedle nich, zarazila se. Vypadal unaveně a vyčerpaně. Nebo uštvaně, to bylo asi správnější označení. Okamžitě si vzpomněla, co zaslechla o nemoci jeho ženy. Musela překonat impuls položit mu ruku na paži, čímž by ho asi dost udivila. Nedokázala ale mlčet – jeho zármutek a sklíčenost mu hleděly z očí.

„Jak se daří vaší ženě?“ zeptala se a doufala, že si to nevyloží nevhodně.

„Není jí dobře.“

Chvíli seděli mlčky. Pak se Kenneth napřímil a pokoušel se naladit úsměv, který ale jeho žal nedokázal skrýt.

„No, jak říkám. Uvažujete o novém domě? Ten váš je moc hezký. V každém případě byste ale musela mluvit s Erikem. Já se starám o čísla a knihy, nabízet mi moc nejde. Ale Erik tu bude po obědě, takže kdybyste mohla přijít potom…“

„Ne, nechci koupit dům.“

„A proč tedy.?“

Erika zaváhala. Zatraceně, že musí být pořád tak zvědavá a do všeho strkat nos. Jak mu to má vysvětlit?

„Jistě jste slyšel o Magnusi Kjellnerovi?“ nadhodila váhavě.

Kenneth v obličeji o odstín zešedl a přikývl. „Pokud vím, hodně jste se stýkali.“

„Ano. Proč vás to zajímá?“ zeptal se Kenneth a zpozorněl.

„Já…“ snažila se najít dobré vysvětlení, ale nic ji nenapadlo. Musí si vystačit se lží.

„Četl jste v novinách o těch výhrůžných dopisech, které chodí Christianu Thydellovi?“

Kenneth zaraženě přikývl. Něco se mu mihlo v očích, ale vzápětí to bylo pryč.

„Christian je můj přítel a přála bych si mu pomoct. Myslím si, že mezi výhrůžkami a tím, co se stalo Magnusi Kjellnerovi, je souvislost,“ pokračovala.

„Co máte na mysli?“ Naklonil se k ní.

„Ještě to přesně nevím,“ řekla vyhýbavě. „Ale moc by mi pomohlo, kdybyste mi o Magnusovi trochu vyprávěl. Měl nepřátele? Mohl mu někdo chtít ublížit?“

„Ne, nic takového si neumím představit.“ Kenneth se opřel zpět do židle a naznačil tak, že nemá chuť v hovoru pokračovat.

„Jak dlouho jste se znali?“ Erika zamířila na bezpečnější půdu. Někdy je nejlepší jít na to oklikou.

Zdálo se, že to funguje, protože se Kenneth uvolnil. „Vlastně celý život. Jsme stejně staří, chodili jsme do stejné třídy na základce i na gymnáziu. My tři jsme vždycky drželi pohromadě.“

„Vy tři? Vy, Erik Lind a Magnus?“

„Ano, přesně tak. Kdybychom se seznámili jako dospělí, možná bychom se ani nestýkali, ale Fjällbacka je malá a nějak nás to svedlo dohromady. Od té doby to pokračuje. Když Erik bydlel v Göteborgu, tak jsme se často neviděli, ale jakmile se přistěhoval zpět, scházeli jsme se i s rodinami. Asi hlavně ze zvyku.“

„Takže jste si navzájem byli hodně blízcí?“

Kenneth se zamyslel. Pohlédl oknem na zamrzlé moře a pak odpověděl: „Ne, to bych neřekl. Ale s Erikem pracujeme společně, takže máme úzký kontakt. S Magnusem jsme byli dost odlišní. Nemohu o něm říct jediné špatné slovo, to rozhodně ne, ale nijak důvěrně jsme se nestýkali. Myslím si, že více společného měl Magnus s Christianem, který se v naší partě objevil až později.“

„Kdy to bylo?“

„Vlastně si ani nevzpomínám. Jeho a Sannu přivedl Magnus krátce po tom, co se sem Christian přistěhoval, a prostě mezi nás zapadl.“

„Víte něco o jeho minulosti?“

„Ne,“ řekl a odmlčel se. „Vlastně když o tom mluvíte…, vůbec nevím, co dělal, než se přistěhovali do Fjällbacky. Nikdy jsme o tom nemluvili.“ Podle všeho byl sám Kenneth tím zjištěním překvapen.

„A jak s Christianem vycházíte?“

„Je hodně uzavřený a dokáže být i dost nepříjemný. Ale je to dobrý chlap, a když vypije pár skleniček vína a uvolní se, je to příjemný společník.“

„Nezdálo se vám, že ho něco tíží? Že mu něco dělá starost?“

„Christianovi?“ znovu ten letmý záblesk v očích. „Ano. Ty výhrůžky mu chodí přibližně půl druhého roku.“

„Tak dlouho? To jsem nevěděl.“

„Ničeho jste si nevšiml?“

Zavrtěl hlavou. „Jak říkám, Christian je dost… komplikovaný, dalo by se říct. Není snadné poznat, co se mu honí hlavou. Já jsem například vůbec netušil, že píše knihu, dokud nebyla dokončená.“

„Četl jste ji? Je dost děsivá,“ poznamenala Erika.

Kenneth zavrtěl hlavou. „Já na knížky moc nejsem. Ale zaslechl jsem, že má úžasně pochvalné recenze.“

„Naprosto fantastické,“ potvrdila. „A o dopisech se tedy vůbec nezmínil?“

„Ne, ani slovem. Ale jak jsem řekl, stýkali jsme se především společensky. Společné večeře, oslavy Nového roku nebo slunovratu a tak podobně. Je možné, že se svěřil Magnusovi.“

„Ani ten vám nic neřekl?“

„Ne, rozhodně ne.“ Kenneth se zvedl. „Budete mě muset omluvit, ale mám dost práce. Opravdu se nezajímáte o koupi domu?“ Usmál se a rukou ukázal na vyvěšené návrhy.

„Ne, je nám dobře v tom našem. Jsou ale opravdu krásné.“ Pokusila se zvednout, ale jako obvykle bezúspěšně. Kenneth natáhl ruku a pomohl jí na nohy.

„Díky.“ Otočila si kolem krku dlouhou šálu. „Je mi moc líto, že… vaše žena…,“ řekla pak. „Doufám…“ Nenašla žádná další vhodná slova a Kenneth mlčky přikývl.

Erika vyšla ven a roztřásla se zimou.

Christian se nedokázal na nic soustředit. Práce v knihovně ho obvykle těšila, ale teď už zase ztratil pozornost.

Každý nový návštěvník knihovny měl nějaký komentář k Mořské panně. Že ji četli nebo se k tomu chystali, že ho viděli v televizních zprávách. Christian zdvořile odpovídal. Děkoval za slova chvály a zvědavcům krátce nastínil, o co v románu jde. Ve skutečnosti by ale nejraději všechny vyhodil.

Nemohl přestat myslet na Magnusův strašný osud. Znovu mu začaly trnout ruce a ten zvláštní pocit se mu šířil po celém těle. Do paží, trupu, nohou. Chvílemi cítil, že ho svědí celé tělo, a nedokázal klidně sedět. Popocházel mezi policemi s knihami, přemisťoval špatně založené svazky a rovnal jejich hřbety do řady.

Na okamžik se zastavil s rukou opřenou o knihy. A stále častěji se mu vracely stejné myšlenky: co dělá právě tady, na tomto místě? Zavrtěl hlavou, jako by je chtěl setřást, ale trápily ho ještě intenzivněji.

Někdo prošel kolem vchodu do knihovny. Zahlédl stín, spíš jen pohyb. Ale měl dojem, že to byla tatáž osoba jako včera. Zmocnil se ho pocit něčeho hrozivého a současně známého.

Běžel ke vchodu a nahlédl do chodby směrem, kam ta osoba zmizela, ale nikdo tam nebyl. Namlouval si to snad? Přitiskl si prsty na spánky. Když zavřel oči, viděl před sebou Sannu. Její výraz, když jí vyprávěl to, co byla napůl pravda, napůl lež. Její pootevřená ústa, soucit smíšený s hrůzou.

Pak už se dál nevyptávala. Modré šaty jsou znovu tam, kde mají být: na půdě. Za kousek pravdy si koupil chvíli klidu. Jenomže zakrátko se začne zase ptát. Hledat odpovědi a objasnit tu část minulosti, o níž jí nic neřekl. Ta ale musí zůstat pohřbená. Jiná alternativa není.

Pořád ještě stál se zavřenýma očima, když zaslechl zakašlání.

„Promiňte, jmenuji se Lars Olsson. Jsem novinář. Chci se zeptat, jestli byste mi věnoval pár slov. Snažil jsem se vám zavolat, ale telefon jste nebral.“

„Mám vypnutý mobil.“ Stáhl dlaně ze spánků. „Co chcete?“

„Včera byl nalezen mrtvý muž, Magnus Kjellner, který byl od listopadu nezvěstný. Pokud jsem správně informovaný, byli jste dobří přátelé?“

„Proč vás to zajímá?“ Christian couval a hledal útočiště za výpůjčním pultem.

„Nezdá se vám, že je to podivná náhoda? Někdo vám už delší dobu vyhrožuje a jeden z vašich nejbližších přátel byl nalezen mrtvý. Patrně se stal obětí vraždy.“

„Vraždy?“ opáčil Christian a ukryl ruce pod pult, aby nebylo vidět, jak se mu třesou.

„Ano, jeho zranění tomu nasvědčují. Nevíte, jestli i jemu někdo nevyhrožoval? Nemáte tušení, kdo vám ty dopisy posílá?“ Novinářův hlas zněl velice naléhavě a Christianovi neponechával možnost, aby se odpovědi vyhnul.

„Nic o tom nevím. Vůbec nic nevím.“

„Pokud někdo vyhrožuje vám, možná jsou v nebezpečí i vaši nejbližší. Vaší rodině dosud nikdo nevyhrožoval?“

Christian dokázal jen zavrtět hlavou. Vynořily se mu představy, které se okamžitě snažil potlačit. Nesmí nad ním zvítězit.

Novinář si zjevně nepovšiml, že Christian nemá nejmenší chuť odpovídat. Nebo možná ano, ale nebral na to ohled.

„Pokud vím, výhrůžky vám začaly přicházet ještě dříve, než vaše kniha vyšla a vzbudila pozornost médií. To naznačuje, že v nich jde o něco osobního. Můžete to nějak komentovat?“

Znovu jen energické odmítnutí. Christian sevřel silně rty a jeho obličej se proměnil v masku. Přál si utéct, nechtěl nic vysvětlovat ani na ni myslet s vědomím, že ho po tolika letech přece jen nakonec dostala. Neměl ji přivolat. Ale věděl, že už je příliš pozdě. Ona je tady a Christian nemá kam uprchnout a možná ani nikdy neměl.

„Takže vy vůbec netušíte, kdo za těmi dopisy stojí? A jestli mohou mít souvislost s vraždou Magnuse Kjellnera?“

„Sám jste řekl, že se Magnus patrně stal obětí vraždy. Ne že je to už potvrzeno.“

„To ano, ale je to velmi pravděpodobné,“ trval na svém žurnalista. „Jistě se mnou souhlasíte, že v tak malém městě je to podivná shoda okolností, když jednomu muži vyhrožují a vzápětí je zavražděn jeho přítel. Budí to mnoho otázek.“

Christian cítil rostoucí rozčilení. Jakým právem ten člověk zasahuje do jeho soukromí a klade mu dotazy, na které ani on sám nezná odpověď?

„Nemám k tomu co dodat.“

„Jistě chápete, že o tom budeme psát i bez vašeho souhlasu. Je ve vašem vlastním zájmu, abyste nám poskytl vlastní pohled na tuto záležitost.“

„Řekl jsem vám všechno, co jsem mohl,“ opakoval Christian, ale novinář se očividně odmítal vzdát.

Christian toho už však měl dost. Vyšel z knihovny, zamířil na záchod a tam za sebou zamkl. Ucouvl, když v zrcadle zahlédl vlastní obličej. Jako by na něho hleděl někdo cizí. Nepoznával se.

Zavřel oči a dlaněmi se opřel o umyvadlo. Dýchal krátce a mělce. Silou vůle se přinutil uklidnit, zpomalit pulz, snažil se o sebekontrolu. Ale měl pocit, že jeho život visí na vlásku. Už jednou mu všechno odňala a teď se o to snaží znovu.

Za zavřenými víčky jako by se mu odvíjel film. Slyšel hlasy. Její i jejich. Zaklonil hlavu a pak s ní prudce trhl dopředu. Slyšel zvuk tříštěného skla a cítil krev na čele. Ale bolest necítil. Protože na těch pár vteřin, kdy sklo pronikalo jeho kůží, se hlasy utišily. Obklopilo ho blahodárné ticho.

Ručičky právě minuly dvanáctou hodinu a Louise byla příjemně opilá. Právě tak akorát. Uvolněná, znecitlivěná, ale aniž ztratila pojem o současnosti.

Naplnila si znovu skleničku. Dům byl prázdný. Děvčata byla ve škole, Erik v kanceláři. Nebo někde jinde, možná u té své děvky.

V posledních dnech se choval divně. Byl zamlklý a odtažitý. Strach se u ní mísil s nadějí jako vždycky, když ji napadlo, že by ji Erik mohl opustit. Jako by ji tvořily dvě osoby. Jedna by cítila jako osvobození, kdyby opustila své manželské vězení, plné lži a podvodu. Ta druhá prožívala panický strach ze samoty. Jistě, Louise by dostala hodně Erikových peněz, ale co by si s nimi počala, kdyby zůstala sama?

Ne že by z něho při jejich způsobu života mnoho měla. Přesto to bylo lepší než nic. V noci ve vedlejší posteli leželo teplé tělo a někdo seděl v kuchyni u stolu a u snídaně četl noviny. Někoho tu měla. Kdyby od ní odešel, byla by úplně opuštěná. Dívky dospívaly, byly v domě spíš jako příležitostní hosté, na cestě do školy nebo za kamarády. Navykly si puberťácké chování a sotva jí odpověděly, když je oslovila. Když byly doma, viděla nejčastěji zavřené dveře jejich pokojů a jedinými známkami života byla dunivá hudba z jejich aparatur.

Vypila další skleničku vína a znovu si nalila. Kde je asi právě teď Erik? V kanceláři, nebo u ní? Válí se po Ceciliině nahém těle, tiskne jí prsa, vniká do ní? Doma v každém případě nic z toho nedělal. Už víc než dva roky se jí ani nedotkl. Zpočátku se pokoušela natáhnout k němu pod dekou ruku, pohladit ho. Ale poté, co ji několikrát odmítl, demonstrativně se odkulil na svou stranu manželské postele a otočil se k ní zády, nebo jednoduše její ruku odtáhl, to vzdala.

Zahlédla svůj obraz na naleštěné oceli lednice, kde se viděla jako v zrcadle. Zvedla ruku a dotkla se obličeje. Je to už s ní tak špatné? Kdysi vypadala dobře. Držela si váhu, dávala si pozor na to, co jí, a opovrhovala stejně starými ženami, které se cpaly sladkým pečivem z bílé mouky a pak si myslely, že špeky na těle zakryjí značkovými přiléhavými šaty s květinovým vzorem. Ona sama dosud mohla nosit úzké džíny. Pátravě si sáhla na podbradek. Začal vypadat trochu povadle. Pozvedla bradu a hned to bylo trochu lepší.

Pak ji znovu svěsila a viděla povolenou kůži. Nejraději by vzala jeden z nožů ze stojánku na kuchyňské desce a přebytečný kousek odřízla. Pohled na sebe se jí hnusil. Není divu, že s ní už Erik nic nechce mít, že v rukou raději cítí pevnou kůži někoho, kdo se nerozpadá ani tělesně, ani duševně.

Zvedla skleničku a vychrstla její obsah na dvířka lednice. Obraz se rozmazal a nahradila ho rudá tekutina, stékající dolů po lesklé ploše. Na skříňce za ní stál telefon. Vyťukala číslo do kanceláře. Musí vědět, kde je.

„Ahoj, Kennethe, máš tam Erika?“

Srdce jí prudce bušilo, když zavěsila, ačkoli by na to už měla být zvyklá. Chudák Kenneth. Kolikrát během let se snažil mlžit, vymýšlet si, že Erik před chvílí odešel něco zařídit venku, ale jistě bude brzy zpět.

Znovu si naplnila skleničku, a aniž se zajímala o nepořádek, který udělala, rozhodným krokem zamířila do Erikova pokoje. Vlastně tam chodit nesměla. Tvrdil, že by narušilo jeho pořádek, kdyby pokoj použil ještě někdo jiný, a přísně to zakázal. Právě proto tam teď šla.

Nemotorně odložila skleničku s vínem na psací stůl a začala se hrabat v zásuvkách. Za všechna ta léta pochybností to dosud nikdy neudělala. Dávala přednost nejistotě, i když v jejím případě se o tom sotva dalo mluvit, protože vlastně vždycky věděla, s kým se právě stýká. Během jejich pobytu v Göteborgu vystřídal Erik dvě sekretářky, následovala učitelka v mateřské škole, kam chodily dcery, a pak matka jedné jejich spolužačky. Všimla si, jak se jí vyhýbají, zaznamenala jejich provinilý pohled, když se s ní setkaly. Poznávala jejich parfém, zaregistrovala nepatřičné doteky.

Teď poprvé zkoumala jeho věci, hrabala se v papírech a bylo jí jedno, jestli to pozná. Byla si čím dál jistější, že tíživé ticho posledních dní může znamenat jen jediné – chce ji opustit. Odhodí ji jako použité zboží, ženu, která mu porodila děti, uklízela dům, vařila náročné večeře pro jeho pitomé obchodní kontakty. Když se někdy podobného večírku musela zúčastnit a konverzovat s hosty, málem jí nudou praskla hlava. A jestli si teď Erik myslí, že Louise zaleze do křoví jako zraněné zvíře, bez boje a bez odporu, tak se hodně splete. Znala jeho obchody za poslední roky, které by nesnesly bližší zkoumání. Přijde ho hodně draho, jestli ji podceňuje.

Poslední zásuvka byla zamčená. Zatáhla za ni, silněji a silněji, ale nešlo to. Přesto věděla, že se do ní musí dostat. Zřejmě měl velmi dobrý důvod k tomu, že ji zamkl, nejspíš před ní chtěl něco ukrýt. Přejela pohledem desku stolu. Byl to jeden z těch moderních psacích stolů, jinými slovy ne tak pevný a masivní jako staré typy. Její pozornost upoutal nůž na dopisy. Ten postačí. Začala s ním šťourat ve škvíře vedle zámku. Nejdřív se zdálo, že neuspěje, ale po chvíli páčení jí stoupla naděje. Když pak zámek najednou povolil, málem se skulila dozadu. V poslední chvíli se zachytila okraje stolu a udržela se na nohou.

Zvědavě se zahleděla do zásuvky. Na dně leželo něco bílého. Natáhla ruku a napjala zrak rozostřený alkoholem. Nic víc než několik bílých obálek. Vzpomněla si, že je zahlédla v poště, ale nevěnovala jim pozornost. Byly adresované Erikovi, a tak je jen pokaždé položila na jeho hromádku, kterou otevíral vždycky po návratu z práce. Proč si je uložil do zamčené zásuvky?

Louise je vytáhla, sedla si na zem a rozložila před sebe. Pět obálek s Erikovým jménem a jejich adresou napsanou černým inkoustem ozdobným písmem.

Na okamžik ji napadlo strčit je zpět do stolu a nezajímat se o ně. Ale zámek už byl vylomený a Erik hned po návratu pozná, co udělala. Takže je to už jedno.

Natáhla se po skleničce. Potřebovala cítit, jak jí alkohol protéká hrdlem a zahlazuje všechny starosti. Jen tři doušky. Pak znovu sklenici postavila vedle sebe a otevřela první obálku.

Když dočetla poslední, shrnula je na hromádku. Vůbec ničemu nerozuměla. Snad jen tolik, že Erikovi chce někdo ublížit. Jejich život se ocitl v ohrožení, a on jí o tom nic neřekl. Vzkypěl v ní vztek, jaký dosud nezažila. Nepokládá ji za rovnocennou partnerku, která by o tom měla vědět. Ale teď bude odpověď vyžadovat. Už mu nedovolí, aby ji tak podceňoval.

Položila obálky na sedadlo vedle sebe a sedla za volant. Chvíli jí trvalo, než dokázala vsunout klíček do zapalování, ale když se párkrát zhluboka nadechla, šlo to líp. Věděla, že není ve stavu, kdy by měla řídit auto, ale jako už mnohokrát předtím nedbala na své svědomí a vyjela na ulici.

Když ležela tiše a nekřičela, ani mu nic nebrala, připadala mu málem hezká a milá. Natáhl ruku a dotkl se jejího čela. Voda se začeřila a rysy jejího obličeje se rozmazaly.

Z předsíně bylo slyšet, že se otec s návštěvou loučí. Jeho kroky se přiblížily. Jistě to pochopí, i on o matku přišel.

Prsty čechral vodu, vytvářel na ní vzoreček a vlny. Aliciny ručičky a nožičky klidně odpočívaly na dně. Nad hladinu vyčnívala jen kolínka a kousek hlavy.

Teď otce zaslechl u dveří koupelny, ale nezvedl oči. Jako by od holčičky najednou nemohl odtrhnout pohled. Takhle se mu líbila. Poprvé. Přitiskl tvář pevněji k okraji vany. Čekal, že bude otec rád. Vždyť je oba od ní osvobodil. Matka se jim vrátí. Určitě bude rád.

Najednou ho ale otec uchopil a odhodil od vany. Překvapeně vzhlédl. Otcův obličej byl zrůzněný city, kterým nerozuměl. Rozhodně ale nevypadal šťastně.

„Co jsi to udělal?“ vykřikl a vytáhl Alici z vany. Bezradně stál s jejím bezvládným tělíčkem v náručí a pak ji opatrně položil na kobereček. „Co jsi to udělal?“ zeptal se znovu, aniž na něho pohlédl.

„Vzala nám maminku.“ Vysvětlení mu uvízlo v krku a nechtělo ven. Nic nechápal. Byl si přece jist, že tím otce potěší.

Ten neodpověděl. Nevěřícně se na něho podíval. Pak se sehnul a začal prsty tisknout malý hrudníček. Sevřel holčičce nos, opatrně jí vdechl do pusinky a znovu ji lehkými prsty tiskl na prsou.

„Proč to děláš, tatínku?“ zeptal se. Sám slyšel, jak to zní kňouravě, a to maminka neměla ráda. Objal pažemi zvednutá kolena a přitiskl se zády k vaně. Něco bylo jinak, než čekal. Proč na něho otec tak divně pohlédl? Nezdálo se, že se jen zlobí, ale možná spíš, jako by sám měl strach.

Otec stále vdechoval vzduch do Aliciných úst. Její ruce a nohy na koberečku ležely stejně bezvládně jako ve vaně. Občas se pohnuly, když otec přitlačil prsty na hrudníček, ale to byl jeho pohyb, ne její.

Když se jí otec počtvrté chystal mačkat hrudník, zachvěla se jí ruka. Pak se ozvalo zakašlání a hned na to hrozný křik. Dobře známý, ostrý, protivný křik. Přestala se mu líbit.

Na schodech zaslechli matčiny kroky. Otec přitiskl Alici k sobě, až si namočil celou košili. Křičela tolik, až koupelna vibrovala, a on si hrozně moc přál, aby toho nechala a byla tak tiše jako před chvílí, než s ní otec začal dělat ty podivné věci.

Zatímco se matka přibližovala, otec si před ním sedl na bobek. Hleděl na něho velkýma vyděšenýma očima a tichým hlasem řekl: „Nikdy o tom nebudeme mluvit. Jestli něco řekneš, pošlu tě pryč tak rychle, že za sebou ani nestačíš zavřít dveře. Rozumíš? A už nikdy se jí nedotkneš.“

„Co se to tu děje?“ otevřela matka dveře. „Chtěla jsem si aspoň na chvíli odpočinout.“ Hlas se jí hystericky zvedl. „Co je s ní? Udělal jí něco?“ Obrátila k němu pohled.

Několik vteřin byl slyšet jen Alicin vřískot. Pak se s ní otec v náručí zvedl. „Jen jsem ji dost rychle nezabalil do ručníku, když jsem ji vytáhl z vody. Vzteká se.“

„Určitě jí nic neudělal?“ Zírala na něho, ale on jen sklonil hlavu a tahal za třásně koberečku.

„Trochu pomáhal. Je šikovný.“ Koutkem oka zahlédl otcův varovný pohled.

Matka se uklidnila. Netrpělivě po Alici natáhla ruce a otec jí ji po krátkém zaváhání podal. Když matka odešla houpavým krokem, aby holčičku uklidnila, podívali se na sebe. Oba mlčeli. V otcových očích ale četl, že to, co mu řekl, myslel vážně. Nikdy nesmí promluvit o tom, co se stalo.

„Kennethe?“ Hlas se jí zlomil, když se pokusila zavolat.

Žádná odpověď. Zdálo se jí to jen? Ne, určitě slyšela, že se otevřely a pak zase zavřely domovní dveře.

„Haló?“

Stále žádná odpověď. Lisbet se pokusila posadit, ale síly jí v posledních dnech tak rychle ubývaly, že to nezvládla. Všechnu energii spotřebovala v čase, kdy byla s Kennethem. Snažila se ho přesvědčit o tom, že je jí líp, než skutečně bylo, aby ještě mohla zůstat doma. Necítit pach nemocnice a nažehlená prostěradla na kůži. Znala ho dobře. Kdyby věděl, jak trpí, okamžitě by ji odvezl. Stále ještě se křečovitě držel nějaké naděje.

Ale její tělo jí naznačovalo, že konec se blíží. Rezervy byly vyčerpány a nemoc nabírala vrch. Vítězila. Lisbet si nic jiného nepřála než umřít doma, přikrytá vlastní dekou a se svým polštářem pod hlavou. A s Kennethem, který v noci spal vedle ní. Často byla vzhůru a naslouchala, snažila se zapamatovat si každé jeho nadechnutí. Věděla, jak nepohodlně se mu leží na skládacím lehátku, ale nedokázala mu říct, aby šel spát do ložnice. Bylo to jistě sobecké, ale ona ho milovala příliš na to, aby poslední chvíle, které jí zbývaly, zůstala bez něho.

„Kennethe?“ zavolala potřetí. Právě už uvěřila tomu, že si jen něco namluvila, když zaslechla dobře známý zvuk uvolněného prkna v podlaze haly. Vždycky hlasitě zaprotestovalo, když se na ně někdo postavil.

„Haló!“ Teď už se začala bát. Rozhlédla se po telefonu, který jí vždycky Kenneth postavil na dosah ruky. Ale v poslední době býval ráno tak unavený, že na to někdy zapomněl. Jako právě dnes.

„Je tam někdo?“ Chytila se okraje postele a znovu se snažila posadit. Cítila se jako hlavní postava své oblíbené novely od Franze Kafky Proměna. Řehoř Samsa se změní v nestvůrný hmyz a spadne na záda, kde zůstane bezmocně ležet, když se nedokáže otočit.

Teď z haly slyšela kroky. Byly váhavé, ale blížily se. Lisbet cítila rostoucí paniku. Proč jí ten dotyčný neodpovídá? Jistě by s ní Kenneth takto nežertoval. Nikdy ji nevystavoval nečekaným překvapením, tím méně by to dělal právě teď.

Kroky už byly blízko. Hleděla na staré dřevěné dveře, které kdysi sama škrábala a natírala. Od té doby uplynul celý život.

Chvíli se nic nedělo a znovu si pomyslela, že si s ní jen pohrává její představivost a rakovina už se rozšířila natolik, že Lisbet nedokáže jasně uvažovat a přijímat skutečnost.

Pak se ale dveře začaly otevírat. Někdo za nimi stál. Vykřikla o pomoc tak hlasitě, jak dokázala, aby překřičela děsivé ticho. Ale když se dveře otevřely, ztichla. Osoba začala mluvit. Hlas jí byl povědomý, ale přesto cizí, a přimhouřila oči, aby lépe viděla. Při pohledu na dlouhé tmavé vlasy si instinktivně sáhla na hlavu, jestli je žlutý šál na místě.

„Kdo jste?“ zeptala se, ale postava si přiložila prst k ústům a naznačila jí, aby zmlkla.

Hlas se ozval znovu. Tentokrát přicházel z okraje postele, mluvil nedaleko její hlavy. Říkal věci, které nechtěla poslouchat, a měla chuť si uši zakrýt dlaněmi. Zavrtěla hlavou, nechtěla nic slyšet, ale hlas nemilosrdně pokračoval. Vyprávěl příběh z minulosti a něco v intonaci i způsobu, jakým slova plynula, ji přesvědčilo o tom, že je to pravda. Víc už nedokázala snést.

Paralyzovaná hrůzou naslouchala, a čím víc se dozvídala, tím její vůle žít slábla. Už teď existovala jen ve vypůjčeném času a silou vůle, lásky a oddanosti. Když to teď ztratila, nitka se přetrhla. Poslední, co slyšela, byl hlas. A pak se jí zastavilo srdce.

„Co myslíš, kdy budeme moct znovu mluvit s Ciou?“ Patrik tázavě pohlédl na kolegyni.

„Bohužel moc dlouho čekat nemůžeme,“ mínila Paula. „Jistě bude chápat, že musíme vyšetřovat.“

„Ano, to je pravda,“ řekl Patrik, ale nebyl si úplně jistý. Vždycky je čekalo nelehké rozhodnutí: dělat svou práci a nedbat na zármutek pozůstalých, nebo být soucitný a odsunout práci až na druhé místo? A ostatně Cia sama svými pravidelnými návštěvami na stanici ukazovala, čemu dává přednost.

„Co ještě můžeme udělat? Zanedbali jsme něco? Nebo co musíme znovu prověřit? Jistě jsme něco propásli.“

„Je třeba vyjít z toho, že Magnus žil celý život ve Fjällbace, takže pokud existují nějaká tajemství, ať v minulosti, nebo současnosti, musí být právě tady. To by nám mělo práci usnadnit. Ale přestože tamtamy bývají hodně efektivní, zatím se nám o něm nic nedoneslo. Žádný motiv pro někoho, kdo by mu chtěl ublížit, nebo ho dokonce brutálně zavraždit.“

„Podle všeho to byl rodinný typ. Žil ve stabilním manželství, má dobře vychované děti, normální společenský život. Přesto ho někdo pobodal nožem. Mohl to být šílenec? Psychicky nemocná osoba, která měla příležitost a oběť zvolila náhodně?“ nadhodila Paula, ale své teorii asi příliš nevěřila.

„Vyloučit se to nedá, ale spíš ne. Proti tomu mluví nejsilněji skutečnost, že sám zavolal Rosanderovi a omluvil se za zpoždění. A navíc nezněl úplně normálně. Ne, to ráno se něco muselo stát.“

„Jinými slovy – měli bychom se zaměřit na lidi, s nimiž se znal.“

„To se snadněji řekne, než udělá,“ pravil Patrik. „Fjällbacka má přibližně tisíc obyvatel a všichni se víceméně znají.“

„Ano, máš pravdu, už jsem poznala, jak to tu funguje,“ rozesmála se Paula. Byla v Tanumshede relativně nová a zpočátku jí ztráta anonymity velkých měst dělala problém.

„V zásadě máš pravdu. A navrhuju, abychom začali odprostředka a okruh zvětšovali. Musíme co nejrychleji mluvit s Ciou. Pak s nejbližšími přáteli, Erikem Lindem, Kennethem Bengtssonem a pochopitelně i s Christianem Thydellem. Ty výhrůžné dopisy…“

Patrik otevřel horní zásuvku psacího stolu a vytáhl plastový sáček s dopisem a kartičkou. Vyprávěl, jak je Erika získala, a Paula nevěřícně naslouchala. Pak si je mlčky přečetla.

„To vypadá vážně,“ usoudila. „Měli bychom je odeslat k analýze.“

„Já vím, ale nesmíme dělat žádné předčasné závěry. Mám jen takový pocit, že by všechno mohlo souviset.“

„Ano,“ souhlasila Paula a zvedla se. „Také moc na náhodu nevěřím.“ Chystala se vyjít z Patrikovy kanceláře, ale pak se ještě zastavila. „Pohovoříme si dnes s Christianem?“

„Ne, chtěl bych napřed shromáždit veškerý materiál, který o těch třech – Christianovi, Erikovi a Kennethovi – máme. Ráno si to společně projdeme a uvidíme, jestli najdeme nějaké vodítko. Také bychom si oba měli pečlivě pročíst poznámky z jejich výslechů po Magnusově zmizení. Mohli bychom tak lépe odhalit jakoukoli nesrovnalost s původními výpověďmi.“

„Promluvím si s Annikou. Jistě nám ráda pomůže dát dohromady materiál z jejich minulosti.“

„Dobře. Zavolám Cie a domluvím se s ní, kdy za ní můžeme přijít.“

Ještě dlouhou chvíli poté, co Paula odešla, Patrik nepřítomně hleděl na telefon.

„Přestaňte sem volat!“ Sanna praštila sluchátkem. Telefon neúprosně zvonil celý den. Novináři hledali Christiana. Neřekli, co si přejí, ale nebylo těžké to uhodnout. Magnus byl nalezen mrtvý téměř současně s odhalením, že Christianovi chodí výhrůžné dopisy, a přirozeně si to spojovali. I když to bylo absurdní. Tyto dvě události spolu neměly žádnou souvislost. Sice se šířily domněnky o tom, že byl Magnus zavražděn, ale dokud nebude znát důkazy, odmítá něčemu takovému věřit. A i kdyby něco tak nemyslitelného byla pravda, proč by to mělo mít souvislost s těmi dopisy? Christian sám jí to přece vyvrátil, když se ji pokoušel uklidnit. Nějaký psychicky nemocný člověk se zaměřil právě na něho, ale pravděpodobně není nikomu nebezpečný.

Chtěla se ho zeptat, proč v takovém případě tak silně zareagoval na křtu knihy. Věřil sám tomu, co říká? Ale otázky jí uvízly v krku, když jí vysvětlil, co je to za modré šaty. Ve světle tohoto odhalení všechno ostatní bledlo. Když jeho vyprávění slyšela, udělalo se jí fyzicky nevolno. Současně jí přinášelo útěchu, mnoho se tím vysvětlovalo a zjednodušovalo.

Její starosti však byly naprostá malichernost ve srovnání s tím, čím teď prochází Cia. Sanna i Christian budou Magnuse postrádat. Ne vždycky se na všem shodli, ale přesto se scházeli rádi. Erik, Kenneth a Magnus vyrůstali společně a měli podobnou minulost. Znávala je od vidění, ale věkový rozdíl mezi nimi byl příliš velký na to, aby se s někým z nich stýkala předtím, než se objevil Christian. Ostatní manželky ji očividně pokládaly za příliš mladou a snad i trochu hloupou. Přesto k ní ale byly vždycky milé a během let se běžně stýkaly. Všichni slavili společně svátky a občas se pozvali na večeři.

Ze všech manželek měla nejraději Lisbet. Byla klidná, příjemná a veselá a se Sannou vždycky mluvila jako se sobě rovnou. Navíc zbožňovala jejich chlapce, Nilse a Melkera, a Sanně připadalo jako velká škoda, že s Kennethem neměli děti. Hryzalo ji špatné svědomí, protože návštěvu u Lisbet nezvládla. O Vánocích se o to pokusila. Koupila vánoční hvězdu a bonboniéru, ale jakmile na lůžku spatřila Lisbet, která byla víc mrtvá než živá, vycouvala a utíkala odtamtud co nejrychleji. Lisbet si její reakce všimla. Sanna viděla její porozumění smíšené se zklamáním. Pak se Sanna už této ženě odsouzené na smrt vyhýbala a přestala předstírat, že je „její přítelkyně“ jen trochu nemocná.

„Ahoj, ty jsi už doma?“ pohlédla překvapeně na Christiana, který vešel do dveří a beze slova si stahoval bundu.

„Jsi nemocný? Dnes přece pracuješ až do pěti.“

„Není mi úplně dobře,“ zamumlal.

„Opravdu moc zdravě nevypadáš,“ neklidně se na něho zahleděla. „A co sis to udělal na čele?“

Odmítavě mávl rukou. „To není nic vážného.“

„Pořezal ses?“

„Nech toho. Nemám chuť na ty tvoje výslechy.“ Nadechl se a pokračoval klidnějším hlasem: „Do knihovny přišel nějaký novinář a vyptával se mě na Magnuse a na ty dopisy. Už mě všechno strašně unavuje.“

„Ano, sem také volají jako šílení. A co jsi mu řekl?“

„Tak málo, jak to šlo. Ale i tak toho bude v zítřejších novinách jistě víc než dost. Píšou si, co je napadne.“

„To bude Gaby potěšená,“ poznamenala kysele Sanna. „A ostatně, jak proběhla ta včerejší schůzka v redakci?“

„Dobře,“ odpověděl krátce, ale něco v jeho tónu jí naznačilo, že to není celá pravda.

„Opravdu? Nedivila bych se ti, kdybys na ni byl naštvaný po tom, čemu tě vystavila…“

„Řekl jsem, že to šlo dobře,“ zasyčel Christian. „Musíš pořád zpochybňovat všechno, co řeknu?“

Vřel vzteky a Sanna na něho zaraženě koukala. Zamračeně k ní přistoupil a začal na ni křičet: „Zatraceně, nech mě už konečně na pokoji! Chápeš? Přestaň mě ustavičně sledovat. Nestrkej nos do toho, do čeho ti nic není.“

Podívala se do očí svého muže, kterého by měla po tolika letech společného života dobře znát. Hleděl na ni cizinec. Sanna se ho poprvé začala bát.

Anna projížděla zatáčkou za plachtařským klubem směrem k Sälviku a přimhouřila oči. Postava, která kráčela kus před ní, se vzdáleně podobala její sestře, pokud by člověk usuzoval podle barvy vlasů a oblečení. Jinak připomínala spíš chodící míč. Anna zpomalila a spustila okénko. „Právě jedu za tebou. Připadá mi, že by se ti na poslední kus hodil odvoz.“

„Ano, díky,“ oddechla si Erika, otevřela dveře a nasoukala se dovnitř. „Hrubě jsem přecenila svoje síly. Jsem úplně vyřízená a zpocená až na kůži.“

„Kde jsi byla?“ Anna zařadila jedničku a namířila k domu, v němž jako malé vyrůstaly a který teď byl domovem Eriky a Patrika. Málem dům prodaly. Anna rázně potlačila vzpomínku na Lucase a minulost. Ta doba už je pryč. Navždy.

„Byla jsem si popovídat s Kennethem ze stavební kanceláře Havsbygg. Však víš, se kterým.“

„Proč? Nechcete snad prodat dům?“

„To rozhodně ne,“ spěchala ji uklidnit Erika. „Chtěla jsem s ním jen trochu promluvit o Christianovi. A o Magnusovi.“

Anna zaparkovala před krásnou starou vilkou. „O čem?“ zeptala se, ale hned toho zalitovala. Její starší sestra byla opravdu kromobyčejně zvědavá a občas Annu dostala do nepříjemné situace.

„Napadlo mě, že vůbec nic nevím o Christianově minulosti. Nikdy se o ničem nezmínil,“ vysvětlovala Erika a se vzdycháním vylézala z auta. „A kromě toho mám pocit, že to všechno dohromady je nějaké divné. Magnus byl se vší pravděpodobností zavražděn a Christianovi někdo vyhrožuje. Vzhledem k tomu, že to byli dobří přátelé, mohu dost těžko přijmout, že jde jen o náhodu.“

„Možná máš pravdu. Dostal i Magnus nějaké dopisy?“ Anna vešla do haly za Erikou a pověsila si bundu.

„Pokud vím, tak ne. V takovém případě by o tom snad Patrik věděl.“

„Určitě by ti řekl, kdyby během vyšetřování na něco přišel?“

Erika se usmála. „Chceš mi snad namluvit, že mi můj drahý manžel dokáže něco zatajit?“

„Bod pro tebe,“ rozesmála se Anna a usadila se u kuchyňského stolu. Patrik nikdy nedokázal dlouho odolávat, pokud si Erika umínila, že z něho něco dostane.

„Navíc vím, že Christianovy dopisy pro něho byly novinka, když jsem mu je ukázala. Kdyby něco takového už objevil u Magnuse, reagoval by jinak.“

„No, asi máš pravdu. Zjistila jsi něco u Kennetha?“

„Mnoho ne. Ale měla jsem pocit, že jsou mu moje otázky velice nepříjemné. Bylo to pro něho hodně citlivé téma, i když přesně nevím, v jakém směru.“

„Jak dobře se znají?“

„To přesně nevím. Nějak nechápu, co má Christian společného s Erikem a Kennethem. Rozuměla bych líp vztahu s Magnusem.“

„Vždycky jsem měla pocit, že Christian se Sannou jsou dost nerovný pár.“

„Ano…,“ Erika hledala správná slova. Nechtěla znít jako drbna. „Možná že je Sanna příliš mladá,“ poznamenala nakonec. „Navíc si myslím, že na něho hrozně žárlí. Do jisté míry ji chápu. Christian vypadá velice dobře a zřejmě jejich vztah není úplně rovnocenný.“ Erika připravila konvici čaje, postavila ji na stůl a vytáhla mléko a med.

„Jak to myslíš?“ zeptala se zvědavě Anna.

„Moc jsem se s nimi nestýkala, ale mám pocit, že Sanna Christiana zbožňuje, zatímco on se na ni dívá trochu spatra.“

„To nevypadá moc dobře,“ usoudila Anna a napila se čaje, který byl ale příliš horký. Postavila šálek na stůl, aby vystydl.

„Možná dělám ukvapené závěry, tak dobře je zase neznám. Ale z jejich vzájemného chování mi připadá, že jde spíš o vztah mezi rodičem a dítětem než mezi dvěma dospělými osobami.“

„Jeho kniha má ale v každém případě úspěch.“

„Ano, plně si ho zaslouží. Je to určitě jeden z nejnadanějších autorů, jaké jsem kdy poznala, a jsem moc ráda, že ho objevili i čtenáři.“

„Přispívá k tomu jistě i všechna ta publicita kolem. Lidé jsou zvědaví.“

„To je pravda, ale hlavně když o román je zájem,“ mínila Erika a nabrala si druhou lžíci medu. Několikrát se pokusila odvyknout si pít čaj tak sladký, až se jí lepil na zuby, ale nakonec to vzdala.

„A jak se cítíš?“ Anna ukázala na Eričino břicho a neutajila neklid v hlase. Po Majině narození prožívala Erika těžké časy a Anna zápasila s vlastními problémy, nemohla ji tedy podpořit. Ale tentokrát si o sestru dělala skutečné starosti. Nerada by ji viděla znovu podlehnout depresi.

„Lhala bych, kdybych tvrdila, že se nebojím,“ pronesla pomalu Erika. „Ale tentokrát si připadám líp psychicky připravená. Už vím, co mě čeká a jak to v prvních měsících bude pracné. Ale nedokážu si představit, jak zvládnu dvě děti najednou. Bude to určitě ještě mnohokrát horší, než si myslím.“

Pořád si dobře pamatovala, jak strašně se cítila těsně po Majině narození. Neměla žádné příjemné vzpomínky, žádné jasné chvilky, všude ležela jen temnota, kterou si dosud jasně vybavovala. Propadala panice při pouhém pomyšlení, že by mohla znovu prožívat nekonečné zoufalství a opuštěnost jako tehdy.

Anně bylo jasné, nač Erika myslí. Natáhla ruku a položila ji na její.

„Tentokrát to stejné nebude. Jistě, budeš mít víc práce, než jsi měla jen s Majou, nic jiného ti slíbit nemohu. Ale já i Patrik tě budeme podporovat a nedovolíme, aby ses znovu propadla do černé díry. Slibuju ti to. Podívej se na mě, Eriko.“ Přinutila sestru, aby zvedla hlavu a pohlédla jí do očí. Když měla její plnou pozornost, pomalu a klidně opakovala: „Neopustíme tě.“

Erika potlačila slzy a stiskla sestřinu ruku. V posledních letech se mezi nimi hodně změnilo. Erika už pro Annu nebyla náhradní matkou. A stěží i pouze starší sestrou. Byly prostě sestry v dobrém i zlém. A přítelkyně.

„Mám v mrazáku velké balení čokoládové zmrzliny. Mám ji vytáhnout?“

„A to říkáš teprve teď? Sem s ní, nebo s tebou přestanu kamarádit.“

Erik si povzdechl, když zahlédl, jak Louisino auto vjelo smykem na parkoviště před kanceláří. Nikdy sem nechodila, a jestli se tu teď najednou objevila, nevypadalo to dobře. Když se vrátil z krátké pochůzky, Kenneth mu oznámil, že ho před chvílí hledala telefonem. Pro jednou manželku informoval pravdivě.

Přemítal, proč s ním tak naléhavě potřebuje mluvit. Mohla přijít na jeho poměr s Cecilií? Ne, sám fakt, že s někým spal, by ji nedokázal přimět k tomu, aby sedla do auta a vydala se do nepohody. Ztuhl. Zjistila, že je Cecilie těhotná? Porušila snad milenka dohodu, kterou sama navrhla? Toužila víc se mu pomstít a zničit ho než získat výživné pro sebe a dítě?

Zahlédl Louise vylézat z vozu. Pomyšlení na to, že jeho aféra s Cecilií vyšla najevo, ho paralyzovalo. Člověk nikdy nesmí ženy podceňovat. Čím víc o tom uvažoval, tím víc mu to připadalo pravděpodobné. Obětovala peníze pro uspokojení, že ho zničí.

Louise vcházela do budovy. Vypadala rozrušeně, a když k ní přišel blíž, ucítil silný pach vína.

„Máš rozum? Řídíš opilá?“ zasyčel. Koutkem oka viděl, že se Kenneth intenzivně zabývá něčím na svém počítači, ale bylo jasné, že je nemůže neslyšet.

„Na to se vykašli.“ Trochu zadrhávala. „I opilá řídím líp než ty střízlivý.“ Zakymácela se a Erik pohlédl na hodinky. Tři odpoledne, a ona už je pořádně pod parou.

„Co chceš?“ Moc rád by to už měl za sebou. Jestli se má jeho svět zhroutit, tak ať to jde rychle. Byl vždycky mužem činu a nikdy nepříjemnosti neodkládal.

Ale místo výčitek, že ví o Cecilii i o jejím těhotenství, místo nadávek a výhrůžek, jak ho oškube o majetek, začala lovit v kapse kabátu a vytáhla něco bílého. Pět bílých obálek. Erik je okamžitě poznal.

„Ty ses hrabala v mé pracovně? Vlezla jsi mi do psacího stolu?“

„To si piš, že ano. Nic jsi mi neřekl. Ani to, že ti někdo vyhrožuje. Myslíš si, že jsem pitomá? Že mi není jasné, že jde o stejné dopisy, o jakých se píše v novinách? O ty, co dostává Christian? A že je navíc Magnus mrtvý?“ Soptila vzteky. „Proč jsi mi to neukázal? Nějaký šílenec nám vyhrožuje a ty si myslíš, že nemám právo o tom vědět? Já, která jsem věčně doma sama a bez ochrany?“

Erik pohlédl směrem ke Kennethovi – vadilo mu, že kolega slyší, jak mu manželka nadává. Ale když spatřil jeho výraz, ztuhl. Kenneth se už nedíval na počítač. Zíral na pět bílých obálek, které Louise hodila na psací stůl. Obličej mu zbledl. Podíval se na Erika, ale hned uhnul očima. Jenomže příliš pozdě. Erik pochopil.

„Tobě to také přišlo?“

Louise sebou při jeho otázce trhla a pohlédla na Kennetha. Nejdřív se zdálo, že neslyší, předstíral, že intenzivně studuje komplikované schéma výdajů a příjmů. Ale Erik ho nemínil nechat vyklouznout.

„Kennethe, na něco se tě ptám!“ obořil se na něj zhurta. Stejně velitelským tónem jako během všech let, co se znali. A Kenneth reagoval tak, jako když byli malí. Stále byl ten podřízený, který se podrobuje Erikově autoritě. Pomalu se otočil na kancelářské židli, až seděl k Erikovi a Louise čelem. Sepjal ruce na klíně a tiše odpověděl: „Přišly mi čtyři. Tři poštou a jeden jsem našel na kuchyňském stole.“

Louise zesinala. Znovu v ní vzplál vztek na Erika a obrátila se k němu: „Tak o co jde? Christian, ty a Kenneth? Co jste komu udělali? A co Magnus? Dostal i on takové dopisy?“ Rozzuřeně pohlédla na svého muže, pak na Kennetha a zpět na Erika.

Chvíli byli tiše. Kenneth se tázavě zadíval na Erika. Ten pomalu potřásl hlavou.

„O ničem nevím. Magnus se o dopisech nezmínil, ale to nemusí nic znamenat. Tobě něco řekl?“

„Ne. Pokud by o nich s někým mluvil, tak jistě spíš s Christianem.“

„Kdy ti přišel první?“ Erikův mozek se rozběhl na plné obrátky. Probíral informaci ze všech stran a snažil se najít řešení a kontrolu.

„Přesně nevím. V každém případě před Vánoci. Někdy v prosinci.“

Erik se natáhl po hromádce dopisů. Louisin vztek vyprchal. Stála před svým manželem a pozorovala ho, jak obálky řadí podle data. Teď první ležel vespod a Erik zaostřil pohled, aby přečetl poštovní razítko.

„Patnáctého prosince.“

„To by mohlo souhlasit s mým prvním,“ usoudil Kenneth a sklopil oči k zemi.

„Máš je ještě? Podívej se, kdy byly orazítkované ty, které ti přišly poštou,“ pronesl Erik energicky.

Kenneth přikývl a zhluboka se nadechl. „Když někdo domů donesl ten čtvrtý, tak na stůl položil jeden z našich kuchyňských nožů.“

„A nenechal jsi ho tam sám?“ Louise se už nezadrhávala. Strachem vystřízlivěla a zamlžený mozek procitl.

„Ne. Chvíli předtím jsem všechno sklidil a stůl byl prázdný, když jsem si šel lehnout.“

„Domovní dveře jsi nechal odemčené?“ Erikův hlas zněl chladně a přemítavě.

„Nejspíš ano. Někdy zapomenu zamknout.“

„Moje dopisy v každém případě došly poštou,“ konstatoval Erik a hrábl do nich. Pak si připomněl něco, co četl v novinovém článku o Christianovi.

„První výhrůžný dopis dostal Christian. Začaly mu chodit už před půl druhým rokem. My dva jsme je dostali až před třemi měsíci. Co jestli všechno souvisí jen s ním, jen on je cíl, a my jsme je dostali jen proto, že se s ním známe?“ uvažoval Erik vzrušeně. „Hrom do něj, jestli o tom něco ví a nám nic neřekl! Co jestli právě on nás a naše rodiny vystavuje nějakému šílenci a vůbec nás nevaroval?“

„Ale on přece neví, že jsme nějaké dopisy dostali,“ namítl Kenneth. Erik musel uznat, že má pravdu.

„Teď se to ale dozví.“ Erik znovu dopisy složil do hromádky a poklepal s ní o desku stolu.

„Snad s ním o tom nechceš mluvit?“ Kenneth zněl úzkostlivě a Erik si povzdechl. Někdy nemohl vystát kolegovy obavy z konfliktů. Vždycky to bylo stejné. Kenneth plul s proudem, nikdy neřekl ne, pokaždé jen ano. Jemu to ovšem vyhovovalo. Rozhodovat mohl jen jeden a vždycky to byl on. A tak to i zůstane.

„Jistěže s ním o tom promluvím. A také s policií. Měl jsem to udělat už dávno, ale teprve když jsem si přečetl o Christianových dopisech, jsem si uvědomil, že jde o vážnou věc.“

„Nejvyšší čas,“ zamumlala Louise a Erik po ní blýskl očima.

„Nechci, aby to rozrušilo Lisbet.“ Kenneth pozvedl hlavu a v očích se mu vzdorovitě zalesklo.

„Někdo ti vlezl do domu, položil na stůl dopis a vedle něj nůž. Na tvém místě by mi tohle dělalo větší starosti než Lisbetiny obavy. Je přece celý den sama doma. Představ si, kdyby tam někdo přišel, když jsi v práci.“

Viděl, že to už napadlo i Kennetha. A sice ho teď plísnil, ale současně i on sám zavíral oči nad faktem, že o dopisech mlčel. Na druhou stranu jemu je nikdo domů nenosil.

„Takže to uděláme tak: Zajeď domů pro dopisy a všechno předáme policii, aby mohli okamžitě jednat.“

Kenneth se zvedl. „Jedu tam rovnou. Hned budu zpět.“

„Dobře,“ souhlasil Erik.

Když Kenneth odešel a bouchly za ním domovní dveře, otočil se k Louise a několik vteřin ji pozoroval.

„Je toho víc, o čem spolu musíme mluvit.“

Louise na něho okamžik hleděla, pak zvedla ruku a uštědřila mu políček.

„Říkám ti, že jí nic není!“ Matčin hlas byl rozčilený a měla blízko k pláči. Odplížil se a sedl si o kus dál za gauč. Ne tak daleko, aby neslyšel. Všechno, co se týkalo Alice, bylo důležité.

Měl ji teď mnohem raději. Nedívala se už na něho, jako by mu chtěla všechno vzít, ale většinou tiše ležela a to bylo moc příjemné.

„Je jí osm měsíců a zatím se vůbec nehýbe. Musíme ji nechat prohlédnout lékařem.“ Otec mluvil tichým hlasem. Takovým, který používal vždycky, když chtěl matku přesvědčit o něčem, co ona nechtěla. Opakoval to a položil ruku na její rameno, aby ji přinutil poslouchat, co říká.

„Není v pořádku. Čím dříve dostane pomoc, tím líp. Neposloužíš jí, když budeš zavírat oči.“

Matka zavrtěla hlavou. Tmavé vlasy se jí leskly na zádech a on si strašně přál, aby se jich směl dotknout. Ale věděl, že ona to nechce, uhnula by před ním.

Matka stále vrtěla hlavou. Slzy jí tekly po tvářích a on pochopil, že se přece jen vzdává. Otec se k němu napůl obrátil a vrhl na něj krátký pohled. Usmál se na něho, protože nevěděl, co otcův pohled znamená. Ale úsměv asi nebyl namístě, protože otec se zamračil.

Vůbec nechápal, proč jsou rodiče kvůli Alici ustaraní. Přece teď je tak klidná a hodná. Matka ji nemusí celé dny nosit a Alice tiše leží, kam ji položí. Přesto s tím zjevně nebyli spokojeni. A navzdory tomu, že teď by mohli mít čas i na něho, chovali se k němu, jako by byl vzduch. Od otce mu to tolik nevadilo, toho nepočítal. Ale ani matka si ho nevšímala, a pokud už na něho pohlédla, tak jen s nechutí a odporem.

Protože se nedokázal brzdit. Kdykoli mohl, zvedal k ústům lžíci, kousal, polykal, přidával si, cítil, jak se mu tělo plní jídlem. Snažil se jím vypudit hrozný strach, že ho nikdy nebudou vidět. Už dávno nebyl maminčin krásný chlapeček. Ale byl tady a zabíral místo.

Když přišel domů, vládlo tam ticho. Lisbet jistě spí. Uvažoval o tom, že by se měl nejdříve za ní zajít podívat, ale nechtěl riskovat, že ji vzbudí, pokud právě usnula. Potřebovala každou chvíli spánku.

Na okamžik se zastavil v hale. V tomto tichu bude Kenneth brzy žít. Samozřejmě už i dříve byl doma občas sám. Lisbet byla učitelka a ve své práci se silně angažovala. Často pracovala i večer. Ale to ticho bývalo jiné. Skrýval se v něm příslib plný očekávání. Každou chvíli mohla otevřít dveře a zavolat: „Ahoj, miláčku, už jsem tady.“

Nikdy víc ji už neuslyší. Lisbet dům opustí, ale už se sem nikdy nevrátí.

Zavalil ho obrovský žal. Musel vynaložit hodně energie, aby ho udržel v mezích, ale teď ho zármutek přemohl. Kenneth se opřel čelem o stěnu a cítil přicházet pláč. Nebránil mu a bez hlesu plakal, slzy mu kanuly na zem. Poprvé si dovolil pocítit, jaké to bude, až doma bude prázdno. Svým způsobem ta situace už nastala. Miloval Lisbet stejně silně, ale jinak. Protože ta Lisbet, která ležela v pokoji pro hosty, byla jen stínem ženy, kterou znal. Ta už neexistovala a pro ni se rmoutil.

Chvíli stál s čelem opřeným o stěnu. Slzy padaly pomaleji. Když se zastavily úplně, zvedl hlavu a rukou si osušil mokré tváře. Dost, víc si nesměl dovolit.

Zašel do pracovny. Dopisy ležely v horní zásuvce. Měl tehdy chuť je vyhodit, ignorovat, ale něco mu v tom zabránilo. A když předchozí noc dostal ten čtvrtý, byl rád, že si je nechal. Protože teď už chápal, že jde o něco vážného. Někdo si mu přeje ublížit.

Jistěže s dopisy měl jít hned na policii, a ne se obávat, aby nenarušil klid své umírající ženy. Měl ji ochránit tím, že věc nebude brát na lehkou váhu. Ještě štěstí, že si to uvědomil včas a že ho Erik popohnal. Nikdy by si neodpustil, kdyby se Lisbet něco stalo jen proto, že reagoval váhavě jako obvykle.

Chvějícími se prsty zvedl obálky, prošel do kuchyně a vložil je do obyčejného třílitrového plastového sáčku. Znovu zvažoval, jestli nemá rovnou odejít, aby ji neprobudil, ale přece jen mu to nedalo a nahlédl k ní. Jen se podívá, jestli je v pořádku, jestli klidně odpočívá.

Opatrně otevíral dveře do malého pokoje. Šlo to nehlučně a rozevřel je dokořán, aby na ni dobře viděl. Spala. Oči měla zavřené a Kenneth pozoroval její obličej. Hubený, s vysušenou pletí, ale stále krásný.

Několika tichými kroky vešel do pokoje. Nemohl odolat touze se jí dotknout. Ale najednou měl pocit, že něco není v pořádku. Vypadala stejně jako vždycky, když spala, ale uvědomil si, že neslyší její dech. Bylo tu naprosté ticho.

Běžel k ní. Položil jí dva prsty na krk, vzal ji za zápěstí, intenzivně si přál, aby ucítil její tep. Ale marně. Necítil nic. V místnosti panovalo ticho, stejně jako v jejím těle. Opustila ho.

Zaslechl naříkavý tón, jako by vylo zvíře. Chraplavý, zoufalý nářek. Uvědomil si, že vychází z jeho hrdla. Sedl si na kraj postele, objal ji kolem ramen a zvedl opatrně do sedu, jako by stále mohla cítit bolest.

Položil si její hlavu na kolena, pohladil ji po tváři a oči se mu znovu zalily slzami. Zmocnil se ho tak silný žal, že zastínil všechno, co dosud v životě prožil, všechno, co věděl o smutku. Byl to fyzický pocit, šířil se mu celým tělem a zasáhl každý nerv. Utrpením vykřikl. Zvuk se odrazil od zdí malého pokoje, květovaného povlaku přikrývky a bledých tapet, a vrátil se zpět k němu jako bumerang.

Ruce měla sepjaté na prsou a Kenneth jí je opatrně uvolnil. Chvíli v dlani podržel její ruku. Cítil drsnou kůži. Pleť léčbou ztratila hebkost, ale pořád ji důvěrně znal.

Zvedl ji k ústům a přitiskl k ní rty. Zavřel oči a cítil, že se jeho slané slzy mísí s její vůní. Nejraději by tak zůstal sedět navždy, nikdy ji neopustil. Věděl ale dobře, že je to nemožné. Lisbet mu už nepatřila, nebyla s ním a musel ji nechat odejít. Už ji nic nebolelo, bolest necítila. Rakovina zvítězila, ale přesto prohrála, protože zemřela s ní. Chtěl jí paže položit podél těla, ale uprostřed pohybu se zarazil. V dlani křečovitě svírala něco bílého. Srdce se mu prudce rozbušilo. Nejraději by znovu její ruce spojil a ukryl to v nich, ale to nešlo. Třesoucími se prsty otevřel její pravou ruku. Vypadlo z ní něco bílého a snášelo se to na podlahu. Poselství bylo dosud skryté, ale Kenneth už věděl, oč jde. V místnosti cítil přítomnost zla.

Shýbl se pro papír a po krátkém zaváhání si ho přečetl.

Anna před okamžikem odešla, když někdo zazvonil u dveří. Erika si pomyslela, že tu sestra nejspíš něco zapomněla, ale Anna se zpravidla zvoněním nezdržovala – vešla rovnou do dveří.

Erika postavila šálky, která právě uklízela ze stolu, a šla otevřít.

„Gaby? Co vy tu děláte?“

Ustoupila stranou, aby šéfredaktorka vydavatelství mohla vejít. Gaby dnešní šedavý den rozjasňovala intenzivně tyrkysovým pláštěm a obrovskými zlatými kruhy v uších.

„Měla jsem v Göteborgu schůzku, a tak mě napadlo, že když už pojedu kolem, zastavím se na kus řeči.“

Pojedu kolem? Cesta trvala půldruhé hodiny a Gaby ani nezavolala, aby si zjistila, jestli je Erika doma. Co měla tak naléhavého?

„Potřebovala bych si promluvit o Christianovi,“ odpověděla Gaby na její nevyslovenou otázku a šla za ní do haly. „Neměla byste trochu kafe?“

„Ale jistě.“

Jako obvykle, setkat se s Gaby bylo jako srazit se s rychlíkem. Nenamáhala se zout si kozačky, ale pořádně je otřela o koberec, než vstoupila na vysokých podpatcích na dřevěnou podlahu. Erika se trochu úzkostně zadívala na vybroušená dřevěná prkna a doufala, že tam nezůstanou žádné stopy. Říkat něco Gaby ale nemělo žádný smysl. Nedokázala si vzpomenout, že by ji jedinkrát spatřila jen v punčochách, a napadlo ji, jestli se vůbec zouvá do postele.

„Máte to tu moc útulné,“ řekla Gaby a široce se usmála. Erika ale zahlédla její zděšený pohled, když viděla hromady Majiných hraček, Patrikovy papíry a další věci bez ladu a skladu rozházené po celém přízemí. Gaby už u nich doma dříve byla, ale to Erika o její návštěvě věděla předem a pečlivě uklidila.

Šéfredaktorka opatrně smetla několik drobečků, než si sedla ke kuchyňskému stolu. Erika rychle sáhla po hadříku a otřela stůl, který byl potřísněný ještě od snídaně a teď po čaji s Annou.

„Člověk prý v tomhle stavu jí za dva,“ poznamenala Gaby a hleděla na Eričino obrovské břicho.

„Hmm…,“ protáhla Erika, ale zakázala si vyslovit něco ostřejšího, i když Gaby přecitlivělostí zrovna netrpěla. Její štíhlá postava byla výsledkem důsledného dodržování stravovacího režimu a tvrdého fyzického tréninku s osobním trenérem třikrát týdně. Ani těhotenství jí nijak neuškodilo, protože kariéra měla vždycky přednost.

Erika narovnala na tác pečivo a šoupla ho před Gaby.

„Vezměte si.“ Viděla, jak Gaby bojuje mezi přáním být zdvořilá a odmítnutím. Nakonec ji napadl kompromis. „Ulomím si kousek, jestli to nebude vadit.“ Gaby opatrně vzala půlku a s výrazem, jako by v ruce držela švába, ho vsunula do úst.

„Takže vy chcete mluvit o Christianovi?“ navázala Erika na předešlý hovor a nedokázala zastřít zvědavost.

„Ano. Nechápu, co do něho vjelo.“ Gaby se zřejmě ulehčilo, že je těžká zkouška se zákuskem za ní, a polknutý kousek zapila pořádným douškem kávy. „Tvrdí, že už nikde nebude vystupovat, ale to přece nemůže. To by bylo neprofesionální!“

„Prožívá obtížné období,“ opatrně podotkla Erika a znovu pocítila špatné svědomí, že v tom má sama prsty.

Gaby mávla rukou s pečlivě ošetřenými nehty. „Ano, to se dá i pochopit. Ale teď je právě velký zájem a kniha se prodává. Lidé jsou zvědaví na jeho román i na něho osobně. Christian na tom přece vydělá. A musí pochopit, že jsme do něho a uvedení románu na trh vložili nemálo peněz. Něco za to od něho očekáváme.“

„Ano, to je jasné,“ mumlala Erika, ale nebyla si jistá, na čí straně stojí. Sice Christiana naprosto chápala, že mu není příjemné zveřejňovat své soukromí, ale na druhé straně všechno jistě brzy vyšumí. Stojí na počátku své spisovatelské kariéry a z pozornosti, která se k němu nyní upírá, by mohl těžit i v příštích letech.

„Proč o tom mluvíte právě se mnou?“ dodala opatrně. „Neměla byste to raději probrat s Christianem?“

„Včera jsme se sešli,“ odpověděla krátce Gaby. „A dalo by se říct, že jsme se moc nepohodli.“ Stiskla rty do tenké čárky, jako by chtěla podtrhnout své tvrzení, a Erika pochopila, že se rozkmotřili.

„To je mi líto, ale Christian je teď ve velkém presu a musíme pro něho mít pochopení.“

„Ano, jistě. Jenomže já řídím obchodní společnost a s Christianem máme smlouvu. I když v ní není detailně rozvedeno, co se od něho čeká ve vztahu k tisku, knižnímu trhu a tak podobně, je jasné, že s určitou angažovaností z jeho strany počítáme. Někteří spisovatelé si mohou dovolit poustevnický život a odříznout se od toho, k čemu už nemají chuť. Jenomže to jsou slavní lidé s širokým okruhem čtenářů. Takovou pozici Christian rozhodně nemá. Třeba na ni někdy dospěje, ale spisovatelská kariéra se nevybuduje přes noc. S Mořskou pannou úžasně nastartoval a je povinen přinést sobě i nakladatelství určité oběti.“ Gaby se odmlčela a zahleděla se na Eriku. „Doufala jsem, že byste mu to mohla vyložit.“

„Já?“ Erika nevěděla, co na to říct. Vůbec si nebyla jistá, že právě ona je ta správná osoba, která by měla Christiana přesvědčit, že se má znovu nechat předhodit vlkům. Přece právě Erika je přilákala k jeho dveřím.

„Nevím, jestli by to bylo nejlepší.“ Hledala diplomatickou formulaci, ale Gaby ji přerušila.

„Tak dobře, jsme dohodnuté. Zajdete za ním a vysvětlíte mu, co od něho očekáváme.“

„Proč…“ Erika se zadívala na Gaby a přemítala, co se v její předchozí větě dalo pokládat za souhlas. Ale Gaby se už zvedala. Uhladila si sukni, vzala si kabelku a přehodila si ji přes rameno.

„Díky za kávu a rozhovor. A za skvělou spolupráci.“ Naklonila se dopředu, naznačila, že Eriku líbá na obě tváře, a už klapala podpatky ke dveřím.

„Nevstávejte, ven trefím sama,“ zavolala. „Ahoj, ahoj.“

„Ahoj, ahoj,“ opakovala po ní Erika a zamávala. Necítila se jen jako po srážce s lokomotivou, ale jako kdyby jí rovnou přejela po zádech.

Patrik a Gösta seděli ve voze. Od telefonátu uplynulo pouhých pět minut. Kenneth Bengtsson ze sebe zpočátku sotva vypravil kloudné slovo, ale nakonec Patrik pochopil, co mu sděluje: Že jeho žena byla zavražděná.

„Zatraceně, o co tu sakra jde?“ Gösta potřásl hlavou a jako obvykle, když jel s Patrikem, pevně svíral držátko nad oknem. „Musíš jet do zatáčky tak rychle? Strašně to se mnou hází.“

„Promiň.“ Patrik trochu ubral plyn, ale za okamžik znovu sešlápl pedál. „O co tu jde? Ano, to bych také rád věděl,“ řekl napjatě a pohlédl do zadního okénka, aby se ujistil, že Paula s Martinem jedou za nimi.

„A co řekl? Taky je pobodaná?“ vyptával se Gösta.

„Nic rozumného jsem z něho nedostal. Byl v šoku. Řekl jen, že přišel domů a našel svou ženu zavražděnou.“

„Pokud jsem slyšel, už měla na kahánku,“ poznamenal Gösta. Nenáviděl všechno, co mělo nějakou souvislost s nemocí nebo smrtí, a většinu svého života čekal, že ho postihne nevyléčitelná choroba. Do té doby chtěl jen stačit tolik golfu, kolik zvládne. Ovšem momentálně vypadal jako oběť nějaké choroby víc Patrik než on sám.

„Mimochodem, ty moc dobře nevypadáš.“

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ utrhl se na něho Patrik rozčileně. „Přál bych ti, abys měl na starosti práci i malé dítě. Nikdy se nic nestihne a člověk se vůbec nevyspí.“ Svých slov litoval ve stejném okamžiku, kdy je vypustil z úst. Věděl, že Göstovi k jeho velkému žalu zemřel syn několik dní po narození.

„Promiň,“ omluvil se.

Gösta přikývl. „Nic se neděje.“

Chvíli seděli tiše a slyšeli jen šum pneumatik ujíždějících směrem ke Fjällbace.

„Jsem rád, že Annika bude mít holčičku,“ prohodil nakonec Gösta a obličej mu změkl.

„Jen to čekání je dlouhé,“ mínil Patrik a ulevilo se mu, že už mluví o něčem jiném.

„Netušil jsem, že to bude tak trvat. Dítě tam přece je, tak o co jde?“ Göstu průtahy frustrovaly skoro stejně jako Anniku a jejího manžela Lennarta.

„Byrokracie,“ konstatoval Patrik. „Ale svým způsobem je dobře, že se všechno tak důkladně ověřuje. Nemůžou přece svěřit dítě komukoli.“

„Ano, to je pravda.“

„Tak jsme tady.“ Patrik zahnul před domem Bengtssonových. O vteřinu později za nimi zastavil další policejní vůz s Paulou za volantem, a když vypnuli motory, bylo slyšet jen šumění lesa.

Kenneth Bengtsson otevřel domovní dveře. Byl v obličeji bílý a vypadal zmateně.

„Patrik Hedström,“ představil se Patrik a natáhl k muži ruku. „Kde je?“ Naznačil ostatním, aby počkali venku. Pro techniky by nebylo dobré, kdyby tu šlapali všichni. Kenneth přidržel dveře a ukázal do haly.

„Tudy… já… musím tam jít taky?“ Tázavě se podíval na Patrika.

„Zůstaňte tu s mými kolegy,“ navrhl mu Patrik a pohledem požádal Göstu, aby se o muže postaral. Gösta měl jako policista hodně daleko k dokonalosti, ale s lidmi to uměl a Patrik si byl jist, že to s Kennethem dobře zvládne.

Hned tu budou i zdravotníci. Zavolal jim, než vyjeli ze stanice, takže jim to nemůže trvat o moc déle.

Patrik opatrně vešel do haly a zul si boty. Pustil se směrem, kterým Kenneth ukázal, a předpokládal, že měl na mysli poslední dveře. Byly zavřené a Patrik se zastavil s rukou nad klikou. Mohl by tam být nějaký otisk. Zmačkl kliku loktem a opřel se do dveří.

Lisbet ležela na posteli se zavřenýma očima a pažemi podél těla. Vypadala, jako by spala. Popošel o několik kroků a pátral po nějakém zranění, ale nebyla tam žádná krev ani rány. Viděl na ní zřetelné stopy těžké nemoci. Lisbet byla jen kost a kůže a pod šálou se zřejmě skrývala holá hlava. Zabolelo ho u srdce při pomyšlení, co zkusila a co musel vytrpět Kenneth, když ji v tomto stavu viděl dnes a denně. Nic ale nenapovídalo, že by nezemřela tiše ve spánku. Opatrně vycouval z místnosti.

Když znovu vyšel do zimy, viděl, že Gösta uklidňujícím hlasem mluví s Kennethem, zatímco Paula a Martin pomáhají řidiči sanitky zacouvat do vjezdu.

„Byl jsem u ní,“ oznámil tiše Kennethovi a položil mu ruku na rameno, „ale neviděl jsem nic, co by nasvědčovalo násilné smrti, jak jste řekl do telefonu. Pokud vím, byla vaše žena těžce nemocná.“ Kenneth němě přikývl.

„Není tedy pravděpodobné, že jednoduše odešla ve spánku?“

„Ne, byla zavražděná,“ trval Kenneth zarputile na svém.

Patrik si s Göstou vyměnili pohled. Nebylo nijak neobvyklé, že osoby v šoku reagovaly podivně a říkaly podivné věci.

„Proč si to myslíte? Právě jsem vaši ženu viděl, ale není na ní patrné žádné zranění, nic, co by nasvědčovalo něčemu neobvyklému.“

„Ale byla zavražděná,“ opakoval Kenneth a Patrik pochopil, že v tomto okamžiku nemůže dělat víc. Musí požádat lékaře, aby se na muže podíval.

„Tady, vidíte?“ Kenneth něco vytáhl z kapsy a podal to Patrikovi, který bez uvažování natáhl ruku a zvedl kousek bílého papíru přeloženého napůl. Tázavě pohlédl na Kennetha a papír narovnal.

Černým ozdobným písmem na něm stálo: Zavraždila ji pravda o tobě.

Patrik písmo okamžitě poznal.

„Kde jste to našel?“

„V její ruce. Vytáhl jsem jí to ze sevřené dlaně.“ Kenneth se zajíkal.

„A nepsala to Lisbet?“

Byla to zbytečná otázka, ale Patrik ji přesto položil, aby vyloučil jakoukoli pochybnost. Odpověď už znal. Písmo bylo stejné a z jednoduchých slov čišelo stejné zlo jako z dopisů, které Erika vzala u Christiana.

Kenneth podle očekávání zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl a zvedl ruku. Teprve teď si Patrik všiml, že v ní něco drží. „Napsala to stejná osoba, která mi poslala tyto dopisy.“

V průhledném plastovém sáčku Patrik zaznamenal několik bílých obálek. Adresa byla napsaná černým inkoustem a elegantním rukopisem. Takovým jako lístek, který právě svíral v prstech.

„Kdy jste je dostal?“ zeptal se a rozbušilo se mu srdce.

„Právě jsme vám je chtěli dát,“ vyhnul se Kenneth přímé odpovědi a podal mu sáček.

„Kdo?“ zeptal se Patrik a opatrně se zahleděl na dopisy. Byly čtyři.

„Já a Erik. Taky je dostal.“

„Máte na mysli Erika Linda? I on má stejné dopisy?“ Patrik se ujišťoval, že to pochopil správně. Kenneth přikývl.

„Ale proč jste je nedonesl na policii už dříve?“ Patrik se snažil ovládnout rozčilení v hlase. Muž proti němu právě přišel o svou manželku. Nebyla vhodná chvíle na výčitky.

„Já… my… Teprve dnes jsme zjistili, že jsme je dostali oba. O Christianovi jsme se to dozvěděli z novin. Nemohu mluvit za Erika, ale já jsem nechtěl zneklidňovat.“ Hlas se mu zadrhl.

Patrik se znovu zadíval na obálky. „Jen tři z nich mají adresu a poštovní razítko. Na jednom je pouze vaše jméno. Jak jste ho dostal?“

„Včera v noci k nám někdo vešel do domu a položil ho na stůl v kuchyni.“ Zaváhal a Patrik mlčel – byl si skoro jist, že se dozví ještě něco.

„Vedle dopisu ležel nůž. Jeden z našich kuchyňských. A tu zprávu si jde asi vyložit jen jediným způsobem.“ Rozplakal se, ale přesto pokračoval: „Pochopil jsem, že mi někdo chce ublížit. Ale proč Lisbet? Proč zabil Lisbet?“ Otřel si slzu hřbetem ruky, zjevně rozpačitý, že se rozbrečel před Patrikem a ostatními.

„Zatím nevíme, jestli byla skutečně zavražděná,“ připomněl mu jemně Patrik, „ale někdo tu určitě byl. Máte tušení, o koho jde? Kdo ty dopisy posílá?“ Pohled upínal na Kennetha, aby si všiml i nejjemnější změny jeho výrazu. Zdálo se mu ale, že Kenneth odpovídá pravdivě.

„Moc jsem o tom uvažoval už od chvíle, kdy začaly chodit. Od Vánoc. Ale nenapadlo mě, kdo by mi chtěl ublížit. Nikdo takový jednoduše není. Nikdy jsem si neudělal nepřátele. Jsem na to příliš… bezvýznamný.“

„A co Erik? Jak dlouho chodí dopisy jemu?“

„Stejně jako mně. Má je v kanceláři. Já jsem jen jel domů pro ty svoje a pak jsme vás chtěli kontaktovat.“ Zmlkl. Patrik pochopil, že je v myšlenkách v pokoji se svou mrtvou ženou.

„Co ta slova na papírku mohou znamenat?“ vyptával se opatrně Patrik. „Co to může být, ta pravda o vás, co ji zavraždila? Na co pisatel naráží?“

„Nevím,“ řekl tiše Kenneth. „Opravdu nevím.“ Pak se hluboce nadechl a zeptal se: „Co s ní teď bude?“

„Odvezou ji do Göteborgu kvůli dalšímu vyšetření.“

„Máte na mysli pitvu?“ zachmuřil se.

„Ano. To je bohužel v takovém případě nezbytné, abychom měli jasno, co se skutečně stalo.“

Kenneth přikývl, ale oči se mu leskly a rty promodrávaly. Patrik pochopil, že už příliš dlouho stojí venku na to, jak málo je oblečený, a rychle pravil: „Je zima, musíte jít dovnitř.“ Pak se zamyslel a zkusil štěstí: „Zvládl byste se mnou odjet do kanceláře? Do vaší práce? Promluvili bychom si s Erikem. Jestli je to pro vás příliš obtížné, zajedu tam sám. Možná byste raději někomu zavolal.“

„Ne. Pojedu s vámi,“ řekl málem vzdorovitě Kenneth. „Chci vědět, kdo to způsobil.“

„Dobře.“ Patrik ho lehce vzal za loket a vedl ke svému autu. Otevřel dveře a pomohl mu dovnitř. Pak dal krátké instrukce Martinovi a Paule. Zašel ještě pro Kennethovu bundu a kývl na Göstu, aby jel s ním. Tým techniků už byl na cestě a Patrik doufal, že se před jejich odjezdem ještě stačí vrátit. Jinak by s nimi musel promluvit později. Tohle ale tolik spěchalo, že nemohl dál čekat.

Když vycouval z vjezdu, Kenneth dlouze pohlédl zpět k domu. Jeho rty se pohnuly, jako by tiše vyslovil „sbohem“.

Vlastně se nic nezměnilo, v domě bylo stejně prázdno jako předtím. Jediný rozdíl spočíval v tom, že teď bude třeba ho pohřbít a že veškerá naděje vyprchala. Její obavy se naplnily, ale jak si přála, aby se mýlila…

Jak bude žít bez Magnuse? Jak může bez něho existovat? Bylo to naprosto neskutečné, že její manžel, otec jejích dětí, bude ležet na hřbitově pod náhrobním kamenem. Magnus, který byl vždycky plný života a přál si, aby i všichni v jeho okolí byli šťastní. Někdy ji tím i rozčiloval, svou neustále dobrou náladou a bezstarostností. Žertováním, když s ním chtěla mluvit o něčem vážném, až se nakonec i ona rozesmála, ač vlastně nechtěla. Současně by si ale nikdy nepřála, aby byl jiný.

Co by teď dala za jedinou hodinu s ním! Nebo třeba jen půlhodinu, minutu. Přece spolu toho měli ještě tolik před sebou. Ušli dosud jen krátký úsek společné cesty, ve kterou doufali. Úžasné seznámení v devatenácti a pak první roky velké lásky. Magnusovy námluvy a svatba ve fjällbackém kostele. Děti, které proplakaly noci, a oni se s Magnusem střídali, aby se aspoň trochu vyspali. Šťastné období her a smíchu s Ludvigem a Elin. Chvíle, kdy se spolu milovali, nebo aspoň spali ruku v ruce. A pak poslední roky, kdy se děti osamostatňovaly a oni se zase poznávali jako lidé. Mnoho toho ještě zbývalo a cesta, po níž spolu kráčeli, se zdála být nekonečná a plná zážitků. Magnus se těšil, jak bude škádlit první lásky jejich syna a dcery, až je nesměle přivedou rodičům představit. Jak budou pomáhat Ludvigovi a Elin odstěhovat se do prvních vlastních bytů, nosit nábytek, malovat a šít záclony. Těšil se i na to, jak b
ude řečnit na jejich svatbách. Bude mít hodně dlouhou emotivní řeč a připomene mnoho detailů z jejich dětství. Dokonce začal i fantazírovat o vnoučatech, i když zbývalo ještě hodně let, než něco takového bude aktuální. Ale byl to příslib pro budoucnost, třpytivý jako šperk. Určitě budou nejlepšími prarodiči na světě, vždycky připravení vnoučátka pořádně rozmazlovat. Dávat jim sladkosti před večeří a nakupovat spousty hraček. Věnují jim všechen svůj čas.

Všechno bylo pryč. Sny o budoucnosti se rozplynuly. Najednou ucítila na rameni ruku a zdálo se jí, že slyší jeho hlas. Ale v příští vteřině všechno zmizelo a zaplavila ji prázdnota.

Poslední kousek cesty ke Christianovi jí připadal jako putování na Golgotu. Pokusila se mu zavolat do knihovny, ale dozvěděla se, že už odešel domů. A tak sedla za volant a jela za ním. Stále si nebyla jistá, jestli je správné podřídit se Gabyině prosbě. Současně nevěděla, jak se tomu vyhnout – Gaby odmítnutí nikdy neakceptovala.

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala se Sanna, když jí otevřela. Vypadala ještě smutnější než jindy.

„Ráda bych mluvila s Christianem,“ odpověděla Erika a doufala, že ji Sanna nenechá stát mezi dveřmi a nebude ji vyslýchat.

„Není doma.“

„Kdy se vrátí?“ zeptala se trpělivě Erika a ulevilo se jí, že hovor může odložit.

„Je v boudě a píše. Můžeš tam za ním zajet, ale budeš ho rušit na vlastní zodpovědnost.“

„Tak dobře,“ povzdechla si Erika a po okamžiku zaváhání ještě dodala: „Je to důležité.“

Sanna pokrčila rameny. „Jak chceš. Najdeš to?“

Erika přikývla. Navštívila Christiana v jeho spisovatelské izolaci už několikrát dříve.

O pět minut později zaparkovala před řadou pobřežních domečků. Ten, v němž pracoval Christian, zdědila Sanna po své rodině. Její dědeček ho kdysi koupil za babku a dnes patřil k jednomu z několika celoročně obyvatelných stavení.

Christian zřejmě zaslechl auto, protože otevřel dveře, než stačila zaklepat. Erika si povšimla hlubokého škrábance na jeho čele, ale rozhodla se, že se ho na nic nebude vyptávat.

„To jsi ty?“ ozval se se stejně malým nadšením jako Sanna.

Erika si začala připadat jako nakažená morem.

„Ano, já a ještě dva další se mnou,“ pokusila se zažertovat, ale Christiana to zjevně nepobavilo.

„Pracuju,“ řekl a nenaznačil, že by ji chtěl pustit dovnitř.

„Nezdržím tě víc než několik málo minut.“

„Přece sama víš, jaké to je, když chce člověk pracovat,“ odbyl ji.

Bylo to ještě horší, než si představovala. „Před chvílí za mnou byla Gaby. Vyprávěla mi o vaší schůzce.“

Christianovi poklesla ramena a povzdechl si. „Ona kvůli tomu jela až sem?“

„Měla schůzi v Göteborgu. Má velké starosti. Myslí si, že… nemohli bychom si promluvit uvnitř?“

Christian konečně ustoupil na stranu a pustil ji do domku. Byl tu tak nízký strop, že se musel shýbnout, ale Erika, která byla o hlavu menší, mohla klidně stát. Otočil se k ní zády a šel před ní do místnosti obrácené k moři. Zapnutý počítač a rozházené listy poznámek na stole svědčily o tom, že skutečně pracoval.

„Tak co tedy chce?“ Sedl si. Přeložil si dlouhé nohy křížem a překřížil si i paže na prsou.

„Jak říkám – je hodně neklidná. Nebo spíš ustaraná. Prý už nechceš poskytovat žádné rozhovory a pracovat na reklamě knihy.“

„To souhlasí.“ Christian sevřel paže ještě pevněji.

„Mohu vědět proč?“

„To by ti snad mohlo být jasné,“ zasyčel a Erika sebou škubla. Zřejmě si toho všiml a zalitoval svého tónu. „Přece víš proč,“ pravil strnule. „Nemůžu, psaní mi nejde jako dřív.“

„Bojíš se, že k sobě přitáhneš ještě více pozornosti? Proto? Že přijdou další výhrůžky? Ty víš od koho?“ Otázky z ní jen proudily.

Christian prudce zavrtěl hlavou. „Nic nevím.“ Znovu zvedl hlas. „Vůbec nic a chci mít jen trochu klidu, abych mohl pracovat a nemusel.“ Odvrátil oči.

Erika ho tiše pozorovala. Do tohoto prostředí se nehodil. Všimla si toho pokaždé, když se tu s ním setkala, ale teď to cítila ještě intenzivněji. V tomto domečku s rybářskými potřebami a sítěmi po stěnách působil jako lapený cizokrajný pták. Chatička vypadala jako domeček pro panenky, který ho uvěznil a z něhož se už nemůže uvolnit. Svým způsobem to tak asi bylo.

Pohlédla na listy rukopisu na stole. Neviděla na ně, ale odhadem to mohlo být přibližně sto stran.

„Nová kniha?“ Nechtěla opustit téma, které ho tolik rozrušilo, ale na druhou stranu si přála poskytnout mu trochu času na uklidnění.

„Ano.“ Uvolnil se.

„Pokračování? Pokračování Mořské panny?“

Christian se usmál. „Ta žádné pokračování nemá,“ řekl a obrátil pohled k moři. „Nechápu, jak se někdo odváží,“ dodal za okamžik.

„Promiň, co máš na mysli?“

„Skočit.“

Erika sledovala jeho pohled a hned pochopila, o čem mluví.

„Ty myslíš skočit ze skokanské věže? Na plovárně?“

„Ano.“ Christian ji dál bez mrknutí oka pozoroval.

„Já jsem se nikdy neodvážila. Vody se docela bojím, a to je nezvyklé, když pomyslím na to, že jsem tu vyrostla.“

„Taky jsem si nikdy netroufl skočit.“ Christianův hlas zněl vzdáleně, zasněně. Erika s napětím čekala na pokračování. Něco prokmitávalo mezi řádky, výbušné napětí. Neodvažovala se pohnout, sotva dýchala.

Christian za několik okamžiků promluvil. Podle všeho její přítomnost přestal vnímat.

„Ona se odvážila.“

„Kdo?“ Erika otázku sotva vydechla. Nejdřív se zdálo, že odpověď nepřijde. Setkávala se s mlčením. Pak se Christian sotva slyšitelně ozval: „Mořská panna.“

„Ta románová?“ Erika vůbec nic nechápala. Co se to pokouší říct? A kde se v duchu nachází? Rozhodně ne tady s ní. Byl někde jinde a Erika si horečně přála vědět kde.

O vteřinu později se ten okamžik rozplynul. Christian se hluboce nadechl a obrátil se k ní. Byl zase v přítomnosti.

„Chci pracovat na nové knize. Ne poskytovat rozhovory a psát věnování do knih.“

„To je součástí naší práce,“ namítla klidně, ale nedokázala utajit stopu rozhořčení nad jeho arogancí.

„Copak nemám možnost o tom rozhodnout sám?“ Hovořil mírně, ale se zřetelným napětím.

„Když k tomu nejsi ochoten, měl jsi to rovnou říct. Vydavatelství, knižní trh, čtenáři – to nejdůležitější, co potřebujeme – očekávají, že svůj čas věnujeme i jim. Pokud to autor nechce, musí to zřetelně sdělit hned na začátku, ne až dodatečně měnit pravidla.“

Christian se zahleděl do země, ale Erika viděla, že jí pozorně naslouchá. Když pak zvedl hlavu, měl v očích slzy.

„Já nemůžu, Eriko. Nejde to vysvětlit…“ Potřásl hlavou a začal znovu. „Mohou mě přestat vydávat, zapsat na černou listinu, tím se nebudu trápit. Stejně budu dál psát, protože musím. Ale nedokážu hrát tuhle hru.“ Začal se prudce škrabat po pažích, jako by měl plné rukávy mravenců.

Erika se na něho neklidně zahleděla. Christian byl jako napjatá struna, která může každým okamžikem prasknout. Současně ale věděla, že s tím nemůže nic dělat. Nechtěl s ní mluvit. Ale Erika byla rozhodnutá jeho hádanku rozluštit a najít odpověď sama i bez jeho pomoci.

Na moment se na ni zadíval a pak prudce vytáhl židli nejblíže počítači.

„Teď musím pracovat.“ Obličej postrádal jakýkoli výraz. Uzavřel se.

Erika se zvedla. Přála si, aby mu mohla nahlédnout do hlavy a vypáčit z něj tajemství, která nepochybně byla klíčem ke všemu. Ale on se otočil k obrazovce. Soustředil se na slova, která napsal, jako by byla to poslední, co si kdy přečte.

Beze slova se otočila a vyšla ven.

Patrik seděl v kanceláři a zápasil se strašnou únavou. Musí se soustředit, musí být špičkový policista, když se teď vyšetřování dostalo do kritického stadia. Do dveří nakoukla Paula.

„Jak budeme pokračovat?“ zeptala se a pak si všimla, jak má Patrik nezdravě bílý obličej a potí se na čele. Dělala si o něho starosti. V poslední době byl opravdu vyčerpaný.

Patrik se zhluboka nadechl a přinutil myšlenky vrátit zpět k vyšetřování.

„Lisbet Bengtssonovou odvezli do Göteborgu k pitvě. Ještě jsem nemluvil s Pedersenem, ale vzhledem k tomu, že musíme nějaký den počkat na výsledky pitvy Magnuse Kjellnera, nemůžeme počítat se zprávou dříve než začátkem příštího týdne.“

„Co si o tom myslíš ty sám? Byla zavražděná?“

Patrik zaváhal. „Pokud jde o Magnuse, jsem si tím jist. Ta zranění si rozhodně nemohl způsobit sám, zjevně ho někdo napadl. Ale Lisbet…, nevím, co říct. Pokud jsem viděl, neměla žádná zjevná zranění a byla velice nemocná, takže mohlo jít o přirozenou smrt. Kdyby nebylo toho lístku. Někdo přišel do jejího pokoje a vložil jí ho do dlaně, ale těžko říct, jestli to udělal dříve nebo až v okamžiku její smrti. Musíme počkat, co se dozvíme od Pedersena.“

„A co ty dopisy? Co řekli Erik a Kenneth? Mají nějakou teorii, kdo a proč je posílá?“

„Ne. V každém případě to popírají. A momentálně nemáme důvod jim nevěřit. Není ovšem pravděpodobné, že by tyto tři osoby, které dostaly dopisy, byly zvoleny náhodně. Všichni se navzájem znali, stýkali se a musí mít společného něco, co jsme dosud nezjistili.“

„A proč žádné dopisy nedostal Magnus?“ namítla Paula.

„Nevím, jestli je nedostal. Třeba jen o nich nikomu neřekl.“

„Ptal ses na to Cii?“

„Ano. Hned když jsem poprvé zaslechl o Christianových dopisech. Tvrdila, že žádné nedostal. Domnívá se, že by jí o nich řekl, a ona by nás o tom informovala na samém začátku vyšetřování. Jisté to ovšem není – Magnus o nich mohl mlčet, aby ji šetřil.“

„Mám pocit, že pachatel je stále odvážnější. Jít k někomu v noci do bytu je o hodně riskantnější než poslat dopis.“

„Máš naprostou pravdu,“ souhlasil Patrik. „Nejraději bych Kennethovi poskytl policejní ochranu, ale nemáme na to lidi.“

„Ne, nemáme,“ přikývla Paula. „Ale kdyby se ukázalo, že jeho žena nezemřela přirozenou smrtí…“

„Tak o tom musíme rozhodnout znovu,“ řekl unaveně Patrik.

„Odeslal jsi dopisy k analýze?“

„Ano, okamžitě. Přidal jsem i ty Christianovy, které získala Erika.“

„Máš na mysli – které Erika ukradla,“ opravila ho Paula a snažila se zakrýt úsměv. Strašně se bavila, když se Patrik snažil obhájit Eričino jednání.

„No tak dobře, ukradla.“ Patrik lehce zrudl. „Ale nejspíš si nemůžeme dělat velké naděje. Mělo je už v ruce více lidí a jde o obyčejný bílý papír a černý inkoust, který jde koupit kdekoli ve Švédsku.“

„Ano. A také možná máme co do činění s osobou, která stopy po sobě pečlivě zametá.“

„To je možné, ale třeba budeme mít štěstí.“

„Toho jsme zatím moc neměli,“ poznamenala Paula.

„To tedy ne.“ Oba se tiše zamysleli. „Zítra se do toho pustíme znovu. V sedm hodin si všechno projdeme a rozhodneme se o dalším postupu.“

„Takže zítra,“ opakovala Paula a šla k sobě. Skutečně by potřebovali nějaký průlom. A Patrik by měl trochu odpočívat. Rozhodla se, že ho bude hlídat. Opravdu nevypadá dobře.

Psaní šlo těžce. Slova se mu shlukovala v hlavě a odmítala se formovat do vět. S druhou knihou měl víc práce, vložil do ní mnohem méně ze sebe než do Mořské panny, kde toho bylo zase až příliš. Christiana překvapovalo, že na to nikdo nepřišel. Všichni si román nekriticky přečetli a pokládali ho za vymyšlený příběh, temnou fantazii. Jeho největší obavy se neuskutečnily. Během těžké práce na románu bojoval se strachem, co se stane, až toho džina vypustí na denní světlo.

Ale nestalo se vůbec nic. Lidé byli tak naivní, tak zvyklí hltat vymyšlené příběhy, že nepoznali ani lehce přibarvenou skutečnost. Pohlédl znovu na obrazovku. Dál se pokoušel formovat slova, která postupně tvořila vymyšlený příběh. Erice řekl pravdu – Mořská panna nemá pokračování, román prostě skončil.

Hrál si s ohněm a nyní mu hořela půda pod nohama. Cítil její blízkost. Našla ho a mohl to vyčítat jen sám sobě.

S povzdechem vypnul počítač. Potřeboval si pročistit hlavu. Navlékl si bundu a zip zatáhl až ke krku. S rukama v kapsách šel ostrým krokem k náměstí Ingrid Bergmanové.

Stejně jak ulice pulsovaly životem v létě, tak pusté byly v této roční době. Ale jemu to vyhovovalo.

Nevěděl, kam kráčí, dokud nezahnul na nábřeží k přístavišti záchranných loděk. Nohy ho vedly k plovárně Badholm, nad níž se k šedému zimnímu nebi tyčila skokanská věž. Vál silný vítr, a když vkročil na kamenný mostek vedoucí k malému ostrůvku, poryv větru mu nafoukl bundu jako lodní plachtu. Mezi dřevěnými příčkami, které oddělovaly převlékací kabiny, panoval klid, ale jakmile vyšel na skalisko proti můstku, nabral vítr novou sílu. Nebránil se mu a nechal se jím smýkat sem a tam. Pohlédl ke skokanské věži. Nebyla zrovna krásná, ale už si na ni zvykl. Z její nejhořejší plošiny se naskýtal výhled na celou Fjällbacku a mořský záliv. Vyzařovala z ní trochu omšelá důstojnost. Byla jako stará dáma, která prožila dlouhý život a nestydí se za léta, která jsou na ní vidět.

Na okamžik zaváhal a pak vstoupil na první schod. Ledovýma rukama se držel zábradlí. Věž vrzala a protestovala. V létě úpěla pod nápory mládeže, která běhala nahoru dolů, ale teď na ni vítr útočil takovou silou, že nevěděl, jestli vůbec udrží jeho váhu. Ale to je jedno, nahoru musel.

Postoupil o několik dalších schodů. Teď už bylo zřejmé, že se věž ve větru kymácí jako kyvadlo a pohybuje se ze strany na stranu. Přesto pokračoval až nahoru. Na okamžik zavřel oči, sedl si na plošinu a vydechoval. Pak je znovu otevřel.

Viděl ji před sebou. Ve svých modrých hebkých šatech tančila s dítětem v náručí po ledu, ale ve sněhu nezanechávala žádné stopy. Přestože byla bosa, právě jako tehdy v předvečer slunovratu, nebyla jí zima. I dítě bylo jen lehce oblečené, v bílých kalhotkách a tričku, ale v zimním větru se usmívalo, jako by ho ani necítilo.

Christian se postavil na třesoucí se nohy. Pohled upíral dolů na ni. Chtěl ji varovat, led byl už slabý a nešlo po něm chodit, natož tančit. Viděl rozšiřující se mezery mezi krami. Ale dál tančila s dítětem v náručí a šaty jí poletovaly kolem nohou. Smála se a mávala na něho, tmavé vlasy jí spadaly do obličeje.

Věž se kymácela a Christian pohyby vyvažoval rozepjatými pažemi. Pokusil se na ni zakřičet, ale z krku mu vyšlo jen zachroptění. A pak se z vody vymrštila bílá mokrá ruka a chňapala po kotnících i modrých šatech tančící ženy, aby ji stáhla do hlubiny. Spatřil Mořskou pannu. Natahovala ruce po těch, které miloval.

Ale ona ji neviděla. Dál tančila, zvedla dětskou ručičku a mávala mu s ní, kráčela po ledě – někdy jen několik milimetrů od bílé ruky, která se ji snažila zachytit.

Hlava mu třeštila. Nemohl udělat vůbec nic, byl bezmocný. Přitiskl si dlaně na uši a zavřel oči. V tom okamžiku zaslechl křik. Hlasivky mu rval ostrý jekot, který se mu dral z hrdla a odrážel se od ledu a skal. Když zmlkl, opatrně oddálil dlaně od uší a otevřel oči. Žena a dítě tam nebyly. Ale Christian už věděl: Mořská panna se nevzdá, dokud mu všechno nevezme.

Pořád něco potřebovala. Matka se jí dlouhé hodiny věnovala, cvičila s ní, učila se s ní s hudbou a obrázky. Když konečně pochopila, jaké to s Alicí skutečně je, snesla by pro ni modré z nebe.

Ale on se už nezlobil. Přestal sestru nenávidět, že mu bere matku, protože triumf z jejích očí nenávratně zmizel. Byla klidná a tichá. Seděla s něčím v ruce, hodiny opakovala stejný pohyb, zírala z okna nebo rovnou před sebe na něco, co viděla jen ona sama.

Pomalu se učila. Nejdříve sedět, pak lézt, nakonec chodit. Stejně jako ostatní děti, jen jí to trvalo o hodně déle. Občas se na něj otec nad její hlavou zadíval. Na kratinký okamžik se jejich oči setkaly a něčemu v jeho pohledu vůbec nerozuměl. Pochopil však, že ho otec hlídá, že Alici střeží. Přál si mu říct, že to už není třeba. Protože proč by jí měl ublížit? Je teď přece tak hodná.

Ovšemže ji nemiloval. Miloval jen matku a sestru pouze toleroval. Alice teď byla součástí jeho světa, kouskem jeho skutečnosti, stejně jako bzučící televize, postel, do níž si večer zalezl, či šustění otcových novin.

K jeho úžasu ho ale Alice zbožňovala. Nechápal to. Proč si vybrala právě jeho, a ne jejich krásnou matku? Při pohledu na něho se pokaždé rozzářila a jen k němu vždycky natahovala ruce, aby ji zvedl a vzal do náruče. Nechtěla, aby se jí dotýkal nikdo jiný. Dokonce se často vytrhla i matce, když se s ní chtěla mazlit a chovat ji. Nevyznal se v tom. Kdyby se matka chtěla mazlit s ním, schoulil by se jí do náruče, zavřel oči a už nikdy od ní nechtěl odejít.

Alicina bezvýhradná láska ho mátla. Přesto ho i svým způsobem těšila, protože aspoň někdo ho měl rád. Občas se pokusil její lásku vyzkoušet. V těch řídkých okamžicích, kdy ho otec nehlídal, odešel na toaletu nebo do kuchyně, testoval, jak pevná je její láska. Někdy ji štípl, jindy zatahal za vlasy. Jednou jí opatrně sundal botičku a na chodidle ji řízl malým zavíracím nožíkem, který před časem našel a stále nosil u sebe.

Vlastně jí nechtěl ubližovat, ale už věděl, jak povrchní může být láska, jak snadno se rozplyne. Ale k jeho velkému úžasu se Alice nikdy nerozplakala, ani na něho nekoukala vyčítavě. Jen si ho tiše měřila jasným pohledem. Nikdo si malých modřin nebo šrámů na jejím těle nevšiml. Alice ustavičně padala, vrážela do věcí, zraňovala se. Jako by se pohybovala s několikavteřinovým zpožděním, a často zareagovala, až když už do něčeho narazila. Ale ani pak nikdy neplakala.

Navenek na ní nic poznat nebylo. Dokonce i on musel přiznat, že sestřička vypadá jako anděl. Když ji matka vezla venku v kočárku – vlastně už na něj byla hodně velká, ale zabíralo dost času se s ní někam dostat pěšky –, cizí lidé na ulici se pozastavovali nad jejím zjevem.

„To je ale krásná holčička,“ štěbetali. Shýbali se k ní a civěli na ni dychtivýma očima, jako by se nemohli nabažit její krásy. A matka se na vteřinu hrdě narovnala a přikývla.

Vzápětí ale bývalo po všem. Alice se neohrabanými pohyby natáhla ke svým obdivovatelům a snažila se něco říct, ale slova ze sebe nedostala, jen jí z koutku úst vytékala slina. To vždycky lidé ucouvli a nejdřív překvapeně, pak soucitně pohlédli na matku, jejíž hrdý pohled zmizel.

Na něho se nikdy nikdo nepodíval. Byl jen kdosi, kdo šel za matkou a Alicí, kdo je směl doprovodit. Tlustý neforemný kluk, jemuž nikdo nevěnoval ani okamžik pozornosti. Nestaral se o to. Jako by všechno zlo, které ho pálívalo v hrudi, zmizelo v tom okamžiku, kdy ponořil Alicin obličej pod vodu. Ani ten zvláštní pach už nikdy necítil. I ten voda odplavila. Zbyla mu jen vzpomínka. Ne na něco skutečného, jako spíše na něco, co už neexistovalo. Byl teď někdo jiný. Ten, kdo věděl, že ho už matka nemiluje.

Začali časně. Patrik neakceptoval žádné protesty proti poradě v sedm ráno.

„Velice mě znepokojuje charakter pachatele,“ začal, když se všichni zklidnili. „Máme co dělat se závažně psychicky nemocnou osobou, která je ale nesmírně opatrná a šikovná. To je hodně nebezpečná kombinace.“

„Přece ještě nevíme, jestli Magnusův vrah je tentýž člověk, který píše i dopisy a vnikl ke Kennethovi,“ namítl Martin.

„Ne. Ale žádný důkaz ani tuto domněnku nevyvrací. Navrhuji, abychom pracovali s předpokladem, že to spolu souvisí.“ Patrik si dlaní přejel přes obličej. Většinu noci se obracel ze strany na stranu, nespal a nikdy v životě se necítil tak unavený. „Po poradě zavolám Pedersenovi a třeba už dostaneme definitivní pitevní zprávu o příčině smrti Magnuse Kjellnera.“

„Nejspíš ji ještě nebude mít,“ mínila Paula.

„Stejně ale neuškodí trochu přitlačit.“ Patrik ukázal na tabuli na stěně. „Ztratili jsme už příliš mnoho času. Od Magnusova zmizení uplynuly tři měsíce a teprve nyní jsme se dozvěděli o výhrůžných dopisech dalším osobám.“

Pohledy všech se obrátily k fotografiím, připevněným do řady vedle sebe.

„Máme tu čtyři přátele: Magnus Kjellner, Christian Thydell, Kenneth Bengtsson a Erik Lind. Jeden z nich je mrtvý, další tři dostali dopisy. Bohužel už nezjistíme, jestli dopis přišel i Magnusovi. Přinejmenším jeho manželka Cia o tom nic neví.“

„Proč právě ti čtyři?“ Paula se zahleděla na fotografie.

„Až to budeme vědět, bude jasné i to, co za tím vězí,“ řekl Patrik. „Anniko, podařilo se ti o nich zjistit něco zajímavého?“

„No…, nic moc. Nic překvapivého, pokud jde o Kennetha. O Eriku Lindovi je toho víc, ale nic zřejmě nesouvisí s případem. V podstatě jde o podezření na daňové úniky a tak podobně.“

„Vsadím se, že právě Erik je náš člověk,“ ozval se Mellberg. „Je jako úhoř. Slyšel jsem řeči o jeho podnikání. A navíc je strašně na ženské. Je úplně jasné, že se musíme zaměřit právě na něho.“ Poklepal si prstem z boku na nos.

„Ale proč byl v takovém případě zavražděn Magnus?“ nechápal Patrik, ale šéf na něj místo odpovědi jen vrhl nevrlý pohled.

„S Christianem jsem se zatím daleko nedostala,“ pokračovala nerušeně Annika. „Ale ještě jsem neskončila a ozvu se hned, jak zjistím něco, co by nám mohlo být k užitku.“

„Nesmíme zapomenout, že právě on dostal první dopisy.“ Paula hleděla na tabuli. „Začaly chodit už před půldruhým rokem. Také jich dostal nejvíc. Zároveň je podivné, že je začali dostávat i ostatní, pokud cílem měl být jen jeden z nich. Připadá mi, že je něco všechny svazuje dohromady.“

„Souhlasím s tebou. A to, že pisatel dopisů nejdříve upřel pozornost na Christiana, také něco musí znamenat.“ Patrik si otřel čelo. V místnosti bylo dusivé horko a začal se potit. Otočil se k Annice. „Zaměř se především na Christiana.“

„Já se domnívám, že jde o Erika,“ trval na svém Mellberg a blýskl očima po Göstovi. „Co si o tom myslíš ty, Flygare? Přece ty a já máme ze všech tady nejvíc zkušeností. Souhlasíš, že je pozornost třeba věnovat především Eriku Lindovi?“

Gösta se zavrtěl. Celou svou policejní kariéru zvládl tím, že se řídil pravidlem o nejmenším možném odporu. Chvíli zápasil sám se sebou, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Je mi jasné, co máš na mysli, ale souhlasím spíš s Patrikem, že v této chvíli je pro nás zajímavější Christian Thydell.“

„Když chcete promarnit ještě více času, tak si poslužte,“ ustoupil otráveně Mellberg a zvedl se. „Mám na práci důležitější věci než tu sedět a házet perly sviním.“ Odstrčil židli a vypochodoval z místnosti.

Těmi „důležitějšími věcmi“ měl zřejmě na mysli delší schrupnutí. Ale Patrik mu v tom rozhodně nemínil bránit. Čím víc se šéf bude držet stranou, tím líp.

„Dobře, takže se zaměříme na Christiana,“ uzavřel Patrik a pohlédl na Anniku. „Kdy myslíš, že pro mě něco budeš mít?“

„Snad do zítřka zvládnu udělat si zřetelnější obrázek o jeho minulosti.“

„Skvělé. Martine a Gösto, zajeďte spolu domů za Kennethem a pokuste se získat co nejvíc detailů o včerejšku a dopisech. Také bychom měli znovu promluvit s Erikem Lindem. Já hned v osm zavolám Pedersenovi.“ Pohlédl na hodinky. Bylo teprve půl osmé. „A pak zajedeme za Ciou, Paulo.“

Ta jen přikývla. „Řekni mi, až budeš hotový.“

„Dobře. Takže všichni víme, co budeme dělat.“

Martin zvedl ruku.

„Ano?“

„Neměli bychom ještě zvážit možnost poskytnout ochranu Christianovi a ostatním?“

„Také jsem na to myslel. Ale nemáme lidi. Ještě počkáme. Něco dalšího?“

Rozhostilo se ticho.

„Dobře, tak se do toho pustíme.“ Znovu si otřel pot z čela. Příště rozhodně musí i navzdory zimě otevřít okno, aby se dovnitř dostalo trochu kyslíku.

Když všichni odešli, Patrik se ještě na chvíli zastavil u nástěnky a znovu studoval fotografie. Čtyři muži, čtyři přátelé. A jeden z nich je mrtvý. Co je spojuje?

Sanně připadalo, že kolem něho neustále chodí po špičkách. Nikdy jim to moc neklapalo, ani na začátku ne. Trvalo jí dost dlouho, než si to přiznala, ale nemohla už déle zavírat oči před pravdou. Nikdy ji do svého života nevpustil.

Říkal to, co se od něho čekalo, dělal to, co měl, dvořil se jí a skládal jí komplimenty. Ale Sanna mu vlastně nikdy nevěřila, i když to nepřiznala ani sama sobě. Protože právě o někom jako Christian snila. Jeho povolání by mohlo někomu připadat nudné a nemoderní, ale on sám byl pravý opak. Nedostižný, stylový, s pronikavým pohledem. A když se jí zahleděl do očí, ocitla se v sedmém nebi. Nikdy ji nemiloval a Sanna pochopila, že to vlastně celou dobu věděla. Přesto samu sebe podváděla. Viděla to, co si vidět přála, a ostatní ignorovala.

Teď nevěděla, co má dělat. Nechtěla ho ztratit. I když její lásku neopětoval, milovala ho a to stačilo. Jen když jí zůstane. Současně v nitru cítila prázdnotu a chlad při pomyšlení, že by takhle měla stále žít, být jediná, kdo v jejich vztahu miluje.

Sedla si v posteli a pohlédla na něho. Hluboce spal. Pomalu natáhla ruku a dotkla se jeho vlasů. Hustých, tmavých, maličko prošedivělých. Přes oko mu spadl pramen a ona ho opatrně odsunula.

Včerejší večer za nic nestál a stávalo se to stále častěji. Nikdy nevěděla, ve kterém okamžiku kvůli nějaké maličkosti vybuchne. Včera byly děti hodně hlučné. Jídlo mu nechutnalo a něco podle něho řekla špatně. Takhle to nemohlo pokračovat. Neshody v jejich soužití začaly převažovat a brzy nic dobrého nezbude. Jakoby rychlostí světla běželi k něčemu neznámému, do tmy. Sanna by jejich let ráda zastavila a přála si, aby všechno bylo zase jako dříve.

Přesto všechno ho aspoň o trochu víc poznala. Ukázal jí kousek své minulosti. A jakkoli to bylo hrozné, připadalo jí, že jí věnoval krásně zabalený dárek. Mluvil o sobě, podělil se s ní o něco, s čím se nesvěřil nikomu jinému, a to ji hřálo u srdce.

Jen nevěděla, jak si jeho náhlou důvěru vysvětlit. Přála by si mu pomoct, mluvit s ním a dozvídat se jeho tajemství, ale on jí víc neposkytl. Včera se pokusila ještě vyptávat a skončilo to tím, že odešel z domu a práskl za sebou dveřmi, až se skleněné tabulky otřásly. Nevěděla ani, kdy se večer vrátil. V jedenáct hodin usnula vyčerpaná pláčem, a když se před chvílí vzbudila, ležel vedle ní. Bylo skoro sedm hodin. Jestli chce jít do práce, měl by už vstávat. Pohlédla na budík, ale nebyl natažený. Má ho vzbudit?

Seděla na okraji postele a váhala. Pod víčky se mu pohybovaly oči. Dala by cokoli, kdyby věděla, co se mu zdá. Zachvěl se a v obličeji se mu objevil výraz utrpení. Pomalu zvedla ruku a lehce mu ji položila na rameno. Jestli Christian nepřijde včas do práce, bude se na ni zlobit, že ho nevzbudila. Ale jestli má dnes volno, rozhněvá se, že ho probudila. Moc si přála, aby věděla, co dělat, aby s ní byl spokojený a snad i šťastný. Trhla sebou, když z dětského pokoje zaslechla Nilsův hlas. Vyděšeně ji volal. Na vteřinu si pomyslela, že si to jen namlouvá, a chlapcův hlas je jen ozvěnou jejích vlastních obav. Ozval se ale znovu: „Maminko!“

Proč volá tak ustrašeně? Rozbušilo se jí srdce a vyskočila z postele. Hodila na sebe župan a běžela do sousedního pokoje, kde spali oba chlapci. Nils seděl v postýlce. Měl vykulené oči a hleděl ke dveřím, na ni. Paže měl rozpažené jako malá figurka Ježíše na kříži. Jako by jí dal někdo ránu přímo do břicha. Šokovaně zírala na jeho třesoucí se prsty, drobné tělíčko v pyžamu s obrázkem medvídka, které miloval a které prala už tolikrát, že se třepilo ve švech.

Nic nechápala. Zvedla pohled ke zdi nad postýlkou a slabikovala, co tam stálo. Pak začala křičet: „Christiane, CHRISTIANE!“

V plicích ho pálilo. Cítil to i v zamlženém stavu mysli, v němž se nacházel. Od včerejšího odpoledne, kdy našel Lisbet mrtvou, se pohyboval jako ve snu. Když se po jednání s policisty vrátil domů z kanceláře, čekal ho neuvěřitelně tichý dům. Lisbet už odvezli, byla pryč.

Napadlo ho, že by měl někam odjet, protože nedokáže překročit práh jejich domu. Ale kam by šel? A kromě toho Lisbetina přítomnost přetrvávala právě v těchto zdech. V obrazech, záclonách, v písmu na lístečcích připevněných na balíčcích jídla v mrazáku. Když zapnul rádio v kuchyni, slyšel kanál, který si zvolila. To ona s velkým nadšením nakoupila všechno to podivné koření a plechovky, které plnily potravinou skříň, ač je ve skutečnosti nikdy nepoužila. Tolikrát ji zlobil, když se nadchla pro složitou úpravu jídla, ale stejně vždycky uvařila něco podstatně jednoduššího. Strašně si přál, aby ji mohl pozlobit znovu.

Zrychlil krok. Erik mu sice řekl, že dnes do práce nemusí, ale co by dělal doma? Potřeboval rutinu. Ráno vstal z lehátka vedle její prázdné postele jako obvykle. Dokonce i každodenní bolest zad byla příjemná. Stejná, jako když tu vedle něho ještě ležela. Za hodinu by měl být v kanceláři. Čtyřicet minut běžel jako každé ráno po své lesní trase. Před několika minutami minul fotbalové hřiště, což znamenalo, že je přibližně v polovině. Znovu zvýšil rychlost. Plíce mu signalizovaly, že se blíží k hranici svých možností, ale nohama dál bušil do země. Tak mu to vyhovovalo. Bolest v plicích maličko zmenšovala bolest v srdci. Dostatečně na to, aby se teď nezhroutil na zem, nezkroutil do klubíčka a nepodlehl utrpení.

Zatím netušil, jak bude žít bez ní. Bylo to stejné, jako by se měl naučit žít bez vzduchu. Stejně nemožné, stejně dusivé. Nohy se pohybovaly stále rychleji. Před očima se mu míhaly světlé skvrnky a zúžilo se mu zorné pole. Zaměřil se na bod daleko vpředu, díru v houšti větví, jíž pronikal náznak ranního světla, jinak nad běžeckou stezkou dominovalo umělé osvětlení.

Cestička se vytrácela, byla nerovná, plná dolíků. Některé pokrýval zmrzlý škraloup, ale Kenneth ji dobře znal a nemusel se dívat pod nohy. Zahleděl se do ranního svítání.

V příštím zlomku vteřiny se něco stalo. Jako by před ním vyrostla neviditelná stěna a uprostřed kroku zůstal viset ve vzduchu. Pak přepadl dopředu. Instinktivně před sebe natáhl ruce, aby pád zbrzdil, ale náraz ho zabolel až v ramenou. Hned potom ucítil jinou bolest. Štípalo to a pálilo, až zalapal po dechu. Pohlédl dolů na ruce. Obě dlaně měl pokryté tlustou vrstvou střepů. Velkými i malými kusy průhledného skla, které se teď pomalu zabarvovalo krví prýštící z míst, kde mu střepiny pronikly kůží. Nehýbal se a kolem něho panovalo absolutní ticho.

Když se konečně pokusil posadit, cítil, že i nohy v něčem vězí, i na nich cosi proniklo kalhotami a kůží. Podíval se dolů a spatřil lanko.

„Tak mi trochu pomoz.“ Erika byla úplně propocená. Maja sabotovala oblékání počínaje kalhotkami a konče kombinézou a teď zrudlá v obličeji vztekle vřískala, když se jí Erika snažila navléknout rukavice.

„Venku je zima, musíš mít rukavičky,“ snažila se ji přemluvit, i když verbální argumenty dnes nefungovaly.

Erice bylo do pláče. Mrzelo ji, že dcerku hubuje, a vlastně by ji nejraději zase svlékla, nechala ji doma ze školky a celý den se s ní jen mazlila. Jenomže jí bylo jasné, že to nejde. Nezvládla by se celý den o Maju starat, a navíc by to zítra ráno bylo ještě horší. Jestli s ní musí Patrik každé ráno takhle bojovat, tak chápala, že je z toho unavený.

Pracně se jí podařilo zvednout a bez další diskuse vzala dcerku za ručičku a vyšla s ní ze dveří. Rukavičky si strčila do kapsy. Možná to bude lepší, až budou ve školce, nebo to s ní učitelky líp umí.

Cestou k autu zaryla Maja paty do země a ze všech sil se vzepřela, aby nemohly jít dál.

„Tak pojď. Nést tě nemůžu.“ Erika ji trochu prudčeji popostrčila, Maja se skulila na zem a začala strašně křičet. Teď se rozplakala i Erika. Kdyby je někdo pozoroval, jistě by hned volal na sociálku.

Erika si pomalu sedla na bobek a snažila se ignorovat, že jí taková poloha zrovna nesvědčí. Pomohla Maje na nohy a pronesla konejšivě: „Promiň, nechtěla jsem tě shodit. Pomazlíme se trochu?“

Takovou nabídku Maja normálně nikdy neodmítala, ale teď se na Eriku jen zaškaredila a vřískala ještě silněji.

„No tak, holčičko,“ chlácholila ji Erika a hladila ji po tvářičce. Po chvíli se dítě začalo uklidňovat a křik přecházel ve vzlykání. Erika to zkusila znovu: „Pojď ke mně, pochovám tě.“

Maja na okamžik zaváhala, ale pak kapitulovala. Zabořila usmrkaný nos Erice do ramene a okamžitě ji celou promáčela.

„Mrzí mě, že jsi upadla. Uhodila ses?“

„Hmm…,“ fňukala holčička.

„Mám ti bebínko pofoukat?“ S tím vždycky uspěla. Maja přikývla.

„Kde tě mám pofoukat? Kam ses uhodila?“

Maja se na okamžik zamyslela a pak začala ukazovat na každičký kousek těla. Erika ji pořádně celou ofoukala a oprášila jí sníh z kombinézy.

„Myslím, že už na tebe ve školce čekají kamarádi,“ pravila a pak vytáhla nejvyšší trumf: „Ture si už jistě říká, kdy přijdeš.“

Maja přestala vzlykat. Ture byl její velká láska. Byl o tři měsíce starší než ona, překypoval energií a k Maje choval žhavé city.

Erika napětím ani nedýchala. Pak se Maja rozzářila. „Ture.“

„Tak dobře,“ souhlasila Erika. „Tak hned pojedeme za Turem, aby dřív nezmizel na zahraniční služební cestu nebo něco takového.“

Maja na ni udiveně pohlédla a Erika se musela rozesmát.

„Neposlouchej mě, plácám hlouposti. Teď si ale musíme pospíšit.“

Bylo mu deset let, když se všechno změnilo. V té době si už v rodině docela dobře zvykl. Ne že by byl šťastný – to rozhodně ne – ne tak, jako když svou krásnou matku viděl poprvé, nebo jako byl, než začala čekat Alici. Nebyl ale ani nešťastný. Měl na světě své místo, zahrabal se do knih a to mu stačilo. Jeho tlustá tělesná schránka ho chránila před nepřízní okolí.

Alice ho stále milovala. Chodila za ním jako stín, ale moc nemluvila, což mu vyhovovalo. Když něco potřeboval, vždycky byla po ruce. Jakmile pocítil žízeň, přinesla mu sklenici vody, když měl hlad, vyšťourala ve spižírně ukryté sušenky.

Otec na něj stále ještě někdy tak divně pohlédl, ale už ho nehlídal. Alice už byla velká, bylo jí pět let. Postupně se naučila chodit. Ale stačilo, aby promluvila, a hned bylo jasné, že není jako jiné děti. Byla tak hezká, že se lidé zastavovali a nemohli se na ni vynadívat, jako když byla maličká a matka ji vozila v kočárku. Jakmile se však pohnula nebo chtěla něco říct, všichni soucitně potřásali hlavami.

Doktor jim sdělil, že už nikdy nebude jiná. Pochopitelně že jeho na návštěvu lékaře nebrali, ale on se uměl ukrývat a plížit se jako indián, pohyboval se domem jako duch a všechno slyšel. Poslouchal diskuse rodičů a věděl všechno, co o Alici řekli. Nejčastěji mluvila matka. Právě ona s Alicí navštěvovala doktory, společně hledali nové možnosti, novou metodu léčby či cvičení, která by pomohla rozvíjet tělo i mozek.

O něm nikdy nikdo nemluvil. I to zjistil, když tajně naslouchal. Jako by nebyl – jen zabíral nějaký prostor. Když ho to občas zabolelo, připomněl si ten zvláštní sladký pach a onu téměř už neskutečnou vzpomínku. K životu mu stačilo být neviditelný – pro všechny, s výjimkou Alice, která jen díky němu byla tak hodná a klidná.

Pak všechno změnilo jedno telefonické zavolání. Babka zemřela a domek ve Fjällbace teď patřil matce. Nebyli tam od té doby, co se Alice narodila, od toho léta v karavanu, od kdy už nic nebylo jako dřív. Teď se tam měli odstěhovat. Rozhodla to matka. Otec se pokusil protestovat, ale jako jindy na něj nikdo nedbal.

Alice si změnu nepřála. Chtěla mít všechno pořád stejné, stejné věci každý den, stejnou rutinu. Když měli sbaleno a seděli ve voze, Alice se otočila a přitiskla nos na zadní okénko. Dívala se tak dlouho, dokud bývalý dům nezmizel. Pak se otočila dopředu a přitiskla se k němu. Položila si tvářičku na jeho rameno a jeho na okamžik napadlo, že by ji mohl pohladit a utěšit, vzít za ruku. Ale neudělal to.

Opírala se o něho celou cestu až do Fjällbacky.

„Včera jsi mě pořádně vyděsila.“ Erik stál v ložnici před zrcadlem a snažil se zavázat vázanku.

Louise mu neodpověděla. Otočila se k němu zády a lehla si na bok.

„Slyšíš, co říkám?“ zvedl hlas, ale ne natolik, aby ho zaslechly dcery, jejichž pokoje ležely na protější straně haly.

„Slyším,“ tiše zamumlala.

„Nic takového už nikdy nedělej. Nikdy! Jestli chceš sedět doma opilá, tvoje věc. Pokud se udržíš na nohou, když tě vidí děvčata, je mi to jedno. Ale sakra, v tomhle stavu za mnou do kanceláře nechoď!“

Žádná odpověď. Strašně ho rozčilovalo, že mu neoponovala. Dával přednost jejím jízlivým komentářům před mlčením.

„Hnusíš se mi. Je ti to jasné?“ Uzel na kravatě si udělal příliš nízko, zaklel a pustil se znovu do vázání. Hodil pohledem po Louise. Ležela stále zády k němu, ale teď si všiml, že se jí třesou ramena. Zatraceně! Tohle ráno je čím dál lepší. Nenáviděl její opileckou kocovinu doprovázenou pláčem a sebelítostí.

„Nech toho. Seber se trochu.“ Věděl, že stále opakuje stejnou písničku, a už mu docházela trpělivost.

„Scházíš se pořád s Cecilií?“ Otázka byla ztlumená polštářem. Pak se k němu otočila, aby slyšela jeho odpověď.

S nechutí se na ni zahleděl. Bez nalíčení a drahého oblečení vypadala hrozně.

Otázku zopakovala: „Pořád se s ní scházíš? Pořád s ní spíš?“

Takže o tom věděla. Překvapilo ho to.

„Ne.“ Pomyslel na jejich poslední společný rozhovor. O tom ale rozhodně nechtěl mluvit.

„A proč ne? Už tě unavila?“ Louise se do tématu zakousla jako bulldog.

„Nech toho.“

Z pokoje děvčat se nic neozývalo a doufal, že nic neslyšely. Nejspíš asi dost křičel. Ale když pomyslel na Cecilii a dítě, na které bude muset tajně platit, nedokázal být klidný.

„Nechci o ní mluvit,“ dodal tlumeně a konečně uzel na vázance utáhl.

Louise na něho civěla s otevřenými ústy. Vypadala staře. V koutcích očí se jí leskly slzy a spodní ret se třásl. Stále se na něho mlčky dívala.

„Jdu do práce. Vytáhni děti z postele a dohlédni, aby šly včas do školy. Pokud to ovšem zvládneš.“ Chladně na ni pohlédl a pak se k ní otočil zády. Možná by to stálo za ty peníze, kdyby se jí zbavil. Spousta jiných žen by dychtivě skočila po tom, co by jim nabídl. Snadno by našel náhradnici.

„Myslíš, že bude schopen s námi mluvit?“ Martin se otočil na Göstu. Seděli spolu v autě a jeli za Kennethem, ale ani jeden z nich neměl velkou chuť ho rušit tak brzy po manželčině smrti.

„Nevím,“ odpověděl Gösta a zřetelně naznačil, že se o tom nechce bavit. Mlčeli.

„A co tvoje holčička?“ nadhodil po chvíli.

„Je úžasná.“ Martin se rozzářil. Po dlouhé řadě neúspěšných vztahů se málem vzdal naděje, že někdy bude mít rodinu. Ale Pia to změnila a na podzim se jim narodila dcerka. Mládenecký život mu teď připadal nekonečně vzdálený a rozhodně ne přitažlivý.

Znovu zmlkli. Gösta bubnoval prsty do volantu, ale přestal, když na něho Martin podrážděně pohlédl.

Když se ozval Martinův mobil, oba sebou trhli. Martin odpověděl a jeho obličej byl každou vteřinou vážnější. „Musíme jet,“ rozhodl, když hovor ukončil. „Kam? Co se děje?“

„Volal Patrik. Něco se stalo u Christiana Thydella. Teď právě volal na stanici a mluvil hodně nesouvisle. Nějak se to týká jejich dětí.“

„Ech…, zatraceně.“ Gösta okamžitě šlápl na plyn. „Přidrž se,“ pokynul Martinovi a zrychlil. Měl nepříjemný pocit kolem žaludku. Vždycky se těžko vyrovnával se situací, v níž šlo o děti. A s lety to nebylo lepší.

„Nic víc nevěděl?“

„Ne,“ řekl Martin. „Christian byl zřejmě strašně rozrušený. Nedostali z něho kloudné slovo. Takže víc zjistíme až na místě. Patrik a Paula tam taky jedou, ale my tam budeme dřív. Nemáme na ně čekat.“ I Martin byl bledý. Není nic příjemného jet na místo zločinu, i když je člověk předem připravený. Teď ale neměli ani tušení, co je tam čeká.

U domu Christiana a Sanny se nestarali o pořádné zaparkování a zastavili smykem. Vyběhli z auta. Zazvonili, ale když nikdo nepřišel, otevřeli dveře.

„Haló, jste doma?“

Z patra zaslechli nějaký zvuk a běželi po schodech nahoru.

„Haló, tady policie,“ volali znovu. Stále jim nikdo neodpovídal, ale z jedné místnosti se nesly vzlyky a dětský křik, smíšený se šumem tekoucí vody.

Gösta se nadechl a nahlédl dovnitř. Sanna seděla v koupelně na zemi a plakala tak úpěnlivě, až se jí celé tělo třáslo. Ve vaně byli dva malí chlapci. Voda kolem nich byla růžová a Sanna je prudkými pohyby mydlila.

„Co se stalo? Jsou zranění?“ Gösta zíral na děti ve vaně.

Sanna se k němu rychle otočila, ale pak se zase obrátila k chlapcům a dál je umývala.

„Sanno, jsou zranění? Máme zavolat záchranku?“ Gösta popošel blíž, sedl si vedle ní na bobek a položil jí ruku na rameno. Ale Sanna neodpovídala. Drhla děti bez valného výsledku. Červeň na nich pevně ulpívala, spíš jí dokonce bylo čím dál víc.

Pohlédl blíže na děti a cítil, že se mu pulz uklidňuje. Nebyla to krev.

„Co se stalo?“

Sanna popotáhla a otřela si rukou kapky růžové vody, které jí nastříkaly do obličeje.

„Oni, oni.“ Hlas se jí zlomil a Gösta jí znovu položil ruku na rameno, aby ji uklidnil. Koutkem oka zahlédl, že Martin nerozhodně přešlapuje ve dveřích koupelny.

„Je to malířská barva,“ obrátil se k němu. Pak se znovu podíval na Sannu. Hluboce se nadechla a znovu se pokusila promluvit.

„Volal na mě Nils. Seděl v postýlce. Oba… oba vypadali takhle. Někdo něco psal na stěnu nad nimi a barva zřejmě natekla do postýlky. Myslela jsem si, že je to krev.“

„Neslyšeli jste něco během noci? Nebo ráno?“

„Ne, vůbec nic.“

„Kde mají chlapci pokoj?“ zeptal se Gösta a Sanna ukázala dozadu.

„Podívám se tam,“ řekl Martin a zmizel.

„Jdu s tebou.“ Gösta pohlédl Sanně do očí. „Hned jsme zpět. Ano?“ Zvedl se.

Přikývla a Gösta vyšel do haly. Z dětského pokoje slyšel rozrušené hlasy.

„Christiane, odložte to.“

„Já to musím.“ Christian vypadal stejně zmateně jako Sanna, a když Gösta vstoupil, viděl ho stát s velkým kbelíkem vody, kterou chtěl právě chrstnout na stěnu.

„Nejdřív si to musíme prohlédnout,“ Martin držel ruku proti Christianovi, který měl na sobě jen slipy. Na prsou měl rudé fleky – zřejmě se umazal, když Sanně pomáhal odnést děti do koupelny.

Znovu se napřáhl, aby vodu chrstl na zeď, ale Martin se vrhl dopředu a vědro zachytil. Christian si to nechal líbit, stál a maličko se kymácel.

Když byl Christian pod kontrolou, mohl se Gösta koncentrovat na to, co si muž přál odstranit. Na stěnu nad postýlkami dětí někdo napsal: Nezasloužíš si je. Rudá barva tekla z písmen. Vypadaly, jako by byly psané krví, a Gösta teď pochopil, jak musela být Sanna šokovaná, když vstoupila do dětského pokoje. A chápal i Christianovu reakci. Ten s prázdným výrazem zíral na nápis. Něco si pro sebe mumlal. Gösta se k němu přisunul, aby ho zaslechl. „Nezasloužím si je. Nezasloužím si je.“

Vzal ho opatrně kolem ramen. „Zajděte se obléknout a pak si pohovoříme.“ S pomocí mírného násilí ho dotlačil k vedlejšímu pokoji, o němž předpokládal, že je ložnicí rodičů.

Christian šel poslušně, ale pak si jen sedl na postel a nevypadalo to, že by si chtěl vzít něco na sebe. Gösta se rozhlédl po místnosti a našel župan, který visel na háčku u dveří. Podal ho Christianovi a ten si ho pomalými neohrabanými pohyby oblékl.

„Zajdu ještě za Sannou a dětmi a pak si v kuchyni popovídáme.“

Christian přikývl. Oči měl prázdné, skelné. Gösta ho nechal sedět na posteli a vrátil se k Martinovi, který dosud stál v dětském pokoji.

„Co se to tu sakra děje?“

Martin potřásl hlavou. „Je to projev chorobné mysli. Kdo to udělal, ten musí být šílený. A co to znamená? Nezasloužíš si je.“

„Koho? Děti?“

„To musíme zjistit. Patrik a Paula tu budou každým okamžikem. Nechceš na ně jít počkat ven? A zavolej sem také lékaře. Myslím si, že děti žádné zranění nemají, ale Sanna i Christian jsou v pořádném šoku. Bude dobré, když se na ně někdo mrkne. Chci pomoct Sanně děti umýt. Nejspíš by z nich brzy sedřela kůži.“

„Musíme zavolat také techniky.“

„Ano. Řekni Patrikovi, aby sem co nejrychleji poslal Torbjörna s jeho týmem. Nesmíme jim tu moc našlapat.“

„Aspoň že stěnu jsme zachránili,“ liboval si Martin. „Ano, to bylo z pekla štěstí.“

Šli spolu po schodech do přízemí a Gösta rychle našel dveře vedoucí do sklepa. Schodiště osvětlovala holá žárovka a on opatrně sestoupil dolů. Jako všechny sklepy, i tento byl plný nejrůznějších krámů. Prázdné krabice, odložené hračky dětí, vánoční ozdoby, málo používané nářadí, police s malířskými potřebami, plechovkami, lahvemi, štětci a hadry. Gösta se natáhl po poloprázdné lahvi ředidla, ale v témže okamžiku, kdy po ní sahal, koutem oka něco zahlédl. Na zemi ležel rudě zabarvený hadr.

Rychle prohlédl všechny piksly na poličce, ale žádná z nich neobsahovala červenou barvu. Gösta si byl přesto jist, že na hadru je stejný odstín rudé jako v dětském pokoji. Ten, kdo barvu použil a psal s ní po zdi, se zřejmě sám umazal a zašel se sem očistit. Pohlédl na lahev v ruce. K čertu, mohl by na ní být otisk, který nesmí zničit. Obsah lahve ovšem potřebuje. Děti se musí očistit, aby mohly ven z vany. Řešením byla lahev od kokakoly. Opatrně do ní nalil trochu ředidla a skleněnou lahev pak postavil zpět na polici. S trochou štěstí na ní snad nějaké otisky zbyly. Také hadr by mohl poskytnout důležité informace.

S plastovou lahví v ruce se pak vrátil zpět do koupelny. Patrik a Paula tu dosud nebyli, ale jistě už nejsou daleko.

Když tam vstoupil, Sanna dosud tvrdohlavě dřela dětská tělíčka. Chlapci zoufale křičeli a Gösta si přičapl vedle vany a mile pronesl: „Barva se mýdlem a vodou neodstraní, ale použijeme ředidlo.“ Zvedl lahev a Sanna se na něho zahleděla. Gösta stáhl ručník vedle umyvadla a vylil na něj trochu tekutiny. Bedlivě ho pozorovala. Zvedl ručník, aby jí ho ukázal, a pak vzal staršího chlapce za paži. Nebylo možné děti uklidnit, takže musel pracovat rychle.

„Podívejte se, barva mizí.“ Přestože se chlapec kroutil jako žížala, Göstovi to šlo dobře. „Budou zase čistí.“

Uvědomil si, že se Sannou mluví jako s dítětem, ale zdálo se, že to dobře funguje. Trochu se vzpamatovala.

„A je to.“ Odložil ručník a chlapce osprchoval, aby z něho smyl ředidlo. Hošík divoce kopal, když ho vytahoval z vany, ale Sanna ho rychle popadla a zahalila do koupacího pláště. Vzala si ho na kolena a přitiskla k prsům.

„Tak, prťousi, teď jsi na řadě ty.“

Mladší chlapeček nejspíš pochopil, že když strýčkovi dovolí, aby ho také očistil, bude moct z vany k mamince. Zmlkl a nechal Göstu, aby na ručník nalil další ředidlo a otřel ho. O chvíli později už měl jen nepatrně růžový nádech a směl do matčiny náruče, zabalený do velké osušky.

Z přízemí se ozvaly hlasy a pak kroky na schodech. Patrik se objevil ve dveřích.

„Co se děje?“ zeptal se bez dechu. „Jsou všichni v pořádku? Martin mi oznámil, že děti nejsou zraněné.“ Patrik se zahleděl na vanu plnou růžové vody.

„Děti jsou v pořádku. Jen trochu vyděšené. Stejně jako jejich rodiče.“ Gösta se zvedl a šel do haly za Patrikem. Krátce ho informoval.

„To vůbec nechápu. Kdo něco takového mohl udělat?“

„S Martinem jsme reagovali stejně. Něco tu není v pořádku, to přinejmenším. A myslím si, že Christian ví víc, než nám řekl.“ Zopakoval Patrikovi jeho slova.

„Mám takový pocit už delší dobu. Kde je teď?“

„V ložnici. Musíme zjistit, jestli je v takovém stavu, aby s ním šlo mluvit.“

„To by bylo načase.“

Zazvonil Patrikův mobil. Rychle ho vytáhl z kapsy a zaposlouchal se. Pak se napřímil.

„Cože? Můžeš to zopakovat?“ Ohromeně pohlédl na Göstu, který se snažil zachytit hovor. „Dobře, rozumím. Jsme teď u Thydella, také se tu něco přihodilo, ale zvládneme to.“

Zadíval se na Göstu.

„Kennetha Bengtssona odvezli do nemocnice v Uddevalle. Ráno si byl zaběhat a někdo na něho nastražil past. Natáhl lanko přes běžeckou stopu a Kenneth padl do hromady skleněných střepů.“

„Panebože,“ zašeptal Gösta. A podruhé toto ráno pronesl: „Co se to tu děje?“

Erik zíral na mobil. Kenneth byl na cestě do nemocnice. Ve své svědomitosti zřejmě přemluvil personál sanitky, aby zavolali a sdělili, že dnes nepřijde do práce.

Někdo na něho připravil léčku. Erik okamžitě zavrhl možnost, že by to mohlo být nedopatření, nějaký žertík, který se zvrhl. Kenneth vždycky běhal stejnou trasou. Každé ráno tatáž běžecká stezka. Všichni o tom věděli a kdokoli to mohl zjistit. Nebylo nejmenší pochybnosti o tom, že mu někdo chtěl ublížit. A to znamená, že něco může postihnout i jeho samého.

Země pod nohama ho začínala pálit. Během let mnohokrát zariskoval a mnoha lidem šlápl na kuří oko. Nikdy ho ale nenapadlo, že by se mohl dočkat odvety, a nikdy nepocítil takový strach, jaký měl teď.

Otočil se k monitoru a zalogoval se na stránky své banky. Potřeboval zjistit, jaké má možnosti. Myšlenky mu vířily hlavou, ale snažil se soustředit na čísla na svých kontech a vymyslet možnosti úniku. Na okamžik zauvažoval o tom, že ten, kdo psal dopisy, patrně i zavraždil Magnuse, a teď, jak se zdálo, svou pozornost přesunul na Kennetha. Pak ale takové myšlenky odsunul. Nemělo smysl se namáhat, mohl to být skutečně kdokoli. Teď si musí zachránit vlastní kůži, vybrat to, co půjde, a odcestovat na nějaké příjemné teplé místo, kde ho nikdo nenajde. Zůstane tam tak dlouho, dokud se všechno nepřežene.

Pochopitelně, dcery bude postrádat. Ale už jsou dost velké a třeba se kvůli nim Louise trochu vzchopí, když bude veškerá zodpovědnost ležet na ní, místo aby se vším pořád spoléhala na něho. Samozřejmě, bez prostředků je nenechá. Dohlédne, aby jim na nějaký čas zbylo dost peněz, a pak si Louise bude muset najít práci. To jí udělá dobře. Nemůže přece čekat, že ji bude živit do konce života. Má plné právo na to, aby se zařídil po svém, a to, co během let vydělal, mu umožní novou existenci. To bude bezpečnější.

Zatím má všechno pod kontrolou, zbývá si jen udělat pořádek v praktických záležitostech. Mimo jiné musí mluvit i s Kennethem. Zajede za ním zítra do nemocnice a doufejme, že bude v dostatečně dobré formě, aby spolu mohli projít finance. Přirozeně, je to dost tvrdé, přijít o firmu tak krátce po Lisbetině smrti, bude to pro něho mít nepříjemné dozvuky. Ale Kenneth je přece velký kluk a možná mu jen poslouží, když začne konečně stát na vlastních nohou. Erik se nad tím pořádně zamyslel a usoudil, že to bude dobré pro oba, Louise i Kennetha, když zmizí a nebude je pořád schovávat pod křídly.

Pak tu je také Cecilia. Ale ona mu už jasně dala najevo, že potřebuje jen jeho peníze. Nějakou menší částku by pro ni mohl dát stranou.

Tak to udělá. Cecilia se bez něho obejde. Všichni se obejdou. A dcery ho snad pochopí. Časem jistě.

Trvalo hodně dlouho, než mu vytáhli všechny střepy – kromě dvou, které vězely příliš hluboko. Jejich vyjmutí bude vyžadovat větší zákrok. Ale ujistili ho, že měl stejně štěstí. Sklo minulo všechny větší cévy. Jinak to mohlo být hodně špatné, řekl mu vážným tónem doktor.

Kenneth otočil hlavu ke zdi. Copak nechápali, že nic už nemohlo být horší? Že by si přál, aby mu hodně ostrý střep přeťal tepny, vyřízl bolest a odstranil všechno zlé ze srdce? Všechny strašné vzpomínky?

Napadlo ho to už v záchrance, když mu siréna ječela do uší a sebemenší otřes rychle jedoucího vozu mu působil strašnou bolest. Najednou věděl, kdo je pronásleduje. Kdo ho nenávidí a přeje si ublížit jemu i ostatním. Kdo mu vzal Lisbet. To, že zemřela s vědomím pravdy, bylo víc, než dokázal unést.

Pohlédl na své ruce, ležící na dece. Byly celé ovázané a nohy vypadaly stejně. Běžel svůj poslední maraton. Jenom zázrakem by se všechno pořádně zahojilo, řekl lékař. Ale to teď není důležité. Už nechtěl běhat.

Nechtěl utéct ani od ní. Vzala si to, co bylo pro něj nejdůležitější. Existuje něco jako biblická spravedlnost, a té se nebránil. Oko za oko, zub za zub.

Kenneth stiskl víčka a vynořovaly se mu vzpomínky, které uzamkl hluboko do paměti. S lety se už skoro zdálo, že se to nikdy nestalo. Jen jednou se všechno vynořilo na povrch – v den letního slunovratu, kdy pravda málem vyšla na povrch. Ale ochranná bariéra v jeho mysli vydržela, znovu se mu podařilo vzpomínky potlačit hluboko do nejtajnějších zákoutí mozku.

Teď ale byly zpět. Vytáhla je na světlo, přinutila ho, aby na sebe pohlédl. Především se nedokázal vyrovnat s tím, že právě to bylo to poslední, co Lisbet slyšela. Změnilo to všechno? Zemřela plná bolesti a s nenávistí v srdci, kde dříve sídlila láska k němu? Stal se pro ni v té chvíli cizincem?

Znovu otevřel oči. Zahleděl se do stropu a slzy mu začaly téct po tvářích. Ať si klidně přijde a odvede ho s sebou. Neutekl by.

Oko za oko, zub za zub.

„Odprejskni, tlusťochu!“

Chlapci do něho s pošklebky strkali, když šel kolem nich po chodbě. Snažil se je ignorovat a být ve škole stejně neviditelný jako doma. Ale tady to nešlo. Jako by právě na někoho takového, jako je on, čekali – na někoho, kdo vyčnívá. Aby měli nějakou oběť. Chápal to. Po hodinách věnovaných knihám věděl mnohem víc než ostatní vrstevníci. Při hodinách vyučování perlil a učitelé ho milovali. Co to ale bylo platné, když neuměl hodit míčem, rychle běhat nebo plivat do dálky. Takové věci se počítaly. Vědomosti byly k ničemu.

Pomalu kráčel k domovu. Celou dobu se rozhlížel kolem sebe, jestli na něho někdo nečíhá. Naštěstí bydlel nedaleko školy. Cesta plná nebezpečí byla aspoň krátká. Musel jen seběhnout po Hackebackenu, zahnout doleva k nábřeží, které vedlo k plovárně Badholm, a tam už stál jejich dům. Ten, který matka zdědila po babizně.

Pořád ji tak nazývala – vyslovila to pokaždé, když s potěšením vyhazovala nějaké její další věci do kontejneru, který po přestěhování dočasně umístili na zahrádce. „To by babizna koukala. Teď jsou na řadě její sváteční židle,“ říkala matka a uklízela a zbavovala se věcí jako šílená. „Vyhazuju porcelán po tvé babičce, vidíš to?“

Nikdy se nedozvěděl, proč ji označovala jako „babiznu“ a proč se na ni tak zlobí. Jednou se zeptal otce, ale ten na odpověď jen něco zamumlal.

„Ty jsi už tady?“ Matka česala Alici vlasy, když vešel do dveří.

„Skončili jsme jako vždycky,“ odvětil a ignoroval Alicin úsměv. „Co budeme mít k večeři?“

„Vypadáš, jako by ses najedl už na rok dopředu. Dnes nebude žádná večeře. Můžeš trávit vlastní tuk.“

Byly teprve čtyři hodiny. Už teď věděl, jaký strašný hlad bude mít. Ale na matce viděl, že nemá smysl protestovat.

Šel nahoru do svého pokoje, zavřel dveře a lehl si na postel s knihou. Zapátral rukou pod matrací – kdyby měl štěstí, něco k jídlu by tam našel, ale bylo tam prázdno. Matka byla šikovná. Vždycky jeho tajné zásoby objevila, jakkoli dobře se je snažil ukrýt.

O dvě hodiny později žaludek hlasitě protestoval. Hlady málem šilhal. Zdola vonělo pečivo a byl si jist, že matka peče skořicové šneky jen proto, aby kvůli vůni šílel. Nasál vzduch a pak se otočil na bok a zabořil obličej do polštáře. Někdy ho napadlo, že by měl z domova utéct. Nikomu by to nevadilo. Nejspíš by ho postrádala Alice, ale to mu bylo jedno. Měla přece matku.

Matka jí věnovala každou volnou chvilku. Proč na ni nehleděla Alice zbožňujícíma očima? Proč brala za samozřejmé, že dostává všechno, po čem on marně touží?

Asi usnul, protože ho probudilo lehké zaklepání na dveře. Kniha mu spadla na obličej a polštář měl vlhký od slin. Otřel si tvář rukou a rozespale šel otevřít. Přede dveřmi stála Alice a v ruce držela skořicový šnek. Sliny se mu sbíhaly, ale zaváhal. Matka se bude zlobit, jestli pozná, že mu něco Alice tajně donesla.

Dívenka na něho hleděla velkýma očima. Toužila po tom, aby si jí všímal a měl ji rád. Před očima se mu vynořila vzpomínka na hladké mokré tělíčko. Alice se tehdy na něho dívala skrz vodu. Mávala ručičkama a nožičkama, až nakonec ztichla.

Sáhl po šneku a zavřel před ní dveře. Ale nepomohlo to. Obraz mu zůstával před očima.

Patrik poslal Göstu s Martinem do Uddevally, aby se podívali, jestli bude Kenneth schopen s nimi mluvit. Technický tým Torbjörna Ruuda už byl na cestě a museli se rozdělit, aby prošetřili místo, kde upadl Kenneth, i dům, v němž teď byli policisté. Göstovi se odjet nechtělo, raději by zůstal u rozhovoru s Christianem. Ale Patrik dal přednost Paule. Říkal si, že bude lepší, když se Sannou a dětmi promluví žena. Naproti tomu si pečlivě zaznamenal Göstův objev zabarveného hadru ve sklepě. Bylo opravdu skvělé, že ho našel, to mu Patrik musel přiznat. Při troše štěstí by mohli získat jak otisk prstů, tak DNA pachatele, který byl dosud velice opatrný.

Zahleděl se na muže proti sobě. Christian vypadal vyčerpaně a staře. Jako by zestárl o deset let od té doby, kdy ho viděl naposled. Nezavázal si ani pásek županu a teď s holou hrudí vypadal nesmírně zranitelně. Patrika napadlo, jestli ho na to nemá upozornit už kvůli němu samému, ale nakonec to neudělal. Oblečení teď byla asi poslední věc, která by Christianovi dělala starost.

„Chlapci se už uklidnili. Moje kolegyně Paula s nimi a s vaší ženou hovoří co nejšetrněji, aby je znovu nerozrušila nebo nepolekala.“ Patrik se snažil upoutat Christianův pohled, aby se ujistil, že ho poslouchá. Nejdřív nezaznamenal žádnou reakci a uvažoval, jestli má informaci zopakovat. Ale nakonec Christian pomalu přikývl.

„Zatím bychom si mohli popovídat my dva,“ dodal Patrik. „Vím, že jste o to dříve moc nestál, ale teď už to být musí. Někdo vnikl do vašeho domu, vešel do dětského pokoje, a sice chlapcům fyzicky neublížil, ale způsobil jim otřesný zážitek. Jestli víte nebo tušíte, kdo by to mohl být, musíte nám to říct. Rozumíte mi?“

Znovu trvalo hezkou chvíli, než Christian přikývl. Odkašlal si, jako by chtěl promluvit, ale přes rty mu nepřešlo ani slovo. Patrik pokračoval: „Až včera jsme se dozvěděli, že i Kenneth a Erik dostali podobné výhrůžné dopisy od stejné osoby jako vy. A dnes ráno byl na běžecké trati těžce zraněn Kenneth. Někdo mu nastražil léčku.“

Christian rychle zvedl hlavu, ale vzápětí znovu sklopil oči.

„Nevíme, jestli někdo vyhrožoval i Magnusovi, ale v současné chvíli vycházíme z toho, že pachatelem je tatáž osoba. Mám pocit, že o tom víte více, než jste nám dosud řekl. Třeba nechcete na někoho upozorňovat zbytečně nebo si myslíte, že je to bezvýznamné, ale to musíme posoudit my. I sebemenší stopa může být důležitá.“

Christian kreslil prstem kroužky po ubruse. Pak se setkal s Patrikovým pohledem. Ten měl na okamžik pocit, že muž chce něco říct, ale vzápětí se znovu uzavřel.

„Nemám ani tušení. Vím stejně málo jako vy.“

„Uvědomujete si, že vy i vaše rodina jste ve velkém nebezpečí, dokud pachatele nezajistíme?“

V Christianově obličeji se rozhostil zvláštní klid. Ustaranost byla pryč a nahradil ji výraz, který by Patrik nejspíš označil jako rozhodnost.

„Chápu to. Vycházím z toho, že uděláte všechno pro to, abyste zjistili, kdo je viník. Ale já vám nemohu pomoct. Nic nevím.“

„Nevěřím vám,“ prohlásil nesmlouvavě Patrik.

Christian pokrčil rameny. „S tím nic nenadělám. Říkám jen, jak to je. Nic nevím.“ Zřejmě si právě v tom okamžiku uvědomil, že je téměř nahý, přitáhl si župan a zavázal pásek.

Patrik by s ním z čirého zoufalství nejraději zatřásl.

Byl přesvědčen, že Christian něco tají. Nevěděl, co to je, ani jestli to je pro vyšetřování důležité. Něco si však nechával pro sebe.

„Kdy jste si šel včera večer lehnout?“ Rozhodl se zatím nenaléhat, vrátí se k tomu později. V žádném případě však nemínil nechat Christiana snadno vyklouznout. Viděl, jak byly děti ve vaně vyděšené. Příště by nemuselo jít jen o červenou barvu. Christian musí pochopit, jak je to vážné.

„Šel jsem si lehnout hodně pozdě, chvíli po jedné. Kdy šla spát Sanna, to nevím.“

„Strávil jste celý večer doma?“

„Ne. Byl jsem venku a procházel jsem se. Sanna a já…, máme trochu problémy. Potřeboval jsem na vzduch.“

„Kam jste šel?“

„Vůbec nevím. Nikam zvlášť. Mimo jiné jsem chodil po skalách a také jsem se procházel po městečku.“

„Sám? Uprostřed noci?“

„Potřeboval jsem chvíli klidu. Kam jsem tedy měl jít?“

„Takže v jednu jste už byl doma? Jste si tou dobou jistý?“

„Ano. Na náměstí Ingrid Bergmanové jsem se díval na hodinky a bylo tři čtvrtě na jednu. Sem to procházkou trvá deset minut. Takže určitě byla skoro přesně jedna hodina.“

„Sanna spala?“

Christian přikývl. „Ano. Ona i děti. V domě bylo ticho.“

„Nahlédl jste k dětem, když jste přišel?“

„To dělám vždycky. Nils se jako obvykle odkopal, tak jsem mu srovnal deku.“

„Nic neobvyklého jste neviděl?“

„Máte na mysli ta velká rudá písmena?“ zeptal se sarkasticky Christian a Patrik potlačil podráždění.

„Znovu opakuji: neviděl jste nic neobvyklého, ničeho jste si po návratu domů nevšiml?“

„Ne, ničeho. To bych asi sotva šel spát.“

„To máte pravdu.“ Patrik cítil, že se znovu potí. Že lidi musí doma tak přetápět! Odtáhl si límec, protože se mu zdálo, že nemá dost vzduchu.

„Zamkl jste za sebou domovní dveře?“

Christian vypadal zamyšleně. „Nevím. Snad ano, protože vždycky zamykám…, ale nepamatuji se na to.“ Teď jeho sarkasmus zmizel a tiše, skoro šeptem opakoval: „Nepamatuji si, jestli jsem zamkl.“

„V noci jste nic nezaslechl?“

„Ne, nic. Já určitě ne a myslím si, že ani Sanna ne. Oba spíme dost tvrdě. Vzbudil jsem se, až když Sanna ráno začala křičet. Neslyšel jsem ani Nilse…“

Patrik se rozhodl pro další pokus: „Takže vy nemáte žádnou představu, kdo tohle všechno dělá a proč vám někdo už půldruhého roku posílá výhrůžné dopisy? Ani nejmenší podezření?“

„Sakra, vždyť vám to říkám!“

Patrik takovou reakci nečekal a škubl sebou. Christian zakřičel hodně hlasitě a Paula se shora ozvala: „Všechno v pořádku?“

„Ano, jistě,“ zavolal na ni a doufal, že má pravdu. Zdálo se, že Christian se každým okamžikem zhroutí. V obličeji zrudl a intenzivně si škrabal dlaně.

„Nic nevím,“ opakoval a podle všeho se musel hodně držet, aby znovu nekřičel. Drbal se tak intenzivně, až se mu na dlaních dělaly krvavé drápance.

Patrik chvíli vyčkával, až se Christianovi barva obličeje vrátila do normálu a uklidnil se. Když si přestal drásat dlaně, překvapeně na ně pohlédl, jako by nechápal, kde se na nich vzaly krvavé stopy.

„Nemohli byste prozatím někam odjet?“

„Sanna s dětmi se může na čas uchýlit ke své sestře do Hamburgsundu.“

„A vy?“

„Já zůstanu tady,“ prohlásil rozhodným hlasem.

„To není dobrý nápad,“ oponoval Patrik stejně rozhodně. „Nemáme možnost vás čtyřiadvacet hodin denně chránit. Raději bych vás viděl někde jinde.“

„Budu tady.“ Christianův tón nepřipouštěl diskusi.

„Tak dobře.“ Patrik nerad souhlasil. „Postarejte se o to, aby vaše rodina co nejrychleji odjela. Pokusíme se váš dům hlídat, jak jen to bude možné, ale nemáme dostatek prostředků…“

„Žádné hlídání nepotřebuji,“ přerušil ho Christian. „Vystačím si.“

Patrik se mu zahleděl pevně do očí. „Máme tu vážně narušenou osobu, která už zavraždila jednu, a možná dokonce dvě osoby a podle všeho stejný osud chystá i vám a možná Erikovi. Není to hra. Zdá se mi, že to dost nechápete.“ Mluvil pomalu a zřetelně, aby ho Christian vnímal.

„Naprosto tomu rozumím. Zůstanu ale tady.“

„Kdybyste změnil názor, víte, kde nás najdete. A jak jsem řekl – ani na vteřinu nevěřím vašemu tvrzení, že nic nevíte. Doufám, že zvážíte, jak mnoho je ve hře. Ať je to kdo chce, nakonec ho najdeme. Otázkou jen zůstává, jestli se to stane dříve, než ublíží někomu dalšímu.“

„Jak je Kennethovi?“ zamumlal Christian a vyhnul se Patrikovu pohledu.

„Vím jen to, že je zraněn, nic víc.“

„Co se stalo?“

„Někdo přes běžeckou stopu napjal lano a na cestičku nasypal silnou vrstvu střepů. Snad tedy pochopíte, že je pro nás vaše spolupráce důležitá.“

Christian neodpověděl. Odvrátil hlavu a zadíval se z okna. V tváři byl bílý jako sníh a čelisti měl křečovitě sevřené. Ale hlas měl chladný a oproštěný od všech citů, když s pohledem upřeným do dálky opakoval: „Nic nevím. JÁ NIC NEVÍM.“

„Bolí to?“ Martin hleděl na ovázané ruce, ležící na přikrývce. Kenneth přikývl.

„Zvládnete několik otázek?“ Gösta si přitáhl židli a naznačil Martinovi, aby se také posadil.

„Vzhledem k tomu, že jste se už posadili, asi předpokládáte, že to zvládnu,“ Kenneth se slabě usmál.

Martin nemohl odtrhnout oči od zafačovaných paží. Muselo to strašně bolet. Napřed spadnout do střepů a potom si je nechat vytahovat.

Nejistě pohlédl na Göstu. Někdy měl pocit, že nikdy nebude mít dost zkušeností, aby věděl, jak reagovat v situacích, s nimiž se jako policista setkával. Má se začít vyptávat? Nebo má projevit respekt a přenechat vedení staršímu kolegovi? Pořád stejný problém. Vždycky je ten nejmladší, vždycky ten, koho pošlou, kam se komu hodí. Také by raději zůstal u Christiana, stejně jako Gösta, který si stěžoval celou cestu autem do Uddevally. Položil by otázky Christianovi a jeho manželce, promluvil si s Torbjörnem a jeho týmem, prostě byl tam, kde se něco děje. Vadilo mu, že Patrik chce nejčastěji pracovat s Paulou, i když Martin je na stanici o hezkých pár let déle než ona. Jistě, měla zkušenosti ze Stockholmu, kdežto on celou svou policejní kariéru strávil jen na malé policejní stanici v Tanumshede. Ale co je na tom špatného? Znal prostředí, znal všechny lumpy ze širokého okolí, věděl, jak místní lidé uvažují a j
ak jejich malé město funguje. S několika z těch nejhorších kdysi chodil do školy. Pro Paulu byli všichni velká neznámá. A když se pak rozšířily pověsti o jejím osobním životě, mnozí na ni hleděli s podezřením. Sám Martin nechoval žádné předsudky vůči svazkům lidí stejného pohlaví. Ale ne všichni, se kterými denně přicházeli do kontaktu, měli takové porozumění. Proto se mu zdálo dost divné, proč Patrik v poslední době stále upřednostňuje Paulu. Martin toužil jen po větší důvěře, aby s ním přestali zacházet jako s kloučkem. Zatraceně, tak mladý už přece není! A teď je dokonce i otcem.

„Cože?“ Byl hluboce zabrán do myšlenek, proto si ani neuvědomil, že na něho Gösta mluví.

„Ptám se tě, jestli chceš začít.“

Martin na něho překvapeně pohlédl. Umí snad číst myšlenky? Ale chopil se příležitosti.

„Můžete nám vlastními slovy vyprávět, co se stalo?“

Kenneth se natáhl po skleničce s vodou na stolku vedle postele, ale vzápětí si uvědomil, že jeho ruce nejsou k použití.

„Ukažte.“ Martin zvedl skleničku a pomohl mu, aby se mohl napít pomocí brčka. Pak se Kenneth zabořil zpět do polštáře a věcně a klidně vyložil, co se stalo od okamžiku, kdy si zavázal běžecké boty a vydal se na stejnou trasu jako každé ráno.

„V kolik hodin ráno jste vyběhl?“ Martin si připravil blok a propisku.

„Ve tři čtvrtě na sedm,“ odpověděl Kenneth a Martin to bez námitek zapsal. Z Kennetha měl pocit, že jeho slovo platí do puntíku.

„Každé ráno běháte ve stejnou dobu?“ Gösta se opřel do židle a překřížil si paže přes prsa.

„Ano, v rozmezí asi deseti minut.“

„Neuvažoval jste o… tedy vzhledem k tomu, že…“ Martin se zadrhl.

„Nenapadlo vás vynechat běh vzhledem ke včerejší smrti vaší manželky?“ Gösta otázku položil, aniž by zazněla jako obvinění.

Kenneth hned neodpověděl. Polkl a pak tiše pravil: „Jestli jsem vůbec někdy ranní běh potřeboval, tak to bylo právě dnes.“

„Chápu,“ přikývl Gösta. „Vždycky běháte stejnou trasu?“

„Ano, s výjimkou některých víkendů, kdy si ji zdvojnásobním. Já jsem tak trochu suchar. Nemám rád překvapení, dobrodružství ani změny.“ Odmlčel se. Gösta i Martin věděli, nač myslí, a rovněž mlčeli.

Kenneth si odkašlal a otočil hlavu stranou, aby nebyly vidět slzy, které se mu nahrnuly do očí. Pak ještě jedno odkašlání, aby se mu trochu zpevnil hlas.

„Jak říkám, mám rád rutinu. Běhám stejně už přes deset let.“

„Nejspíš o tom ví hodně lidí.“ Martin vzhlédl od bloku, kam poznamenal deset let a číslo zakroužkoval.

„Neměl jsem žádný důvod, abych to tajil.“ Na krátký okamžik se pousmál.

„Nikoho jste cestou nepotkal?“ zeptal se Gösta.

„Ne, ani živou duši. Jako většinou. Výjimečně někdo časně ráno venčí psa nebo jede s kočárkem na procházku. Ale je to hodně málokdy. Nejčastěji jsem na trase sám. Tak to bylo i dnes ráno.“

„Neparkovalo poblíž auto?“ To byla dobrá otázka a Gösta na Martina souhlasně pohlédl.

Kenneth se na okamžik zamyslel. „Ne, myslím, že ne. Nemůžu to odpřisáhnout, jistěže tam někdo mohl stát, aniž bych si ho všiml. Ale ne, když se nad tím zamyslím, tak ne.“

„Takže všechno bylo stejné jako vždycky?“ ujišťoval se Gösta.

„Ano. Kromě toho, že.“ Slova visela ve vzduchu a Kennethovi znovu začaly téct slzy.

Martin se za Kennethův pláč styděl. Nevěděl, jak se má zachovat, ale Gösta se ke Kennethovi jen klidně naklonil, vzal ze stolku ubrousek a opatrně mu otřel tváře. Pak ho zase odložil.

„Už něco víte? O Lisbet?“ zašeptal Kenneth.

„Ne, na to je příliš brzy. Chvíli potrvá, než dostaneme zprávu soudního lékaře.“

„Ona ji zabila.“ Muž v posteli se celý schoulil. Hleděl do prázdna před sebe.

„Prosím? Co jste to řekl?“ Gösta se k němu naklonil. „Kdo je to ona? Vy víte, kdo vám a vaší ženě chtěl ublížit?“ Martin si uvědomil, že Gösta zadržuje dech, a napadlo ho, že dělá totéž.

V Kennethových očích se zalesklo. „Nemám tušení,“ pronesl rozhodně.

„Řekl jste ale ‚ona‘,“ připomněl Gösta.

Kenneth se jeho pohledu vyhnul. „Zdá se mi, že dopisy psala žena.“

„Hmm,“ protáhl Gösta a beze slova Kennethovi naznačil, že mu nevěří.

„Kvůli něčemu jste se právě vy čtyři stali cílem útočníka. Magnus, Christian, Erik a vy. Někdo si s vámi něco potřebuje vyřídit. A všichni – kromě Magnuse – tvrdíte, že nevíte kdo a proč. Za těmito činy musí ležet hluboká nenávist a otázkou je, co ji vyvolalo. Opravdu těžko věřím tomu, že byste nevěděli, o koho jde, přinejmenším neměli na nikoho podezření.“ Naklonil se ke Kennethovi blíž.

Ten odvrátil hlavu a sevřenými rty ze sebe vypravil: „Musí to být nějaký šílenec. Jiné vysvětlení nemám.“

Martin se nad nemocniční postelí setkal s Göstovým pohledem. Oběma bylo jasné, že v této chvíli z něho více nedostanou. Zatím.

Erika šokovaně zírala na telefon. Patrik jí právě zavolal z práce a oznámil, že se dnes večer zpozdí. Krátce jí vysvětlil, co se děje, a ona tomu mohla stěží věřit. Někdo se zaměřil na Christianovy děti. A navíc Kenneth. Lanko přes běžeckou trať – jednoduché, ale geniální.

Mozek jí běžel na plné obrátky. Patrik zněl frustrovaně a chápala ho. Události eskalovaly a policie se vyřešení případu nepřiblížila ani o krok.

Přemítavě potěžkávala mobil v ruce. Patrik bude šílet, jestli se do toho vloží. Ale Erika byla zvyklá dělat rešerše pro své knihy. Jistě, šlo vždy o už ukončené policejní vyšetřování, ale nemůže být tak velký rozdíl podívat se i na to, co právě probíhá. A především ji strašně nudilo sedět doma. Měla nutkání dělat něco užitečného.

Navíc se mohla spolehnout na svůj instinkt. Ten ji vedl už mnohokrát. Teď ji ujišťoval, že odpověď leží u Christiana. Mluvilo pro to více věcí. On první začal dostávat dopisy. Tajil svou minulost a zjevně byl nervózní. Samé malé, ale důležité věci. Poté, co spolu mluvili v boudě u moře, měla silný pocit, že Christian něco ví a skrývá to.

Rychle, aby si to nemohla rozmyslet, se oblékla. Ještě zavolala Anně, jestli může vyzvednout Maju ze školky. Do večera bude Erika doma, ale ne tak brzy, aby pro ni mohla dojít. Cesta do Göteborgu zabere jen tam hodinu a půl jízdy autem. Jestli se mýlí, tak aspoň může krátce navštívit nově objeveného nevlastního bratra Görana.

Skutečnost, že má staršího bratra, ji pořád ještě trochu udivovala. Byl to neuvěřitelný objev, že jejich matka krátce po ukončení druhé světové války tajně porodila syna a dala ho k adopci. Dramatické události z léta přinesly něco dobrého a od té doby se ona i Anna snažily vybudovat si ke Göranovi blízký vztah. Věděla, že je u něho a jeho adoptivní matky vždycky vítaná.

Anna okamžitě souhlasila, že Maju vyzvedne. Anniny i Danovy děti ji milovaly. Bez nejmenších pochybností se domů vrátí pořádně rozdováděná a nacpaná sladkostmi.

Erika začala jednat. Její velmi úspěšné romány o skutečných vraždách ji dobře vytrénovaly k řešení kriminálních záhad. Litovala jen, že nemá Christianovo osobní číslo – ušetřilo by jí to spoustu hovorů. Musela se ale spokojit jen se jménem a Sanninou poznámkou, že když se seznámila s Christianem, bydlel v Göteborgu. May v knihovně sice mluvila i o Trollhättanu, ale Erika se nakonec rozhodla, že Göteborg je nejlogičtější výchozí bod. Tam Christian bydlel, než se přistěhoval do Fjällbacky, a tam Erika musí začít. Když to bude třeba, může se pak vrátit dozadu. Ale ani vteřinu nepochybovala o tom, že pravda leží v Christianově minulosti.

O čtyři telefonické hovory později už něco měla: adresu, na níž Christian bydlel, než se přestěhoval k Sanně. Cestou se zastavila u benzinové pumpy před Göteborgem a koupila si plán města. Také si zašla na toaletu a protáhla si nohy. Bylo hodně nepohodlné mít mezi sebou a volantem dvě už dost velké děti a záda i nohy měla ztuhlé.

Právě, když se znovu vmáčkla za volant, ozval se telefon. S papírovým kalíškem plným kávy pohlédla na displej. Patrik. Bude nejlepší nechat hovor jen nahrát. Vysvětlí mu všechno později. Hlavně kdyby přišla s něčím, co by mu pomohlo. To by nemusela poslouchat tolik výčitek, kolik očekávala.

Po posledním pohledu na plán nastartovala a vyjela na dálnici. Uplynulo něco přes sedm let, co Christian bydlel na adrese, kam teď mířila. Jak moc je pravděpodobné, že tam po něm najde nějaké stopy? Lidé se stěhují v jednom kuse.

Erika si povzdechla. V každém případě je na cestě a Göran ji pozve na kávu, než se bude vracet domů. Marná ta výprava nebude.

Mobil znovu pípl. Patrik jí nechal zprávu.

„Kde jsou všichni?“ Mellberg kolem sebe rozespale mžoural. Jen si na chviličku zdříml, a když se probudil, byla stanice prázdná. Šli snad všichni do kavárny, aniž se ho zeptali? Vyřítil se do recepce, kde seděla Annika. „Co se to tu děje? Myslí si snad všichni, že už je víkend? Proč tu nikdo nesedí a nepracuje? Jestli jsou v cukrárně, tak něco uvidí. Město očekává, že jsme ve stálé pohotovosti, je to naše povinnost,“ mával prstem ve vzduchu, „abychom byli na místě, když nás občané potřebují.“ Mellberg miloval zvuk vlastního hlasu. Vždycky si myslel, že mluví velice důstojně.

Annika na něho beze slova hleděla. Trochu se zavrtěl. Očekával, že ho zasype omluvami a vysvětlováním, kde se kolegové nachází. Místo toho měl nepříjemný pocit.

Po chvilce se klidně ozvala: „Jsou na výjezdu. Ve Fjällbace. Dost se tam toho stalo, zatímco ty jsi ve své kanceláři pracoval.“ Slovo „pracoval“ vyslovila se zjevným sarkasmem. Takže patrně o jeho malém zdřímnutí ví. Honem se snažil situaci zachránit. „Proč mi nikdo nic neřekl?“

„Patrik se o to pokusil. Hezkou chvíli klepal na tvoje dveře. Měl jsi ale zamčeno a neozval ses. Nakonec musel odjet.“

„Já…, byl jsem tak zabrán do práce, že jsem neviděl ani neslyšel,“ tvrdil Mellberg a v duchu zaklel. Zatraceně, proč musí vždycky spát tak tvrdě. Byl to dar i prokletí.

„Hmm,“ zabručela Annika a otočila se k monitoru.

„No a co tak hrozného se stalo?“ zeptal se rozčileně, pořád ještě s pocitem, že ho podvádějí.

Annika mu stručně poreferovala, co se přihodilo doma u Christiana i Kennethovi. Mellberg jen otevíral pusu. Bylo to čím dál podivnější.

„Za chvíli budou zpátky, v každém případě aspoň Patrik a Paula, tak ti řeknou víc. Martin a Gösta si jeli do Uddevally promluvit s Kennethem, takže se asi hned tak nevrátí.“

„Řekni Patrikovi, aby ke mně po příjezdu okamžitě zašel,“ přikázal Mellberg. „A ať na mě tentokrát zaklepe pořádně.“

„Vyřídím mu to. A hlavně že má víc klepat, kdybys zase byl tak zabrán do práce.“

Annika na něho pohlédla s vážnou tváří, ale Mellberg se stejně nemohl zbavit pocitu, že si ho dobírá.

„Nemůžeš jet s námi? Proč tu chceš zůstat?“ Sanna namátkově hodila několik svetříků do cestovního kufru.

Christian neodpověděl, což ji ještě víc rozčililo.

„Odpověz mi. Zůstaneš v domě sám? To je přece taková pitomost, tak šílená.“

Vztekle hodila do kufru džíny, ale netrefila se a spadly na zem Christianovi k nohám. Popošla k němu, aby je zvedla, ale pak místo toho sevřela jeho obličej do dlaní. Snažila se upoutat jeho pozornost, ale odmítl se na ni podívat.

„Christiane, prosím tě. Já to nechápu. Proč nejedeš s námi? Je pro tebe nebezpečné, abys tu zůstával.“

„Nic chápat nemusíš,“ řekl a odstrčil její dlaně. „Prostě tady zůstanu. Nebudu nikam utíkat.“

„Utíkat od koho nebo od čeho? Ať tě čert vezme, jestli víš, o koho jde, a nic neřekneš.“ Slzy jí tekly z očí a na dlaních ještě cítila teplo jeho tváří. Nedovolil jí, aby se mu přiblížila, a to hodně bolelo. V takových situacích by se lidé měli navzájem podpořit. Ale Christian se k ní otočil zády, nechce ji. Urážka zabarvila její tváře doruda. Obrátila se a pokračovala v balení.

„Co myslíš, jak dlouho tam musíme zůstat?“ zeptala se a z horní zásuvky vytáhla hromádku kalhotek a ponožek.

„Jak to mám vědět?“ Christian si už svlékl župan, odstranil z prsou červenou barvu a natáhl si džíny a tričko. Pořád ještě jí připadal jako nejkrásnější muž, jakého kdy spatřila. Milovala ho tolik, až to bolelo.

Zavřela zásuvku a pohlédla do haly, kde seděli oba chlapci a hráli si. Byli tišší než jindy. Vážnější. Nils jezdil sem tam se svými autíčky a Melker nechal zápasit panáčky. Bez obvyklých zvukových efektů a bez praní, což byla jindy nevyhnutelná součást hry.

„Myslíš si, že.“ Znovu se rozplakala a pokusila se o novou větu. „Nemyslíš si, že byli zranění?“

„Přece nemají ani jeden škrábanec.“

„Já ale nemám na mysli fyzické zranění.“ Sanna nechápala, jak může být tak studený a klidný. Ráno byl stejně šokovaný jako ona, zmatený a vyděšený. Ale teď se choval, jako by se nic nestalo nebo jako by skoro o nic nešlo.

Někdo vešel do jejich domu, zatímco spali, vplížil se do pokoje jejich dětí, a oni se už možná vždycky budou bát, že se jim v jejich domově, v jejich vlastních postýlkách něco stane. Možná už nikdy nepocítí jistotu, že je blízkost matky a otce ochrání. A přesto tu teď jejich otec klidně sedí a tváří se, jako když ho to nezajímá. V té chvíli, v tomto okamžiku ho za to nenáviděla.

„Děti rychle zapomínají,“ řekl a zahleděl se na své ruce. Viděla, že na nich má krvavé škrábance, a uvažovala, jak k nim přišel. Nezeptala se však. Tentokrát se už nezeptala. Je to konec? Jestli se s ní Christian nedokáže sblížit, milovat ji ani ve chvíli, když jim hrozí něco strašného, je možná načase to vzdát.

Házela do tašky oblečení, aniž by o něm uvažovala. Všechno měla slzami rozmazané. Sundávala dál šaty z ramínek, až nakonec kufr přetékal, a sedla si na něj, aby ho mohla zavřít.

„Počkej, pomůžu ti s tím.“ Christian se zvedl a celou tíhou nalehl na zavazadlo, aby Sanna mohla zatáhnout zip. „Odnesu to.“

„Proč jedeme k tetě Agnetě? A proč s sebou máme tolik věcí? Budeme tam dlouho?“ Úzkost v Melkerově hlase Christiana zastavila uprostřed schodiště. Pak mlčky pokračoval dolů.

Sanna šla k dětem a sedla si u nich na bobek. Snažila se o co nejklidnější hlas: „Budeme si hrát, že jedeme na dovolenou. Ale nepojedeme daleko, jen k tetě a jejím dětem. Přece jste tam vždycky tak rádi. Uděláme si moc pěkný večer. A protože teď máme dovolenou, dostanete večer dobroty, i když není sobota.“

Chlapci na ni hleděli podezřívavě, ale „dobroty“ bylo vždycky magické slovo.

„Pojedeme všichni?“ zeptal se Melker a jeho bratr po něm trochu šišlavě opakoval: „Všichni?“

Sanna se hluboce nadechla. „Ne. Jen my tři. Tatínek tu musí zůstat.“

„Ano. Tatínek tu zůstane a utká se s nimi.“

„S kým?“ zeptala se Sanna a pohladila Melkera po tvářičce.

„S těmi, co nám tak počmárali pokojíček.“ Překřížil si paže na prsou a vypadal rozzlobeně.

„Tatínek se nemusí s nikým utkat. Nikdo sem už nepřijde.“ Pohladila Melkera po vlasech a v duchu Christiana proklínala. Proč nejede s nimi? Proč jen mlčí? Zvedla se.

„Bude to skvělé. Úplné dobrodružství. Pomůžu tatínkovi všechno naložit do auta a hned pro vás přijdu. Ano?“

„Ano,“ odpověděli, ale bez velkého nadšení. Cítila v zádech jejich pohledy, když scházela po schodech.

Christiana našla u auta, kde rovnal zavazadla do kufru. Sanna šla k němu a vzala ho kolem ramen.

„Je to poslední šance, Christiane. Jestli něco víš, jestli tušíš, kdo všechno to zlé dělá, prosím tě, řekni to. Kvůli nám. Jestli teď nic neřekneš a já potom zjistím, že jsi to věděl, bude konec. Chápeš? Konec.“

Christian se zastavil s taškou na půl cestě. Na okamžik se jí zdálo, že chce něco říct, ale pak její ruku setřásl a uložil zavazadlo.

„Nic nevím. Přestaň žvanit.“

Zabouchl dveře od kufru.

Když se Patrik s Paulou vrátili na stanici, zastavila ho Annika hned za dveřmi.

„Když jste tu nebyli, tak se Mellberg probudil a rozčiloval se, že ho nikdo neinformoval.“

„Stál jsem přece za dveřmi a bušil na ně, ale neotevřel.“

„Ano, řekla jsem mu to, ale tvrdil, že prý se tak hluboce zabral do práce, že nic nezaslechl.“

„No to jistě,“ utrousil Patrik a znovu cítil, jak ho jeho nekompetentní šéf nesmírně unavuje. Po pravdě ale vůbec nestál o to, aby ho měl s sebou. Pohlédl rychle na hodinky. „Dobře, půjdu informovat našeho ctěného šéfa. Za čtvrt hodiny si uděláme krátkou poradu v kuchyňce. Řekni to i Martinovi a Göstovi, jsou na cestě.“

Šel rovnou k Mellbergovi a zaklepal na dveře. Pořádně.

„Pojď dál.“ Mellberg vypadal hluboce pohroužen do hromady papírů. „Slyšel jsem, co se stalo, a musím říct, že to nevypadá dobře, když na důležité výjezdy odjedete bez přítomnosti šéfa.“

Patrik otevřel ústa k odpovědi, ale Mellberg pozvedl ruku. Zjevně ještě nedomluvil.

„Vysíláme tak špatný signál k veřejnosti, jako bychom situaci nebrali vážně.“

„Ale…“

„Žádné ale. Přijímám tvou omluvu a už to nikdy nedělej.“

V Patrikovi vzkypěla krev. Zatracený dědek! Sevřel pěsti, ale hned je zase otevřel a zhluboka se nadechl. Pokusil se Mellberga ignorovat a zaměřit se na to důležitější. Vyšetřování.

„A teď mi pověz, co se děje. Dospěli jste někam?“ Mellberg se nedočkavě naklonil dopředu.

„Jestli ti to tak vyhovuje, měl bych rád společnou poradu za malou chvíli v kuchyňce,“ procedil Patrik sevřenými rty.

Mellberg se na okamžik zamyslel. „Ano, to je dobrý nápad. Bylo by zbytečné všechno probírat dvakrát za sebou. Tak se do toho dáme, Hedströme. Jak víš, při takovém vyšetřování je čas hrozně důležitý.“

Patrik se ke svému šéfovi otočil zády a opustil místnost. V tom jediném měl Mellberg pravdu. Čas je důležitý.

Šlo o přežití a každým rokem to bylo namáhavější. Přestěhování se vyplatilo všem, jen ne jemu. Otec si našel práci, ve které byl spokojený, a matce se líbilo bydlet v babiznině domě a přetvořit ho k nepoznání, vymýtit každou stopu, která po ní zůstala. Alici svědčil klid a pohodové prostředí, které ve městečku vládlo přinejmenším devět měsíců v roce.

Matka ji učila doma. Otec se proti tomu zpočátku stavěl, říkal, že by Alice potřebovala kontakt se stejně starými kamarády, že by měla poznávat jiné lidi. Matka na něho ale jen pohlédla a chladně pronesla: „Alice potřebuje jen mě.“

Tím diskuse skončila.

On sám byl stále tlustější a nepřetržitě jedl. Jako by nutkání jíst žilo vlastním životem. Nasoukal do sebe všechno, nač přišel. Ale matka si ho už nevšímala. Občas na něho znechuceně pohlédla, ale většinou ho jen ignorovala. Bylo to už dávno, kdy na ni myslel jako na svou krásnou maminku a toužil po její lásce. Takovou touhu vzdal a smířil se s tím, že ho nikdo nemůže mít rád a lásku si ani nezaslouží.

Milovala ho jediná bytost, Alice. A ta byla stejně jako on nepovedená. Pohybovala se trhaně, v řeči zadrhávala, nezvládala ani nejzákladnější věci. Bylo jí teď osm let, a nedokázala si ani zavázat tkaničky. Neustále za ním chodila jako stín. Ráno, když šel ke školnímu autobusu, seděla v okně a dívala se za ním toužebným pohledem s dlaněmi opřenými o sklo. Nechápal to, ale nebránil jí v tom.

Škola pro něho byla utrpením. Každé ráno, když nastoupil do autobusu, měl pocit, že ho odváží do vězení. Na vyučování se těšil, ale přestávky si musel protrpět. S každou vyšší třídou se to zhoršovalo. Nikdo mu nedal pokoj, dobírali si ho, šťouchali do něho, brali mu věci ze skříňky a posměšně na něho pokřikovali na školním dvoře. Nebyl hloupý a chápal, že si ho vybrali za obětního beránka. Jeho tlusté tělo se k ponižování přímo nabízelo. Věděl to, ale nebylo to proto snazší.

„Najdeš si ptáka, když chceš čurat, nebo ti v cestě stojí břicho?“

Erik. Lhostejně seděl na jednom ze stolů na školním dvoře, obklopený suitou svých nohsledů. Erik byl ze všech nejhorší. Nejpopulárnější z celé školy, hezký a sebevědomý, drzý vůči učitelům, se stálým přísunem cigaret, které kouřil jak sám, tak je rozdával svým obdivovatelům. Christian nevěděl, koho nenávidí víc. Jestli Erika, kterého popohánělo čisté zlo a neustále hledal nové způsoby jak ho trýznit, nebo ty ostatní šklebící se idioty, kteří Erika obdivovali a vyhřívali se v jeho záři.

Současně věděl, že by dal všechno za to, kdyby mohl být jedním z nich. Smět sedět vedle Erika. Vzít si od něho cigaretu, žvanit o děvčatech, která postávala poblíž a se zarudlými tvářemi se chichotala.

„Slyšíš? Mluvím s tebou. Tak mi odpověz, když se na něco ptám!“ Erik se zvedl a další dva na něho napjatě hleděli. Sportovec Magnus se setkal s jeho pohledem. Občas se mu zdálo, že u něho zahlédl jiskřičku soucitu, ale rozhodně ne v takové míře, aby Magnus riskoval, že upadne u Erika v nemilost. Kenneth byl jen obyčejný zbabělec a nikdy mu do očí nepohlédl. Teď sledoval Erika psíma očima a byl připraven řídit se jeho pokyny. Ale Erik dnes zřejmě neměl chuť ho týrat. Znovu si sedl a rozesmál se:

„Odprejskni, hnusný tlusťochu. A když pořádně popoběhneš, nebudu se s tebou dnes špinit.“

Hrozně si přál se mu postavit a poslat ho ke všem čertům. Kdyby mu tak mohl dát nakládačku – ostatní by kolem nich udělali kolečko a tiše zírali, jak jejich hrdina padá. Erik by namáhavě zvedl hlavu ze země, krev by mu crčela z nosu a pohlédl by na něho s novým respektem. Pak by ho vzali do party. Poslouchali by ho.

Místo toho se obrátil a utíkal. Tak rychle, jak dokázal, přeběhl přes školní dvůr. Pálilo ho na prsou a špeky se mu na těle natřásaly. Za sebou slyšel, jak se mu ostatní posmívají.

Erika bez dechu projela kruhovým objezdem u Korsvägen. Hustá göteborská doprava ji vždycky znervózňovala a právě toto místo v ní budilo největší strach. Ale vyvázla bez úhony, pomalu projížděla Eklandaskou ulicí a pátrala, na kterém místě odbočí.

Rosenhillská ulice. Nájemní dům ležel na jejím konci, s výhledem na Korsvägen a Liseberg. Sledovala čísla a zaparkovala před správným vchodem. Pohlédla na hodinky. Chtěla aspoň zazvonit a zjistit, jestli někdo není doma. Pokud to nevyjde, byla domluvená s Göranem, že by na dvě hodinky navštívila jeho matku a pak to ještě jednou zkusila. V takovém případě by se domů vrátila hodně pozdě, a tak si držela palce, aby současného nájemníka zastihla. Jméno si opakovala, když si cestou do Göteborgu vyřizovala několik hovorů, a teď ho hned našla na štítku vedle domovního telefonu u dveří. Janos Kovácz.

Jednou stiskla zvonek, ale nedočkala se reakce. Zkusila to znovu a vzápětí telefon zarachotil a ozval se hlas se silným cizím přízvukem.

„Kdo je tam?“

„Jmenuji se Erika Falcková. Ráda bych se vás zeptala na člověka, který dříve bydlel ve vašem bytě, Christiana Thydella.“ Napjatě čekala. Vysvětlení nebylo moc přesvědčivé, dokonce ani v jejích vlastních uších, ale doufala, že muž bude zvědavý a pustí ji dál. Zabzučení od dveří naznačilo, že má štěstí.

Výtah zastavil ve druhém podlaží a Erika vystoupila. Jedny ze tří dveří byly pootevřené a škvírou na ni zíral asi šedesátiletý malý obtloustlý muž. Když uviděl její obrovské břicho, vyhákl řetízek a otevřel dveře do celé šířky.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ zval ji horlivě.

„Díky,“ řekla a vstoupila. Do nosu ji udeřila vůně silně kořeněného jídla, kterým byl celý byt načichlý, a zvedl se jí žaludek. Vůně nebyla nepříjemná, ale poslední dobou byla na pachy přecitlivělá.

„Právě jsem uvařil kávu, dobrou silnou kávu.“ Ukázal směrem ke kuchyňce na konci předsíně. Šla za ním a kradmo pohlédla do pokoje, který míjeli. Zřejmě byl v bytě jediný a sloužil jako ložnice i obývák.

Takže tady Christian bydlel, než se odstěhoval do Fjällbacky. Erice se srdce rozbušilo očekáváním.

„Sedněte si.“ Janos Kovácz ji málem násilím přitlačil do dřevěné židle a postavil před ni šálek kávy. Dychtivě vytáhl velký tác se zákusky.

„Jsou ořechové. Maďarská specialita. Moje matka mi často posílá balíček, protože ví, že je miluju. Vezměte si.“ Sáhla po jednom kousku a opatrně do něho kousla. Neznámá chuť, ale skvělé. Najednou si uvědomila, že od snídaně nejedla, a žaludek jí vděčně poděkoval, jakmile spolkla první sousto „Musíte jíst za dva. Vezměte si ještě, berte si podle chuti.“ Janos Kovácz k ní přisunul talířek a oči se mu zajiskřily. „Velké děťátko,“ usmál se a ukázal jí na břicho.

„No, jsou tam totiž dvě.“

„Jejda, dvojčata?“ Nadšeně spráskl ruce. „To je požehnání.“

„Vy máte děti?“ zeptala se s plnou pusou.

Janos Kovácz se hrdě napřímil. „Mám dva syny. Už jsou dospělí. Oba mají dobrou práci. Ve Volvu. A také mám pět vnoučat.“

„A vaše paní?“ zeptala se opatrně Erika a rozhlédla se kolem sebe. Nezdálo se, že by v bytě bydlela nějaká žena. Pořád ještě se usmíval, ale teď trochu pobledl.

„Asi před sedmi lety jsem přišel domů a ona mi řekla: ‚Opouštím tě.‘ A byla pryč. Proto jsem se přestěhoval sem. Bydleli jsme v tomto domě, ale měli jsme třípokojový byt,“ ukázal pod sebe. „Když jsem šel do předčasného důchodu a moje žena mě opustila, nemohl jsem tam zůstat. A právě tou dobou se Christian seznámil s nějakou dívkou a hodlal se odstěhovat, a tak jsem se přesunul do tohoto bytu. Všechno se vždycky nějak vyřeší,“ zakončil s důvěrou.

„Takže jste se s Christianem znal, než se odstěhoval?“ zeptala se Erika a upíjela kávu. Byla opravdu dobrá.

„No, ne přímo znal. Ale často jsme se v domě potkávali, já jsem takový všeuměl“ – pozvedl dlaně – „a tak všem pomáhám. Christian si neuměl vyměnit ani žárovku.“

„To si opravdu umím představit,“ usmála se Erika.

„Vy se s ním znáte? Proč se vlastně na něho ptáte? Už mnoho let tu nebydlí. Nestalo se mu něco?“

„Jsem novinářka.“ Erika použila výmluvu, kterou si cestou vymyslela. „Christian je teď spisovatel a budu o něm psát dlouhý článek. A tak bych ráda něco věděla o jeho minulosti.“

„Podívejme se! Spisovatel? To není špatné. Ano, to je pravda, vždycky držel v ruce nějakou knihu. Celou jednu stěnu v bytě měl pokrytou policemi s knihami.“

„Víte, co dělal, když tu bydlel? Kde pracoval?“

Janos Kovácz zavrtěl hlavou. „Ne, to nevím. Nikdy jsem se ho na to neptal. Člověk musí respektovat soukromí svých sousedů. Nestrkat nos do cizích věcí. Když někdo chce něco říct, tak to řekne.“

To vypadalo jako zdravá životní filozofie a Erika si přála, aby ji vyznávalo více lidí i ve Fjällbace.

„Měl hodně návštěv?“

„Nikdy. Trochu jsem ho litoval. Byl pořád sám. Lidi na to nejsou stavění. Každý potřebuje společnost.“

To je naprostá pravdu, říkala si Erika a zadoufala, že sám Janos Kovácz má někoho, kdo za ním občas zajde.

„Nezůstalo tu po něm něco? Třeba ve sklepě?“

„Ne, všechno bylo prázdné, když jsem se přestěhoval. Nic tu nezůstalo.“

Erika se rozhodla, že to nebude protahovat. Janos Kovácz zřejmě o Christianově životě moc informací neměl. Poděkovala a mile, ale rozhodně odmítla sáček se sušenkami, které jí chtěl dát s sebou. Už byla u dveří, když se muž zarazil.

„No jistě, nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout. Ta moje stará hlava děravá.“ Poklepal si ukazováčkem na spánek, otočil se a zašel do pokoje. Za minutu se vrátil s balíčkem v ruce.

„Když se s Christianem znáte, můžete mu to předat? Vyřiďte mu, že jsem se zařídil podle jeho přání a všechnu úřední poštu, která mu sem přišla, jsem vyhodil. Ale tohle…, připadlo mi divné je vyhodit. Když pomyslím, že od té doby, co se odstěhoval, mu každý rok přijde jeden nebo dva dopisy, jde jistě o někoho, kdo by s ním rád navázal kontakt. Nemám jeho adresu, tak jsem mu je nemohl poslat, ale schovávám je. Dejte mu je a pozdravujte ho od Janose.“ Přívětivě se usmál a podal jí balíček bílých obálek.

Erika cítila, že se jí třesou ruce, když po nich sáhla.

Domem se rozléhalo ticho. Christian si sedl ke kuchyňskému stolu a odpočíval s hlavou v dlaních. Ve spáncích mu bušilo a znovu začalo svědění. Celé tělo měl v jednom ohni, a když si rozdíral drápance na dlaních, pálilo to. Zavřel oči a položil tvář na stůl. Plakal. Snažil se vnímat jen ticho a zapomenout na bolest.

Modré hebké šaty se mu míhaly před očima. Mizely a znovu se vynořovaly. Dítě v jejím náručí. Proč nikdy nevidí jeho tvářičku? Byla prázdná, bez rysů, nedokázal si ji vybavit. Uměl to vůbec někdy? Nebo dítě vždycky jen stálo ve stínu jeho obrovské lásky k ní? Nepamatoval si to, bylo to už tak dávno.

Pláč polevil, na stole se udělala malá loužička. Pak se však znovu rozvzlykal. Zvedl hlavu. Obrazy musí potlačit, zapomenout na ni. Jinak by ho to zlomilo. Nechal hlavu těžce dopadnout na stůl, na tváři cítil bolest. Znovu a znovu tloukl čelem o tvrdou dřevěnou desku a bolest byla skoro příjemná ve srovnání s palčivým svěděním. Ale představy zahnat nedokázal. Stála před ním zřetelně, živá. Usmívala se a natáhla k němu ruku, byla tak blízko, že by se ho mohla dotknout, kdyby se ještě trochu snažila.

Nezaslechl něco z podkroví? Zastavil se uprostřed pohybu, hlavu decimetr nad stolem, jako by někdo právě vypnul film o jeho životě. Tiše poslouchal. Ano, něco shora slyšel. Znělo to jako lehké kroky.

Christian se napřímil. Napjatě vyčkával. Pak se zvedl ze židle a co nejtišeji se pohnul ke schodům. Přidržoval se zábradlí, plížil se podél jedné stěny, kde schody vrzaly nejméně. Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb v hale – nebo si to jen namlouval? Teď to bylo zase pryč a dům se ponořil do ticha. Když jeden schod zavrzal, zadržel dech. Jestli je nahoře, ví, že tam za ní jde. Čeká na něho? Naplnil ho naprostý klid. Rodina je pryč, té už nemůže ublížit. Zůstal tu jen on a všechno bylo jen mezi nimi dvěma tak jako od začátku.

Jako by zanaříkalo dítě. Bylo to skutečně dítě? Teď to zaslechl znovu a zvuk jako by vycházel z útrob starého domu. Vyšel ještě několik schodů a ocitl se nahoře. Hala byla prázdná. Slyšel jen vlastní dech.

Dveře do pokoje chlapců zůstaly otevřené. Byl tam hrozný nepořádek. Technici všechno obrátili vzhůru nohama a navíc přibyly skvrny po prášku na získávání otisků prstů. Sedl si na zem obličejem obráceným k písmenům na stěně. Na první pohled barva stále vypadala jako krev. Nezasloužíš si je.

Věděl, že je to pravda, nezasloužil si je. Hleděl dál upřeně na text a nořil ho do svého podvědomí. Musí to napravit. Udělat to může jen on. Znovu si tiše četl slova. Pronásledovala ho a věděl, kde se s ním chce setkat. Poskytne jí to, co si přeje.

„To jsme všichni zase hodně rychle tady,“ pousmál se Patrik. Natáhl se po kuchyňské roli u dřezu a utrhl si kus savého papíru, aby si otřel čelo. Zatraceně, jak hrozně se pořád potí! Je v nějaké horší kondici než obvykle.

„Takže situace je taková: Kenneth Bengtsson leží v nemocnici. Gösta a Martin nám o tom hned poreferují.“ Pokývl na ně. „Dále někdo v noci vnikl do domu Christiana Thydella. Dotyčná osoba nikomu fyzicky neublížila, ale rudou barvou napsala na stěnu dětského pokoje sdělení. Všichni v rodině jsou pochopitelně v šoku. Musíme vycházet z toho, že jde o někoho naprosto bez zábran, a proto může být hodně nebezpečný.“

„Pochopitelně bych se rád zúčastnil ranního výjezdu.“ Mellberg si odkašlal. „Ale bohužel jsem o něm nebyl informován.“

Patrik se rozhodl ho ignorovat a s pohledem upřeným na Anniku pokračoval: „Získala jsi nějaké informace o Christianově minulosti?“

Annika zaváhala. „Možná ano, ale potřebuji je ještě ověřit.“

„Tak dobře,“ souhlasil Patrik a otočil se ke kolegům. „Co jste se dozvěděli od Kennetha? Jak se mu daří?“

Martin tázavě pohlédl na Göstu a ten mu naznačil, aby začal.

„Není v ohrožení života, ale podle jeho lékaře má obrovské štěstí, že vůbec žije. Pořezal si paže i nohy, a kdyby střepy zasáhly některou z tepen, vykrvácel by na místě.“

„Otázkou je, jaký byl záměr pachatele. Chtěl Kennetha jen zranit, nebo to byl pokus o vraždu?“ zauvažoval Patrik.

Nikdo mu neodpověděl a Martin pokračoval: „Podle Kennetha je obecně známé, že běhá každé ráno stejné kolečko ve stejné době. Takže za podezřelé můžeme pokládat všechny obyvatele Fjällbacky.“

„Ale nemůžeme s jistotou vědět, že pachatel je odtud.

Mohl to být někdo, kdo sem přijel na návštěvu,“ napadlo Göstu.

„Jak by ale taková osoba věděla o Kennethově ranní rutině? Neukazuje to právě na někoho, kdo tu bydlí?“ namítl Martin.

Patrik se na okamžik zamyslel. „No, úplně vyloučit nemůžeme, že pachatel není odtud. Stačilo by Kennetha několik dní pozorovat a hned každý zjistí, že má neměnné návyky. Co si o tom myslí on sám? Nemá tušení, kdo by za tím mohl být?“

Gösta a Martin na sebe znovu pohlédli a teď se slova ujal Gösta: „Tvrdil, že ne. Oba jsme ale měli pocit, že lže. Něco ví, ale z nějakého důvodu to tají. Pachatele označil slovem ‚ona‘.“

„Ano?“ Patrik se zamračil. „Když jsem mluvil s Christianem, měl jsem přesně stejný pocit, že něco tají. Ale co by to mohlo být? Mělo by jim záležet na tom, aby se všechno vyšetřilo. V Christianově případě je dokonce v ohrožení i jeho rodina. A Kenneth je přesvědčen, že jeho manželka byla zavražděná, i když to zatím nemáme potvrzeno. Proč tedy s námi nespolupracují?“

„Takže ani Christian nic neřekl?“ Gösta pečlivě rozbalil balíček sušenek Balerina a olizoval z nich nugát. Světlé těstové kolečko pak strkal Ernstovi, který mu pod stolem ležel u nohou.

„Ne, nedostal jsem z něho vůbec nic,“ potvrdil Patrik. „Byl jasně v šoku. Ale trval na tom, že nic neví, ani kdo, ani proč, a já mu nemůžu dokázat opak. Mám jen takový pocit, že si něco nechává pro sebe, stejně jako vy u Kennetha. Trval na tom, že zůstane doma. Sannu a děti naštěstí poslal k Sannině sestře do Hamburgsundu. Doufám, že tam budou v bezpečí.“

„Našli technici něco zajímavého? Řekl jsi jim o tom zabarveném hadru a lahvi?“ zeptal se Gösta.

„Dost dlouho se tím zabývali. Ano, odvezli si všechno, co jsi ve sklepě našel. Torbjörn ti vzkazuje, že to byla dobrá práce. Ale jako obvykle chvíli potrvá, než dostaneme konkrétní výsledky. Pokusím se trochu zatlačit na Pedersena. Ráno jsem ho nezastihl. Snad změní pořadí naléhavosti, abychom dostali co nejdříve pitevní zprávu. Vzhledem k tomu, jak se případ vyvíjí, si nemůžeme dovolit ztrácet čas.“

„Neměl bych mu raději zavolat já sám? Aby ta žádost měla náležitou váhu?“ vložil se do hovoru Mellberg.

„Ne, díky, zvládnu to. Nebude to snadné, ale pokusím se udělat všechno, co půjde.“

„Dobře. Ale víš, že tu jsem, kdybys potřeboval oporu,“ připomněl Mellberg.

„Paulo, co ti řekla Christianova manželka?“ Patrik se obrátil ke kolegyni. Jeli společně z Fjällbacky, ale nestačil se jí na Sannu zeptat, protože ustavičně zvonil telefon.

„Nezdá se mi, že něco ví,“ odvětila Paula. „Je zoufalá a zmatená. Prý si nemyslí, že by Christian věděl, o koho jde, ale trochu u toho váhala. Řekla bych, že si není úplně jistá. Měli bychom si s ní ještě znovu promluvit v klidnější situaci, až se dostane z nejhoršího šoku. Ostatně, náš rozhovor jsem nahrávala, takže si ho můžeš poslechnout, když budeš chtít. Pásek jsem ti položila na psací stůl. Třeba uslyšíš něco, co jsem já přeslechla.“

„Díky,“ pronesl vděčně Patrik. Paula byla vždycky spolehlivá a bylo příjemné s ní spolupracovat.

Pohlédl na malou skupinku. „Tak to je všechno. Anniko, ty pokračuj se svým materiálem a pohovoříme si o tom později. Já sám bych chtěl s Paulou zajet za Ciou. Od posledního rozhovoru se toho hodně změnilo a připadá mi to teď jako hodně důležité. Magnusova smrt se vším souvisí, tím jsem si jist.“

Erika se usadila v kavárně ke svačině, aby si v klidu mohla dopisy projít. Necítila žádné zábrany, že se chystá otevřít cizí poštu. Pokud by na nich Christianovi záleželo, mohl nechat svou novou adresu Janosi Kováczovi nebo si domluvit dosílání.

Ruce se jí lehce třásly, když otevírala první. Navlékla si tenké kožené rukavičky, které nechávala v autě. Obálka byla trochu drsná, a když se ji snažila dezertním nožem rozříznout, málem na ostatní dopisy převrhla velkou sklenici latte. Rychle ji přesunula na bezpečnější místo.

Písmo na obálkách neznala, rozhodně nebylo stejné jako na výhrůžných dopisech, a zdálo se jí, že jde spíše o mužský než ženský rukopis. Vytáhla list a otevřela ho. S údivem se na něj zadívala. Čekala dopis, ale tohle byla dětská kresba. Když aršík vytahovala, převrátila ho vzhůru nohama, teď ho obrátila a zahleděla se na motiv. Dvě osoby, dvě načrtnuté postavy. Velká a malá. Ta velká držela za ruku malou a obě vypadaly šťastně. Kolem nich byly namalované kytičky a v pravém rohu zářilo slunce. Stály na zelené čáře, která zřejmě představovala trávu. Nad velkou postavou někdo neumělým písmem napsal „Christian“ a nad malou „já“.

Erika se natáhla po sklenici a pořádně se napila. Cítila, že má pořádné „vousy“ od našlehaného mléka, a bezmyšlenkovitě si ústa otřela rukávem. Kdo je „já“? Kdo je ta malá postava vedle Christiana?

Znovu odstavila sklenici a rychle otevřela ostatní obálky. Na konci měla před sebou hromádku dětských kresbiček. Pokud mohla posoudit, nakreslilo je stejné dítě. Na každém obrázku byly dvě postavy. Velký Christian a malá „já“. Motivy byly různé. Na jednom obrázku stála velká postava na něčem, co vypadalo jako břeh moře, zatímco malá hlavička a paže vyčnívaly z vody. Na jiném byly v pozadí domy, mimo jiné i kostel. Jen na posledním obrázku bylo více postav, ale nedalo se spočítat, kolik vlastně. Šlo jen o změť nohou a paží. Obrázek byl tmavší než ostatní. Nebylo na něm sluníčko ani žádné kytičky. Velká postava stála v levém rohu. Neusmívala se a ani malá postavička nebyla veselá. Ve druhém rohu se černala spousta čárek. Erika na ně zaostřila, ale bylo to neobratně nakreslené a nešlo poznat, co představují.

Pohlédla na hodinky a zatoužila po domově. Něco na tom posledním obrázku jí vadilo. Nedokázala by to vyjádřit přesně, ale hluboce se jí to dotýkalo.

Namáhavě se zvedla. Rozhodla se, že dnes už za Göranem nepojede. Sice ho zklame, ale návštěvu musí prostě odložit na jindy.

Celou cestu do Fjällbacky řídila pohroužená do myšlenek. Obrázky se jí vznášely před očima. Velká postava Christiana a malá „já“. Instinktivně cítila, že „já“ je klíčem ke všemu. A existuje jen jedna osoba, která může říct, o koho jde. Hned zítra ráno si promluví s Christianem. A tentokrát jí musí odpovědět.

„To je ale náhoda! Právě jsem ti chtěl zavolat.“ Pedersenův hlas zněl stejně suše a rezervovaně jako vždycky. Patrik ale znal jeho suchý humor. Několikrát Pedersena při různých příležitostech zaslechl žertovat, i když vzácně.

„Chci se poptat, jak to jde. Potřebovali bychom něco vědět. Cokoli, co by nám trochu pomohlo.“

„No, nevím, jak moc ti to pomůže. Ale opravdu jsem odsunul plánované pitvy a věnoval se vašemu případu. S Magnusem Kjellnerem jsme byli hotovi včera večer a teď jsem dokončil pitvu Lisbet Bengtssonové.“

Patrik si Pedersena představil před očima, jak sedí a mluví s ním v zakrváceném nemocničním oblečení a sluchátko drží v ruce navlečené v rukavici.

„K čemu jste došli?“

„Nejdřív to, co je jasné: Kjellner byl zavražděn. To se dalo poznat už pouhým pohledem na tělo oběti, ale člověk nikdy neví… Během let jsem měl pár případů, kdy lidé zemřeli z přirozených příčin a ke zranění došlo až po smrti.“

„Ale tohle není ten případ?“

„Ne, docela určitě ne. Oběť měla spoustu řezných ran na hrudníku a na břiše, které byly způsobeny ostrým předmětem, patrně nožem. Ty bez nejmenší pochyby způsobily jeho smrt. Útok byl veden zepředu a Kjellner má na rukou a pažích typická zranění, jaká vzniknou při obraně.“

„Nejde říct víc o typu nože?“

„No, nerad bych spekuloval. Ale podle zranění bych odhadoval, že šlo o nůž s hladkou čepelí,“ na okamžik se odmlčel a spokojeně dodal: „Nějaký druh rybářského nože.“

„Jak to můžeš vědět?“ užasl Patrik. „Přece musí existovat miliony různých nožů.“

„Ano. Vlastně s jistotou nemůžu říct, že jde právě o rybářský nůž, ale v každém případě se používal při čištění ryb.“

„Dobře, ale jak to můžeš vědět?“ naléhal Patrik. Nadskakoval netrpělivostí a strašně si přál, aby Pedersen neměl potřebu dramatických efektů. I bez nich mu Patrik věnoval naprostou pozornost.

„Našel jsem rybí šupinu,“ vysvětlil konečně Pedersen.

„Cože? A kde? Jak tam mohla zůstat, když tělo leželo tak dlouho ve vodě?“ Patrikovi se zrychlil pulz. Strašně si přál získat nějakou informaci, která by jim pomohla dál.

„Jistě se hodně stop ztratilo. Ale hluboko v ráně jsem našel několik šupin. Už jsem je odeslal do laboratoře, jestli je bude možné blíže určit. Doufám, že to by pro vás mohlo být důležité.“

„Ano, snad ano,“ řekl Patrik, ale moc nadějí si nedělal. Jde přece o Fjällbacku, a tam rybí šupina není žádná vzácnost.

„A něco víc o Kjellnerovi?“

„Už nic zvláštního.“ Pedersen zněl trochu zklamaně, že Patrik více nezajásal nad jeho objevem. „Byl pobodán a skoro okamžitě zemřel. Patrně hodně krvácel. Místo vraždy muselo vypadat jako na jatkách.“

„A pak se hned dostal do vody?“

„Těžko říct,“ odpověděl Pedersen. „Jisté je jen to, že ve vodě ležel dlouho, a nejspíš ho tam vrah odvezl hned. Ale to je spíš jen domněnka. Dokázat se to nedá. Objasnit ten zbytek už bude jen na vás. Zafaxuji vám zprávu jako obvykle.“

„A co Lisbet? Co jsi zjistil o ní?“

„Ta zemřela přirozenou smrtí.“

„Určitě?“

„Provedl jsem velice pečlivou pitvu,“ řekl Pedersen trochu uraženě. Patrik se to honem snažil zamluvit. „Takže podle tebe zavražděná nebyla?“

„Ne,“ potvrdil Pedersen stále ještě trochu mrzutě. „Popravdě byl hotový zázrak, že žila tak dlouho. Rakovina už zachvátila všechny důležité tělesné orgány. Lisbet Bengtssonová byla těžce nemocná žena. Zemřela ve spánku.“

„Takže se Kenneth mýlil,“ zamumlal Patrik sám pro sebe.

„Prosím?“

„To nic. Jen jsem se nahlas zamyslel. Moc ti děkuji, že jsi naše případy upřednostnil. Potřebujeme každou myslitelnou pomoc.“

„To je to tak špatné?“ zeptal se Pedersen.

„Ano, to tedy je.“

S Alicí měli něco společného. Oba milovali léto. On proto, že nemusel chodit do školy a vyhnul se pronásledování. Alice kvůli plavání v moři. Každou minutu, kterou mohla, strávila ve vodě. Plavala sem a tam a dělala kotrmelce. Všechno, co bylo s jejím tělem a pohyblivostí špatné na pevnině, zmizelo v témže okamžiku, kdy vklouzla do vody. Tam se hýbala pružně a bez nejmenších zábran.

Matka se na ni dokázala dívat celé hodiny. Tleskala jejímu dovádění a povzbuzovala ji. Říkala jí mořská panna.

Ale Alice se o matčino nadšení nijak nezajímala. Místo toho hledala jeho pohled a volala na něj:

„Podívej se na mě!“ Potopila se, a když se zase vynořila, usmála se na něho. „Viděl jsi mě? Viděl jsi, co jsem dělala?“ Nadšeně a dychtivě se dožadovala jeho pozornosti. Nikdy jí neodpověděl. Vzhlédl jen na okamžik od své knihy, u které seděl na ručníku rozloženém na balvanu. Nechápal, co po něm chce.

Matka po něm zpravidla hodila rozčileným pohledem a pak odpověděla. Nerozuměla tomu. Ona přece Alici věnovala všechen svůj čas a všechnu lásku.

„Vidím tě, miláčku! Nádherně to umíš!“ chválila ji, ale Alice jako by její hlas neslyšela. Místo toho znovu volala na něho: „Teď se podívej!“ Kraulovala na velkou vzdálenost. Pohyby paží byly koordinované a rytmické.

Matka zneklidněla. „Alice, vrať se!“ Zastínila si rukou oči.

„Plave moc daleko. Jdi pro ni!“

Snažil se stejně jako Alice předstírat, že nic neslyší. Pomalu otočil stránku a soustředil se na slova, černá písmena na bílém papíře. Pak ucítil palčivou bolest. Matka ho popadla za vlasy a ze všech sil zatáhla. Musel se zvednout a teprve pak povolila.

„Plav pro svou sestru. Pohni se, ty tlustá líná kůže, dohlédni, aby neplavala tak daleko.“

Na okamžik si připomněl její ruku na své paži, když spolu plavali. Tenkrát ho pustila a jeho to táhlo pod hladinu. Od toho dne se nerad koupal. Voda ho děsila. Pod vodní hladinou byl neviditelný svět, na který nebylo spolehnutí.

Matka ho chytila kolem pasu a pořádně ho štípla.

„Okamžitě pro ni skoč. Jinak tě už nepustím domů.“ Nedala mu na výběr. Věděl, že to myslí vážně. Kdyby ji neposlechl, nechala by ho samotného na ostrově.

S bušícím srdcem se blížil k vodě. Silou vůle se odrazil a skočil. Neodvážil se ponořit hlavu jako Alice, a letěl nohama napřed. Voda mu vnikla do očí a musel mrkat, aby trochu viděl. Cítil, jak ho zaplavuje panika, jak přerývavě dýchá. Zamhouřil oči. V dálce, cestou ke slunci, zahlédl Alici. Nešikovně se snažil plavat jejím směrem. Cítil, jak ho matka ze skály pozoruje, ruce opřené v bocích.

Kraulovat neuměl. Jeho tempa byla krátká a rychlá. Ale pokračoval dál, celou dobu si uvědomoval hloubku pod sebou. Slunce ho oslnilo a Alici už neviděl, jen bílé oslepující světlo, v němž mu slzely oči. Strašně si přál, aby se mohl otočit nazpět, ale to udělat nesměl. Musí doplavat k Alici a dovést ji zpět k matce. Protože matka ji milovala a on miloval matku. Přesto všechno ji pořád ještě miloval.

Najednou ho něco popadlo kolem krku. Někdo ho pevně držel a tlačil mu hlavu pod vodu. Propadl naprosté panice, mával pažemi a snažil se znovu dostat na hladinu. Pak tlak kolem jeho krku zmizel stejně rychle, jako se objevil. Když znovu na tváři ucítil vzduch, nadechl se.

„To jsem přece já.“ Alice bez sebemenší námahy šlapala vodu a zářivě se na něho usmívala. Tmavé vlasy, které měla po matce, jí zářily ve slunci a na řasách se třpytily kapky vody.

V tom okamžiku znovu viděl oči, které na něho hleděly pod vodní hladinou. Bezduché tělíčko ležící bez hnutí na dně vany. Potřásl hlavou, nechtěl si to připomínat.

„Matka chce, aby ses vrátila,“ lapal po dechu. Nedokázal plavat na místě jako Alice a jeho objemné tělo klesalo pod hladinu, jako by měl všechny končetiny z olova.

„Musíš mě táhnout,“ řekla Alice svým zvláštním těžkopádným způsobem, jako by ji jazyk nechtěl poslouchat.

„Já už nemůžu, nech toho.“

Rozesmála se a pohodila mokrými vlasy.

„Vrátím se, jen když mě potáhneš.“

„Plaveš přece mnohem líp než já, tak proč tě mám táhnout?“ Ale už věděl, že vyhrála. Kývl na ni, aby mu znovu položila paže kolem krku, a teď, když věděl, že je to ona, mu to nevadilo.

Plaval těžce, ale šlo to. Alice se ho pevně držela kolem krku. Plavala celé léto a měla na pažích silné svaly. Visela za ním a nechala se táhnout jako malá lodička. Tvář si položila na jeho záda.

Jsem tvoje mořská panna. Ne matčina.

„Já nevím…“ Cia hleděla někam do prázdna za Patrikovým ramenem a zřítelnice měla rozšířené. Domyslel si, že zřejmě bere léky na uklidnění.

„Vím, že jsme se vás na totéž ptali už mnohokrát dřív, ale chceme najít souvislost mezi Magnusovou smrtí a tím, co se stalo dnes. Je to opravdu důležité, protože už máme potvrzeno, že Magnus byl skutečně zavražděn. Může to být drobnost, na kterou jste dosud nepomyslela, malý detail, který pro nás může být zásadní.“ Paulin hlas zněl prosebně.

Do kuchyně vešel Ludvig a sedl si vedle Cii. Zřejmě všechno slyšel.

„Chceme vám pomoct,“ pronesl vážným hlasem. Výraz v jeho očích vypovídal na mnohem zralejší věk než na jeho třináct let.

„Jak se má Sanna a děti?“ zeptala se Cia.

„Jsou pochopitelně v šoku.“

Patrik a Paula celou cestu do Fjällbacky diskutovali o tom, jestli mají Cie prozradit, co se stalo. Rozhodně se nedalo říct, že by právě teď potřebovala více špatných zpráv. Současně ale věděli, že ji informovat musí. Tak jako tak by se to brzy dozvěděla prostřednictvím známých a přátel. A nové události jí snad připomenou něco, na co zapomněla.

„Kdo může něco takové udělat? A dětem,“ pravila soucitně, ale zároveň i trochu prázdně. Léky působily, znecitlivovaly ji. Bolest ustupovala.

„Nevíme,“ Patrik slyšel, jak se jeho hlas rozléhá tichou kuchyní.

„A Kenneth…“ Potřásla hlavou.

„Právě proto se vás musíme dál vyptávat. Někdo se zaměřil na Kennetha, Christiana a Erika. A s největší pravděpodobností i na Magnuse,“ řekla Paula.

„Ale Magnus žádné takové dopisy nedostal.“

„Pokud víme, tak ne. Přesto se domníváme, že jeho smrt souvisí s vyhrůžkami, které dostali ostatní,“ připomněla Paula.

„A co si o tom myslí Erik a Kenneth? Nevědí, oč jde? Nebo Christian? Někdo z nich přece něco musí tušit,“ ozval se Ludvig. Objal matku kolem ramen.

„Také si to myslíme,“ souhlasil Patrik. „Ale tvrdí, že nic nevědí.“

„A jak bych tedy mohla já.?“ Ciin hlas se vytratil do ztracena.

„Nestalo se něco zvláštního za dobu, kdy jste spolu žili? Cokoli,“ naléhal Patrik.

„Ne, nic. Ale to už jsem vám řekla.“ Hluboce se nadechla. „Magnus, Kenneth a Erik se přátelili od školy. Od samého začátku to byli ti tři. Mně se to nikdy moc nelíbilo, Magnus s nimi neměl mnoho společného, ale zřejmě se scházeli ze starého zvyku. Ve Fjällbace není tak mnoho lidí, s nimiž by se člověk mohl stýkat.“

„Jaký byl jejich vzájemný vztah?“ Paula se k ní naklonila.

„Jak to myslíte?“

„Vztahy mají svou dynamiku, lidé zaujímají jisté role. Jaký byl jejich vzájemný vztah do chvíle, než se tu objevil Christian?“

Cia se důkladně zamyslela. „Vedoucí roli měl vždycky Erik. Ten o všem rozhodoval. Kenneth byl jeho věrný psík. Zní to strašně, ale vždycky poslechl jeho sebemenší povel a já si ho pokaždé představovala jako psa, který se kolem něho motá, vrtí ocáskem a žadoní o pozornost.“

„Jak se k tomu stavěl Magnus?“ zeptal se Patrik.

Cia se znovu zamyslela. „Vím, že Erika občas považoval za náfuku a řekl mu, že zachází příliš daleko. Magnus na rozdíl od Kennetha mu to říct dokázal.“

„Nepohádali se někdy?“ pokračoval Patrik. Měl silný pocit, že řešení případu leží v daleké minulosti všech čtyř mužů, v jejich vzájemném vztahu. Tak hluboce pohřbené, že je těžké ho vytáhnout na světlo.

„Ne. Občas se trochu nepohodli, jako všichni, kdo se už dlouho znají. Erik dovedl být dost protivný. Ale Magnus vždycky zachoval klid. Nikdy jsem neviděla, že by se rozčilil nebo zvedl hlas. Ani jedenkrát za všechny roky, kdy jsme byli spolu. Ludvig je po něm.“

Obrátila se k synovi a pohladila ho po tváři. Pousmál se na ni, ale vypadal zamyšleně.

„Já jsem jednou viděl, že se otec nepohodl s Kennethem.“

„A kdy?“ podivila se Cia.

„Vzpomínáš si na to léto, kdy otec koupil videokameru a já jsem v jednom kuse něco filmoval?“

„Panebože! Ano, to bylo hrozné. Dokonce jsi natáčel i Elin na toaletě. Tenkrát jsi měl namále.“

Trochu jí ožily oči a tváře se maličko zbarvily.

Ludvig se prudce zvedl ze židle, až se převrátila dozadu. „Pojďte, něco vám ukážu.“ Vystartoval z kuchyně a všechny požádal: „Jděte do obývacího pokoje, hned se vrátím.“

Slyšeli ho, jak běží nahoru, a Patrik s Paulou se zvedli, po nich váhavě i Cia.

„Tady to mám.“ Ludvig se vrátil s malou kazetou v jedné ruce a kamerou ve druhé. Vytáhl kabel a připojil kameru k televizi. Patrik a Paula ho tiše pozorovali a Patrik cítil, že se mu zrychlil pulz.

„Co chceš pustit?“ zeptala se Cia a sedla si na gauč.

„Hned uvidíš,“ řekl Ludvig. Stiskl play a na obrazovce se ukázal Magnus. Za ním byla vidět Cia a Ludvig se k ní neklidně obrátil. „Nebude ti to vadit, maminko? Nechceš jít raději do kuchyně?“

„Ne, to je v pořádku,“ odmítla, ale oči se jí zalily slzami.

Magnus přehrával a šklebil se do kamery.

„Filmoval jsem celý sváteční večer před slunovratem,“ vysvětloval tiše Ludvig a Patrik zahlédl, že i jeho oči se teď lesknou. „Teď přichází Erik s Louisou,“ ukázal.

Erik vešel na verandu a kývl na Magnuse. Louise a Cia se objaly a Louise předala hostitelce balíček.

„Musím to zrychlit, bude to až o hodně dál,“ Ludvig stiskl knoflík. Oslava slunovratu začala kolem nich ubíhat v rychlém tempu. Trochu se setmělo.

„Mysleli jste si, že jsme si šli lehnout,“ pokračoval Ludvig. „My jsme se ale vytratili ven a tajně jsme vás poslouchali. Pořádně jste přebrali a dělali jste různé hlouposti a nám se to moc líbilo.“

„Ludvigu!“ vyhrkla Cia v rozpacích.

„No co, přece jste byli opilí,“ namítl její syn. Ludviga očividně bavilo, že je v tomto stavu mohl nahrávat. Hlasy se zvedaly a zšeřelým večerem se šířil smích. Vypadalo to, že si všichni ohromně užívají.

Cia chtěla něco říct, ale Ludvig si položil prst na ústa.

„Psst, hned to bude.“

Všichni hleděli na obrazovku a v pokoji panovalo ticho. Slyšet bylo jen bavící se společnost z filmu. Dvě postavy se zvedly i s talíři a šly k domu.

„Kde jste byli schovaní?“ zajímal se Patrik.

„V domečku pro děti. Perfektní úkryt. Mohl jsem to nahrávat oknem.“ Znovu si dal prst na ústa. „Teď poslouchejte.“

Dva hlasy, nyní kus od ostatních, zněly vzrušeně. Patrik tázavě pohlédl na Ludviga.

„Otec s Kennethem,“ upřesnil Ludvig, ale nespustil oči z obrazovky. „Vytratili se, aby si mohli zakouřit.“

„Otec přece nekouřil?“ podivila se Cia a naklonila se, aby líp viděla.

„Jen občas tajně, na mejdanech a tak. Ty sis toho nevšimla?“ Ludvig film zastavil, aby ho nerušil jejich hovor.

„Opravdu?“ užasla Cia. „To jsem vůbec nevěděla.“

„Tady se ale v každém případě otec s Kennethem vytratili za roh, aby si mohli zakouřit.“ Ludvig stiskl znovu dálkový ovladač a film se zase rozběhl. Opět dva hlasy. Jen taktak jim bylo rozumět.

„Myslíš na to někdy?“ To byl Magnus.

„O čem to mluvíš?“ mumlal Kenneth.

„Dobře víš, co mám na mysli.“ I Magnus zněl hodně podnapile.

„Nechci o tom mluvit.“

„Někdy si o tom konečně popovídat musíme,“ naléhal Magnus tak zoufale, až Patrikovi na pažích naskočila husí kůže.

„Kdo říká, že musíme? Co se stalo, stalo se.“

„Ale já nechápu, jak s tím dovedete žít. Přece zatraceně musíme…“ Věta skončila v nezřetelném mumlání.

Pak znovu Kenneth. Zněl rozčileně. Ale v jeho hlase bylo slyšet i něco jiného: úzkost.

„Vzchop se, Magnusi! Mluvit o tom by ničemu neposloužilo. Mysli na Ciu a děti. A na Lisbet.“

„Já vím, ale zatraceně, co mám dělat? Občas se mi to vybaví a pak to cítím tady uvnitř…“ Byla příliš velká tma, aby bylo vidět, kam ukazuje.

Dalšímu hovoru už nebylo rozumět. Hovořili tiše a šli dál od ostatní společnosti. Ludvig stiskl pauzu a na obrazu se zastavila dvoje nezřetelná záda.

„Viděl to tvůj otec?“ zeptal se Patrik.

„Ne, schoval jsem to u sebe. Normálně se o všechny kazety staral otec, ale protože tuhle jsem natáčel tajně, schoval jsem si ji ve svém pokoji. Mám jich ve skříni několik.“

„Vy jste to také dříve neviděla?“ Paula se posadila vedle Cii, která na obrazovku zírala s pootevřenými ústy. „Ne,“ řekla. „Nikdy.“

„Víte, o čem mluvili?“ zeptala se Paula a položila dlaň na Ciinu ruku.

„Já… ne.“ Upínala pohled na Magnusova a Kennethova temná záda. „Nemám ani tušení.“

Patrik jí věřil. Ať už Magnus mluvil o čemkoli, před svou ženou to tajil.

„Kenneth to musí vědět,“ podotkl Ludvig. Stiskl tlačítko stop a vytáhl kazetu, kterou vsunul zpět do obalu.

„Rád bych si ji půjčil,“ požádal ho Patrik.

Ludvig na okamžik zaváhal, ale pak mu ji vložil do natažené dlaně.

„Nestane se jí nic?“

„Slibuji, že na ni budeme strašně opatrní. Dostaneš ji zpět ve stejném stavu, v jakém mi ji půjčuješ.“

„Budete mluvit s Kennethem?“ zeptal se Ludvig. Patrik přikývl.

„Ano, určitě.“

„Proč už o tom něco neřekl?“ otázala se Cia nechápavě.

„To si také říkáme.“ Paula ji znovu poklepala po ruce. „Ale určitě to zjistíme.“

„Díky, Ludvigu,“ řekl Patrik a zvedl kazetu. „Tohle by mohlo být hodně důležité.“

„Napadlo mě to, když jste se ptali, jestli se někdy nepohodli.“ Zrudl až ke konečkům vlasů.

„Tak pojedeme?“ Patrik se obrátil k Paule, která se zvedla. „Pečuj o matku a zavolej mi, kdybys něco potřeboval,“ poznamenal Patrik tiše a vsunul Ludvigovi do dlaně svou vizitku. Když odjížděli, stál Ludvig ve dveřích a hleděl za nimi. Pak zavřel.

Čas v nemocnici se vlekl. Televize byla zapnutá a běžel nějaký americký seriál. Ošetřovatelka se přišla zeptat, jestli něco nepotřebuje, ale když si nedokázal na nic vzpomenout, zase odešla.

Samota ho tížila hůř, než si kdy dokázal představit. Ztráta byla tak obrovská, že se mohl soustředit jen na dýchání.

Věděl, že jednou přijde. Čekal dlouho a teď neměl kam uniknout. Ale nebál se, vítal ji. Vysvobodí ho ze samoty a žalu, který ho drtil. Přál si odejít za Lisbet, aby jí mohl říct o všem, co se stalo. Snad pochopí, že Kenneth byl tenkrát někdo úplně jiný, že Lisbet ho změnila. Nedokázal přijmout představu, že zemřela s vědomím jeho hříchu. To ho tížilo víc než cokoli jiného a špatně se mu dýchalo.

Někdo zaklepal na dveře a vešel policista Patrik Hedström. Za ním přicházela ta tmavá drobná žena, jeho kolegyně.

„Dobrý den, Kennethe, jak se vám daří?“ Policista vypadal vážně. Vytáhl dvě židle a přisunul je k okraji postele.

Kenneth neodpověděl. Dál koukal na televizi, kde herec přehrával nějakou roli na pozadí špatně připravených kulis. Patrik opakoval otázku a nakonec se k nim Kenneth otočil.

„Už to bylo i lepší.“ Co má říct? Copak lze popsat, jak mu ve skutečnosti je? Jak ho to uvnitř všechno pálí, a jako by se mu srdce mělo rozskočit? Každá odpověď musela znít jako klišé. „Naši kolegové tu byli včera. S Göstou a Martinem jste se setkal už i dříve.“ Kenneth viděl, že Patrik hledí na jeho bandáže, jako by si chtěl představit stovky skleněných střepů, které mu pronikly kůží.

„Ano,“ odpověděl lhostejně. Včera nic neřekl a dnes to nehodlá změnit. Bude jen čekat na ni.

„Řekl jste jim, že nevíte, kdo stojí za včerejším útokem.“ Kenneth se setkal s Patrikovým pohledem.

„Souhlasí.“

Policista si odkašlal. „My ale víme, že to není pravda.“

Co mohli zjistit? Kenneth se vyděsil. Nechtěl, aby to věděli, nepřál si, aby ji našli. Ona musí dokončit, co začala. Jedinou záchranu viděl v tom, že zaplatí plnou cenu za to, co udělal. Jen tak to bude moct vysvětlit Lisbet.

„Nevím, o čem mluvíte.“ Díval se stranou, ale bylo mu jasné, že vidí strach v jeho očích. Na ten oba policisti zareagovali. Vnímali jeho slabost a domnívali se, že ho dostanou. To se ale zmýlili. Mlčením nic neztratí. Na okamžik pomyslel na Erika a Christiana. Především na Christiana. I on trpěl, přestože na rozdíl od nich nic nezavinil. Ne jako Erik. Ale Kenneth teď na nikoho nemůže brát ohled. Důležitá je jen Lisbet.

„Přijeli jsme rovnou od Cii. Viděli jsme videofilm, který vznikl u nich doma při společné oslavě slunovratu.“ Patrik čekal na jeho reakci, ale Kenneth netušil, o čem mluví. Starý život s přáteli a oslavami mu byl až příliš vzdálený.

„Magnus pořádně přebral a společně jste popošli stranou, abyste si mohli zakouřit. Snažili jste se, aby vás nikdo neslyšel.“

Pořád ještě nechápal, o čem Patrik mluví. Všechno bylo zamlžené. Nic už nemělo ostré kontury.

„Magnusův syn Ludvig vás zachytil, aniž byste o tom věděli. Magnus byl rozrušený a přál si s vámi mluvit o něčem, co se stalo už před lety. Vy jste se rozčiloval a řekl jste, že co se stalo, stalo se. A aby raději myslel na svou rodinu. Nevzpomínáte si?“

Ano, teď si to už vybavoval. Bylo to stále rozmazané, ale pamatoval si paniku v Magnusových očích. Proč o tom musel mluvit právě ten večer, to nechápal. Magnus překypoval touhou nějak to odčinit. Kenneth se polekal. Myslel na Lisbet, co by na to řekla, jak by na něho pohlížela. Nakonec se mu Magnuse podařilo uklidnit, na to si vzpomínal. Ale od té chvíle už čekal, že se něco stane, že pravda vyjde najevo. Teď se to stalo, i když ne tak, jak myslel. V nejstrašnějších snech si představoval, jak jím Lisbet bude opovrhovat, jenomže to měl aspoň malou naději, že všechno dokáže vysvětlit. Teď to už je ale jiné. Teď musí být spravedlnosti dosaženo jinak. A oni mu to nesmějí překazit.

Zavrtěl hlavou a předstíral zamyšlení. „Ne, vůbec si nevzpomínám.“

„Můžeme vám pásek přehrát, třeba se vám všechno vrátí líp,“ navrhla Paula.

„Jistě, mohu se na něj podívat. Ale kdyby šlo o něco důležitého, jistě bych si vzpomněl. Byly to určitě jen opilecké kecy. Když se Magnus napil, míval všelijaké nápady. Dramatické a sentimentální. Maličkosti nafukoval.“

Bylo mu jasné, že mu nevěří. Ale to je jedno, jeho myšlenky číst neumí. Časem možná tajemství odhalí. Nepřestanou, dokud všechno nevyčmuchají. Ale do té doby ona stačí přijít a Kenneth dostane, co si zasloužil.

Chvíli ještě zůstali, ale na jejich otázky už nereagoval. Nebude za ně dělat jejich práci. Musí myslet sám na sebe a na Lisbet. Erik a Christian se o sebe musí postarat sami. Než se zvedli, Patrik na něho přátelsky pohlédl. „Ještě vám musíme říct, že jsme dostali pitevní zprávu. Lisbet nebyla zavražděna. Zemřela přirozenou smrtí.“

Kenneth odvrátil hlavu. Věděl, že se mýlí.

Cestou z Uddevally málem usnul. Na okamžik se mu sklížila víčka a vjel do protisměru.

„Co děláš?“ Paula zachytila volant a strhla vůz zpět.

Patrik sebou škubl a zalapal po dechu.

„Zatraceně, promiň. Jsem unavený.“

Paula na něho ustaraně pohlédla. „Teď se stavíme rovnou u vás a vyložím tě tam. Zůstaň doma i zítra. Nevypadáš dobře.“

„To nejde. Mám moc práce.“ Zamrkal a snažil se soustředit na cestu.

„Nebo to uděláme jinak,“ rozhodla Paula. „Zahni u pumpy a vyměníme si místo. Vysadím tě doma a pak pojedu na stanici. Vezmu všechen materiál, který si budeš přát, a vrátím se s ním za tebou. Dohlédnu, aby se poslala kazeta na analýzu. Jen mi musíš slíbit, že budeš trochu odpočívat. Příliš moc pracuješ a i doma to máš hodně náročné. Vím, jak to bylo obtížené pro Johannu, když čekala Lea, a ty toho máš mnohem víc.“

Patrik nerad přistoupil na její návrh. Zahnul k pumpě u Hogstorpu a vylezl z auta. Jednoduše byl tak strašně unavený, že jí nedokázal oponovat. Vlastně to vůbec nešlo, aby si udělal volno, ani na den nebo pouhé dvě hodiny, ale tělo mu vypovídalo službu. Pokud si však trochu odpočine a přitom si projde dokumentaci, jistě se mu vrátí aspoň část sil, které potřebuje pro další vyšetřování. Opřel si hlavu o okénko na straně spolujezdce a okamžitě usnul, ještě než Paula vyjela zpět na dálnici. Když znovu otevřel oči, vůz zaparkoval před jejich domem a Patrik z něj rozespale vylezl.

„Jdi si lehnout. Za chvíli se sem vrátím. Nezamykej, jen dovnitř odnesu papíry,“ instruovala ho.

„Dobře. Díky.“ Nedokázal říct víc.

Odemkl a vešel dovnitř.

„Eriko!“ Žádná odpověď. Dopoledne jí volal, ale hovor nevzala. Možná odjela za Annou. Pro jistotu položil papírek na polici v hale, aby se nevylekala, až se vrátí domů a něco zaslechne. Pak se vyvlekl po schodech nahoru a vlezl do postele. Usnul okamžitě, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře. Spal však lehce a neklidně.

Něco se pomalu měnilo. Nemohla by tvrdit, že se jí život v posledních letech líbil, ale přinejmenším na něj byla zvyklá. Chlad, lhostejnost, výměna ostrých slov a neustálé dohadování.

Teď měla pocit, že se jí chvěje půda pod nohama a trhliny se zvětšují. Při poslední hádce zahlédla v Erikově pohledu jakousi novou rozhodnost. Jeho nechuť jí nevadila, jenomže tentokrát šlo o něco jiného. Vyděsila se, protože v nitru vždycky věřila, že budou ve svém zničujícím tanci pokračovat nadosmrti.

Reagoval zvláštně, když se zmínila o Cecilii. Normálně se nestaral o to, co si o jeho milenkách myslí. Předstíral, že ji neslyšel. Proč se ráno choval tak divně? Znamená to snad, že Cecilia pro něho něco znamená?

Louise dopila poslední kapku ze skleničky. Začínalo pro ni být obtížné soustředit se. Zahalil ji pocit příjemné otupělosti a tepla. Nalila si další skleničku. Vyhlédla z okna na led, který pokrýval ostrovy, a ruka o své vůli sunula sklenici k ústům.

Louise musí zjistit, co se děje. Jestli si tu trhlinu pod nohama jen namlouvá nebo tam skutečně je. Jednu věc ale věděla jistě. Jestli jejich tanec skončí, rozhodně se to nestane krásnou piruetou. Nemínila se vzdát bez boje. O Erika nestála, ale to neznamená, že je ochotná ho uvolnit.

Maja protestovala, když pro ni Erika přijela. Tak krásně si hrála s bratrancem a sestřenicí, že se jí vůbec nechtělo domů. Teprve po delším vyjednávání ji mohla Erika konečně obléknout a posadit do auta. Zdálo se jí trochu divné, že se Patrik znovu neozval, ale na druhou stranu ani ona mu nezavolala. Ještě si nestačila promyslet, jak mu vysvětlí svůj dnešní výlet. Ale říct mu o něm musí, protože mu chtěla okamžitě předat kresbičky. Něco jí říkalo, že jsou důležité a že by si policie měla co nejdříve znovu promluvit s Christianem. Nejraději by to udělala sama, ale bylo jí jasné, že už jen cestou do Göteborgu překročila jistou hranici. Nemůže Patrika znovu obejít.

Když zahnula před dům, viděla v zrcátku, že za ní jede policejní auto. Jistě je to Patrik, ale proč nejede vlastním vozem? Zvedla Maju ze sedátka a sledovala auto, které zaparkovalo vedle jejího. Překvapeně poznala, že za volantem nesedí Patrik, ale Paula.

„Ahoj, kde máš Patrika?“ zavolala Erika a zvolna se vydala k ní.

„Je doma,“ odpověděla Paula a vystoupila z vozu. „Byl tak unavený, že jsem mu nařídila, aby si doma odpočinul. Překročila jsem své pravomoci, ale v každém případě mě poslechl.“ Rozesmála se, ale nedokázala zakrýt neklid.

„Stalo se něco?“ zeptala se Erika úzkostlivě. Pokud věděla, Patrik nikdy nezmizel z práce dříve, aby si doma odpočinul.

„Ne, ale myslím si, že v poslední době pracuje příliš mnoho. Vypadá hodně unaveně. Přesvědčila jsem ho, že z něho nebudeme mít žádný užitek, pokud nebude v pořádku.“

„A on to jen tak akceptoval?“

„No, dohodli jsme se na kompromisu. Souhlasil s tím, že mu přivezu vyšetřovací materiál. Chtěla jsem to jen položit v hale, ale můžeš mu ho tam vzít.“ Podala Erice papírovou tašku.

„To je už Patrikovi podobnější.“ Erice se trochu ulevilo. „Pokud se nepřestal starat o práci, není na tom tak špatně.“

Poděkovala Paule a hodila tašku do předsíně. Maja hopsala za ní a Erika se usmála, když zahlédla Patrikovo sdělení, které jí nechal na skříňce. Ano, určitě by ji vyděsilo, kdyby nevěděla, že přišel domů, a najednou někoho nahoře zaslechla.

Maja se začala rozčilovat, že jí ještě nestáhla botičky, a Erika spěchala, aby ji uklidnila.

„Psst, holčičko. Tatínek nahoře spinká. Nesmíme ho budit.“

Maja vykulila oči a dala si prst na pusinku. „Psst,“ řekla hlasitě a hleděla ke schodišti. Erika jí pomohla svléknout se a Maja odskákala ke svým hračkám, roztahaným po celé podlaze obývacího pokoje.

Erika ze sebe stáhla bundu a chvíli se ovívala svetříkem. V poslední době se hrozně potila. Strašně nerada by byla cítit, a proto si dvakrát třikrát za den měnila oblečení a v jenom kuse používala deodorant. Značce Nivea musel během její gravidity významně stoupnout prodej.

Zašilhala nahoru a pak k tašce, kterou Paula přinesla. Zabojovala sama se sebou, i když popravdě rovnou věděla, že je to ztracený zápas. Takovému pokušení prostě nebylo možné odolat.

O hodinu později už prošla všechny papíry. A nebyla o nic chytřejší. Spíše jí vyvstalo více otazníků. Mezi dokumenty byly i Patrikovy poznámky: Jak spolu všichni čtyři souvisí? Proč zemřel Magnus první? Proč byl to ráno tak rozrušený? Proč zavolal, že nejspíš bude mít zpoždění? Proč Christianovi začaly docházet dopisy o tolik dříve než ostatním? Dostal nějaké i Magnus? A pokud ne – proč? List plný otázek, a Eriku strašně rozčilovalo, že ani na jedinou neznala odpověď. Spíše by jich sama mohla několik připsat: Proč se Christian přestěhoval a nezanechal novou adresu? Kdo mu posílal ty kresbičky? Kdo je ta malá postavička? A především: Proč Christian tolik tají svou minulost?

Erika se ujistila, že si Maja pořád ještě hraje, a pak se vrátila k písemnostem. Zbývala jí už jen neoznačená kazeta. Zvedla se z gauče pro magnetofon. Naštěstí v něm šel pásek pustit a Erika neklidně pohlédla do patra, než opatrně stiskla tlačítko. Snížila co nejvíc hlasitost a poslouchala zblízka.

Pásek trval dvacet minut a ona celou dobu s napětím poslouchala. Většinou neobsahoval nic zajímavého, ale pak najednou Erika ztuhla, odvinula ho zpět a znovu poslouchala.

Když dohrál, vytáhla ho opatrně z přístroje, pečlivě uložila do obalu a pak do tašky spolu k ostatním papírům. Mnoho let kvůli svým knihám mluvila s lidmi a to ji naučilo dobře si všímat detailů a drobných nuancí řeči. To, co teď slyšela, bylo nesporně důležité, o tom ani v nejmenším nepochybovala.

Musí se s informacemi nějak vypořádat zítra ráno. Slyšela, že Patrik nahoře chodí, a co nejrychleji postavila tašku zpět do haly. Složila se pak na gauč a předstírala, že sleduje Maju při hraní.

Dům se ponořil do tmy. Christian nerozsvítil žádné lampy, nemělo to smysl. Když člověk dojde na konec cesty, nemusí si k tomu svítit.

Seděl polonahý na židli a zíral na stěnu. Větu přemaloval. Ve sklepě našel plechovku s černou barvou a štětec. Třikrát přeškrtl napsaná slova, její rozsudek nad ním. Přesto text stále viděl stejně zřetelně jako předtím.

Barva mu potřísnila ruce i tělo. Černá jako dehet. Pohlédl na pravou dlaň. Byla umazaná a Christian si ji otřel o prsa, ale připadalo mu, že černě je čím dál víc.

Čekala na něho. Věděl to celou dobu. Přesto to stále odsouval, klamal sám sebe a málem s sebou strhl i své děti. Poselství bylo zřetelné: Nezasloužíš si je.

Viděl dítě schoulené v náručí. A ženu, kterou miloval. Přál si, aby byl schopen milovat Sannu. Nikdy jí nechtěl ublížit. Přesto ji podvedl. Ne s jinými ženami, tak jako to dělal Erik, ale nejhorším možným způsobem. Věděl, že ho Sanna miluje, a on jí poskytl jen tolik, aby mohla chovat naději, že ji jednou bude milovat. Ale to bylo nemožné. Tu schopnost už neměl, zmizela s dívkou v modrých šatech.

Synové byli něco jiného, jeho vlastní krev. Právě kvůli nim ji nechá, aby ho odvedla s sebou. Měl pochopit už dříve, než to zašlo takhle daleko, že je to jediný způsob, jak je mohl zachránit, a ne si namlouvat, že jde jen o zlý sen a že jemu ani dětem se nemůže nic stát.

Neměl se sem vracet a pokusit se o nový začátek. Podlehl však neodolatelnému nutkání. Sám to nechápal, ale toužil po tom od okamžiku, kdy se ta možnost naskytla. Věřil, že tu najde druhou šanci, že bude mít znovu rodinu. Jen když si ženu dokáže držet od těla a najde si takovou, na které mu nebude příliš záležet. Byla to chyba.

Slova na stěně byla pravdivá. Miloval své chlapce, ale nezasloužil si je. Nezasloužil si ani to jiné dítě, ani tu, jejíž rty chutnaly po jahodách. I oni zaplatili. Tentokrát dohlédne na to, aby platil on sám.

Christian se pomalu zvedl a rozhlédl se po místnosti. V rohu ležel opelichaný medvídek. Nils ho dostal hned po narození a miloval ho tak horoucně, že už na něm nezbyl skoro žádný kožíšek. Melkerovi akční panáčci byli pečlivě uklizení v zásuvce. Něžně se o ně staral a byl ochotný se poprat, vztáhl pěst, kdykoli mu na ně chtěl mladší bratr sáhnout. Christian cítil, že zakolísal, a pochopil, že musí odtud. Musí se s ní setkat dříve, než ztratí odvahu.

Zašel se do ložnice obléknout. Co na sebe vezme, už není důležité. Sešel po schodech dolů, stáhl z věšáku bundu a naposled se rozhlédl domem. Byl temný a tichý. Ani za sebou nezamkl.

Během krátké cesty hleděl do země. Nechtěl nikoho vidět, s nikým mluvit. Musel se soustředit na to, co udělá, s kým se setká. Dlaně ho znovu začaly svědit, ale ignoroval to. Jako by hlava přerušila komunikaci s tělem. To teď ztratilo smysl. Nejdůležitější byly jen vzpomínky. Nežil už v přítomnosti. Viděl jen minulost a v mysli se mu pomalu odvíjel film, zatímco mu pod nohama křupal sníh.

Lehce foukalo, když přicházel k Badholmu. Věděl, že je mu zima, protože se třásl, přesto mráz necítil. Místo bylo zlověstně prázdné. Panovala tu tma a klid, nikde nikdo. Přesto její přítomnost cítil, jako vždycky. Dluh se musí vyrovnat tady – jiné místo není. Viděl ji ve vodě pod skokanskou věží, viděl, že se po něm její ruce natahují. Teď za ní přišel.

Minul dřevěnou stavbu, která stála u vchodu na plovárnu, a film v jeho hlavě se začal přetáčet. Obrazy mu jako nůž pronikaly útrobami, tak silná a ostrá byla bolest. Přinutil se hledět dopředu.

Stoupl na první schody skokanské věže a prkna se mu prohýbala pod nohama. Začal dýchat klidněji – odtud už nebylo návratu. Kráčel po namrzlých a hladkých schodech a díval se vzhůru. Držel se zábradlí a vzhlížel do temné oblohy. Byla bezhvězdná noc. Hvězdy si nezasloužil. Na půl cestě cítil, že jde za ním. Neotočil se, aby se podíval, ale slyšel ozvěnu jejích kroků. Stejný rytmus, stejná pružnost. Je tady.

Nahoře na plošince vytáhl z kapsy provaz, který si nesl z domova. Šňůra unese váhu a zaplatí za jeho dluh. Čekala na něho na schodišti, až bude připraven. Na okamžik znejistěl. Věž byla vratká a stará a dřevo narušené povětřím. Co kdyby to nevydržela? Ale její blízkost ho uklidňovala. Nepřipustí, aby se mu to nepovedlo. Ne, když na to tolik let čekala a živila svou nenávist.

Jakmile byl připravený, postavil se zády ke schodišti a pohled upřel na siluetu Fjällbacky. Otočil se až v okamžiku, kdy ji ucítil přímo za sebou.

V jejích očích neviděl žádnou radost. Jen vědomí, že on konečně – po všem, co se stalo – je připraven pykat za svůj zločin. Byla stejně krásná, jak si ji pamatoval. Vlasy měla mokré a překvapovalo ho, že jí není zima. Ale s ní nikdy nebylo nic takové, jak by člověk čekal, s mořskou pannou bylo vždycky všechno jiné.

To poslední, co viděl, než vykročil směrem k moři, byly modré šaty vlající v letním větříku.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Erika, když rozcuchaný Patrik sešel po schodech dolů.

„Jsem jen trochu unavený,“ pravil, ale v obličeji byl chorobně bledý.

„Určitě? Nevypadáš moc dobře.“

„Díky. Paula mi říkala totéž. Nevím, co vy holky pořád máte. Opravdu vypadám tak strašně? To je tedy rána.“

Usmíval se, ale stejně mu pořád padala víčka. Sehnul se a chytil Maju, která k němu přiběhla hned, jak zaslechla jeho hlas.

„Ahoj, holčičko. Aspoň že tobě se tatínek líbí. Že je to nejkrásnější tatínek na světě?“ Šťouchal ji do bříška a Maja se zahihňala.

„Hmm,“ kývala přemoudřele.

„No zaplať pánbůh, aspoň někdo má dobrý vkus.“ Otočil se k Erice a políbil ji. Maja se k němu přitočila a našpulila rtíky na znamení, že i ona chce dostat pusinku.

„Sedni si a trochu ji pochovej, já uvařím čaj a připravím žemle,“ řekla Erika a šla do kuchyně. „Paula ti tu nechala nějakou tašku, stojí v hale,“ zavolala jakoby nic.

„Díky,“ odpověděl, a pak zaslechla, že se zvedl a jde za ní.

„Budeš večer pracovat?“ zašilhala po něm, zatímco lila vařící vodu na dva čajové sáčky v hrníčkách.

„Ne. Myslím, že si udělám klidný večer, potěším se se svou manželkou, půjdu brzy spát a zítra dopoledne zůstanu doma, abych si všechno v klidu prošel. Na stanici je občas hrozný blázinec.“

Povzdechl si a postavil se za Eriku. Snažil se ji obejmout, ale už to nešlo.

„Nedosáhnu na tebe,“ mumlal jí do zad.

„Mám pocit, že už jsem na rozsypání.“

„Bojíš se?“

„Lhala bych, kdybych tvrdila něco jiného.“

„Budeme si pomáhat,“ slíbil a stiskl ji ještě pevněji.

„Já vím. A Anna mi říká totéž. Doufám, že to tentokrát všechno půjde líp, když už vím, o co jde. Jenomže to budou dvě najednou.“

„Dvojnásobné štěstí,“ usmál se Patrik.

„Dvojnásobná práce,“ opáčila a otočila se, aby ho mohla obejmout zpředu. Nebylo to teď snadné.

Zavřela oči a položila tvář na jeho. Uvažovala, jak nejlíp mu říct o výletu do Göteborgu, a bylo jí jasné, že by to měla udělat ještě večer. Jenomže Patrik vypadal tak unaveně, a zítra dopoledne zůstane doma. Takže by to do té doby mohlo počkat. A kromě toho třeba stačí udělat to, co ji napadlo, když poslouchala pásek. Ano. Jestli bude mít štěstí a zjistí ještě něco, co by mohlo být pro vyšetřování důležité, snad se Patrik tolik nerozčilí, že se do toho vložila.

Vlastně ani tolik netrpěl tím, že neměl přátele. Měl přece knihy. Ale čím byl starší, tím víc začínal postrádat společnost. Pospolitost, příslušnost, být jedním z ostatních. Byl pořád sám. Jedině Alice vyhledávala jeho blízkost. Občas ho hnali ze školního autobusu až domů. Erik, Kenneth a Magnus. Řvali smíchy, když se za ním rozběhli, ve skutečnosti pomaleji, než mohli. Chtěli ho jen přinutit k běhu.

„Tak si pospěš, tlusťochu!“

Běžel a opovrhoval sám sebou. V nitru doufal v nějaký zázrak, že jednoho dne to všechno skončí, že si ho začnou vážit. Ale věděl, že to je jen sen. Nikdo se o něj nezajímal. Alici nepočítal. Ta byla cáklá. Tak ji kluci nazývali, hlavně Erik. Převaloval to slovo na jazyku, jakmile ji zahlédl. Cáákláá…

Alice na něho často u autobusu čekala. Nenáviděl to. Na autobusové zastávce vypadala úplně normálně, s dlouhými tmavými vlasy sčesanými do ohonu. Když mládež z druhého stupně základky v Tanumshede vystupovala, pátrala po něm veselýma modrýma očima. Občas dokonce pocítil i jakousi hrdost, když autobus zahnul na zastávku a zahlédl ji okénkem. Ta dlouhonohá krásná dívka je jeho sestra.

Ale pak vždycky přišel okamžik, kdy vystoupil a Alice ho spatřila. Šla k němu trhavými pohyby, jako by měla ruce a nohy na drátkách. Pak zkomoleně volala jeho jméno a kluci se váleli smíchy. „Cáákláá!“

Alice vůbec nic nechápala a to mu asi působilo největší rozpaky. Jen se šťastně usmívala a občas na ně zamávala. V takových chvílích utíkal domů dobrovolně, aniž by ho honili, jen aby unikl Erikově výsměchu. Alici ale uniknout nemohl. Bez sebemenší námahy ho vždycky dohonila a někdy se mu se smíchem vrhla kolem krku takovou silou, že málem upadl.

V těchto momentech ji nenáviděl stejně jako před lety, když pořád křičela a vzala mu matku. Nejraději by ji udeřil do obličeje, aby mu přestala dělat ostudu. Kluci ho nikdy nevezmou do party, dokud na něho Alice čeká u zastávky, volá na něj a věší se mu na krk.

A on by si tak zoufale přál být pro někoho důležitý. Nejen pro Alici.

Když se probudila, Patrik dosud tvrdě spal. Bylo už půl osmé, a spala ještě dokonce i Maja, která obvykle vstávala před sedmou.

Erika cítila velký neklid. V noci se několikrát probudila, myslela na to, co slyšela na pásku, a nemohla se dočkat, aby už bylo ráno a mohla uskutečnit svůj plán.

Opatrně vstala, oblékla se a šla si dolů do kuchyně uvařit kávu. Po nejnutnějším přísunu kofeinu se netrpělivě dívala po hodinách. Divila se, že je nahoře dosud klid – na Maju to byl neuvěřitelný výkon.

Napsala Patrikovi lístek, kde mu neurčitě sdělila, že si odjela něco zařídit. Ať si láme hlavu. Všechno mu přece řekne, jakmile se vrátí.

O deset minut později zahnula autem na Hamburgsund. Telefonicky si zjistila, kde bydlí Sannina sestra, a okamžitě našla cestu. Dům byl velký, obložený mexickými kachlemi, a ona zadržela dech, když projížděla dlouhým vjezdem mezi dvěma kamennými sloupy. Nebude nic jednoduchého tudy vycouvat, ale tím se bude zabývat později.

V domě zahlédla pohyb a oddechla si, že se její předpoklad splnil – byli už vzhůru. Zazvonila u dveří a za okamžik zaslechla kroky. Dveře otevřela žena, jistě Sannina sestra.

„Dobrý den,“ pozdravila Erika a představila se. „Je už Sanna vzhůru? Ráda bych s ní chviličku mluvila.“

Sestra vypadala zvědavě, ale nevyptávala se.

„Jistě. Sanna i obě děti jsou už na nohou. Pojďte dál.“

Erika vešla do haly a svlékla si bundu. Následovala Sanninu sestru po strmém schodišti a vešly do chodby, která zahýbala doleva a otevírala se do velké otevřené místnosti. Ta zastávala funkci kuchyně, jídelny i obývacího pokoje.

Sanna a chlapci seděli u snídaně spolu se sestřinými dětmi, chlapcem a holčičkou, kteří vypadali o trochu starší.

„Odpusťte mi, že ruším u snídaně,“ omluvila se Erika a zahleděla se na Sannu. „Jen bych se tě ráda zeptala na jednu věc.“

Sanna chvíli mlčela. Držela lžičku na půl cesty k ústům, jako by úplně zapomněla na okolí. Nakonec ale lžičku odložila a zvedla se.

„Sedněte si dole na verandě, budete tam mít klid,“ navrhla sestra a Sanna přikývla.

Erika ji následovala po schodech. Prošly několika místnostmi v přízemí až do prosklené verandy, obrácené na trávník a k malému centru Hamburgsundu.

„Jak se tu cítíš?“ zeptala se Erika, když se posadily.

„Jde to.“ Sanna byla bledá a vyčerpaná, jako by v noci ani oko nezamhouřila. „Chlapci se pořád ptají na otce a já nevím, co jim mám říct. Také si nejsem jistá, jestli mají mluvit o tom, co se stalo, nebo ne. Napadlo mě, že bych měla zavolat dětskému psychologovi a poradit se.“

„To je určitě dobrý nápad,“ usoudila Erika. „Ale děti jsou silné. Zvládnou víc, než by člověk věřil.“

„Ano, snad ano.“ Sanna zírala před sebe prázdným pohledem. Pak se otočila k Erice a zeptala se: „O čem se mnou chceš mluvit?“

Jako už tolikrát předtím Erika nevěděla, jak má začít. Neměla žádné pověření, které by ji opravňovalo klást otázky. Byla jen zvědavá a plná soucitu. Na okamžik se zamyslela. Pak se sehnula a z kabelky vytáhla kresbičky.

Vstával se slepicemi. Byl na to hrdý a v různých souvislostech se tím chlubil. „Člověk přece nemůže jen ležet a trénovat pro dlouhodobou péči,“ říkával spokojeně a pak vysvětlil, že vstává nejpozději v šest. Jeho snacha ho občas škádlila slovy, že ale chodí spát už v devět hodin. Ale takové komentáře zpravidla ignoroval. Přes celý den přece ani chvilku nezahálel.

Po obvyklé ovesné kaši, kterou si připravoval ke snídani, seděl ve svém oblíbeném křesle a pozorně si přečetl noviny, zatímco venku se pomalu rozjasňovalo. Když skončil, bylo tolik světla, aby mohl provést každodenní ranní inspekci. S lety to už pro něj byla rutina.

Zvedl se a vzal si z věšáku dalekohled. Pak se usadil před oknem. Dům ležel na kopečku nad rybářskými boudami na břehu moře, v pozadí stál kostel. Naskýtal se mu tedy perfektní výhled na celý fjällbacký záliv. Přiložil si k očím dalekohled a začal pátrání od leva. Nejdříve sousedi: ano, už jsou také na nohou. Mnoho lidí tu teď přes zimu nebydlelo, ale právě on měl to štěstí, že jeho soused tady žil trvale. A navíc jeho manželka v domě po ránu chodila jen v prádle. Je jí kolem padesáti, ale pořád má pěknou postavu, liboval si a pátral dál.

Prázdné domky, všude jen prázdné domky. Některé byly úplně temné, jiné měly časově řízené osvětlení a jen sem tam svítila nějaká lampa. Povzdechl si jako vždycky. Všechno bylo čím dál horší. Ještě si pamatoval, jak v každém domě někdo bydlel. Teď je všechny skoupili letní hosté a ti tu netrávili více než tři měsíce v roce. Pak se zase krásně opálení vrátili domů do velkých měst, a ještě dlouho do podzimu vykládali přátelům: „Ano, byli jsme celé léto v našem domě ve Fjällbace. Je tam úžasný klid a pohoda. Člověk ani nemá chuť odjet.“ Samozřejmě že nemínili vážně jediné slovo. Nedokázali by tu přes zimu žít jediný den – všechno utichlo, krámky byly zavřené, a oni by si nemohli lehnout na rozpálené skály a opalovat se. Dalekohledem zamířil na náměstí Ingrid Bergmanové. Panovalo tam ticho a klid. Slyšel, že na webových stránkách Fjällbacky se může člověk kdykoli podívat na ka
merové záběry z dění v obci. To už lidé opravdu nemají co dělat, když je něco takového dokáže pobavit. Není tu přece nic k vidění.

Pootočil dalekohled dozadu a pohledem klouzal přes Jižní přístavní ulici, kolem železářství a směrem k hasičské stanici. Zastavil se u záchranných člunů a jako pokaždé chvíli obdivoval ten nejkrásnější. Lodě miloval celý život a MinLouis vždycky v přístavišti nádherně zářila. Teď se zaměřil na cestu k Badholmu. Vždycky ho přemohly vzpomínky z mládí, když se díval na dřevěné domky s vysokým laťkovým plotem, kde byla převlékárna. Zvlášť pro pány a zvlášť pro dámy. Jako kluk se snažil najít skulinku, aby viděl na děvčata. Málokdy uspěl.

Zahlédl skály a trampolínu, která je v létě vždycky plná dětí. A skokanskou věž – teď už dost zchátralou. Doufal, že ji opraví a nestrhnou, protože k Fjällbace tak nějak patřila.

Minul věž a zahleděl se na záliv proti ostrovu Valö. Škubl sebou a znovu se dalekohledem vrátil. Proboha, co to je? Trochu zaostřil a přimhouřil oči, aby viděl zřetelněji. Pokud se nepletl, něco z věže visí. Něco tmavého, co se ve větru mírně pohupuje. Neví snad už rozjívená mládež, co dělat, a zavěsili tam nějakou loutku? Nedokázal poznat, co to je.

Přemohla ho zvědavost. Oblékl se, natáhl si boty, připevnil na ně okovaný proužek proti uklouznutí a vyšel ven. Zapomněl posolit venkovní schodiště a teď se opatrně přidržoval zábradlí, aby nespadl. Na silnici to už bylo snazší, a tak se rychle, jak jen to šlo, vydal směrem k Badholmu.

Když míjel náměstí Ingrid Bergmanové, obec ležela ponořená do ticha. Napadlo ho, jestli by neměl zamávat na nějaké auto, ale pak si to rozmyslel. Zbytečně by budil rozruch, kdyby se ukázalo, že o nic nejde.

Když byl blíž, přidal do kroku. Chodíval na delší procházku aspoň dvakrát týdně, a tak měl pořád docela dobrou kondici. Stejně ale pořádně funěl, než došel až k dřevěným stavbám na Badholmu.

Na okamžik se zastavil, aby nabral dech. Nebo přinejmenším si namlouval, že to bylo kvůli tomu. Ve skutečnosti však od okamžiku, kdy v dalekohledu zahlédl tmavou siluetu, měl strašně nepříjemný pocit. Zaváhal, ale pak se znovu zhluboka nadechl a vešel na plovárnu. Stále ještě se vyhýbal pohledu na věž. Místo toho se díval pod nohy a postupoval opatrně, aby na skalách neuklouzl a nezůstal tam ležet. Ale pár metrů před věží pozvedl oči a pomalu jel pohledem nahoru.

Patrik se rozespale posadil. Někde něco bzučelo. Rozhlédl se kolem sebe a nedokázal se okamžitě orientovat. Teprve po chvíli, když se dostatečně probral, se natáhl po mobilu. Vypnul předtím zvuk, ale nastavil vibrace, takže teď mobil vztekle drncal po nočním stolku a displej v šeru zářil. „Haló?“

Okamžitě byl probuzený a začal se oblékat, zatímco poslouchal a kladl otázky. O několik minut později byl na cestě ze dveří. Teprve když zahlédl lístek od Eriky, uvědomil si, že opravdu vedle něho neležela v posteli. Zaklel a běžel po schodech nahoru. Maja ve svém pokoji už vylezla z postýlky a teď si klidně hrála na zemi. Zatraceně, co má dělat? Nemohl ji přece nechat doma samotnou. Rozčileně zavolal na Eričin mobil, ale nebrala to a po chvíli se zapojila hlasová schránka. Kde je tak časně ráno?

Ukončil hovor a místo toho navolil číslo Anny a Dana. Anna se okamžitě ohlásila a Patrik si oddechl ulehčením. Rychle jí vysvětlil, o co jde. Pak netrpělivě deset minut přešlapoval v hale, než se Anna nasoukala do auta a přijela.

„Žasnu, co teď máte naléhavých úkolů. Nejdřív Eričin včerejší výlet do Göteborgu a teď zase ty spěcháš jako by někde hořelo.“ Anna se zasmála a vecpala se kolem něho do domu.

Rychle jí poděkoval a utíkal k autu. Teprve když seděl za volantem, vybavil se mu Annin komentář. Výlet do Göteborgu? Včera? Vůbec nic nechápal. Ale to musí počkat, teď musí myslet na jiné věci.

Když přijel na Badholm, byli tam v plné práci. Zaparkoval vůz za záchranným člunem a běžel k ostrovu. Torbjörn Ruud a jeho technici už dorazili.

„Kdy přišel poplach?“ zeptal se Gösty, který stál vedle něho. Torbjörn se svým týmem jeli z Uddevally, takže správně by měl Patrik dorazit dřív. I před Göstou a Martinem, kteří přijeli až z Tanumshede. Proč mu nikdo nezavolal?

„Annika se tě párkrát pokoušela sehnat. A zřejmě i včera večer. Ale nebral jsi to.“

Patrik vytáhl mobil z kapsy, aby dokázal, že nemají pravdu. Když ale pohlédl na displej, viděl šest zmeškaných hovorů. Tři včera večer a dva dnes ráno.

„Nevíš, co mi chtěla večer?“ zeptal se a proklínal se, že se rozhodl vypnout zvuk a na jeden večer se uvolnit. Samozřejmě že se něco musí stát právě ve chvíli, když si poprvé za celou věčnost dovolí nemyslet na práci.

„Vůbec netuším. Ale ráno šlo o toto.“ Ukázal ke skokanské věži a Patrik sebou trhl.

V pohledu na muže, jehož oběšené tělo se s provazem kolem krku lehce pohupovalo ve větru, bylo něco archetypálního a dramatického.

„Zatraceně,“ ulevil si. To je skutečně hrůza. Pomyslel na Sannu a děti i na Eriku. „Kdo ho objevil?“ Snažil se vklouznout do své pracovní role, schovat se za práci a hluboko potlačit pomyšlení na všechny důsledky. V tomto okamžiku nesmí na Christiana myslet jako na člověka, který má ženu a děti, přátele a vlastní život. Teď už je to jen oběť, hádanka k rozluštění. Smí myslet jen na to, že se něco stalo a on musí zjistit co.

„Tamten chlápek. Jmenuje se Sven-Olov Rönn a bydlí v tom bílém domku.“ Gösta ukázal na jeden z domků ležících na srázu nad řadou rybářských chatek. „Zřejmě má ve zvyku se každé ráno rozhlížet po okolí dalekohledem. Nejdřív se domníval, že je to nějaký hloupý žert, který si vymyslela mládež, ale když došel až sem, pochopil, že je to skutečné.“

„Je v pořádku?“

„Trochu otřesený, to je jisté, ale je zřejmě hodně houževnatý.“

„Nenech ho odejít, než si s ním promluvím,“ nařídil Patrik a šel za Torbjörnem, který dával pokyny k ohrazení místa kolem věže.

„Docela nás zaměstnáváte,“ poznamenal Torbjörn.

„Věř mi, že bych dal přednost troše klidu a pohody.“ Patrik se odhodlal znovu pohlédnout nahoru na Christiana. Měl otevřené oči a hlava se mu naklonila obličejem dolů, když se mu zlomil vaz. Vypadalo to, jako by hleděl do vody.

Otřásl se.

„Jak asi dlouho tu visí?“

„Moc dlouho ne. Než ho odřízneme, musíme všechno nafotit.“

„Transport?“

„Je na cestě,“ řekl stručně Torbjörn. Očividně by už rád začal.

„Dělejte, co je třeba.“ Patrik opustil Torbjörna, který okamžitě rozdal pokyny svému týmu.

Vrátil se ke Göstovi, který stál vedle staršího promrzlého muže.

„Jsem Patrik Hedström z policie v Tanumshede,“ představil se a podal mu ruku.

„Sven-Olov Rönn,“ opáčil muž a málem se postavil do pozoru.

„Jak se cítíte?“ zeptal se Patrik a zahleděl se na mužův obličej, poznamenaný prožitým šokem. Byl pobledlý, ale přesto se už docela vzchopil.

„No, není to nic veselého,“ pronesl pomalu. „Ale až přijdu domů, vypiju si něco na posilnění a bude to dobré.“

„Nechcete mluvit s lékařem?“ otázal se Patrik, ale muž na něho vyděšeně pohlédl. Zřejmě patřil k lidem, kteří by si nohu raději amputovali sami, než aby šli k lékaři.

„Ne, ne, to není třeba,“ odmítl rychle.

„Tak dobře,“ kývl Patrik. „Vím, že jste už mluvil s mým kolegou,“ ukázal na Göstu, „ale mohl byste všechno ještě jednou zopakovat? Jak jste našel… toho muže na věži?“

„To je tak, já vždycky vstávám s kuropěním,“ spustil Sven-Olov Rönn a pak vypravoval totéž, co už Patrik věděl od Gösty, i když s více detaily. Po několika dalších otázkách mu Patrik dovolil odejít domů, aby se mohl ohřát.

„Takže to bychom měli. Gösto, co to všechno znamená?“ obrátil se Patrik zamyšleně na kolegu.

„Nejdřív musíme vědět, jestli to udělal sám, nebo jestli to má na svědomí tentýž…“ Větu nedokončil, ale Patrik věděl, co chce říct.

„Nezahlédli jste něco, co by naznačovalo nějaký zápas, odpor nebo něco podobného?“ zavolal Patrik na Torbjörna, který se zastavil v polovině schodů na věž.

„Zatím nic. Ale ještě toho mnoho nevíme. Začínáme fotografovat.“ Zamával velkou kamerou, kterou držel v ruce. „Uvidíme, co najdeme. V každém případě ti to hned řeknu.“

„Dobře, díky,“ povzdechl si Patrik. Bylo jasné, že teď tu mnoho nezmůžou. Ale co nejdřív potřeboval zařídit něco jiného.

Připojil se k nim Martin Molin, bílý v obličeji jako pokaždé, když se ocitl v blízkosti mrtvého těla.

„Na cestě jsou Paula s Mellbergem.“

„Skvělé,“ utrousil Patrik bez nadšení a oba kolegové věděli, že jeho odevzdaný tón se netýká Pauly.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Martin.

Patrik se nadechl a snažil se promyslet plán. Byl v pokušení na někoho svalit úkol, který ležel před ním, ale odpovědnost převážila a po dalším hlubokém nadechnutí řekl: „Martine, počkáš na Mellberga a Paulu. Mellberga počítat nemůžeme, ten bude jen překážet technikům. Vezmi si s sebou Paulu a obejděte všechny lidi v okolí. Většina domků je prázdná, takže to nebude žádný velký úkol. Gösto, ty pojedeš se mnou za Sannou.“

Gösta se zachmuřil. „Jasně. Kdy vyrazíme?“

„Hned teď,“ odvětil Patrik. Strašně si přál to už mít za sebou. Na okamžik uvažoval, jestli ještě nemá zavolat Annice a zeptat se jí, proč ho včera večer hledala, ale to počká. Teď na to není čas.

Když vyjeli z Badholmu, oba se usilovně snažili neohlédnout, aby nezahlédli postavu, která se dosud kymácela ve větru.

„Já to prostě nechápu. Kdo to Christianovi mohl posílat?“ Sanna zmateně hleděla na kresbičky ležící na stole před ní. Pro jednu se natáhla a Erika se pochválila za svou prozřetelnost, s níž každý obrázek dala do plastové obálky. Takhle si je šlo prohlížet, aniž by se poškodily eventuální důkazy.

„Nevím. Doufala jsem, že bys mohla mít nějakou teorii.“ Sanna potřásla hlavou. „Nemám nejmenší tušení. Kde jsi je našla?“

Erika jí vyprávěla o návštěvě na Christianově staré adrese v Göteborgu i o Janosi Kováczovi, který po všechny roky nedoručitelné dopisy schovával.

„Proč tě tolik zajímá Christianův život?“ Sanna na ni tázavě pohlédla.

Erika se na okamžik zamyslela, jak má své jednání vysvětlit. Sama nevěděla, co vlastně hledá.

„Hned když jsem zaslechla o těch výhrůžných dopisech, jsem o něho měla starost. A protože jsem to já, nemohla jsem to nechat být. Christian mi ovšem sám nic neřekl, tak jsem se v tom začala šťourat.“

„Ukázala jsi to Christianovi?“ zeptala se Sanna. Vytáhla další kresbičku a pečlivě ji studovala.

„Ne, chtěla jsem se nejdřív zeptat tebe.“ Erika se na okamžik odmlčela. „Víš něco o Christianově minulosti? O jeho rodině a dospívání?“

Sanna se smutně usmála. „Skoro nic. Je to nepochopitelné. Nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo by toho o sobě řekl tak málo. A já bych tak ráda věděla o jeho rodičích, kde bydleli, co dělal, když byl malý, jaké měl kamarády…, ano, to všechno, na co se člověk ptá, když chce někoho blíže poznat – ale Christian o tom prostě mlčel. Řekl jen, že jeho rodiče zemřeli, že neměl žádné sourozence a že vyrůstal stejně jako všichni ostatní, takže to není tak zajímavé, aby se o tom mělo mluvit.“ Sanna polkla.

„Nezdálo se ti to divné?“ Erice do hlasu pronikl soucitný tón. Sanna zápasila s pláčem.

„Miluju ho. A jeho vždycky tolik rozčilovalo, když jsem se na něco zeptala, že už to nedělám. Jen jsem chtěla… jen jsem si přála, aby se mnou zůstal.“ Poslední slova pouze zašeptala, s pohledem upřeným na kolena.

Erika měla chuť se posadit k ní a obejmout ji kolem ramen. Sanna vypadala najednou strašně mladá a zranitelná. Nemohlo být snadné žít ve vztahu, kdy je neustále v podřízeném postavení. Protože Erika rozuměla i tomu, co Sanna nevyslovila, ale zaznělo mezi řádky. Sanna Christiana milovala, zatímco on ji nikdy.

„Takže tě nenapadá, kdo by mohla být ta malá postavička vedle Christiana?“ zopakovala laskavě.

„Nemám tušení. Muselo to přece kreslit dítě. Třeba nějaké má, o kterém nevím?“ Zasmála se, ale smích se jí vzpříčil v krku.

„Nedělej unáhlené závěry.“ Erika si neklidně uvědomila, že možná Sanně, která je už i tak na hranici svých sil, situaci ještě ztížila.

„Ne. Ale už jsem o tom sama také uvažovala. Tisíckrát jsem se ho na ty dopisy ptala, ale prý neví, kdo mu je posílá. Já mu to ale tak úplně nevěřím.“ Kousla se do rtu.

„Nikdy se nezmínil o bývalých přítelkyních nebo tak? O nějaké ženě?“ Erika nechtěla tolik naléhat, ale možná Christian během let přece jen něco řekl a Sanna si to teď vybaví.

Sanna potřásla hlavou a trpce se zasmála. „Věř mi, že kdyby se zmínil o nějaké ženě, nezapomněla bych na to. Dokonce mě napadlo…“ Přerušila se a zdálo se, že lituje toho, co začala.

„Co tě napadlo?“ zeptala se Erika, ale Sanna se stáhla do sebe.

„Ale nic. Jen hlouposti. Jsem dost žárlivá.“

To asi není tak divné, říkala si Erika. Tolik let žít s cizincem, milovat ho, ale bezvýsledně. Není divu, že je žárlivá. Mlčela však. Místo toho se rozhodla hovor zavést na to, na co od včerejška myslela.

„Ty jsi včera mluvila s Patrikovou kolegyní. Paulou Moralesovou.“

Sanna přikývla. „Je hrozně milá. A Gösta se mi také líbí. Pomohl mi vykoupat děti. Popros Patrika, aby ho ode mě pozdravoval a poděkoval mu. Já jsem to nejspíš včera ani neudělala.“

„Ano, nezapomenu,“ ujistila ji Erika. Po krátké pauze pokračovala. „Myslím si, že něco ve vašem rozhovoru Paula úplně nepochopila.“

„Jak to můžeš vědět?“ nechápala Sanna.

„Paula ho nahrála na pásek a Patrik si ho večer poslouchal.“

„Opravdu?“ Sanna lež spolkla. „A o co tedy šlo.?“

„Zmínila ses Paule, že to Christian neměl lehké. Znělo to, jako bys měla na mysli něco konkrétního.“

Sanna strnula. Vyhnula se Eričině pohledu a začala si pohrávat s třásněmi ubrusu.

„Nevím, co.“

„Sanno,“ apelovala na ni Erika, „teď není čas na tajemství, není vhodná doba, abys někoho chránila, ani Christiana. Celá vaše rodina je v nebezpečí, ale přece nesmíme dopustit, aby někdo dopadl tak špatně jako Magnus. Nevím, co mi nechceš říct ani proč. Třeba to s případem nemá nic společného a ty si to tak nejspíš myslíš. Protože jinak bys to určitě řekla. Hlavně po tom, co se včera stalo dětem. Ale jak si tím můžeš být jistá?“

Sanna hleděla z okna na nějaký vzdálený bod za ostrovy v zamrzlém moři. Dlouho seděla tiše a Erika mlčela, nechala ji vybojovat vlastní boj.

„Našla jsem na půdě šaty. Modré šaty,“ pronesla Sanna nakonec. A pak mluvila dál. O tom, jak konfrontovala Christiana, o své zlobě a nejistotě. O tom, co strašného jí nakonec vyprávěl.

Když skončila, zůstala sklesle sedět. Erika se snažila vstřebat, co slyšela. Ale nešlo to. Některé věci si lidský mozek odmítá připustit. Erika natáhla ruku a položila ji na Sanninu.

Poprvé začal Erik propadat panice. Christian je mrtvý. Visí jako hadrová loutka ze skokanské věže v Badholmu.

Zavolala mu nějaká policistka a oznámila mu to. A že má být hodně opatrný a ozvat se, kdyby něco potřeboval. Vůbec nechápal, kdo mu chce ublížit. Ale nemínil tu sedět a čekat, jestli bude mít štěstí a vyvázne. I tentokrát musí mít veškeré dění pod kontrolou, podržet si svou moc.

Košili měl mokrou potem, což dokazovalo, že není tak klidný, jak si snažil namluvit. Telefon pořád svíral v ruce a nešikovně vyťukal Kennethovo číslo. Po pěti signálech se zapnul automat. Erik vztekle ukončil hovor a odhodil mobil na psací stůl. Snažil se uvažovat racionálně a zvážit, co bude dělat.

Zazvonil telefon. Škubl sebou a pohlédl na displej. Kenneth.

„Haló?“

„Nemohl jsem ti hned odpovědět,“ vysvětloval Kenneth. „Někdo mi s telefonem vždycky musí pomoct. Nemám jak ho držet,“ dodal bez sebelítosti v hlase.

Erika na okamžik napadlo, že se snad měl přemoct a Kennetha v nemocnici navštívit. Nebo mu aspoň poslat kytky. Ale člověk nemůže myslet na všechno a někdo také musí pracovat, to jistě Kenneth chápe.

„Jak se ti daří?“ zeptal se s předstíranou starostlivostí.

„Dobře,“ odpověděl krátce Kenneth. Erika dobře znal a bylo mu jasné, že se ho neptá proto, že by ho to opravdu zajímalo.

„Mám špatné zprávy.“ Nejlepší bude říct to rovnou. Kenneth mlčel a čekal na jeho další slova. „Christian je mrtvý.“ Erik si zatáhl za okraj límce košile. Pořád se potil a cítil, že ruku, v níž svírá mobil, má úplně mokrou. „Teď jsem se to dozvěděl. Volala mi policie. Visí na skokanské věži na Badholmu.“

Na druhé straně bylo pořád ticho.

„Haló? Slyšíš, co říkám? Christian je mrtvý. Policistka, která se mnou mluvila, mi nechtěla prozradit víc, ale každý idiot si může spočítat, že za tím stojí ten stejný šílenec, co udělal i to ostatní.“

„Ano, je to ona,“ ozval se nakonec Kenneth. Hlas měl ledově chladný.

„Cože? Ty snad tušíš, o koho jde?“ Erik téměř křičel. Kenneth něco ví a nic neřekl? Vytluče z něho duši, aby se to dozvěděl.

„Dostane i nás.“

Hovořil s tak skálopevnou jistotou, že se Erikovi zježily chlupy na celém těle. Na okamžik ho napadlo, jestli Kennetha náhodou někdo nepraštil i do hlavy, takže teď mluví z cesty.

„Byl bys tak laskavý a zasvětil mě do toho, co víš?“

„Tebe si asi šetří nakonec.“

Erik se musel hodně držet, aby z čiré frustrace mobilem tvrdě netřískl do psacího stolu. „Kdo je to?“

„Copak ty jsi skutečně nic nepochopil? Ublížil jsi snad tolika ženám, že už si ji z té spousty ani nevybavuješ? Pro mě je to jednoduché. K nikomu jinému jsem se tak strašně nezachoval. Netuším, jestli Magnus věděl, že po něm jde. Vím ale, že měl špatné svědomí a trpěl. To ty nikdy, že? Tobě nikdy ani v nejmenším nezkazila dobré spaní vzpomínka na to, co jsi provedl.“ Kenneth nemluvil ani rozčileně, ani ho neobviňoval. Hlas měl stále stejný.

„O čem to žvaníš?“ zasyčel Erik a horečně lovil v paměti. Slabá vzpomínka, obraz, obličej. Teď se všechno začalo vynořovat na povrch.

Sevřel pevně telefon. Mohlo by to…?

Kenneth nic neříkal a Erik už ani nemusel dodat, že si vzpomněl. Mluvilo jeho mlčení. Bez rozloučení přerušil spojení. Snažil se potlačit jistotu, která se vnucovala. Místo toho začal rychle mailovat, pracovat na tom, co bylo zapotřebí. Teď už to spěchá.

Když Patrik poznal před domem Sanniny sestry Eričin vůz, pocítil velký neklid. Erika měla silnou tendenci plést se do věcí, s nimiž neměla nic společného, a přestože mnohokrát obdivoval její zvídavost i bystrost, nebyl rád, když se vměšovala do policejní práce. Chtěl Maju, ji i dosud nenarozená dvojčata chránit před zlým světem, ale pokud šlo o jeho ženu, byla to marná snaha. Pokaždé se dostala do centra dění a teď viděl, že se bez jeho vědomí zapojila i do tohoto vyšetřování.

„Není to Eričino auto?“ zeptal se lakonicky Gösta, když za ním zaparkovali.

„Je,“ odpověděl Patrik. Gösta se víc nevyptával, jen pozvedl jedno obočí.

Nemuseli ani zazvonit. Sannina sestra jim už otevírala a s neklidným výrazem na ně čekala.

„Děje se něco?“ tázala se napjatě a stiskla rty.

„Rádi bychom mluvili se Sannou,“ řekl Patrik, aniž jí odpověděl na otázku.

Měli vzít s sebou i tentokrát farářku Lenu, ale když zavolali, byla venku a on nechtěl se zprávou otálet.

Vrásky kolem sestřiných úst se prohloubily, ale tiše ustoupila na stranu a pustila je dovnitř.

„Je na verandě.“ Ukázala k prosklené místnosti.

„Díky.“ Patrik na ni pohlédl. „Mohla byste se postarat, aby sem chvíli nešly děti?“

Polkla a souhlasila: „Ano, pohlídám je.“

Došli na verandu a Sanna s Erikou vzhlédly. Erika vypadala provinile a Patrik jí gestem naznačil, že si spolu pohovoří později. Sedl si k Sanně.

„Mám pro vás bohužel hodně špatnou zprávu,“ oznámil jí tiše. „Christian byl dnes ráno nalezen mrtvý.“

Sanna zalapala po dechu a oči se jí naplnily slzami.

„Zatím toho mnoho nevíme, ale uděláme všechno pro to, abychom zjistili, co se stalo,“ dodal.

„Jak.?“ zeptala se Sanna a začala se nekontrolovaně třást po celém těle.

„Oběšení. Visel ze skokanské věže na Badholmu.“

„Oběšení?“ Dýchala mělce a namáhavě a Patrik jí položil ruku na rameno.

„Nic víc zatím nevíme.“

Přikývla se skelným pohledem. Patrik se obrátil k Erice a tiše ji požádal: „Mohla bys na chvíli pohlídat děti místo sestry? Popros ji, aby přišla dolů, že ji zastoupíš.“

Erika se okamžitě zvedla. Zalétla pohledem k Sanně, pak opustila verandu a vzápětí se ozvaly její kroky na schodech. Jakmile zaslechli, že někdo jde dolů, vyšel Gösta do haly. Patrik mu v duchu poděkoval, že ho napadlo sestru informovat ještě venku, aby to Sanna nemusela poslouchat dvakrát.

Když sestra vstoupila, sedla si k Sanně a paží ji objala. Patrik se zeptal, jestli nemá někoho zavolat, nebo jestli si nechtějí promluvit s farářem. Snažil se myslet na normální věci, aby se nezlomil při pomyšlení, že nahoře jsou dva malí chlapci, kteří právě ztratili otce.

Ale pak musel odejít. Měl práci, kterou dělá i pro ně. Především pro ně. Oběti a jejich blízké měl před očima, když seděl na stanici a dlouhé hodiny přemítal, jak najít řešení komplikovaného případu.

Sanna strašně plakala a Patrik se setkal se sestřiným pohledem. Neznatelně přikývla jako odpověď na jeho nevyslovenu otázku a Patrik se zvedl.

„Určitě nechcete, abych někomu zavolal?“

„Já budu co nejdřív informovat otce a matku,“ odvětila sestra. I když byla hodně bledá, vyzařoval z ní klid, takže ji Patrik mohl s klidným svědomím opustit.

„Sanno, zavolejte, kdykoli budete chtít,“ řekl a zastavil se ve dveřích. „My…“ Nevěděl, jak mnoho jí může slíbit. Stalo se mu to, co je pro policistu uprostřed vyšetřování vraždy nejhorší: pomalu ztrácel naději. Šance, že někdy najde toho, kdo to všechno způsobil, se rozplývala.

„Nezapomeňte si tu ty kresbičky,“ zajíkla se uplakaným hlasem Sanna a ukázala na několik papírů na stole. „O co jde?“

„Přivezla je Erika. Někdo je Christianovi posílal na jeho starou adresu v Göteborgu.“

Patrik hleděl na obrázky a pak je opatrně posbíral. O co jde? Musí si se svou manželkou co nejdřív popovídat, tohle mu musí pořádně vysvětlit. Současně nemohl popřít, že při pohledu na malůvky pocítil jakési očekávání. Jestli se ukáže, že jsou důležité, nebude to poprvé, kdy Erika přispěla do vyšetřování něčím rozhodujícím.

„Takže zase hlídáš?“ podotkl Dan, když vešel do domu Eriky a Patrika. Volal Anně na mobil, a když mu sdělila, kde je, jel rovnou do Sälviku.

„Moc nevím, čím se Erika zabývá, a asi to ani vědět nechci,“ řekla Anna a zamířila k Danovi, aby mu nastavila tvář k polibku.

„Snad jim nebude vadit, že jsem za tebou přišel,“ poznamenal Dan a zapotácel se, jak se na něho vrhla Maja. „Ahoj, broučku, jsi pořád moje holčička? Jsi moje nejlepší kamarádka, že? Nebo sis už našla jiného?“ vyptával se Dan a zatvářil se truchlivě. Maja se rozesmála, až se zajíkala, a třela si nos o jeho, což přijal jako potvrzení její vysoké přízně.

„Slyšel jsi, co se stalo?“ zeptala se Anna a okamžitě zvážněla.

„Ne. O co jde?“ Dan vyhazoval Maju vysoko do vzduchu. Vzhledem k tomu, jak byl dlouhý, to byla přímo závratná výška, a Maja pištěla nadšením.

„Nevím, kam odjela Erika, ale Patrik v každém případě jel do Badholmu. Ráno tam našli oběšeného Christiana Thydella.“

Dan se zastavil uprostřed pohybu a Maja právě visela hlavou dolů. Brala to jako součást hry a ještě hlasitěji vřískala radostí.

„Cože?“ užasl Dan a pomalu spustil Maju na koberec.

„Nevím víc než to, co Patrik řekl, než odjel. Christian je mrtvý.“ Anna se s ním osobně neznala, ale jako všichni ve Fjällbace se občas potkávali. Teď měla před očima jeho dva malé chlapce.

Dan se těžce složil na židli u kuchyňského stolu a Anna se snažila vymazat z hlavy smutný obrázek.

„Zatraceně,“ vyhrkl Dan a zahleděl se z okna. „Nejdřív Magnus Kjellner a teď Christian. A zraněný Kenneth Bengtsson leží v nemocnici. Patrik musí vidět rudě.“

„To ano,“ přitakala Anna a nalila Maje šťávu. „Ale teď budeme mluvit o něčem jiném, ano?“ Každé neštěstí se jí hluboce dotýkalo a těhotenství její citlivost ještě stonásobně zvýšilo. Nemohla takové věci vůbec poslouchat.

Dan to pochopil a přitiskl se k ní. Zavřel oči a položil si ruku na její břicho. „Už brzy, miláčku. Brzy se kluk narodí.“

Anna zazářila. Pokaždé, když pomyslela na dítě, zapomněla na všechno zlé. Nesmírně Dana milovala a málem pukala štěstím, že v břiše nosí jejich společné dítě. Hladila Dana po hlavě a mumlala mu do vlasů: „Jen nesmíš říkat, že to bude chlapeček. Já si spíš myslím, že se tam schovává malá princeznička. Kope do mě jako baletka,“ zlobila ho.

Po třech dcerách teď Dan toužil po synovi. Anna však současně věděla, že bude přešťastný, ať přijde na svět cokoli. Bude to přece jejich dítě.

Patrik Göstu vysadil u plovárny na Badholmu. Po chvilce uvažování jel domů. Musí mluvit s Erikou. Zjistit, co všechno už ví.

Když dorazil ke dveřím, hluboce se nadechl. Byla tam dosud Anna a Patrik ji nechtěl zatahovat do jejich manželských debat. Měla trochu rozčilující zvyk vždycky se přiklonit na stranu své sestry a Patrik netoužil v ringu zápasit se dvěma protivníky. Napřed Anně poděkoval – a také Danovi, který se tam ukázal jako zvláštní výpomoc – a pak se pokusil zřetelně naznačit, že potřebují být s Erikou sami. Anna náznak pochopila a odvedla i Dana, který měl co dělat, aby mu Maja dovolila odejít.

„Myslím, že už dnes Maju do školky dávat nebudeme,“ ozvala se Erika vesele a pohlédla na hodiny.

„Co jsi dělala u Sanny Thydellové? A proč jsi včera jela do Göteborgu?“ zeptal se ostře.

„No, já.“ Erika naklonila hlavu na stranu a pokusila se vypadat co nejnevinněji. Když to ale na Patrika nezabralo, povzdechla si a usoudila, že mu to stejně dobře může všechno rovnou říct. Přece to chtěla udělat, jenom ji předběhl…

Sedli si u kuchyňského stolu. Patrik před sebou sepjal ruce a významně se na ni zadíval. Erika se na okamžik zamyslela, z jakého konce má začít.

Vyprávěla, že jí vždycky leželo v hlavě, proč si Christian stále tak tajuplně střežil minulost. Proto se rozhodla trochu pátrat a na vlastní pěst zajela na adresu, na níž bydlel, než se přestěhoval do Fjällbacky. Zmínila se o příjemném Maďarovi a o dopisech, které Christianovi došly na bývalou adresu, ale nemohl je dostat, protože nikomu neřekl, kam se stěhuje. Pak se hluboce nadechla a přiznala se i k tomu, že si tajně přečetla policejní vyšetřovací materiál a poslechla pásek. Něco jí z něho uvízlo v hlavě a chtěla si to ověřit. Proto teď ráno zajela za Sannou. Pak Patrikovi vyložila i to, co jí Sanna prozradila o modrých šatech i o té strašné nepochopitelné události. Když byla hotová, zůstala skoro bez dechu a neodvážila se na Patrika podívat. Ten se zatím ani o milimetr nepohnul a mlčel.

Polkla a připravovala se na to, že jí vyhubuje jako nikdy v životě. „Jen jsem ti chtěla pomoct,“ dodala nakonec. „Vypadáš v poslední době hrozně unaveně.“

Patrik se zvedl. „Ještě se k tomu vrátíme. Musím teď odjet na stanici. Vezmu s sebou ty obrázky.“

Erika za ním dlouze hleděla. To bylo poprvé za celou dobu, že odešel z domova a nepolíbil ji.

To nebylo Patrikovi podobné, aby se vůbec neohlásil. Annika mu včera večer telefonovala několikrát, ale nakonec jen nechala vzkaz, aby jí zavolal. Svůj objev mu chtěla sdělit osobně.

Když konečně přišel do práce a viděla jeho unavený výraz, znovu pocítila silný neklid. Od Pauly věděla, že mu nařídila, ať zůstane doma a trochu se zvetí, a Annika jí tiše tleskala. V poslední době sama na totéž už několikrát pomyslela.

„Hledala jsi mě,“ řekl Patrik, když vešel do její kanceláře za recepčním pultem. Otočila se k němu na kancelářské židli.

„Ano, ale neozval ses,“ pohlédla na něho nad okrajem brýlí. Její tón nebyl vyčítavý, spíš ustaraný.

„Já vím.“ Sedl si na židli u zdi. „Bylo toho moc.“

„Musíš o sebe trochu dbát. Jedna moje přítelkyně to před pár lety také přehnala a pořád ještě není v pořádku. Když člověk spadne ke dnu, trvá pak hodně dlouho, než se vyškrabe nahoru.“

„Já vím,“ opakoval Patrik. „Ale tak zlé to se mnou není. Mám jen hodně práce.“ Přejel si dlaní vlasy, naklonil se dopředu a opřel lokty o kolena. „Co jsi tedy chtěla?“

„Doprohlédla jsem materiály o Christianovi, jak jsi mě požádal.“ Odmlčela se. Teprve teď si uvědomila, kde Patrik dnes ráno byl. „A jak to šlo?“ zeptala se tiše. „Co Sanna?“

„To si umíš představit.“ Pokývl jí na znamení, že má pokračovat, protože on už toho víc co říct nemá.

Annika si odkašlala. „Tak začnu tím, že Christian není v žádném policejním registru. Nikdy nebyl trestán ani kvůli něčemu vyšetřován. Než se přistěhoval do Fjällbacky, bydlel několik let v Göteborgu. Studoval na univerzitě a pak si ještě dálkově doplnil knihovnické vzdělání. Vysoká knihovnická škola je v Borasu.“

„Hmm,“ zabručel trochu netrpělivě Patrik.

„Nikdy dříve nebyl ženatý a neměl jiné děti než ty, co se jim narodily se Sannou.“

Annika se odmlčela.

„To je všechno?“ Patrik nedokázal zakrýt zklamání.

„Ne, k tomu zajímavému teprve dojdu. Dost rychle jsem zjistila, že Christian ve třech letech osiřel. Narodil se v Trollhättanu a tam také bydlel, když jeho matka zemřela. Otce nikdy neměl. Rozhodla jsem se v tom ještě pátrat trochu víc.“

Zvedla list papíru a zpaměti ho seznámila s jeho obsahem. Teď ji Patrik napjatě poslouchal. Viděla na něm, jak mu hlavou víří myšlenky a snaží se nové informace spojit s tím, co už věděl.

„Takže v osmnácti si vzal zpět matčino příjmení,“ uvažoval Patrik. „Thydell.“

„Ano. Mám i pár informací o ní.“ Podala mu papír, který Patrik rychle přelétl očima s nadějí, že se dozví víc.

„Je tu pár věcí, které by stály za bližší pohled,“ řekla Annika, když viděla Patrikův horečný zájem. Hrozně ráda pátrala, hrabala se v registrech a posílala dotazy, splétala malé detaily do větších celků. V nejlepších případech dovedly vyšetřování dál.

„A já vím, ze kterého konce bychom měli začít,“ rozhodl Patrik a zvedl se. „Pokud jde o mě, zaměřím se na modré šaty.“

Annika za ním překvapeně hleděla. O čem to proboha mluví?

Cecilia nebyla nijak překvapená, když otevřela dveře a zjistila, kdo za nimi stojí. Fjällbacka bylo malé město a všechna tajemství se dřív nebo později vždycky odhalila.

„Pojď dál, Louise,“ řekla a ustoupila stranou. Musela potlačit impuls položit si ruku na břicho, jako začala dělat od chvíle, kdy se její těhotenství potvrdilo.

„Doufám, že tady není Erik?“ zeptala se Louise. Cecilia si povšimla, jak komolí slova a na okamžik s ní skoro pocítila soucit. Teď, když ji zamilování přešlo, si uvědomovala, jaké peklo musí být žít s Erikem. Nejspíš by sama také brzy začala pít.

„Ne, není tady,“ potvrdila. „Pojď dál.“ Šla před ní do kuchyně. Louise kráčela za ní, jako vždycky elegantní v drahém modelu a s diskrétními zlatými šperky. Cecilia si uvědomila, jak ošuntěle ona sama musí vypadat, v pohodlném domácím oblečení. První zákaznice je v salonu objednaná až na jednu hodinu, takže chtěla dopoledne prolenošit doma. Kromě toho jí neustále bylo špatně a nedokázala pracovat ve stejném tempu jako dříve.

„Bylo jich už mnoho. Nakonec se člověk unaví.“ Cecilia se k ní překvapeně otočila. Takový začátek nečekala. Spíš byla připravená na vztek a výčitky. Ale Louise vypadala jen smutně. Když se Cecilia posadila vedle ní, povšimla si trhlin v jejím elegantním zjevu. Vlasy měla bez lesku, nehty olámané se zbytky laku. Halenku špatně zapnutou a na jedné straně jí vylézala nahoru.

„Poslala jsem ho ke všem čertům,“ ozvala se Cecilia a měla z toho skvělý pocit.

„A proč?“ Louise zněla bez zájmu.

„Dostala jsem od něho to, co jsem chtěla.“

„A co to je?“

Louise se na ni podívala prázdným vzdáleným pohledem.

Cecilia pocítila takovou vděčnost, že se málem zajíkla. Nikdy jako Louise neskončí, je silnější než ona. Ale asi i Louise na tom byla kdysi jinak. Možná překypovala nadějí a očekáváním a věřila, že se jim společný život vydaří. Všechno bylo pryč. Po letech lží jí zbýval jen alkohol.

Na okamžik Cecilia zaváhala, jestli jí nemá pravdu zatajit, přinejmenším ještě trochu oddálit. Za čas bude všechno zřejmé. Ale pak usoudila, že jí to říct musí. Nemůže lhát někomu, kdo už o všechno cenné přišel.

„Jsem gravidní,“ vyhrkla. „Je to Erikovo dítě,“ dodala a chvíli bylo ticho. „Řekla jsem mu, že to jediné, co na něm chci, jsou peníze. Vyhrožovala jsem mu, že bych ti to jinak řekla.“

Louise se ušklíbla. Pak se začala smát. Smích byl čím dál hlasitější a ostřejší. Začaly jí téct slzy a Cecilia ji fascinovaně pozorovala. To také nebyla reakce, jakou by čekala. Louise byla opravdu plná překvapení.

„Díky,“ řekla nakonec, když se přestala smát.

„Za co mi děkuješ?“ divila se Cecilia. Louise měla vždycky ráda. Jen ne tak moc, aby nechala jejího manžela na pokoji.

„Protože jsi mu dala kopačky. Právě to jsem potřebovala. Podívej se, jak vypadám.“ Zahleděla se na špatně zapnutou halenku a málem uškubla knoflíky, když ji horečně přepínala. Prsty se jí třásly.

„Rádo se stalo,“ odpověděla Cecilia a musela se smát komičnosti situace. „Co chceš dělat?“

„Totéž co ty. Poslat ho k čertu,“ pronesla důrazně Louise a pohled už neměla prázdný. Pocit, že má nad svým mužem stále moc, byl silnější než vyčerpanost.

„Postarej se hlavně, aby ti zůstal dům,“ radila jí suše Cecilia. „Mě Erik okouzlil, ale přesto vím, co je zač. Oškube tě dohola, když ho budeš chtít opustit. Muži jako Erik musí mít vždycky hlavní slovo.“

„Neboj se. Dohlédnu na to, abych dostala co nejvíc,“ slíbila Louise a zastrčila si teď správně zapnutou halenku do kalhot. „Jak vypadám? Mám rozmazané líčidlo?“

„Trochu ano. Počkej, pomůžu ti.“ Cecilia se zvedla, namočila savý papír a pečlivě jí setřela maskaru z tváří. Zastavila se uprostřed pohybu, když ucítila Louisinu ruku na břiše. Nejdřív obě mlčely a pak Louise zašeptala: „Doufám, že to bude kluk. Děvčata si vždycky přála bratříčka.“

„To tedy bylo pěkně hnusné,“ vydechla Paula.

Patrik jí právě vyprávěl, co se Erika dozvěděla od Sanny. Vrhla na něj rychlý pohled. Seděl na sedadle pro spolujezdce, protože po včerejším zážitku, kdy se málem ocitli blízko smrti, už mu nedovolila sednout za volant, dokud nebude vypadat odpočatěji.

„Ale s naším vyšetřováním to přece nemůže mít nic společného. Stalo se to před mnoha lety.“

„Přesně řečeno před sedmatřiceti. Nevím, jestli to může mít nějakou souvislost, ale rozhodně se to týká Christiana. Myslím si, že odpověď na všechno leží v jeho minulosti stejně jako spojení s ostatními oběťmi, pokud tam vůbec nějaké je,“ dodal. „Třeba se tito lidé do případu připletli náhodou, jen proto, že se nacházeli v Christianově blízkosti. Ale to teprve musíme zjistit a nejlepší bude pátrat od začátku.“

Paula ve velké rychlosti objela nákladní vůz a málem minula odbočku na Trollhättan.

„Opravdu nemám raději řídit já?“ zeptal se úzkostlivě Patrik a přidržel se držadla.

„Ne. Ale aspoň vidíš, jaké to je,“ rozesmála se Paula. „Po včerejšku nemáš mou důvěru. Ostatně, zvládl sis trochu odpočinout?“ zašilhala po něm, zatímco projížděla kruhový objezd.

„Opravdu ano,“ řekl. „Spal jsem asi dvě hodiny a pak jsme s Erikou měli klidný večer. Bylo to příjemné.“

„Musíš se o sebe trochu víc starat.“

„Přesně to mně před chvílí tvrdila Annika. Už si o mě přestaňte dělat starosti,“ odbyl ji.

Paula pohledem přeskakovala mezi mapkou, kterou si obkreslili podle zlatých stránek, a ukazateli ulic podél cesty, a málem přejela cyklistu, který jel na boku.

„Dej mi tu mapku, to jsi děvče, když nedokážeš dělat dvě věci najednou?“ popichoval ji Patrik.

„Jen si na mě dej pozor,“ varovala ho Paula, ale nevypadala naštvaně.

„Tady zahneš doprava,“ dirigoval ji. „Snad zjistíme něco zajímavého. Dokumenty zřejmě ještě existují a ta žena, s níž jsem telefonem mluvil, okamžitě věděla, o který případ jde. Asi to dosud neupadlo v zapomnění.“

„Skvělé že povolení od státní žalobkyně proběhlo tak jednoduše. Jinak bývá dost těžké se k takovým dokumentům dostat.“

„To ano,“ souhlasil Patrik, plně koncentrovaný na plánek.

„Tady.“ Paula ukázala na dům, v němž sídlila sociální péče v Trollhättanu.

O několik minut později je přijala Eva-Lena Skogová, s níž Patrik telefonicky mluvil.

„Na tu záležitost si nás pamatuje víc,“ řekla a na stůl položila složku se zažloutlými papíry. „Je to už dávno, ale něco takového z paměti nevymizí,“ dodala a odsunula si pramen šedivých vlasů z obličeje. Vypadala jako prototyp učitelky, s dlouhými vlasy sčesanými do pečlivého drdůlku.

„Věděli jste, jak je tam situace vážná?“ zeptala se Paula.

„Ano i ne. Občas nám přišlo oznámení a my…,“ otevřela desky a přejela prstem po nejhořejším papíru, „byli jsme tam dvakrát na návštěvě.“

„Ale nenašli jste tam nic, proč by bylo třeba zasáhnout,“ doplnil Patrik.

„Těžko se to vysvětluje, ale byla to jiná doba,“ povzdechla si Eva-Lena Skogová. „Dnes bychom zasáhli mnohem dříve, ale tehdy… jednoduše jsme nevěděli, co s tím. Její stav se periodicky měnil a byli jsme u nich zřejmě v době, kdy jí bylo líp.“

„Neměla příbuzné nebo přátele, kteří by vás na situaci upozornili?“ tázala se Paula. Nedokázala pochopit, že si nikdo ničeho nevšiml dřív.

„Rodinu neměla. A myslím si, že ani žádné přátele. Žila naprosto izolovaně, a proto to také tak dopadlo. Nebýt zápachu.“ Polkla a sklopila oči. „Od té doby jsme už došli dál. Dnes by se to stát nemohlo.“

„Ne, snad ne,“ souhlasil Patrik.

„Pochopila jsem, že se o to zajímáte v souvislosti s vyšetřováním vraždy,“ pokračovala Eva-Lena Skogová a posunula k nim složku. „Budete na to opatrní? Půjčujeme vám materiál jen kvůli těmto zvláštním okolnostem.“

„Zachováme krajní diskrétnost, to vám slibuji,“ potvrdil Patrik. „Jsem si jist, že nás tyto informace dovedou dál.“

Eva-Lena Skogová na něho hleděla se špatně skrývanou zvědavostí.

„Co to s tím může mít společného? Přece od té doby už uteklo tolik let.“

„To vám zatím říct nemohu,“ zatvářil se Patrik tajuplně. Ve skutečnosti to sám vůbec netušil. Ale někde začít musí.

„Maminko!“ Znovu se s ní pokusil zatřást, ale stále ležela bez pohnutí. Vůbec nevěděl, jak dlouho. Byly mu teprve tři roky a hodiny neznal. Ale aspoň dvakrát už byla noc. Neměl rád tmu a maminka také ne. Lampa svítila, i když spali, sám ji uměl rozsvítit. Pak se zase zavrtal vedle ní. Pokaždé tak spolu lehali, těsně vedle sebe. Tiskl si obličej k jejímu měkkému tělu. Na mamince nebylo nic hranatého ani ostrého, jen měkkost, teplo a bezpečí.

Dnes v noci už ale teplá vůbec nebyla. Šťouchal do ní a tiskl se blíž, ale ani se nepohnula. Zašel vytáhnout ze skříně ještě jednu deku, přestože se bál spustit nohy na zem, když je venku taková tma. Pod postelí se mohla schovávat nějaká příšera. On ale nechtěl, aby jí byla zima. Pečlivě kolem ní roztáhl kostkovanou deku, která podivně páchla. Přesto se maminka nezahřála, ani on ne. Celou noc se třásl zimou a čekal, že se z toho ošklivého snu probudí.

Když se rozednilo, vyškrábal se z postele. Znovu kolem matky pečlivě upěchoval deku, v místech, kde ji během noci odhrnul. Proč spí tak dlouho? To přece nikdy nedělá. Někdy v posteli ležela i celý den, ale to se vždycky mezitím několikrát probudila. Mluvila s ním a třeba ho požádala, aby jí přinesl vodu. Někdy říkala podivné věci, takže se i bál. Dokonce na něho někdy i zakřičela. Ale i to by bylo mnohem lepší, než když jen pořád spala a byla tak studená.

Měl strašný hlad. Jistě ho maminka pochválí, až se probudí a uvidí, že připravil snídani. Ta myšlenka mu zvedla náladu a vydal se do kuchyně. V půli cesty ho něco napadlo a otočil se zpět. Vezme si s sebou medvídka, nebude tak sám. Táhl ho po zemi, když se znovu vracel do kuchyně. Chleba. Chleba s marmeládou, to mu maminka vždycky dává k snídani.

Otevřel lednici. Stála tam sklenička marmelády s červenými jahodami na štítku. Bylo tam i máslo. Opatrně ho vyndal a položil na pracovní desku. Vytáhl si židli, postavil ji před kuchyňskou skříňku a vylezl na ni. Bylo to hotové dobrodružství, když se natáhl po krabici s chlebem a vyndal si dva plátky. V nejhořejší zásuvce našel dřevěný nůž na máslo. Ne opravdový nůž, ten do ruky brát nesměl. Pečlivě si na plátek namazal máslo a na druhý marmeládu a pak je složil na sebe. Tak. Sendvič je hotový.

Znovu se vydal k lednici a z přihrádky na boku vytáhl krabici džusu. Opatrněji postavil na stůl. Věděl, kde jsou skleničky – v přihrádce přímo nad krabicí s chlebem. Znovu vylezl na židli, otevřel skříňku a vyndal si skleničku. Nesmí mu upadnout, maminka by se zlobila, kdyby ji rozbil.

Postavil ji na stůl, položil vedle ní namazaný chléb a přitáhl si zpět židli ke stolu. Klekl si na ni, aby si mohl nalít džus. Krabice byla těžká a marně se snažil, aby ji udržel přímo nad sklenicí. Hodně šťávy vylil na plastový ubrus a snažil se všechnu vysát ústy.

Sendvič mu neuvěřitelně chutnal. Byla to první snídaně, kterou si připravil sám, a hladověji spolykal. Ještě by jedl a teď už věděl, jak na to. Maminka na něho bude pyšná, až se probudí a zjistí, že si dokázal udělat vlastní sendvič.

„Zahlédl někdo něco?“ Patrik mluvil telefonem s Martinem.

„Ne, no jistě, ani jsem to nečekal. Ale stejně ještě pokračuj, člověk nikdy neví.“

Odložil mobil a zakousl se do dvojitého sendviče. Cestou se zastavili u McDonalda, aby si promysleli, jak budou pokračovat dál.

„Takže nic?“ uhodla Paula a šťourala se ve svých pomfritech.

„Zatím nic. Teď v zimě v oblasti nebydlí moc lidí, tak se není co divit.“

„Jak pokračují na Badholmu?“

„Tělo už odvezli,“ řekl Patrik a dál žvýkal. „Torbjörn a jeho lidi tam zřejmě budou brzy hotovi. Slíbili, že zavolají, kdyby něco zjistili.“

„Co budeme dělat teď?“ Než začali jíst, prohlédli si kopie dokumentů ze sociálky. Všechno souhlasilo s tím, co Sanna vyprávěla Erice.

„Musíme pokračovat. Víme, že Christiana krátce potom umístili u pěstounů jménem Lissanderovi, kteří bydleli tady v Trollhättanu.“

„Myslíš, že tu ještě žijí?“ přemítala Paula.

Patrik si pořádně otřel ruce, nalistoval jednu ze stránek ve složce a zopakoval si údaje. Pak zavolal na informace o telefonních číslech.

„Dobrý den, rád bych věděl, jestli v Trollhättanu bydlí Ragnar a Iréne Lissanderovi. Ano, děkuji.“ Rozzářil se a na potvrzení Paule přikývl.

„Takže tu dosud bydlí?“ Paula rychle polkla několik dalších soust.

„Zřejmě ano. Co říkáš, že bychom si s nimi zajeli trochu popovídat?“ Patrik se netrpělivě zvedl. „Nezavoláme jim napřed?“

„Ne. Rád bych s nimi mluvil, když nebudou na návštěvu připraveni. Musí existovat nějaký důvod, proč Christian znovu přijal jméno své biologické matky a o pěstounech se nikdy nezmínil ani své manželce.“

„Třeba u nich nebyl dlouho.“

„Možná,“ připustil bez valného přesvědčení.

Za chvíli se to dozví. Za chvíli vloží na své místo ve skládačce jeden z chybějících kousků týkající se Christiana Thydella. Nebo spíš Christiana Lissandera.

Erika zaváhala s rukou na telefonu. Má, nebo nemá? Ale vzápětí si uvědomila, že za chvíli už o tom budou vědět všichni, a tak to Gaby může od ní slyšet první. „Ahoj, tady je Erika.“

Zavřela oči a poslouchala, jak ji Gaby zahrnuje obvyklými frázemi. Uprostřed její tirády ji přerušila. „Christian je mrtvý, Gaby.“

Ve sluchátku okamžitě nastalo ticho. Pak se Gaby nadechla.

„Cože? Jak?“ koktala. „Jde o stejnou osobu, co.?“

„Zatím nevím.“ Erika znovu zavřela oči. Slova byla strašná a měla konečnou platnost, když je vyslovovala. „Ráno ho našli oběšeného. Policie zatím víc nesdělila. Ani to, jestli jde o sebevraždu nebo.“ Větu nedokončila.

„Oběšeného?“ Gaby rychle dýchala. „To snad nemůže být pravda!“

Erika mlčela. Věděla, že vstřebat takovou informaci chce čas. Sama tomu nemohla uvěřit, když jí to Patrik řekl.

„Zavolám, až budu vědět víc,“ slíbila. „Ale ocenila bych, kdyby se média dala ještě chvíli udržet v šachu. Pro jeho rodinu je to i tak hodně těžké.“

„Jistě, jistě,“ souhlasila Gaby a tentokrát to snad opravdu myslela vážně. „Ale informujte mě, jakmile bude něco nového.“

„Slibuji,“ řekla Erika a zavěsila. Bylo jí jasné, že i kdyby Gaby tisku nezavolala, tak jako tak bude Christianova smrt co nejdříve na prvních stranách novin. Přes noc se z něho stala hvězda a teď vydavatelé vytisknou zvláštní vydání. Záhadná smrt jistě upoutá nejvyšší pozornost. Chudák Sanna, chudáci děti.

Erika je u Sanniny sestry na chvíli zahlédla. Chlapci seděli na zemi s velkou hromadou kostiček lega a spokojeně si hráli. Zážitky z minulého dne jako by z nich spadly. Ale možná je stále nosí v sobě. Možná je to v nitru postihlo, i když navenek není nic vidět. A teď navíc přišli o otce. Jak je to ovlivní na další život?

Erika je viděla v duchu před sebou, jak s hlavičkami u sebe diskutují, kam se má umístit siréna na autíčku záchranky. Byli podobní Sanně i Christianovi. To jediné, co po něm zbylo. Oni a kniha. Mořská panna.

Najednou dostala chuť si román přečíst znovu, jako vzpomínku na Christiana. Zašla se podívat na Maju, která tiše spala. Dnes ji nedali do školky, když ráno byl takový zmatek. Něžně pohladila plavou hlavičku na polštáři. Pak si vzala knihu, pohodlně se usadila a otevřela na první straně.

Za dva dny pohřbí Magnuse. Za dva dny bude uložen do země, do hluboké jámy.

Cia nebyla venku od chvíle, kdy se dozvěděla, že ho našli. Nedokázala se vystavit pohledům lidí, kteří sice dávají najevo soucit, ale zároveň přemítají, čeho se Magnus dopustil, že si zasloužil takovou smrt. Spekulují o tom, že neštěstí na sebe přivolal.

Dobře věděla, jak lidé uvažují, sama mnoho let podobné klepy slýchala. Nešířila je sama, to ne, ale poslouchala je bez protestů.

„Není kouře bez ohně.“

„Jak si mohou dovolit jet do Thajska? Jistě obchoduje na černo.“

„Ta ale nosí výstřihy až na břicho. Komu se chce líbit?“

Jednotlivé informace vytržené ze souvislostí tvořily směsici skutečnosti a smyšlenek. A nakonec jim lidé uvěřili.

Dovedla si představit, co se o nich v městečku povídá. A jestli už bude muset vždycky jen sedět doma, co na tom. Sotva dokázala pomyslet na film, který Ludvig včera předal policistům. Nelhala, když jim řekla, že o něm neví. Současně ji to ale přimělo k zamyšlení. Občas měla opravdu pocit, že jí Magnus něco zamlčel. Nebo je to až dodatečná konstrukce, když se všechno tak rozvířilo? Přesto si vzpomínala, že ji někdy napadlo, co jejího normálně tak pohodového manžela tíží. Občas jako by jeho spokojenost něco zastínilo. Několikrát se ho dokonce zeptala. Ano, vzpomíná si na to. Pohladila ho po tváři a ptala se ho, na co myslí. A v té chvíli znovu vyšlo slunce – stín zmizel.

„Přece na tebe, miláčku,“ ujišťoval ji, naklonil se k ní a políbil ji.

Párkrát to cítila, i když na něm nebylo nic vidět. Vždycky ale myšlenky potlačila, nestávalo se to často a nešlo o nic konkrétního.

Až do včerejška na to nepomyslela. Stín z minulosti. Právě ten jí vzal Magnuse? O co šlo? Proč se jí o ničem nezmínil? Myslela si, že před sebou nemají tajnosti, že o něm ví všechno stejně jako on o ní. Co jestli se spletla?

Její nejistota narůstala. Viděla před sebou manželovu tvář. Ne tu veselou a láskyplnou, jakou si zvykla vedle sebe vídat každé ráno posledních dvacet let. Místo toho se jí vybavila jeho tvář z videa. Zmatená a pokřivená.

Cia si opřela tvář do dlaní a rozplakala se. Nic jí nezbylo. Jako by Magnus zemřel podruhé, ale ona nepřežije ztratit ho ještě jednou.

Patrik stiskl zvonek, po chvilce se dveře otevřely a na prahu se objevil drobný vysušený starý muž. „Ano?“

„Jsem Patrik Hedström z policie v Tanumshede. A to je moje kolegyně Paula Moralesová.“ Muž si je prohlížel.

„To jste návštěva z velké dálky. Co pro vás mohu udělat?“ Hovořil zdvořile, ale vypadal ostražitě. „Jste Ragnar Lissander?“

„Ano, to jsem já.“

„Mohli bychom na okamžik dovnitř? Rádi bychom mluvili i s vaší ženou, jestli je doma,“ pokračoval Patrik.

Muž krátce zaváhal, ale pak ustoupil stranou a pustil je dovnitř.

„Moje žena je trochu neduživá a leží. Zajdu se jí zeptat, jestli by mohla na chvíli sejít dolů.“

„To je skvělé,“ řekl Patrik a nebyl si jistý, jestli Ragnar Lissander chce, aby čekali v předsíni.

„Jděte dál a posaďte se,“ pobídl je ze schodů a ukázal rukou.

Patrik a Paula popošli k obývacímu pokoji na levé straně. Rozhlíželi se kolem sebe a slyšeli Ragnarovy kroky nahoře.

„Moc příjemně to tu nevypadá,“ šeptala Paula.

Patrik musel jedině souhlasit. Obývací pokoj působil spíše jako výstavní místnost než domov. Všechno se lesklo a zdálo se, že obyvatelé milují ozdobné figurky. Gauč byl potažený hnědou kůží a před ním stál stolek se skleněnou deskou. Nebyl na něm vidět sebemenší otisk prstu a Patrik si vybavil jejich vlastní stůl, neustále zapatlaný Majinými prstíky. Nejpodivnější bylo, že v pokoji nezahlédli žádné osobní věci. Ani jednu fotografii, žádné obrázky vnoučat, žádnou pohlednici od příbuzných nebo přátel. Opatrně se usadil na gauč a Paula vedle něho. Shora slyšeli hlasy, rozčilenou výměnu slov, kterým nebylo rozumět. Po několika dalších minutách čekání zaslechli znovu kroky na schodech, tentokrát dvou párů nohou.

Ve dveřích se objevil Ragnar Lissander. Patrikovi připadal jako zosobnění slova stařeček. Šedý, shrbený a neviditelný. Žena za ním byla něco úplně jiného. Nešla, ale přímo se vznášela, oblečená v županu ušitém z meruňkových volánů. Dramaticky si povzdechla, než podala Patrikovi ruku.

„Doufám, že jde o něco důležitého, když mě rušíte při odpočinku.“

Patrik měl pocit, že se ocitl přímo v němém filmu z dvacátých let.

„Máme několik otázek,“ vysvětlil a znovu se posadil.

Iréne Lissanderová zaujala místo v křesle proti nim. Paule ruku nepodala.

„Ragnar mi řekl, že jste přijeli z…,“ obrátila se k manželovi. „Říkal jsi z Tanumshede?“

Přitakal a sedl si na konec gauče. Ruce mu visely podél těla a pohled upínal na nějaký bod na skleněné desce stolu.

„Vůbec nechápu, co nám chcete,“ pokračovala povzneseně.

Patrik hodil rychlým pohledem po Paule a ta mu odpověděla diskrétním mrknutím.

„Vyšetřujeme případ vraždy,“ oznámil jim. „Získali jsme informace, které nás vedou hluboko do minulosti k jedné události tady v Trollhättanu před sedmatřiceti lety.“

Koutkem oka zahlédl, že sebou Ragnar škubl.

„Tou dobou jste si vzali do pěstounské péče dítě.“

„Christiana,“ pravila Iréne a poklepávala nohou. Měla na ní pantoflíček na vysokém podpatku s otevřenou špičkou, nehty na nohou měla pečlivě nalakované křiklavým odstínem rudé, která se vůbec nehodila k oranžovému županu.

„Ano. Christiana Thydella, kterému jste dali své příjmení Lissander.“

„Pak si ho zase změnil,“ pronesl tiše Ragnar a manželka ho poctila vražedným pohledem. Zmlkl a znovu se schoulil do klubíčka.

„Adoptovali jste ho?“ zeptala se Paula.

„Rozhodně ne!“ Iréne si odsunula z tváře pramen obarvených vlasů. „Jen u nás bydlel. Jméno jsme změnili, aby to bylo jednodušší.“

Patrik se zarazil, když slyšel, jak ledově nevlastní matka o Christianovi mluví. Kolik let musel bydlet v tomto domě jako nevítaný podnájemník?

„A jak dlouho u vás Christian žil?“ Slyšel, jak jeho hlas zní nesouhlasně, ale Iréne si zjevně ničeho nevšimla.

„Jak dlouho, Ragnare? Jak dlouho u nás kluk bydlel?“ Když Ragnar neodpověděl, obrátila se k Patrikovi. Na Paulu se zatím vůbec nepodívala. Patrika napadlo, že v jejím světě asi jiné ženy neexistovaly.

„To by se dalo spočítat. Přišel k nám, když mu bylo něco přes tři roky. A jak byl starý, když zmizel, Ragnare? Asi osmnáctiletý?“ Omluvně se usmála. „Šel hledat štěstí jinam. A pak už jsme o něm nic nezaslechli, že, Ragnare?“

„Ano,“ potvrdil tiše. „Zmizel.“

Patrik se starým mužem pocítil soucit. Byl vždycky takový? Podrobený a věčně sekýrovaný? „Vůbec nevíte, kam odešel?“

„Nemáme ani tušení.“ Iréne znovu poklepávala pantoflíčkem.

„A proč se o to zajímáte?“ zeptal se Ragnar. „Jak Christian souvisí s vaším vyšetřováním?“

Patrik zaváhal. „Bohužel vám musím sdělit, že zemřel.“

Ragnar nemohl zakrýt smutek. V každém případě aspoň někdo se o něho zajímal více než jako o podnájemníka.

„Jak zemřel?“ otázal se nepevným hlasem.

„Byl nalezen oběšený. To je všechno, co zatím víme.“

„Měl rodinu?“

„Ano. Má dva chlapečky a manželku, která se jmenuje Sanna. V posledních letech žil ve Fjällbace a pracoval tam jako knihovník. Minulý týden vyšel jeho první román Mořská panna. Kniha je velmi úspěšná.“

„Takže to byl skutečně on,“ poznamenal Ragnar. „Četl jsem o knize v novinách a pozastavil jsem se u jména. Ale muž na fotografii rozhodně nevypadal jako Christian, který bydlel u nás.“

„Člověk by nikdy nevěřil, že z něho něco bude,“ utrousila Iréne tvrdě.

Patrik se musel kousnout do jazyka, aby jí něco ostrého neřekl. Musí se chovat profesionálně a jít za svým cílem. Cítil, že se zase začíná nepříjemně potit, a odtáhl si svetr od těla, aby se trochu ochladil.

„Christian měl hodně těžký start do života. Bylo to poznat na jeho chování?“

„Byl malý. Děti rychle zapomínají.“ Iréne odmítavě mávla rukou.

„Občas měl hrozné sny,“ poznamenal Ragnar.

„To všechny děti. Ne, my jsme na něm nic nepozorovali. Bylo to dost podivné dítě, ale s tím původem, jaký měl.“

„Co víte o jeho biologické matce?“

„Byla to děvka. Neměla to v hlavě v pořádku.“ Iréne si ukazováčkem poklepala na spánek a povzdechla si. „Ale pořád nechápu, co tu chcete zjistit. Jestli je to všechno, ráda bych si šla zase lehnout. Nejsem úplně zdravá.“

„Jen ještě několik otázek,“ zadržel ji Patrik. „Nepřihodilo se v jeho dospívání něco zvláštního? Hledáme jednu osobu – nejspíše ženu – která jemu i několika dalším mužům vyhrožovala.“

„Ech, tenkrát o něho žádné děvče nestálo,“ odbyla ho Iréne.

„Nemám na mysli jen dětskou lásku. Nebyly v jeho blízkosti žádné jiné ženy?“

„Ne. Kdo asi? Měl přece nás.“

Patrik se zvedal, když se Paula připojila otázkou. „Ještě poslední věc. Ve Fjällbace byl nalezen ještě jeden mrtvý muž, byl to Christianův přítel Magnus Kjellner. A dva další dostali výhrůžné dopisy stejně jako předtím Christian. Jsou to Erik Lind a Kenneth Bengtsson. Neznáte ta jména?“

„Jak jsem řekla, neslyšeli jsme o něm od té doby, co od nás utekl,“ prohlásila Iréne a prudce se zvedla. „A teď mě už opravdu omluvte. Mám slabé srdce a byl to takový šok, že si musím jít lehnout.“ Vyšla a za okamžik zaslechli její kroky na schodech.

„Máte tušení, o koho by mohlo jít?“ Ragnar hleděl nahoru za svou ženou.

„Ne, zatím ne. Ale myslím si, že Christian hraje v případu klíčovou roli, a nevzdám se, dokud nezjistím, o co jde. Ráno jsem jel jeho ženě oznámit jeho smrt.“

„Chápu,“ řekl pomalu Ragnar. Pak otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat, ale znovu rty sevřel. Zvedl se a pohlédl na Patrika a Paulu. „Doprovodím vás ven.“

U venkovních dveří se Patrik zastavil s pocitem, že by neměl odcházet. Že by měl mužem, který kráčí před ním, zatřást a přimět ho k tomu, aby jim sdělil to, co už měl na jazyku. Místo toho mu podal svou vizitku a vyšel ven.

O týden později už žádné jídlo neměl. Před dvěma dny dojedl všechen chleba a pak si z velkého balíku bral vločky. Bez mléka. Mléko i džus už vypil, ale z kohoutku tekla voda, a když se postavil na židli, mohl se napít.

Ale teď už neměl vůbec co jíst. Lednice byla skoro prázdná a v potravinové skříni stály jen velké plechovky, které nedokázal otevřít. Dokonce ho napadlo, že by si měl zajít něco koupit. Věděl, kde má maminka peníze – v kabelce, která vždycky ležela v předsíni. Jenomže nedokázal odemknout dveře. Klíčem neotočil, ať se snažil sebevíc. Jinak by na něho byla maminka jistě ještě pyšnější – že si neumí jen namazat chleba, ale dokonce zajít i na nákup, když ona pořád spí.

V posledních dnech ho napadlo, jestli není nemocná. Ale když člověku něco je, má horečku a je horký. Jenomže maminka byla studená a byla divně cítit. Málem si musel přidržet nos pokaždé, když si k ní přišel lehnout. Také mu připadala podivně ulepená. Nechápal proč, protože člověk se přece ušpiní, jen když něco dělá. Nejspíš v té době právě spal. Snad se maminka zase probudí.

Celé dny si sám hrál. Seděl ve svém pokojíčku a kolem sebe měl rozházené hračky. Uměl si dokonce i zapnout televizi – tím velkým knoflíkem. Někdy vysílali program pro děti a to bylo moc hezké vidět jiné lidi, když jinak byl celé dny sám.

Ale maminka se jistě bude zlobit, až uvidí, že si neuklidil hračky. Měl by se do toho pustit. Jen kdyby neměl tak hrozný hlad. Tak strašlivý hlad!

Několikrát se zadíval na telefon, dokonce zvedl sluchátko. Poslouchal signál: pip, pip, pip…

Ale komu by měl zavolat? Neznal žádné číslo. Sem nikdy nikdo nevolal.

Jistě se už maminka brzy probudí. Vstane a půjde ze sebe smýt ten podivný puch, ze kterého se mu dělá špatně. Bude pak zase vonět maminkou.

V žaludku mu kručelo, když si znovu vlezl do postele a přitiskl se k ní. Měl plný nos strašného zápachu, ale vždycky přece spal vedle maminky. Jinak by jistě ani neusnul.

Přetáhl přes oba deku. Za oknem padla tma.

Jakmile Gösta zaslechl přijít Patrika s Paulou, zvedl se. Ovzduší na stanici bylo tíživé. Potřebovali nějaký konkrétní podnět, aby mohli postoupit dál.

„Porada v kuchyni za pět minut,“ zavolal Patrik a zašel do své kanceláře.

Gösta obsadil svou oblíbenou židli u okna. Za pět minut přišli i ostatní, jeden za druhým. Patrik vešel poslední. Opřel se zády o skříňku s dřezem a překřížil si paže na prsou.

„Jak všichni víte, ráno byl nalezen Christian Thydell mrtvý. Zatím nevíme, jestli šlo o sebevraždu, nebo vraždu. Musíme počkat na zprávu z patologie. Mluvil jsem s Torbjörnem a zatím bohužel nic nemají. Předběžně se zdá, že tam nedošlo k žádnému zápasu.“

Martin zvedl ruku. „Co otisky bot? Nedá se zjistit, jestli byl nahoře sám v době smrti? Pokud na schodech ležel sníh, třeba se dalo něco vyčíst.“

„Na to jsem se ho ptal,“ odpověděl Patrik, „ale jednak nemohli poznat, ze které doby který otisk bot byl, a jednak vítr odfoukl všechen sníh. Mají ale spoustu otisků prstů, především ze zábradlí, a ty budou analyzovat. Na odpověď si musíme dva dny počkat.“ Otočil se, nalil si sklenici vody a vypil ji. „Vy jste v okolí nic nezjistili?“

„Ne,“ řekl Martin. „Zaklepali jsme na všechny domy ve spodní části obce. Nikdo ale nic nezahlédl.“

„Musíme zajet ke Christianovi a dům pořádně pročesat. Možná objevíme důkaz, že se Christian se svým vrahem setkal už tam.“

„Vrahem?“ zeptal se Gösta. „Takže ty si myslíš, že jde spíše o vraždu než sebevraždu?“

„Nevím, co si mám myslet,“ opáčil Patrik unaveně a přejel si rukou přes čelo. „Ale navrhuji, abychom prozatím vycházeli z toho, že i Christian byl zavražděn.“ Otočil se k Mellbergovi. „Co si myslíš ty, Bertile?“

Bylo vždycky lepší aspoň předstírat, že Mellberg je tady šéf.

„Ano, správná úvaha,“ souhlasil.

„Budeme se také muset trochu handrkovat s médii. Jakmile něco vyčenichají, vzbudí celá záležitost velkou pozornost. Doporučuji, aby s novináři nikdo nemluvil sám a odkazoval je na mě.“

„To musím protestovat,“ ozval se Mellberg. „Jako šéf policejní stanice se o tuto důležitou součást vyšetřování musím postarat sám.“

Patrik zvažoval své možnosti. Nechat Mellberga mluvit s novináři, to bylo jako zlý sen. Ale přemlouvat ho k něčemu jinému by vyžadovalo přespříliš energie.

„Dobře, takže ty budeš udržovat kontakt s médii. Ale kdybych směl radit, bylo by nejlepší jim v tomto stadiu vyšetřování poskytnout co nejméně podrobností.“

„To se rozhodně neboj. Se svými zkušenostmi si je otočím kolem malíčku,“ prohlásil Mellberg a opřel se znovu do židle.

„S Paulou jsme byli v Trollhättanu.“

„Zjistili jste něco?“ zeptala se napjatě Annika.

„Sám zatím nevím. Ale myslím si, že jsme na správné cestě, když budeme pokračovat dosavadním směrem.“ Znovu se napil. Bylo načase kolegům říct to, co sám skousl jen těžce.

„Co jste tam tedy zjistili?“ zeptal se Martin a netrpělivě poklepával tužkou do stolu. Přestal s tím, když zachytil Göstův podrážděný pohled.

„Christian byl, jak už zjistila Annika, sirotek. Bydlel jen se svou matkou Anitou Thydellovou. Otec byl neznámý. Podle údajů ze sociálky žili velice izolovaně a Anita občas péči o dítě kvůli psychickému onemocnění nezvládala. Také brala hodně léků. Sousedé je nahlásili sociálce, ale k oběma návštěvám sociální pracovnice došlo v období, kdy na tom byla Anita obstojně. Aspoň tím nám vysvětlili, proč nezasáhli dříve. A byla to prý také jiná doba,“ dodal ironicky. „Když byly Christianovi asi tři roky, povšiml si soused pachu vycházejícího z bytu. Správce domu si otevřel univerzálním klíčem a našel tam Christiana s jeho mrtvou matkou. Ležela tam asi týden a Christian přežil díky tomu, že jedl to, co doma našel, a pil vodu z kohoutku. Jídlo už ale zjevně několik dní neměl, protože když tam policie spolu se zdravotníky přišla, našli ho hladového a vysíleného. Ležel vedle matčina těla napůl v bezvědom í.“

„Panebože,“ vyhrkla Annika a oči se jí plnily slzami. Dokonce i Gösta mrkal a Martin byl v obličeji zelený, jako by se mu udělalo špatně.

„Tím bohužel Christianovy potíže neskončily. Byl rychle umístěn do pěstounské péče u manželů Lissanderových. Dnes jsme se za nimi s Paulou zastavili.“

„Christian to u nich neměl snadné,“ tiše doplnila Paula. „Po pravdě řečeno jsem získala dojem, že s paní Lissanderovou rozhodně není všechno v pořádku.“

Göstovi něco problesklo hlavou. Lissander. Kde to jméno už slyšel? Nějakým způsobem se mu spojovalo s Ernstem Lundgrenem, jejich bývalým kolegou, kterého před časem od policie vyhodili pro závažné pochybení. Namáhal paměť a uvažoval, jestli se má zmínit, že mu to něco připomíná, ale pak se rozhodl, že raději počká, jestli na to nepřijde sám.

Patrik pokračoval: „Sdělili nám, že s ním neměli nejmenší kontakt od jeho osmnácti let. Tehdy od nich odešel.“

„Myslíte si, že vám řekli pravdu?“ zeptala se Annika.

Patrik pohlédl na Paulu a ta přikývla.

„Ano,“ potvrdil. „Nebo umí velmi dobře lhát.“

„A neznali žádnou ženu, která by s Christianem nějak souvisela?“ otázal se Gösta.

„Dušují se, že ne. Ale v tomto bodě si tak úplně jistý nejsem.“

„Neměl sourozence?“

„O tom se nezmínili, ale možná bys to, Anniko, mohla vypátrat. To by nemělo být obtížné. Dám ti jejich jména a další údaje a mohla by ses na to co nejdřív podívat.“

„Můžu to udělat okamžitě, jestli chceš,“ nabídla Annika.

„Tak dobře. Na složce, která leží na mém psacím stole, je přilepený žlutý poznámkový lístek a na něm všechno najdeš.“

„Hned se zase vrátím,“ řekla a zvedla se.

„Neměli bychom si znovu promluvit s Kennethem? Teď, když je Christian mrtvý, bude možná ochotnější vypovídat,“ ozval se Martin.

„Dobrý nápad. Takže zajedeme za Kennethem a důkladně prohlédneme Christianův dům. Potřebujeme také do nejmenších detailů zmapovat Christianův život před jeho příchodem do Fjällbacky. Gösto a Martine, zajedete za Kennethem?“ Oba přikývli a Patrik se otočil k Paule. „My dva pojedeme do jejich domu, a kdybychom něco zajímavého našli, zavoláme tam techniky.“

„Skvělé,“ souhlasila.

„Mellbergu, ty tedy zůstaneš tady a zodpovíš eventuální otázky médií,“ pokračoval Patrik, „a Annika se bude dál hrabat v Christianově minulosti. Všichni máme co dělat.“

„Víc než si myslíš,“ ozvala se Annika od dveří.

„Něco jsi našla?“ zeptal se Patrik.

„Ano,“ potvrdila a s napjatým výrazem ve tváři pohlédla na své kolegy. „Manželům Lissanderovým se dva roky poté, co si domů vzali Christiana, narodila dcera. Christian měl sestru, Alici Lissanderovou.“

„Louise?“ Stál v hale a křičel na manželku. Že by měl takové štěstí a Louise nebyla doma? V takovém případě by si nepotřeboval vymýšlet důvody, proč musí z domova odejít. Nejdřív si ale sbalí věci. Připadalo mu, jako by měl horečku, rád by z domu vypadl co nejrychleji. Všechno praktické už zařídil. Na zítra má zamluvenou letenku z Landvetteru. Nesnažil se skrývat pod falešnou identitou, takové věci zaberou zbytečně mnoho času a popravdě ani nevěděl, jak se to dělá. A především neměl důvod si myslet, že by mu někdo chtěl v odjezdu bránit. Ale musí zmizet, než bude pozdě.

Zaváhal před pokojem dcer v patře. Rád by vešel dovnitř, rozhlédl se kolem sebe, rozloučil se. Ale hned se vzpamatoval, bylo jednodušší nasadit si klapky na oči a koncentrovat se na to důležité.

Položil si na postel velký cestovní kufr. Normálně stál vždycky ve sklepě, a než Louise zjistí, že tam není, bude Erik už za horama. Odjede hned večer. To, co mu řekl Kenneth, s ním otřáslo, a nezůstane tu ani o minutu déle, než je nutné. Nechá Louise lístek, že odjel na důležitou služební cestu. Pojede autem k letišti a ubytuje se v nějakém hotelu poblíž. A zítra odpoledne už bude sedět v letadle do teplých krajin.

Bez pardonu.

Erik házel kusy oblečení do kufru. Nemohl si toho s sebou brát příliš mnoho. Kdyby byly police prázdné, až se vrátí Louise, mohlo by ji něco napadnout. Ale vzal si, co mohl. Pak si všechno ostatní koupí na místě, peněz bude mít dost.

Při balení dával bedlivě pozor, jestli neuslyší přicházet Louise domů. To by to velké zavazadlo šoupl pod postel a předstíral, že si balí jen pár věcí do cestovní tašky, kterou měl v ložnici a bral si ji vždycky na služební cesty.

Na okamžik se zastavil. Vzpomínka, která se mu náhle vynořila, mu nešla z hlavy. Nemohl říct, že by se tím nějak moc trápil, každý se přece občas dopustí omylu. Chybovat je lidské. Ale fascinovalo ho, že někdo dovede být tak cílevědomý. Stalo se to přece už tak dávno.

Pak to ze sebe přece jen setřásl. Přemítat o minulosti k ničemu nevede. Zítra už bude v bezpečí.

Divoké kachny přiletěly hned, jak ho zahlédly. Byli to už jeho staří přátelé. Vždycky se právě tady zastavil se sáčkem tvrdého chleba v ruce. Motaly se mu kolem nohou a těšily se, co jim hodí.

Ragnar myslel na ty dva policisty a Christiana. Měl udělat víc. Už tehdy to měl vědět. Celý život prožil jen jako spolujezdec, který mlčky a bezmocně stojí vedle, aniž by sám zasáhl. Její spolujezdec. Tak to bylo od samého začátku. Nikdo z nich nedokázal narušit zaběhlý chod.

Iréne byla vždycky naplněná vlastní krásou. Měla ráda všechny prožitky, které život přinášel, oslavy, přípitky, obdiv mužů. Věděl o tom. Sice se ukrýval za svou pasivitu, ale to neznamenalo, že by nevěděl o jejích dobrodružstvích s jinými muži.

Ten chudák chlapec nikdy neměl šanci. Nikdy jí nestačil, nedokázal jí poskytnout to, co vyžadovala. Asi si myslel, že matka miluje jen Alici, ale pletl se. Ta milovat nedokázala. Zhlížela se jen v dceřině půvabu. Přál si, aby mu to kdysi dokázal říct dřív, než ho odehnali jako psa. Nebyl si jistý, co se tenkrát stalo, jaká byla pravda. Iréne chlapce samozřejmě okamžitě odsoudila.

Ragnara však užíraly pochybnosti a cítil je pořád. Ale s lety vzpomínky bledly. Žili dál své životy, on v pozadí a Iréne v přesvědčení, že je stále krásná. Nikdo jí neřekl, že její čas už minul. Pořád věřila, že kdykoli může znovu stát v centru jakékoli společnosti. Krásná a žádoucí.

Ale jednou to musí skončit. Jakmile zjistil, proč za nimi přišli, pochopil, že se dopustil velkého omylu. Velkého osudového omylu. A teď bylo načase ho napravit.

Ragnar z kapsy vytáhl vizitku. Pak vzal do ruky mobil a vyťukal číslo.

„Tu cestu už známe skoro nazpaměť,“ Gösta právě projížděl kolem Munkedalu.

„Ano,“ souhlasil Martin. Zamyšleně pohlédl na Göstu, který seděl podivně tiše od té doby, co vyjeli z Tanumshede. Nikdy toho moc nenamluvil, ale takhle mlčenlivý přece jen nebýval.

„Děje se něco?“ zeptal se ho po chvíli, když už ticho nemohl vydržet.

„Co? Ne, to nic,“ odpověděl Gösta.

Martin ho už nechal. Věděl, že z Gösty nevypáčí nic, o čem sám nechce mluvit. Časem se to třeba dozví.

„To je příšerný příběh. Chudák Christian měl opravdu špatný start do života,“ řekl Martin. Pomyslel na jejich malou dcerku, a co by bylo, kdyby se jí něco zlého mělo přihodit. To, co se říká o rodičích, je pravda – na dětské neštěstí jsou tisíckrát citlivější.

„Ano, chudáček,“ přisvědčil Gösta a trochu se probral.

„Neměli jsme raději s výslechem Kennetha počkat, až se o té Alici dozvíme víc?“

„Annika to docela určitě ještě několikrát ověří.“

„Nestačilo by se jen zeptat Lissanderových?“ napadlo Martina.

„Je hodně divné, že se Patrikovi a Paule o její existenci vůbec nezmínili. Nikdy neuškodí získat dopředu co nejvíc faktů.“

Martin si byl jist, že má Gösta pravdu, a připadal si směšný, že o tom vůbec promluvil. „Kde myslíš, že může být?“

„To vůbec netuším. Ale na spekulace je ještě brzy.“

Zbytek cesty do nemocnice už seděli tiše. Když zaparkovali, šli přímo na oddělení.

„Tak jsme tady zase,“ řekl Gösta, když vstoupili do pokoje.

Kenneth neodpověděl a jen na ně pohlédl, jako by mu bylo jedno, kdo přišel.

„Co rány? Léčí se dobře?“ zeptal se Gösta a usadil se na stejnou židli jako posledně.

„No, moc rychle to nejde,“ odpověděl Kenneth a pohnul obvázanými pažemi. „Dostávám léky na utišení bolesti, a tak to moc necítím.“

„Slyšel jste o Christianovi?“

Kenneth přikývl. „Ano.“

„Zdá se mi, že vás to ani moc nepřekvapilo,“ poznamenal Gösta, ale ne nepřátelsky.

„Ne každý umí dávat city najevo.“

Gösta ho chvíli zamyšleně pozoroval.

„A jak to přijala Sanna?“ tázal se Kenneth a Gösta poprvé v jeho pohledu něco zahlédl: jiskřičku soucitu. Sám věděl, jaké to je, o někoho přijít.

„Moc dobře ne,“ Gösta potřásl hlavou. „Ráno jsme u ní byli. Chudáci i ti chlapci.“

„Ano, to ano,“ řekl Kenneth se zachmuřeným pohledem.

Martin si tu začal připadat trochu nadbytečný. Pořád ještě postával, ale teď si také posunul židli na druhou stranu postele, proti Göstovi. Pohlédl na kolegu a ten na něho povzbudivě kývl, aby položil vlastní otázku.

„Myslíme si, že všechny události poslední doby mají něco společného s Christianem, a začali jsme trochu pátrat v jeho minulosti. Mimo jiné jsme zjistili, že v dospívání se jmenoval jinak: Christian Lissander. A také měl nevlastní sestru Alici. Věděl jste o tom?“

Chvíli trvalo, než se Kenneth ozval. „Ne, o tom nic nevím.“

Gösta si ho pronikavě prohlížel, jako by mu chtěl vlézt do hlavy a podívat se, jestli mluví pravdu.

„Řekl jsem vám to už jednou a znovu opakuji, že jestli něco víte a nechcete nám to sdělit, budete dál v nebezpečí jak vy, tak Erik. Když je teď mrtvý dokonce i Christian, musíte to brát vážně.“

„Nic nevím,“ zopakoval Kenneth sveřepě. „Jestli nám něco tajíte, tak nebo tak na to brzy přijdeme.“

„Jistě odvedete důkladnou práci,“ poznamenal Kenneth. V posteli vypadal malý a křehký, paže měl položené bezvládně na nemocniční modré dece.

Gösta a Martin na sebe pohlédli. Zřejmě se už víc nedozvědí. Nikdo z nich ale nevěřil, že Kenneth řekl pravdu.

Erika zavřela knihu. Ležela a četla několik hodin, jen občas ji vyrušila Maja, když za ní přišla a něco chtěla. Erika byla strašně vděčná, že si dcera dokáže hrát sama.

Román jí teď podruhé připadal ještě lepší, byl naprosto fantastický. Kniha ovšem nepřispívala k dobré náladě, spíše plnila hlavu pochmurnými úvahami. Ale nějakým podivným způsobem to nebylo nepříjemné. Člověk se občas potřeboval zamyslet nad různými věcmi a zaujmout k nim stanovisko, aby pochopil, kým sám je.

Román pojednával o tom, jak vina může člověka postupně zničit a rozhlodat zevnitř. Poprvé uvažovala o tom, co vlastně Christian chtěl říct a co si přál svým příběhem zprostředkovat.

Položila knihu na kolena s pocitem, že přehlédla něco, co měla přímo před očima. Něco jí unikalo. Podívala se na zadní stranu obalu. Na záložce byl Christianův černobílý portrét, klasická fotografie spisovatele, ukrývajícího se za obroučkami brýlí. Byl velice hezký zvláštním nepřístupným způsobem. V očích měl osamělost. Jako by si od ostatních vždy udržoval odstup. Do společnosti nechodil, byl uzavřený ve vlastním světě. Paradoxně se tím jeho přitažlivost ještě zvyšovala. Člověk si přeje vždycky to, co nemůže mít. A právě tak to každý pociťoval v Christianově přítomnosti.

Erika se vysoukala z křesla. Měla špatné svědomí, že se nechala tolik zaujmout knihou a nevěnovala se dceři.

Pracně si sedla na zem vedle Maji, která švitořila celá šťastná, že si s ní maminka přišla hrát.

Ale hlavu měla stále plnou Mořské panny. Něco jí naznačovala. Christian toužil něco sdělit, tím si Erika byla jistá. Přála si jen, aby to pochopila.

Patrik neustále vytahoval mobil z kapsy a hleděl na displej. Paula se rozesmála. „Annika ti nezavolá rychleji jen kvůli tomu, že to pořád kontroluješ. Určitě zvonění uslyšíš.“

„Ano, já vím,“ usmál se rozpačitě Patrik. „Ale cítím, že už jsme blízko.“ Vytahoval dál zásuvky a prohlížel police ve skříních. Povolení k domovní prohlídce dostali hned, jenomže nevěděl, co hledají.

„Určitě hned zjistíme, kde teď bydlí Alice Lissanderová,“ utěšovala ho Paula.

„Jistě,“ přikývl Patrik a zahleděl se do dřezu. Nikde neviděl náznak, že by tu měl Christian včera návštěvu. Nic ani nenasvědčovalo tomu, že by došlo k zápasu nebo že by se sem někdo vloupal. „Ale proč nám neřekli, že mají ještě dceru?“

„I to se jistě už brzy dozvíme. Ale myslím si, že je dobře, když po ní pátráme ještě dříve, než si s nimi promluvíme.“

„Také si myslím. Budou nám mít co vysvětlovat.“

Vyšli do patra. I tady bylo všechno stejné jako včera. Kromě dětského pokoje. Rudá písmena na stěně pokrýval pruh černé barvy.

Zůstali stát ve dveřích.

„To musel přetřít Christian,“ řekla Paula.

„Já ho chápu. Asi bych udělal totéž.“

„Co si o tom myslíš?“ Paula vešla do přilehlé ložnice. Opřela si ruce o boky a pohledem napřed klouzala po místnosti. Pak v ní začala pátrat detailně.

„O čem?“ Patrik popošel k ní, pak zamířil ke skříním a otevíral jednu po druhé.

„Byl Christian zavražděn? Nebo si vzal život sám?“

„Jak jsem se zmínil na poradě, nevylučuji nic. Christian byl podivín. Několikrát jsem se s ním setkal a nikdy jsem mu moc nerozuměl. V každém případě tu ale nevidím žádný dopis na rozloučenou.“

„Vždycky se něco takového nenajde, to přece víš.“ Paula opatrně vytahovala zásuvky a rukou pátrala mezi prádlem.

„Vím. Kdybychom tady dopis našli, měli bychom jasno.“ Narovnal se a na okamžik zhluboka dýchal. Srdce mu znovu prudce bušilo a musel si otřít pot z čela.

„Tady nic zajímavého nenajdeme,“ poznamenala Paula a zavřela poslední zásuvku. „Půjdeme?“

Patrik váhal. Nechtěl se vzdát, ale Paula měla pravdu.

„Pojedeme zpět na stanici a počkáme, co Annika zjistí. Třeba Martin a Gösta u Kennetha uspěli líp.“

„Naděje umírá poslední,“ utrousila skepticky Paula.

Byli na cestě ke dveřím, když zazvonil Patrikův mobil. S chvějícími se prsty ho vytáhl a pohlédl na displej. Pocítil zklamání. Nebyla to Annika, ale nějaké neznámé číslo.

„Patrik Hedström, policie v Tanumshede,“ představil se a doufal, že rozhovor bude krátký, aby neblokoval telefon pro případ, že zavolá Annika. Vzápětí ale ztuhl.

„Dobrý den, Ragnare.“ Gestikuloval na Paulu, která se zastavila na půl cesty k autu.

„Ano? Také jsme něco dalšího zjistili…, jistě, o tom si pohovoříme potom. Můžeme okamžitě přijet. Máme jít k vám domů? Ne, chápu. To najdeme. Takže se uvidíme tam. Jistě. Okamžitě vyrážíme. Budeme tam asi za tři čtvrtě hodiny.“

Ukončil hovor a pohlédl na Paulu. „To byl Ragnar Lissander. Chce nám něco říct. A také ukázat.“

Celou cestu z Uddevally mu to jméno vrtalo hlavou. Lissander. Proč si nemůže vzpomenout, kde ho už slyšel? Pořád se mu v myšlenkách spojovalo s Ernstem Lundgrenem. Nějak s ním souviselo. Když vjížděli do Fjällbacky, strhl vůz doprava a sjel z dálnice.

„Co děláš? Myslel jsem, že se vracíme na stanici.“

„Napřed se zastavíme na krátké návštěvě.“

„Na návštěvě? A u koho?“

„U Ernsta Lundgrena.“ Gösta vyřadil a zahnul doleva.

„Co u něho budeme dělat?“

Gösta Martinovi vyložil, o čem uvažuje.

„A ty si nevzpomínáš, kde jsi to jméno slyšel?“

„Právě to říkám, ne?“ odsekl Gösta. Martin si zjevně myslí, že u něho jde o stařeckou zapomnětlivost.

„Klid, klid,“ tišil ho Martin. „Stavíme se u něho a uvidíme, jestli si na něco vzpomene. Bylo by krásné, kdyby mohl být aspoň jednou užitečný.“

„Ano, to by byla velká změna.“ Gösta se musel pousmát. Jako všichni neměl ani on valné mínění o Ernstově kompetenci a osobních vlastnostech. Ale současně k němu necítil takovou nenávist jako ostatní kolegové, možná kromě Mellberga. Pracovali spolu dlouhé roky a člověk si zvykne na všechno. Nemohl ani odhlédnout od toho, že se spolu párkrát hodně nasmáli. Ernst ovšem často šlápl vedle. Jako v tom posledním případě, kdy ho pak od policie vyhodili. Ale třeba by se tentokrát k něčemu hodil.

„Vypadá to, že je doma,“ řekl Martin, když zahnuli před dům.

„Ano,“ přitakal Gösta a policejní vůz zaparkoval vedle Ernstova.

Než stačili zazvonit, Ernst otevřel dveře. Zřejmě je viděl kuchyňským oknem.

„Hleďme, přišla vzácná návštěva,“ přivítal je a pustil je dovnitř.

Martin se rozhlédl kolem sebe. Na rozdíl od Gösty u Ernsta doma nikdy nebyl, a co tu viděl, mu rozhodně neimponovalo. I když on sám jako starý mládenec také moc neuklízel, nikdy to u něho nevypadalo jako tady.

Ve dřezu hromada špinavého nádobí, oblečení poházené na všech možných místech a kuchyňský stůl vypadal, jako by ho v životě neotřel.

„Nemám vám co nabídnout,“ řekl Ernst, „ale štamprlička se tu vždycky najde,“ natáhl se po lahvi s vodkou.

„Děkuji, řídím,“ odmítl Gösta.

„Tak ty? Potřebuješ zvednout náladu.“ Zvedl lahev k Martinovi, ale ten odmítl.

„Aspoň mi víc zbude.“ Ernst si pořádně lokl. „Tak o co jde?“ Sedl si na židli a bývalí kolegové následovali jeho příklad.

„Leží mi v hlavě jedna věc a napadlo mě, že bys mi s tím možná pomohl.“

„Vážně? Teď se ti hodím?“

„Jde o jedno jméno. Určitě jsem ho už slyšel a nějakým způsobem se mi spojuje s tebou.“

„No jo, přece jsme spolu pracovali hezkých pár let, ty a já.“ Ernst zněl málem plačtivě. Určitě toho už dnes dost vypil.

„To ano,“ přikývl Gösta. „A teď potřebuju tvou pomoc. Zvládneš to?“

Ernst se na okamžik zamyslel. Pak si povzdechl a mávl prázdnou skleničkou.

„Tak o co jde?“

„Můžeš mi dát čestné slovo, že to, co ti řeknu, nevyneseš ven?“ Gösta si ho měřil pronikavým pohledem a Ernst proti své vůli přikývl.

„Dobře, dobře. Tak se ptej.“

„Vyšetřujeme vraždu Magnuse Kjellnera, jistě jsi o tom slyšel. Narazili jsme na jméno Lissander. Nevím proč, ale něco mi to připomíná. A z nějakého důvodu se mi spojuje s tebou. Neříká ti to něco?“

Ernst se na židli lehce kymácel. Kolem stolu se rozhostilo naprosté ticho. Zamyslel se a Martin s Göstou na něho napjatě hleděli.

Pak se Ernst rozzářil. No jasně!

Setkání si dohodli na jediném místě, které Paula a Patrik v Trollhättanu znali – u McDonalda vedle mostu.

Ragnar Lissander na ně čekal v jídelně a Paula se usadila vedle něho, zatímco Patrik zašel pro každého koupit kávu. Ragnar vypadal ještě šedivěji než doma. Malý starý muž s prořídlými vlasy v béžovém plášti. Třesoucí se rukou sáhl po svém šálku a uhnul očima.

„Chtěl jste s námi mluvit,“ začal Patrik.

„My… jsme vám neřekli celou pravdu.“

Patrik mlčel. Byl zvědavý, jak jim muž vysvětlí, že jim zamlčeli dceru.

„Nebylo to vždycky snadné, chápejte. Narodila se nám dcera, Alice. Christianovi bylo asi pět let a nesl to těžce. Kdybych.“ Odmlčel se, napil se kávy a pak teprve pokračoval. „Nejspíš ho na celý život postihlo, co prožil. Nevím, co všechno jste zjistili, ale Christian strávil týden sám se svou zemřelou matkou. Byla psychicky nemocná a nedokázala se o něho postarat, občas ani sama o sebe. Nakonec zemřela ve svém bytě a Christian to neměl komu sdělit. Navíc věřil, že jen spí.“

„Ano, o tom víme. Mluvili jsme se sociální pracovnicí a zapůjčili nám svou dokumentaci tohoto případu.“ Patrik slyšel, jak formálně jeho hlas zní. „Případ“. Ale jedině tak si od všeho dokázal udržet odstup.

„Předávkovala se?“ zeptala se Paula. Ještě se nestačili se vším seznámit.

„Ne, nebrala drogy. Občas, když měla právě špatné období, tak hodně pila a samozřejmě také brala léky. Nevydrželo to její srdce.“

„Co jí bylo?“ Patrik to úplně nechápal.

„Nestarala se o sebe, problém se netýkal jen alkoholu a léků, byla také strašně tlustá. Vážila přes sto padesát kilo.“

V Patrikově podvědomí se něco pohnulo, něco úplně nesouhlasilo. Ale bude o tom uvažovat později.

„A pak přišel chlapec k vám?“

„Ano. Iréne si usmyslela, že ho adoptujeme. Zdálo se, že vlastní děti nemůžeme mít.“

„Ale nakonec k tomu nedošlo?“ vyptával se Patrik.

„Asi bychom ho skutečně adoptovali, ale Iréne brzy poté otěhotněla.“

„To se stává,“ poznamenala Paula.

„Ano. I doktor to tak řekl. A když se naše dcera narodila, ztratila Iréne o chlapce veškerý zájem.“ Ragnar Lissander hleděl z okna a pevně svíral šálek. „Možná by pro něho bylo lepší, kdybych ji poslechl a udělal, jak si přála.“

„A to bylo.?“ zeptal se Patrik.

„Vrátit ho zpět. Myslela si, že ho už nepotřebujeme, když máme vlastní dítě.“ Křivě se pousmál. „Já vím, jak to zní. Iréne není bez chyby a občas je trochu zvláštní. Ale nemyslí vždycky všechno tak špatně, jak to vypadá.“

Patrik se málem zalkl. Zvláštní? Mluvili o ženě, která chtěla vrátit málem adoptované dítě, když se narodilo vlastní, a ten chlap ji ještě obhajuje.

„Ale neudělali jste to,“ podotkl chladně.

„Ne. To bylo jedinkrát, kdy jsem se proti něčemu postavil. Nejdřív se zdálo, že si nedá říct, ale když jsem ji přesvědčil, že by to nevypadalo dobře, souhlasila s tím, že chlapec zůstane. Ale možná jsem neměl.“ Znovu se odmlčel a oba chápali, jak těžce se mu o tom mluví.

„Jaký vztah k sobě měli Alice a Christian, když vyrůstali?“ otázala se Paula, ale Ragnar ji zřejmě neslyšel. Byl myšlenkami kdoví kde. Po chvíli se tiše ozval: „Měl jsem ji líp hlídat. Chudák chlapec, nic nechápal.“

„Co nechápal?“ Patrik se k němu naklonil.

Ragnar sebou trhl a probral se z myšlenek. Pohlédl na Patrika.

„Chcete se s ní sejít? Musíte ji vidět, abyste pochopili.“

„Ano, moc rádi bychom se s ní setkali.“ Patrik stěží zakrýval své rozrušení. „Jde to? Kde je?“

„Rovnou tam zajedeme,“ řekl Ragnar a zvedl se.

Patrik a Paula na sebe cestou k autu pohlédli. Je Alice skutečně žena, kterou hledali? Doberou se konce?

Když vešli, seděla k nim otočená zády. Dlouhé vlasy jí pokrývaly skoro celá záda. Tmavé a lesklé.

„Alice, přišel tatínek,“ Ragnarův hlas se rozlehl neosobní místností sanatoria. Někdo se zřejmě pokusil to tu zpříjemnit, ale moc neuspěl. Vadnoucí kytky v květináčích na oknech, filmové plakáty na zdech, úzká postel se sešlým přehozem. U stěny stál psací stolek s židlí, na níž právě seděla. Paže se jí hýbaly, ale Patrik neviděl, čím se zabývá. Na otcův hlas nereagovala.

„Alice,“ ozval se znovu a tentokrát se k němu pomalu otočila.

Patrik užasl. Žena před ním byla pohádkově krásná. Rychle odhadl, že jí musí být kolem pětatřiceti let, ale vypadala aspoň o deset let mladší. Oválný obličej měla hladký, téměř dětský. Oči neobvykle velké, modré, a husté černé řasy. Uvědomil si, že na ni fascinovaně zírá.

„Je opravdu krásná, naše Alice,“ pravil Ragnar a šel k ní. Položil jí dlaň na rameno a ona si opřela hlavu o jeho hruď. Ruce měla svěšené v klíně.

„Máme návštěvu, přišli za tebou Patrik a Paula,“ pokračoval Ragnar a váhavě dodal: „Jsou to Christianovi přátelé.“

V očích se jí zalesklo, když zaslechla bratrovo jméno, a Ragnar ji hladil po vlasech.

„Takže už víte, poznali jste se s Alicí.“

„Jak dlouho?“ Patrik nedokázal odtrhnout oči od její tváře. Objektivně vzato byla podobná své matce. Přesto vypadala úplně jinak. Všechno zlé, co se dalo vyčíst z matčiny tváře, u tohoto… magického zjevení chybělo.

Uvědomil si, že je to směšné označení, ale nic lepšího ho nenapadlo.

„Hodně dlouho. Nebydlí doma od léta, kdy jí bylo třináct let. Tady je už na čtvrtém místě. Ta dřívější se mi nelíbila, ale tady je to docela dobré.“ Sklonil se a políbil dceru do vlasů. V obličeji neukázala žádnou reakci, ale přitiskla se k němu ještě pevněji.

„Co.?“ Paula nevěděla, jak má formulovat svou otázku.

„Co jí je?“ odpověděl Ragnar. „Pokud byste se zeptala mě, tak vůbec nic. Je perfektní. Ale chápu, jak to myslíte. Budu vám to vyprávět.“

Sedl si na bobek před Alici a něžně s ní mluvil. Teď, vedle dcery, už nebyl neviditelný. Držel se zpříma, měl jasný pohled. Byl někdo. Alicin otec.

„Miláčku, dnes u tebe nemůžu dlouho zůstat. Jen jsem chtěl, abys viděla Christianovy přátele.“

Pohlédla na něho. Pak se otočila ke stolku a zvedla k němu list papíru. Kresbičku.

„To je pro mě?“

Zavrtěla hlavou a Ragnarovi maličko poklesla ramena. „Pro Christiana?“ zeptal se tiše. Přikývla.

„Pošlu mu ji. Slibuju.“

Tváří jí kmitl úsměv. Pak se znovu obrátila ke stolku a ruce se jí začaly hýbat. Začala nový obrázek.

Patrik pohlédl na kresbičku v Ragnarově ruce. Dobře styl poznával.

„Slib jste dodržel, obrázky jste Christianovi posílal,“ poznamenal Patrik, když vyšli z Alicina pokoje.

„Ne všechny. Má jich moc. Ale občas ano, aby věděl, že na něho myslí.“

„Jak jste věděl, kam je posílat? Jestli to správně chápu, přerušil s vámi v osmnácti letech kontakt?“ zeptala se Paula.

„To je pravda. Ale Alice si tolik přála, aby Christian její obrázky dostal, že jsem si zjistil, kde bydlí. Nejdřív jsem ho hledal podle našeho příjmení, a když jsem neuspěl, tak podle jména jeho matky a získal jsem adresu v Göteborgu. Na čas jsem ho pak ztratil, přestěhoval se a obálky se vrátily, ale pak jsem ho znovu našel. Na Rosenhillské ulici. Nevěděl jsem ale o tom, že se odstěhoval do Fjällbacky. Myslel jsem si, že zůstal v Göteborgu.“

Ragnar se s Alicí rozloučil a cestou po chodbě mu Patrik vyprávěl o muži, který Christianovy dopisy převzal. Sedli si ve velké světlé místnosti, která fungovala jako jídelna a kavárna. Byla neosobní, s velkými palmami, které stejně jako Aliciny květináče vadly nedostatkem péče. Všechny stoly tu byly prázdné.

„Jako maličká strašně křičela,“ poznamenal Ragnar a dlaní přejel pastelově barevný ubrus. „Zřejmě trpěla kolikou. Iréne už během gravidity ztratila o Christiana zájem, a když se narodila Alice a vyžadovala tolik péče, na chlapce už nic nezbylo. Nebyl na tom dobře ani předtím.“

„A co vy?“ tázal se Patrik a podle Ragnarova výrazu mu bylo jasné, že se dotkl citlivého bodu.

„Já?“ Ragnar pozvedl ruku. „Zavíral jsem nad vším oči, nechtěl jsem to vidět. O všem rozhodovala vždycky Iréne. A já jsem ji nechal. Bylo to tak jednodušší.“

„Takže Christian sestru rád neměl?“ vyptával se Patrik.

„Stával vedle ní, když ležela v kočárku, a zaznamenal jsem jeho nenávistný pohled, ale nikdy bych nevěřil… Potřeboval jsem jen otevřít, když někdo zazvonil.“ Ragnar mluvil tiše a hleděl na nějaký bod za nimi. „Byl jsem pryč jen několik minut.“

Paula otevřela ústa k otázce, ale zase je zavřela. Bude lepší, když Ragnar bude vyprávět sám. Namáhavě hledal slova. Tělo měl napjaté a ramena vytažená nahoru.

„Iréne si zašla na chvíli lehnout a nečekaně mi dovolila, abych se o Alici postaral. Jinak ji nikdy nikomu nepůjčila.

Holčička byla strašně krásná, i když pořád křičela. Iréne dostala novou panenku na hraní a nechtěla se o ni dělit.“

Znovu nastalo ticho a Patrik cítil, jak se musí krotit, aby na muže nespěchal.

„Byl jsem pryč jen několik minut,“ řekl znovu. Jako by se na té větě zasekl a dál nedokázal pokračovat.

„A co Christian?“ zeptal se Patrik klidným hlasem, aby ho trochu postrčil.

„Zůstal v koupelně s Alicí. Chtěl jsem ji vykoupat. Měli jsme takovou podložku, na níž dítě mohlo ležet, a člověk měl k umývání obě ruce. Umístil jsem ji do vany a napustil vodu. Alice na ní ležela.“

Paula přikývla. Měli něco podobného pro Lea.

„Když jsem se vrátil do koupelny, Alice tiše ležela s hlavou pod vodou. Očička měla doširoka otevřená.“ Ragnar se trochu zhoupl na židli a do vzpomínek se musel nutit.

„Christian tam seděl nakloněný nad vanou a hleděl na ni.“ Ragnar upřel pohled na Patrika a Paulu, jako by se chtěl vrátit do současnosti.

„Tiše seděl a usmíval se.“

„Ale vám se ji podařilo oživit.“ Patrik cítil, že mu naskočila husí kůže.

„Ano. Zachránil jsem ji a znovu začala dýchat. Viděl jsem.“ Odkašlal si. „Viděl jsem v Christianových očích zklamání.“

„Řekl jste to Iréne?“

„Ne, nikdy. To bych. Ne!“

„Christian se pokusil utopit svou malou sestru a vy jste to své ženě neřekl?“ Paula na něho nevěřícně hleděla.

„Cítil jsem, že jsem mu něčím povinován po všem, co už zažil. Kdybych to Iréne řekl, okamžitě by ho poslala pryč. To by nezvládl. A neštěstí se už stalo.“ Zněl žalostně. „Tenkrát jsem nevěděl, jak to bylo vážné. Ale ani tak jsem už stejně nemohl nic změnit. Poslat Christiana pryč by nic nevylepšilo.“

„Takže jste předstíral, že se nic nestalo,“ doplnil Patrik.

Ragnar povzdechl a ještě víc se na židli schoulil. „Ano, dělal jsem, že se nic nestalo. Ale nikdy jsem ho s ní nenechal samotného. Nikdy.“

„Pokusil se znovu o něco?“ zeptala se pobledlá Paula.

„Ne. Vypadal spokojeněji. Alice přestala křičet. Většinou tiše ležela a nevyžadovala už tolik péče.“

„Kdy jste si všimli, že není v pořádku?“ tázal se Patrik.

„Postupně. Nedělala takové pokroky jako jiné děti. Když jsem nakonec Iréne přemluvil, aby ji nechala vyšetřit… no, zjistilo se, že má poškozený mozek a že zůstane na vývojovém stupni dítěte.“

„Neměla Iréne nějaké podezření?“

„Ne. Doktor dokonce řekl, že k tomu nejspíš došlo při porodu, ale projevilo se to, až když se začala vyvíjet.“

„A jak to bylo později?“

„Kolik máte času?“ zeptal se Ragnar a usmál se. Byl to ale hodně smutný úsměv. „Iréne zajímala pouze Alice. Bylo to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy v životě spatřil, a to neříkám proto, že je moje. Viděli jste ji.“

Patrik pomyslel na její veliké modré oči. Ano, viděl ji.

„Iréne vždycky milovala krásné věci. I ona byla v mládí krásná a myslím si, že v Alici měla potvrzení toho, jak sama vypadala. Věnovala dceři veškerou pozornost.“

„A Christian?“

„Ten jako by nebyl.“

„To pro něho muselo být kruté,“ ozvala se Paula.

„Ano. Revoltoval proti tomu svým vlastním způsobem. Strašně rád jedl a nesmírně přibýval na váze. Zřejmě tyto sklony zdědil po své matce. Když poznal, jak to Iréne vadí, nedokázal se v jídle zabrzdit a byl čím dál tlustší, jen aby ji zlobil. To se mu dařilo. Panoval mezi nimi neustálý zápas o jídlo, ale v tomto případě nad ní Christian zvítězil.“

„Takže Christian byl jako malý hodně silný?“ zeptal se Patrik a pokoušel se představit si štíhlého Christiana jako baculatého chlapce, což ale vůbec nešlo.

„Nebyl silný. Byl tlustý. Pořádně tlustý.“

„Co k němu cítila Alice?“ zajímala se Paula. Ragnar se usmál, tentokrát celým obličejem. „Alice ho milovala. Zbožňovala. Běhala mu v patách jako štěně.“

„Jak na to Christian reagoval?“

Ragnar se zamyslel. „Řekl bych, že proti tomu moc neměl. Dovolil jí to. Občas vypadal docela překvapeně, kolik lásky k němu cítí. Jako by netušil proč.“

„Možná to opravdu nevěděl,“ usoudila Paula. „A co bylo potom, jak Alice reagovala na jeho útěk?“

Přes Ragnarův obličej přeběhl tmavý stín. „Stalo se toho najednou víc. Christian zmizel a my jsme se už nedokázali o Alici postarat tak, jak by potřebovala.“

„Proč ne? Proč nemohla zůstat doma?“

„Byla už příliš velká a vyžadovala jinou péči, než jakou jsme jí mohli poskytnout.“

Ragnar začal mluvit vyhýbavě a Patrik nechápal proč.

„Nenaučila se mluvit?“ otázal se. Alice neřekla ani slovo za celou dobu, kdy u ní byli.

„Umí mluvit, ale nechce,“ odpověděl Ragnar úsečně.

„Neexistuje možnost, že by ke Christianovi chovala nenávist? Byla by schopná mu ublížit? Nebo lidem v jeho okolí?“ Patrik si ji představil před očima: dívka s dlouhými tmavými vlasy, ruce pohybující se na bílém listu papíru, malující obrázky na úrovni pětiletého dítěte.

„Rozhodně ne. Alice by nedokázala ublížit ani mouše. Právě proto jsem si přál, abyste ji viděli. Nikdy nikomu nic špatného neudělala. A miluje… milovala Christiana.“

Vytáhl obrázek, který mu dala, a položil ho před ně na stůl. Nahoře svítilo velké slunce, dole byla zelená tráva s kytičkami. Uprostřed dvě postavy: malá a velká, které se šťastně držely za ruce.

„Christiana milovala,“ zopakoval.

„Pamatuje si ještě na něho? Je to už mnoho let, co se viděli naposled,“ připomněla Paula.

Ragnar neodpověděl, ale znovu ukázal na obrázek. Dvě postavičky. Alice a Christian.

„Zeptejte se personálu, jestli mi nevěříte. Ale Alice není žena, kterou hledáte. Nevím, kdo chtěl Christianovi ublížit. Z našeho života zmizel v osmnácti letech. Od té doby se hodně přihodilo, ale Alice ho milovala a miluje ho dosud.“

Patrik pohlédl na drobného mužíka. Jistě se zařídí podle jeho rady – přeptá se personálu. Ale s Ragnarem v zásadě souhlasil. Alice není žena, kterou hledají. Ocitli se znovu na samém začátku.

„Chci vám sdělit něco důležitého,“ Mellberg Patrika přerušil v okamžiku, kdy chtěl probírat nové poznatky. „Nějakou dobu budu pracovat jen na poloviční úvazek. Došel jsem k názoru, že jsem vás tak vycvičil, že se na vás mohu spolehnout. Mé znalosti a zkušenosti jsou zapotřebí jinde.“

Všichni na něho užasle zírali.

„Nastal čas, abych se věnoval tomu, co je v naší společnosti nejdůležitější: příští generaci, která nás povede do budoucnosti,“ prohlásil Mellberg a vsunul palce za šle.

„Bude snad pracovat ve středisku pro mládež?“ šeptl Martin Göstovi, který jen pokrčil rameny.

„Kromě toho je třeba dát šanci i ženám a menšinám.“ Pohlédl na Paulu. „Ano, ty a Johanna to máte s rodičovským volnem trochu obtížné. A kluk potřebuje od začátku pevnou mužskou ruku a dobrý vzor. Takže budu pracovat jen polovinu pracovní doby, vedení mi to už odsouhlasilo. Ve zbývajícím čase se budu věnovat chlapci.“

Mellberg se rozhlédl kolem sebe a očekával aplaus. Ale kolem stolu vládlo ohromené ticho. Největší šok zažila Paula. Byla to pro ni novinka, ale čím víc se nad ní zamýšlela, tím víc se jí líbila. Johanna bude moct pracovat a ona sama zkombinuje rodičovské volno se zaměstnáním. Nemohla ani popřít, že to Mellberg s dítětem umí. Dosud se při hlídání osvědčil, s tou jedinou výjimkou, kdy pleny zalepil lepicí páskou.

Když se vzpamatoval z překvapení, Patrik mohl jen souhlasit. Čistě prakticky to bude znamenat, že Mellberg stráví na stanici pouze polovinu času, a to je docela jistě jen ku prospěchu.

„To je skvělá iniciativa, Mellbergu. Přál bych si, aby tak jako ty uvažovalo více lidí,“ pronesl důrazně. „A teď se vraťme k našemu vyšetřování. Dnes se toho stalo hodně.“

Informoval všechny o jejich druhé cestě do Trollhättanu, rozhovoru s Ragnarem Lissanderem a návštěvě u Alice.

„Takže o její nevině nepanuje žádná pochybnost?“ zeptal se Gösta.

„Ne. Mluvil jsem s personálem. A po rozumové stránce je na úrovni dítěte.“

„Představ si – žít s pomyšlením na to, co udělal sestře,“ děsila se Annika.

„Ano. A jistě o to horší, že ho zjevně zbožňovala,“ souhlasila Paula. „Muselo být pro něho hodně těžké nést vědomí takové viny. Pokud ovšem chápal, co jí udělal.“

„My také máme co říct,“ odkašlal si Gösta a pohlédl na Martina. „Měl jsem pocit, že jméno Lissander jsem už někdy slyšel, jen jsem si nebyl úplně jistý. Člověk se už na svou starou hlavu nemůže úplně spolehnout,“ zaťukal si na čelo.

„A?“ pobídl ho netrpělivě Patrik.

Gösta znovu zašilhal po Martinovi. „No, když jsme jeli od Kennetha Bengtssona, který stále tvrdí, že nic neví a jméno Lissander v životě neslyšel, uvažoval jsem, proč si pokaždé vzpomenu na Ernsta. A tak jsme se u něho zastavili.“

„Vy jste jeli za Ernstem? A proč?“ žasl Patrik.

„Zjistit, jestli nám nemůže něco říct,“ doplnil Martin a Patrik zmlkl.

„Vysvětlil jsem mu, co mi vrtá hlavou, a Ernst na to přišel.“

„Na co?“ Patrik se naklonil dopředu. „Kde jsem to jméno zaslechl,“ upřesnil Gösta. „Oni tu totiž nějakou dobu bydleli.“

„Kdo?“ Patrik stále nic nechápal.

„Manželé Lissanderovi, Iréne a Ragnar s dětmi Christianem a Alicí.“

„Ale to snad není možné?“ vrtěl Patrik hlavou. „Proč by ho v takovém případě nikdo nepoznal? To nemůže souhlasit.“

„Kdepak, souhlasí, Christian v dětství zřejmě vypadal jako jeho biologická matka. Měl strašně přes váhu. Vezmi mu šedesát kilo, přidej dvacet let a brýle a těžko uvěříš, že jde o stejnou osobu.“

„Ale jak rodinu znal Ernst? A jak jsi ji poznal ty?“

„Ernst byl zamilovaný do Iréne. Zřejmě se seznámili na nějakém mejdanu, něco spolu měli a pak vždycky chtěl Ernst jet kolem jejich domu, kdykoli to šlo. Bývalo to dost často.“

„Kde bydleli?“ zeptala se Paula.

„V jednom z těch domů u Pobřežní záchranné služby.“

„U Badholmu?“ ozval se Patrik.

„Ano, úplně blízko. Dům původně vlastnila Irénina matka. Podle toho, co jsem slyšel, to byla strašná ježibaba. Mnoho let matka s dcerou neměly žádný kontakt, ale když ta stará zemřela, Iréne dům zdědila a přistěhovali se z Trollhättanu sem.“

„Ví Ernst, proč odtud odešli?“ zajímalo Paulu.

„To vůbec netušil. Ale zřejmě se k tomu rozhodli strašně rychle.“

„Takže nám Ragnar neřekl všechno,“ konstatoval Patrik. Už ho unavovalo, jak před nimi všichni něco tají.

Kdyby lidé spolupracovali, mohli mít už případ dávno vyřešený.

„Skvělá práce,“ ocenil a s uznáním pohlédl na Göstu a Martina. „Musím si s Ragnarem Lissanderem znovu popovídat. Zřejmě má důvod, proč nemluvil o době ve Fjällbace. Přece mu musí být jasné, že je jen otázka času, než to zjistíme.“

„Ale pořád to nevypovídá nic o ženě, kterou hledáme. Musí to být někdo z doby, kdy Christian žil v Göteborgu. Z období, kdy odešel z domova a než se přistěhoval do Fjällbacky se Sannou.“ Martin uvažoval nahlas.

„To by mě zajímalo, proč se sem vrátil,“ připojila se Annika.

„Musíme si zjistit víc o letech, kdy Christian bydlel v Göteborgu,“ přikývl Patrik. „Dosud víme, že v jeho životě figurovaly tři ženy: Iréne, Alice a jeho biologická matka.“

„Nemohlo by jít o Iréne? Měla přece důvod se Christianovi pomstít vzhledem k tomu, co způsobil Alici,“ navázal Martin.

Patrik chvíli mlčel, ale pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Také jsem o ní uvažoval a zatím ji úplně vyloučit nemůžeme. Ale nemyslím si to. Podle Ragnara se nikdy nedozvěděla, co se stalo. A i kdyby to věděla – jaký by měla motiv chtít se mstít Magnusovi a ostatním?“

Představil si před sebou tu nesympatickou ženu, kterou potkal v domě v Trollhättanu. Znovu slyšel její opovržlivé řeči o Christianovi a jeho matce. A najednou ho něco napadlo. Tohle mu vadilo po druhém setkání s Ragnarem – něco nesouhlasilo. Sáhl po mobilním telefonu a rychle vyťukal číslo. Všichni na něho užasle hleděli, ale on dal prst na ústa, aby mlčeli.

„Dobrý den, tady je Patrik Hedström. Vlastně hledám Sannu. Ano, chápu. Mohla byste ale za ní zajít a něco zjistit? Je to důležité. Zeptejte se jí, jestli by jí byly ty modré šaty, co našla na půdě. Ano, vím, že to vypadá podivně. Moc by mi ale pomohlo, kdybyste se jí zeptala. Díky.“

Patrik chvíli čekal a pak se Sannina sestra vrátila zpět k telefonu.

„Ano? Dobře. Moc děkuji. Pozdravujte Sannu.“ Vypnul hovor se zamyšleným výrazem.

„Ty modré šaty jsou Sannina velikost.“

„A co?“ vyhrkl Martin a vyjádřil tak nahlas to, co si všichni mysleli.

„Je to dost zvláštní, když Christianova matka vážila sto padesát kilo. Šaty musela nosit jiná žena. Christian Sanně lhal, když jí tvrdil, že je má po matce.“

„Nemohou patřit Alici?“ zeptala se Paula.

„To by mohly, ale nevěřím tomu. V Christianově životě musela být ještě jiná žena.“

Erika pohlédla na hodiny. Patrik měl dnes opravdu hodně dlouhý den. Od té chvíle, kdy odjel, o něm neslyšela, ale nechtěla volat a rušit. Christianova smrt musela na stanici vzbudit pořádný rozruch. Prostě přijde, až to bude možné.

Doufala, že se už na ni nezlobí. Nikdy před tím na ni tak naštvaný nebyl a v žádném případě mu nechtěla ublížit nebo ho zarmoutit.

Přejela si dlaní přes břicho. Připadalo jí, že stále nekontrolovaně roste, a občas se jí zmocnila velká úzkost, co by se stalo, kdyby se nemohla nadechnout. Současně se těšila. Prožívala hodně protichůdných pocitů: štěstí i úzkost, paniku a očekávání. Všechno pořádně promíchané.

Anna to jistě prožívá stejně. Pocítila špatné svědomí, že se v poslední době moc nezajímala, jak se jí daří. Plně ji zaměstnávaly jen její vlastní problémy. Po tom všem, co se stalo s Anniným předchozím manželem – otcem jejích dvou dětí –, musí se v ní teď svářet mnoho citů, když je těhotná s jiným mužem. Zastyděla se za své sobectví. Mluvila stále jen o sobě, o svých úzkostech. Zítra ráno Anně zavolá a pozve ji na svačinu, nebo aby si vyšly na procházku. Budou tak mít čas na pořádné popovídání.

Přišla Maja a šplhala se jí na kolena. Vypadala unaveně, přestože bylo teprve šest a spát půjde až za dvě hodiny.

„Táta?“ zeptala se holčička a položila si hlavičku na Eričino břicho.

„Tatínek už brzy přijde,“ slibovala Erika. „Ale obě máme hlad už teď, tak si něco uděláme k večeři. Co na to říkáš? Jen my dvě holky?“

Maja přikývla.

„Opečený salám s makarony? A spoustou kečupu?“ Maja znovu přikývla. Maminka věděla, co malým holkám chutná.

„Jak budeme dál postupovat?“ ozval se Patrik a přisunul si židli vedle Anniky.

Venku byla naprostá tma a všichni už měli jít dávno domů, ale nikdo se zatím ke dveřím netlačil. Ovšem kromě Mellberga, který s pohvizdováním odešel už před chvílí.

„Otevřeme znovu registry. Ale pochybuju, že tam něco najdeme. Pátrala jsem v nich, už když jsem zjišťovala Christianovu minulost, a nezdá se mi, že bych něco přehlédla.“ Annika zněla omluvně a Patrik jí položil ruku na rameno.

„Vím, jak jsi pečlivá. Ale člověk občas nevidí to, co má před nosem. Podíváme se společně, jestli něco nenajdeme. Myslím si, že Christian během pobytu v Göteborgu s někým žil, přinejmenším měl s nějakou ženou milostný vztah. Třeba najdeme něco, co by nám domněnku potvrdilo.“

„Ano, zkusit to můžeme,“ přisvědčila Annika a otočila monitor tak, aby na něj Patrik viděl. „Ženatý nebyl.“

„A co děti?“

Annika chvíli ťukala a pak znovu ukázala. „Ne. Není registrovaný jako otec jiných dětí než Nilse a Melkera.“

„Zatraceně.“ Patrik si prohrábl vlasy. „Možná to je hloupý nápad. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že jsme něco přehlédli. Odpověď asi v registru nenajdeme.“ Zvedl se a šel do své kanceláře. Dlouhou chvíli tam jen seděl a hleděl do zdi. Ze zadumání ho rázně vytrhl telefon.

„Patrik Hedström.“ Slyšel, jak netečně jeho hlas zní. Ale když se muž na druhé straně představil a řekl, proč volá, napřímil se na židli. O dvacet minut později běžel za Annikou.

„Maria Sjöströmová!“

„Maria Sjöströmová?“

„Tak se jmenovala žena, se kterou Christian v Göteborgu bydlel.“

„Jak víš…?“ podivila se Annika, ale Patrik její otázku ignoroval.

„Je tu i dítě. Emil Sjöström. Tedy, spíše bylo.“

„Co tím myslíš?“

„Jsou mrtví. Oba. Maria i Emil. A existuje spis z vyšetřování vraždy, které bylo odloženo.“

„Co se děje?“ Martin přiběhl, když zaslechl z Anničiny kanceláře Patrika. I Gösta se přisunul zřídka viděnou rychlostí. Všichni se tísnili ve dveřích.

„Právě jsem mluvil s mužem jménem Sture Bogh. Je to penzionovaný komisař z Göteborgu.“ Patrik se pro větší efekt na okamžik odmlčel. „Přečetl si v novinách o Christianovi a o těch výhrůžných dopisech a poznal jeho jméno ze svého dřívějšího vyšetřování. Zavolal mi, protože se domnívá, že by nám mohl prospět informací.“

Patrik shrnul rozhovor se starým komisařem. „Přesto, že od té doby už uplynula řada let, dosud si pamatuje na jedno tragické úmrtí, a vyložil mi všechna důležitá fakta.“

Patrik dosáhl patřičného efektu – všichni na něj jen ohromeně zírali.

„Poskytnou nám materiál?“ naléhal nedočkavě Martin.

„Už je hodně hodin. Nevím, jestli pořídíme,“ váhal Patrik.

„Můžeme se aspoň pokusit,“ řekla Annika. „Mám číslo na göteborskou policii.“

Patrik si povzdechl. „Moje žena si nejspíš bude myslet, že jsem jí s nějakou krásnou blondýnou zmizel do Ria de Janeira.“

„Tak jí zvolej a pak se pokusíme někoho zastihnout v Göteborgu.“

Patrik kapituloval. Očividně se nikomu nechtělo domů, dokud se nepokusí materiál získat.

„Dobře, ale na chvíli se nějak zabavte. Nemusíte slyšet každé moje slovo.“

Zavřel se ve své kanceláři. Erika projevila pochopení. Právě se s Majou najedly a Patrik najednou tolik zatoužil po svých dvou děvčatech, až se mu chtělo plakat. Nepamatoval si, že by byl vůbec kdy tak unavený. Ale hluboce se nadechl a zavolal na číslo, které mu Annika našla.

Nejdřív to nikdo nebral, ale pak se ozvalo: „Haló.“ Škubl sebou a uvědomil si, že sám musí něco říct. Představil se a vyložil, oč mu jde. Ke svému překvapení se nedočkal odmítnutí. Göteborský kolega byl přátelský a vstřícný a slíbil, že se po materiálu hned podívá.

Ukončili hovor a Patrik si držel palce. Asi po čtvrthodině čekání zazvonil telefon.

„Máte to?“ Patrik sotva věřil svému sluchu, když se dozvěděl, že kolega celou složku našel. O překot děkoval a dohodli se, že zítra si všechno vyzvednou. V nejhorším případě si pro spis zajede nebo zatíží městský rozpočet nákladem za kurýra.

Patrik zavěsil a zůstal sedět na místě. Věděl, že ostatní čekají, jak dopadl. Potřeboval si ale nejdříve shrnout myšlenky. Všechny detaily, všechny kousky skládačky mu vířily hlavou. Byl si jist, že spolu souvisí, jen zatím nevěděl jak.

Kupodivu pocítil lítost, když se měl s domovem rozloučit. Nebylo úplně jednoduché říct ahoj dcerám, obejmout je a předstírat, že za několik dní bude zpět. Překvapilo ho ale, že nebylo snadné ani opustit dům, ani Louise, která stála v hale a dívala se na něho nevyzpytatelným pohledem.

Původně se chtěl jen vytratit a nechat na stole lístek. Ale nakonec měl přece jen potřebu se pořádně rozloučit. Kufr už pro jistotu předtím odnesl do auta, takže Louise si mohla myslet, že je to jen krátká obchodní cesta, na niž se vypravil s malým zavazadlem.

I když teď bylo nečekaně těžké odejít, nepochyboval, že ve svém dalším životě bude znovu úspěšný. Stačilo se poučit z podvodníka Posenera, který se už mnoho let zdržoval v cizině, a nezdálo se, že by trpěl kvůli tomu, že doma zanechal dítě. Ostatně, jeho dcery už brzy budou velké. V každém případě ho nepotřebují.

„O jakou obchodní cestu jde?“ zeptala se Louise. Cosi v jejím hlase ho přimělo k zamyšlení. Tuší snad něco? Ale hned tu myšlenku potlačil. I kdyby tušila, stejně nic nemůže dělat.

„Pracovní porada s novým dodavatelem,“ odpověděl a zacinkal klíčky od auta. Byl fakticky strašně slušný. Rozhodl se odjet menším vozem a věnovat jí mercedes. Peníze, které jí nechal na kontě, jí i dcerám vystačí na celý rok, včetně placení hypotéky na dům. Bude mít dost času, aby novou situaci řešila.

Napřímil se. Nemá sebemenší důvod cítit se jako bídák. Pokud někdo kvůli jeho odjezdu bude mít starosti, není to jeho věc. Jeho vlastní život se ocitl v nebezpečí a nemůže jen sedět a čekat, až ho minulost dostihne.

„Pozítří budu doma,“ lhal a kývl na Louise. Bylo to už hodně dávno, kdy ji na rozloučenou políbil nebo objal.

„Vrať se, kdy chceš,“ řekla a pokrčila rameny.

Znovu ho napadlo, že je s ní něco podivného, ale nejspíš si to jen namlouval. Pozítří, až ho bude čekat doma, bude Erik už za vodou.

„Tak ahoj,“ zavolal a otočil se k ní zády.

„Ahoj,“ odpověděla.

Když vyjel, ještě naposled pohlédl do zpětného zrcátka. Pak si pustil rádio a začal si pobrukovat melodii. Je na cestě.

Erika na Patrika se strachem pohlédla, když vstoupil do dveří. Maja už hezkou chvíli spala a ona seděla na gauči s šálkem čaje.

„Měl jsi hodně práce?“ zeptala se opatrně a vstala, aby ho mohla obejmout. Patrik jí zabořil obličej do vlasů a chvíli jen tiše stál.

„Musím si nalít skleničku vína.“

Šel do kuchyně a Erika se vrátila na své místo na gauči. Z kuchyně slyšela cinknutí a zvuk vytahované zátky. Také by si dala, ale zatím se musí spokojit s čajem. To byla jedna z nevýhod těhotenství a kojení. Úplně si odepřít červené víno. Většinou si aspoň smočila rty v Patrikově skleničce a to muselo stačit.

„Je to krásné, být zase doma,“ řekl s hlasitým povzdechem a sedl si k ní. Položil jí paži kolem ramen a opřel si nohy o stolek.

„Je strašně krásné, že jsi doma,“ opáčila Erika a přitiskla se k němu blíž. Několik minut seděli tiše. Patrik pomalu upíjel víno.

„Christian měl sestru.“

Erika užasla. „Sestru? To jsem nikdy neslyšela. Řekl přece, že už nikoho z rodiny nemá.“

„Nebyla to pravda. Nejspíš budu litovat, že ti něco říkám, ale jsem příšerně unavený. Všechno, co jsem dnes zjistil, se mi motá v hlavě a potřebuju s někým mluvit. Musí to ale zůstat mezi námi, ano?“

„Slibuju. Pověz mi to.“

Patrik jí vyprávěl o všem, co dnes zjistil. Seděli potmě v obývacím pokoji, v němž zářila jen televizní obrazovka. Erika mlčky poslouchala, jen se prudce nadechla, když slyšela, jak došlo k poškození mozku maličké Alice a jak Christian s tímto tajemstvím žil po všechny roky, během nichž ho Ragnar jednak chránil, jednak hlídal, aby se svou sestrou neosaměl. Když Patrik Erice všechno řekl o Alici, o Christianově citově chladném dětství i o tom, jak od rodiny utekl, potřásla Erika hlavou. „Chudák Christian.“

„Tady to ale neskončilo.“

„Co máš na mysli?“ Erika zalapala po dechu, jak ji jedno z dvojčat pořádně koplo do plic. Děti byly dnes večer hodně čilé.

„Během studií v Göteborgu se Christian seznámil s mladou ženou Mariou, které se nedávno narodil syn. S jeho otcem neudržovala žádný kontakt. Skoro okamžitě se spolu nastěhovali do nájemního bytu v Partille. Chlapeček, Emil, byl jako Christianův syn a zřejmě jim spolu bylo dobře.“

„Co se stalo?“ Erice bylo jasné, že to vlastně ani nechce vědět. Možná by si měla zakrýt uši dlaněmi a vytěsnit očekávanou zlou zprávu. Přesto se ale musela zeptat.

„V jednu dubnovou středu se vrátil domů z univerzity.“ Patrikův hlas zněl bezvýrazně a Erika ho vzala za ruku. „Dveře bytu byly odemčené a to ho zneklidnilo. Volal na Mariu a Emila, ale nikdo se neozval. Prošel byt a hledal je. Všechno vypadalo jako jindy. Na věšáku v předsíni viselo Mariino oblečení a nezdálo se, že by někam odešla. Emilův kočárek stál na chodbě.“

„Nevím, jestli chci slyšet víc,“ zašeptala Erika, ale Patrik jen zíral před sebe, jako by ji neslyšel.

„Nakonec je našel v koupelně. Oba byli utopeni.“

„Panebože!“ Erika si dlaní přikryla ústa.

„Chlapeček ležel ve vaně na zádech, zatímco jeho matka klečela před vanou a ve vodě měla jen hlavu. Pitva ukázala modřiny po prstech na zádech. Někdo jí násilím přidržel hlavu ve vodě.“

„Kdo.?“

„Nevím. Policie vraha nenašla. Je zvláštní, že vůbec nepodezřívali Christiana, ačkoli k obětem měl nejblíže. Proto jsme na tento případ vůbec nenarazili, když jsme pátrali v registru.“

„Co se mohlo stát?“

„Nechápu to. Všechno nasvědčovalo tomu, že to byl šťastný pár. Mariina matka stála za Christianem, a navíc nějaký soused zahlédl z bytu vyjít cizí ženu přibližně ve chvíli, kterou patolog označil za dobu smrti.“

„Ženu?“ ujišťovala se Erika. „Stejnou jako.?“

„Nevím, co si o tom mám myslet. Úplně z toho šílím. Případ se pořád točí kolem Christiana. Někdo ho tak strašně nenáviděl, že ani čas ty city neotupil.“

„A nemáte tušení, o koho jde?“ Erika cítila, že se jí v mysli formuje nejasná myšlenka. Jedním si byla jistá: Patrik má pravdu, všechno spolu souvisí.

„Kdyby ti to nevadilo, šel bych si lehnout,“ vzdychl Patrik a položil jí dlaň na koleno.

„Ne, jen jdi, miláčku,“ řekla nepřítomně. „Chvíli tu ještě zůstanu a pak přijdu za tebou.“

„Dobře.“ Políbil ji a vzápětí zaslechla jeho kroky na schodech.

Zůstala sedět ve tmě. V televizi běžely zprávy, ale nechala zvuk stažený a naslouchala vlastním myšlenkám. Alice. Maria a Emil. Něco by si měla uvědomit, něco pochopit. Pohlédla na knihu, která ležela na stolku. Pomalu ji zvedla a položila na kolena, znovu si přečetla obálku a název. Mořská panna. Pomyslela na vinu a dluh. Na to, co Christian chtěl sdělit. Věděla, že to v románu je. Ve slovech a větách, které po sobě zanechal. Musí zjistit, oč jde.

Strašné sny přicházely každou noc. Jako by čekaly, až se jeho svědomí probudí. Vlastně bylo divné, že k tomu došlo tak náhle. Přece to vždycky věděl. Viděl, jak odsunul lehátko a nechal Alici klesnout na dno. Její malé tělíčko sebou chvíli házelo a pak se zklidnilo. Vždycky si představil její modré oči, které na něho hleděly vodou. Pořád to věděl, ale nechápal.

Pak se něco stalo, detail, který ho přiměl pochopit. Bylo to v létě toho posledního roku. Už věděl, že nemůže zůstat, že tu pro něho nikdy nebylo místo, ale to vědomí přicházelo postupně. Musí z rodiny odejít.

Hlasy mu řekly totéž. Přicházely za ním, nebyly nijak nepříjemné, spíš přátelské a důvěryhodné, a šeptaly mu.

Jen jednou zapochyboval o svém rozhodnutí, když pomyslel na Alici. Ale pochybnosti netrvaly dlouho. Hlasy sílily a tehdy se rozhodl, že zůstane do konce léta. Pak se vydá na cestu a už nikdy se nevrátí. Všechno, co mělo něco společného s matkou a otcem, nechá za sebou.

Ten den chtěla Alice zmrzlinu. Vždycky měla strašnou chuť na zmrzlinu, a když se mu chtělo, zašel s ní do stánku u náměstí. Pokaždé si přála totéž: kornout se třemi kopečky jahodové zmrzliny. Někdy ji zlobil, předstíral, že jí nerozumí a objednal čokoládovou. To vrtěla hlavou, tahala ho za rukáv a vyrážela ze sebe: „Jahodovou.“

Když dostala svou zmrzlinu, byla v sedmém nebi. Obličej jí zářil štěstím a nadšeně lízala. Kolem dokola, aby nezačala téct. Stejné to bylo i tentokrát. Dostala svou zmrzlinu, on další a zaplatil. Když se otočil, aby šel za ní, zastavil se uprostřed kroku. Erik, Kenneth a Magnus. Seděli tam a zírali na něho. Erik se šklebil.

Cítil, že se mu zmrzlina začíná roztékat, kapala na ruku.

Musel ale projít kolem nich. Snažil se hledět přímo před sebe, na moře, ignorovat jejich pohledy i své srdce, které začalo prudce bušit.

Udělal krok a pak další. Vzápětí cítil, jak bezmocně padá dopředu. Erik mu nastavil nohu. Ve zlomku vteřiny před sebe natáhl ruce a zmírnil pád. Zmrzlina mu vypadla na asfalt, do špíny a písku. „Smůla,“ vyprskl Erik.

Kenneth se nervózně zasmál, ale Magnus se na Erika podíval vyčítavě. „Tos nemusel.“

Erik se o něj ale nestaral a oči mu svítily. „Žádnou zmrzlinu nepotřebuje.“

Pracně se zvedl na nohy. Paže ho bolely a písek se mu zadřel do dlaní. Otřepal se od špíny a belhal se dál. Šel tak rychle, jak dokázal, a v uších mu zněl Erikův výsměch.

O kousek dál na něho čekala Alice. Nezajímal se o ni a prošel kolem ní. Koutkem oka viděl, že běží za ním. Když došli skoro domů a zastavil se, aby se nadechl, i ona se zastavila. Napřed tiše poslouchala jeho dech a pak k němu natáhla ruku se svou zmrzlinou.

„Christiane. Vezmi si ji. Je jahodová.“

Hleděl na její nataženou ruku, pohlédl na zmrzlinu. Jahodovou Alice milovala ze všeho nejvíc. V tom okamžiku pochopil celou šíři toho, co jí udělal, co způsobil. Hlasy začaly ječet. Málem mu z nich praskla hlava. Padl na kolena a přikryl si uši dlaněmi. Ať zmlknou! Musí je nějak umlčet! Pak ucítil, že ho Alice objala, a hlasy se ztišily.

Celou noc spal, jako by ho do vody hodil. Přesto si odpočatě nepřipadal. Zavolal na Eriku.

„Miláčku?“ Žádná odpověď. Pohlédl na hodinky a tiše zanadával. Půl deváté. Teď musí pořádně spěchat, má toho dnes hodně.

„Eriko?“ Obešel přízemí, ale nikde nenašel ani stopu po manželce nebo dceři. V kuchyni stála konvice kávy a na stole ležel lístek psaný Eričinou rukou.

„Miláčku, vezu Maju do školky. Myslela jsem na to, co jsi večer vyprávěl, a potřebuju si něco ověřit. Ozvu se hned, jak budu vědět víc. Mohl bys mi zjistit dvě věci? 1) Měl Christian pro Alici nějakou přezdívku? 2) Jakou psychickou chorobou trpěla jeho biologická matka?

Pusu, Erika. P. S. Už se na mě nezlob.“

Co to zase vyvádí? Mělo mu být hned jasné, že se nevzdá. Přitáhl si telefon a zavolal na Eričin mobil. Po několika signálech se ozvala hlasová schránka. Pokusil se uklidnit a pochopil, že v tomto okamžiku nemůže nic dělat. Musí co nejdřív odjet do práce. Vůbec netušil, kde Erika je.

Navíc její otázky na lístku vzbudily jeho zvědavost. Napadlo ji něco? Erika je hodně bystrá, to rozhodně nemohl popřít. A nezřídka si povšimla něčeho, co přehlédl. Jen by si přál, aby nebyla tolik samostatná.

Vestoje vypil šálek kávy a po krátkém zaváhání si naplnil i malou termosku, kterou od Eriky dostal k Ježíšku. Dnes bude kofein určitě potřebovat, a také se hned po příjezdu do práce zastavil v kuchyňce na dnešní třetí šálek.

„Co dnes máme na programu?“ zeptal se Martin, když se málem srazili na chodbě.

„Musíme projít materiál týkající se vraždy bývalé Christianovy partnerky a jejího dítěte. Zavolám do Göteborgu a domluvím se s nimi, jak ho sem dostaneme. Asi je požádám, aby s tím poslali kurýra, a pokusím se ten výdaj nějak skrýt, aby to Mellberg neobjevil. Pak se spojíme s Ruudem, jestli jim nepřišla zpráva ze Státní kriminalistické laboratoře ohledně stop na hadříku a plechovce s barvou v Christianově sklepě. Asi to ještě nemají, ale neuškodí trochu zatlačit. Možná bys s tím mohl začít?“

„Dobře, hned tam zavolám. Něco dalšího?“

„V tomto okamžiku ne,“ uzavřel Patrik. „Musím si ještě něco ověřit u Ragnara Lissandera, ale to ti řeknu, až budu vědět víc.“

„Dobře, tak se pak ozvi,“ souhlasil Martin.

Patrik zašel do své kanceláře. Nechápal, proč je pořád tak strašně unavený. Dnes mu nepomohl ani kofein. Hluboce se nadechl a zavolal Christianově nevlastnímu otci.

„Teď s vámi nemůžu mluvit,“ šeptal starý muž a Patrik pochopil, že je někde poblíž Iréne.

„Mám jen dvě otázky,“ řekl a snížil hlas na hranici slyšitelnosti. Zvažoval, jestli se má také zeptat, proč se Ragnar nezmínil o letech, kdy bydleli ve Fjällbace, ale rozhodl se s tím počkat, až budou moct hovořit nerušeně. Kromě toho cítil, že Eričiny otázky jsou v tomto okamžiku důležitější.

„Dobře, ale rychle,“ rezignoval Ragnar.

Patrik položil otázky tak, jak si Erika přála. Odpověď ho zmátla. Co si o tom má myslet? A kde ksakru vůbec Erika je?

„Eriko!“ Thorvald Hamre se k ní sklonil a sevřel ji v náručí. Přestože Erika měřila přes sto sedmdesát centimetrů a nosila spoustu kilo navíc, ve srovnání s ním si připadala jako trpaslík.

„Ahoj, Thorvalde. Jsi hodný, že sis na mě tak rychle udělal čas,“ děkovala a objala ho.

„Vždycky tě rád vidím, to přece víš.“ V jeho hlase zazněl jen slabý náznak norského přízvuku. Bydlel ve Švédsku už skoro třicet let a na Göteborg nedal dopustit, což dokazovala velká vlajka g0teborského sportovního klubu, visící na zdi.

„S čím ti můžu pomoct tentokrát? Čím napínavým se zabýváš?“ Zatahal se za mohutný knír a oči mu jen svítily.

Seznámili se v době, kdy Erika hledala někoho, kdo by jí pomohl s psychologickými aspekty ve svých knihách. Thorvald provozoval úspěšnou privátní praxi a v soukromí studoval temné stránky lidského chování. Dokonce absolvoval kurz u FBI. Jak se tam vůbec dostal, o tom Erika radši neuvažovala. Hlavně že šlo o skvělého psychiatra, který byl navíc ochoten podělit se o své znalosti.

„Potřebovala bych najít odpověď na několik otázek, i když ti zatím nemůžu říct proč. Doufám ale, že i tak mi pomůžeš.“

„Jasně. Jsem ti vždycky k službám.“ Erika na něho vděčně pohlédla a uvažovala, jak má začít. Ještě se v tom sama úplně neorientovala. Vzorec se celou dobu proměňoval, jako v kaleidoskopu. Ale někde existovala jistá zákonitost a třeba jí ji Thorvald pomůže objevit. Než dojela do Göteborgu, Patrik jí zavolal odpovědi na její otázky. Jeho údaje ji nepřekvapily – spíše potvrdily začínající podezření.

Na okamžik se zamyslela a pak začala vyprávět. Bez jediné přestávky shrnula všechno, co už věděla. Thorvald ji napjatě poslouchal, s lokty opřenými o psací stůl a prsty propletenými. Občas se jí sevřel žaludek, když se slyšela, jak příšerně to všechno zní.

Když skončila, seděl Thorvald úplně tiše. Erika byla málem udýchaná, jako by běžela. Jedno z dětí ji pořádně koplo do bránice, aby jí připomnělo, že na světě jsou i dobré věci a láska.

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se nakonec.

Po krátkém zaváhání vyslovila svou teorii. Sestavila ji v noci, kdy ležela a zírala do stropu, zatímco Patrik tvrdě spal vedle ní. A cestou po dálnici E6 do Göteborgu dostala ještě přesnější obrysy. Bylo jí jasné, že ji musí s Thorvaldem probrat. Ten rozhodne, jestli je tak bláznivá, jak se zdá. Jistě by jí řekl, kdyby mu připadalo, že má příliš živou fantazii.

Ale neudělal to. Místo toho na ni pohlédl a souhlasil: „Je to možné. Mohlo to být tak, jak říkáš.“ Erika pocítila směs děsu i ulehčení. Najednou měla jistotu, že má pravdu. I když okolnosti šly stěží pochopit.

Mluvili spolu skoro hodinu. Erika kladla otázky a pečlivě si do paměti ukládala jeho odpovědi. Když o tom bude mluvit s Patrikem, musí všechno dokonale sedět. Několik kousků skládačky jí stále chybělo. Obraz se rýsoval jasně, ale tu a tam ještě zela prázdná místa. Než bude moct se svou teorii vyjít na světlo, musí je ještě doplnit.

Když zase seděla v autě, opřela hlavu o volant. Ochlazoval jí čelo. Netěšila se tam, kam teď musí jet, ani na otázky, které bude klást a na něž se bála slyšet odpovědi. To byl ten kousek skládačky, který by raději neznala. Ale neměla jinou možnost.

Nastartovala vůz a vydala se do Uddevally. Pohledem na mobil zjistila, že tam má dva nepřijaté hovory od Patrika. Ty musí počkat.

Zavolala hned, jak v bance otevřeli. Erik ji vždycky podceňoval. Ale Louise uměla jednat s lidmi a zjišťovat si věci. Navíc znala všechny informace, které potřebovala, aby mohla klást správné otázky – čísla kont a hesla. Její hlas zněl efektivně a zasvěceně, takže bankovní úředník ani v nejmenším nezpochybnil její právo na kontrolu údajů.

Když skončila, zůstala sedět u kuchyňského stolu.

Všechno bylo pryč. No, ne úplně. Erik byl tak velkorysý, že jí trochu nechal, aby nějaký čas mohla s dětmi vyžít. Jinak ale konta v podstatě vybílil, jak podniková, tak soukromá.

Pocítila strašnou zlobu. Nenechá ho uniknout. Byl hodně hloupý, když si myslel, že mu to projde. Dokonce si zamluvil letenku na vlastní jméno, takže po několika dalších hovorech věděla přesně, kdy a kam hodlá odletět.

Louise se zvedla, ze skříňky vytáhla skleničku na víno a sledovala, jak se plní nádhernou rudou tekutinou. Dnes se potřebovala napít. Víc než kdykoli jindy. Zvedla skleničku k ústům, ale zastavila se, když ucítila vůni vína. Teď není vhodná doba. Překvapilo ji, že ji to vůbec napadlo, protože v posledních letech měla správný důvod dát si sklenku vína nepřetržitě. Ale teď ne. Teď potřebuje mít jasnou hlavu. Musí být rozhodná.

Shromáždila všechny informace, které potřebovala, a teď stačilo mávnout kouzelnickou hůlkou. Zahihňala se a pak se hlasitě rozesmála. Smála se ještě ve chvíli, když sklenici odkládala na pracovní desku, a smála se, když zahlédla svůj obraz v lesklých dvířkách skříněk. Má znovu moc nad svým životem.

Všechno zařídil. Kurýr s vyšetřovacím materiálem z Göteborgu byl na cestě. Patrik by měl jásat, ale tu pravou radost přesto nějak necítil. Pořád se nemohl spojit s Erikou a pomyšlení na to, že ve vysokém stupni těhotenství se zabývá bůhvíčím, ho zneklidňovalo. Věděl, že pokud někdo, tak ona se o sebe postarat umí. I proto ji miloval. Přesto se o ni bál.

„Bude tu za půl hodiny,“ volala Annika, která kurýra objednala.

„Skvělé,“ odpověděl jí. Pak se zvedl a hodil na sebe bundu. Když procházel kolem Anničina recepčního pultu, něco nezřetelného zamumlal a ve sněhové přeháňce uběhl několik metrů k obchodnímu domu Hedemyr. Zlobil se sám na sebe. Měl to udělat už dříve, ale nějak na to v tom zmatku pozapomněl. Po pravdě řečeno ho to napadlo až nedávno. Až ve chvíli, kdy se dozvěděl, jak Christian nazýval svou sestru. Mořská panna.

Knihy byly v přízemí obchodního domu. Našel ji okamžitě. Román zdejšího občana měl patřičnou publicitu a Patrik se usmál, když míjel polici s Eričinými knihami, doplněnou její fotografií.

„To je strašné, že takhle skončil,“ řekla pokladní, když za knihu platil. Patrik jen mlčky přikývl. Na povídání neměl náladu. Zastrčil si knihu pod bundu a utíkal zpět na stanici. Annika na něho zvědavě pohlédla, ale mlčela.

Zavřel za sebou dveře, sedl si ke stolu a snažil se udělat si co největší pohodlí. Otevřel knihu a začal číst. Vlastně na to neměl čas, byla spousta jiné práce, ale něco mu říkalo, že je to důležité. Poprvé během pracovní kariéry si Patrik Hedström v práci četl.

Nevěděl, kdy ho chtějí propustit, ale bylo mu jedno, jestli zůstane tady nebo pojede domů. Ona si ho najde všude. Možná by to přece jen bylo lepší doma, protože tam dosud stále cítil Lisbet. Také musel zařídit pár věcí. Například ji pohřbít. Pohřeb bude jen pro nejbližší. Obyčejné světlé oblečení, žádná smuteční hudba. Jen musí dohlédnout, aby na hlavě měla svůj šál. Na tom by jí moc záleželo.

Z myšlenek ho probralo tiché zaklepání na dveře. Otočil hlavu. Ve dveřích stála Erika Falcková. Co mu asi chce? napadlo ho bez zájmu.

„Můžu na chvíli za vámi?“ zeptala se. Její zrak upoutaly obvazy, stejně jako všechny ostatní. Pohnul rukou, což se dalo vysvětlit jakkoli. Pojďte blíž, nebo běžte pryč. Sám nevěděl, co si přeje.

Vešla do pokoje, vytáhla si židli a sedla si u jeho hlavy. Přátelsky na něho pohlédla.

„Teď už jste Christiana poznal, že? Žádný Thydell, ale Lissander.“

Napřed si pomyslel, že jí zalže stejně jako policistům, co za ním byli. Ale její hlas zněl jinak, i výraz její tváře vypadal jinak. Erika to věděla, znala už odpověď, přinejmenším zčásti.

„Ano,“ přiznal.

„Vypravujte mi o něm,“ požádala ho. Jako by ho přišpendlila v posteli svými otázkami.

„Není mnoho co říct. Byl to třídní obětní beránek. A my… my jsme byli nejhorší. Především Erik.“

„Šikanovali jste ho?“

„Tehdy jsme tomu tak neříkali. Ale snažili jsme se mu při každé příležitosti ztrpčovat život.“

„A proč?“ zeptala se a otázka visela ve vzduchu.

„Proč? Kdo ví? Byl jiný než my, přistěhovalec. Byl tlustý. Lidi asi vždycky potřebují někoho, do koho si mohou kopnout, někoho slabšího.“

„Chápu Erikovu roli. Ale proč vy a Magnus?“

Její hlas nezněl vyčítavě, přesto mu nebylo lehko u srdce. Tolikrát si už kladl stejnou otázku! Erikovi něco chybělo. Těžko říct co, ale nejspíš soucit. Nebyla to omluva, jen vysvětlení. On a Magnus to ale měli chápat líp. Byl proto jejich hřích větší, nebo menší? Neuměl si odpovědět.

„Byli jsme mladí a hloupí,“ začal, ale zarazil se. Stále Erika slepě poslouchal, ano, dokonce ho i obdivoval. Taková strašná hloupost. Strach a zbabělost.

„Vy jste ho jako dospělého nepoznali?“ tázala se.

„Ne. Věřte mi to, nebo ne, ale vůbec mě to nenapadlo. Ani nikoho jiného. Christian byl úplně jiný člověk. Nešlo jen o to, jak vypadal, prostě se z něho stal úplně jiný člověk. Teď, když už vím…,“ potřásl hlavou.

„A Alice? Vypravujte mi o ní.“

Zkřivil obličej. Nechtěl o ní mluvit. Mluvit o Alici bylo jako vědomě strkat ruku do ohně. Během let se mu ji podařilo zasunout tak hluboko do podvědomí, jako by nikdy neexistovala. Jenomže teď se to změnilo. Už se spálil, teď může vyprávět.

„Byla tak krásná, až se člověku tajil dech. Ale jakmile se pohnula nebo promluvila, hned bylo vidět, že není v pořádku. Visela na Christianovi. Nikdy jsem nevěděl, jestli o to stál nebo ne. Občas se zdálo, že ho to rozčiluje, ale jindy zase vypadal, že ho její pozornost těší.“

„Mluvili jste někdy s Alicí?“

„Jenom jsme po ní posměšně pokřikovali.“ Styděl se. Teď, když to vyslovil, si všechno zřetelně vybavoval. To, co udělali, co řekli. Jako by to bylo včera, a ne tak dávno. Cítil zmatek. Jako by se vzpomínky, které tak dlouho potlačoval, nyní valily ven a strhávaly s sebou všechno, co jim stálo v cestě.

„Když bylo Alici třináct let, odstěhovali se z Fjällbacky a Christian odešel od rodiny. Něco se tehdy stalo a já si myslím, že víte co.“ Erika mluvila klidně, neodsuzovala ho, a právě proto nakonec začal vyprávět. Stejně už brzy přijde. A on pak bude s Lisbet.

„Bylo to v červenci,“ spustil a zavřel oči.

Christian cítil velký neklid. Byl čím dál silnější, až v noci nemohl spát. Stále se mu zjevovaly Aliciny oči pod vodou.

Musí odejít, to mu bylo jasné. Jen co bude vědět kam. Pryč od otce a od matky, od Alice. Bylo to zvláštní, ale právě to bolelo nejvíc. Rozloučit se s Alicí.

„Haló! Ty tam!“

Překvapeně se otočil. Nevěděl, co si má myslet. Vzadu u pánských převlékáren seděli Erik, Magnus a Kenneth. A volal na něho právě Erik. Christian na něho podezřívavě pohlédl. Určitě měl něco za lubem. Ale nechal se nalákat a s hranou nonšalantností a s rukama v kapsách k nim zamířil.

„Chceš cígo?“ nabídl mu Erik a natáhl k němu ruku s krabičkou cigaret. Christian zavrtěl hlavou. Pořád ještě očekával nějakou katastrofu – třeba že se do něho všichni tři pustí. Mohlo se stát cokoli, určitě na něj nebudou milí…

„Sedni si,“ řekl Erik a ukázal na trávník vedle sebe.

Sedl si jako ve snu. Všechno bylo úplně neskutečné. Tolikrát si už něco takového ve své fantazii představoval. A teď se to stalo. Sedí tu s nimi jako jeden z nich.

„Co děláš večer?“ zeptal se Erik a vyměnil si pohled s Kennethem a Magnusem.

„Nic zvláštního. Proč se ptáš?“

„Chceme si udělat malý mejdan. Soukromý, abych tak řekl.“ Erik se rozesmál.

„Aha.“ Christian se usadil trochu pohodlněji. „Chceš přijít?“

„Já?“ podivil se. Nebyl si úplně jistý, jestli slyšel správně. „Ano, ty. Ale každý musí přinést vstupné,“ pokračoval Erik a znovu si vyměnil pohled s dalšími dvěma.

Takže to mělo nějaký háček. Jaké ponížení si na něho asi vymysleli?

„Jaké vstupné?“ zeptal se, i když věděl, že by se raději ptát neměl.

Začali si spolu šeptat a nakonec se Erik vyzývavě ozval: „Flašku whisky.“

Zalilo ho ulehčení. Tu doma klidně vezme.

„Dobře, to není problém. Kdy mám přijít?“

Erik párkrát zatáhl. S cigaretou v ruce vypadal světově. Dospěle.

„Musíme si být jistí, že už bude klid. Takže po půlnoci. Řekněme v půl jedné?“

Christian si uvědomil, že horečně přikyvuje. „Dobře, tak přijdu v půl jedné.“

„Domluveno,“ pravil Erik odměřeně.

Christian spěchal odtud a jen se vznášel. Možná se jeho štěstí obrací a konečně ho vezmou mezi sebe.

Zbytek dne se vlekl. Nakonec nastal čas jít spát, ale nelehl si ze strachu, aby nezaspal. Seděl a hleděl na ručičky, které se zvolna sunuly k půlnoci. Ve čtvrt na jednu vstal a potichu se oblékl, aby nikoho neprobudil. Tiše sešel do přízemí a z barové skříňky vytáhl lahev whisky. Bylo jich tam několik, tak vzal tu nejplnější. Cinklo to, když ji zvedl, a chvíli stál bez pohnutí. Ale očividně nikoho nevyrušil.

Když přicházel k Badholmu, slyšel je už z dálky. Zdálo se, že tam už nějakou dobu byli, že mejdan začal bez něho. Na vteřinu zaváhal, jestli se nemá otočit. Vrátit se ten kousek zpět domů, postavil lahev zpět a zalézt do postele. Ale pak zaslechl Erikův smích a zatoužil se účastnit, být jedním z těch, koho si Erik všiml. A tak pokračoval, s lahví pod paží.

„No ahoj,“ Erik už zadrhával. Ukázal na Christiana. „Přichází král mejdanů.“ Šklebil se a Kenneth a Magnus s ním živě souhlasili. Magnus toho podle všeho vypil nejvíc, kymácel se a mhouřil oči.

„Máš vstupenku?“ Erik na něho mávl, aby přišel blíž.

S očekáváním mu Christian podal lahev. Začnou ho teď urážet? Odeženou ho pryč, když dostali, co chtěli?

Ale nic se nestalo. Nic jiného, než že Erik whisky otevřel a pořádně si lokl. Pak podal lahev Christianovi. Ten na ni koukal. Chtěl se napít, ale nevěděl, jestli se má odvážit. Erik ho pohledem pobídl a Christian pochopil, že musí udělat, co Erik chce, pokud si přeje být s nimi. Sedl si s lahví v ruce a přiložil ji k ústům. Málem se zadusil, když mu příliš velký hlt vtekl do krku.

„Jak to jde, chlape?“ Erik ho se smíchem bouchl do zad.

„Dobře.“ Lokl si ještě jednou, aby to dokázal.

Lahev putovala několikrát kolem a tělem se mu rozlévalo příjemné teplo. Neklid se tišil. Whisky potlačila všechno, kvůli čemu v poslední době nemohl spát. Otevřené oči. Pach hnijícího masa. Napil se ještě jednou.

Magnus si lehl na záda a hleděl na hvězdnou oblohu. Kenneth moc nemluvil. Jen obdivně souhlasil se vším, co Erik řekl. Ale Christianovi se s nimi líbilo. Byl někým, byl součástí party.

„Christiane?“ Z pěšinky zaslechl hlas. Rychle se otočil. Co tu dělá? Proč mu musí vždycky všechno pokazit? Probudila se v něm stará zloba.

„Zmiz,“ zasyčel a viděl, jak se jí obličej zkrabatil. „Christiane?“ začala natahovat.

Zvedl se, aby ji odehnal, ale Erik mu položil ruku na rameno.

„Nech ji tu s námi,“ řekl a Christian na něho překvapeně pohlédl. Pak se ale znovu posadil. Poslechl.

„Pojď sem,“ Erik na Alici zamával, aby přišla blíž.

Tázavě se podívala na Christiana, ale ten jen pokrčil rameny.

„Sedni si. Máme tu mejdan,“ vysvětlil jí Erik.

„Mejdan,“ opakovala Alice a rozzářila se.

„To je skvělé, že jsi přišla. Teď tu máme i krásnou holku.“ Erik jí položil paži kolem ramen a pohladil ji po tmavých vlasech. Alice se rozesmála. Líbilo se jí, když jí někdo říkal, že je krásná.

„Napij se. Když je někdo na mejdanu, musí i pít.“ Vzal lahev Kennethovi, který si právě chtěl loknout, a podal ji Alici.

Znovu pohlédla na Christiana, ale ten se nestaral o to, co dělá. Když za ním přišla, ať si teď dělá, co chce.

Rozkašlala se a Erik ji pohladil po zádech. „Jsi šikovná holka. Neboj se, zvykneš si. Jen se to musí dělat víckrát.“

Váhavě zvedla lahev a znovu se napila. Tentokrát to šlo líp.

„Skvělé. Takové holky miluju. Co jsou krásné a umí pít whisky,“ lichotil jí Erik s úsměvem, při kterém se Christianovi sevřel žaludek.

Cítil, že by měl vzít Alici za ruku a odvést ji domů. Ale vtom se Kenneth posadil vedle něho, položil mu ruku na rameno a zakoktal. „Kruci, Christiane, představ si, že tu sedíme s tebou a tvou sestrou. To sis nikdy nemyslel, že? Ale nám došlo, že pod tím sádlem jsi skvělý chlapík.“ Šťouchl ho prstem do břicha a Christian si nebyl jist, jestli to je pochvala nebo ne.

„Je moc krásná, ta tvoje sestra,“ řekl Erik a přisedl si k Alici blíže. Zvedl jí lahev k ústům a dostal do ní ještě trochu. Oči se jí leskly a široce se usmívala.

Christian najednou ucítil, že se s ním všechno začíná točit. Badholm se otáčel kolem dokola jako zeměkoule. Zahihňal se a lehl si na záda vedle Magnuse. Zíral na hvězdy, které se míhaly po nebi.

Alice vydala nějaký zvuk a Christian se posadil. Všechno viděl rozmazaně, ale pak spatřil Erika a Alici. A připadalo mu, že jí sahá pod svetr. Ale nebyl si tím jistý, všechno se s ním točilo. Znovu si lehl.

„Psst…“ Opět zaslechl Erikův hlas a Alicino vyjeknutí. Christian se překulil na bok a hlavu položil na nataženou ruku. Hleděl na Erika a svou sestru. Svetřík už neměla. Měla malá perfektní prsa. To ho napadlo jako první, že její ňadra jsou nádherná. Nikdy předtím je neviděl.

„Nic se neděje. Já tě jen trochu pohladím…“ Erik jí jednou rukou tiskl prsa a začal rychle dýchat. Kenneth na ni civěl.

„Pojď si také sáhnout.“ Erik kývl na Kennetha.

Christian zaznamenal, že se Alice bojí, zakrývala si prsa pažemi. Ale měl strašně těžkou hlavu, nedokázal ji udržet nahoře.

Kenneth se přesunul k Alici. Začal jí tisknout levé ňadro. Napřed opatrně, pak čím dál horečněji a Christian viděl, že se mu nadouvají kalhoty.

„Jestlipak máš i zbytek stejně krásný?“ mumlal Erik. „Co myslíš, Alice? Máš kundičku stejně krásnou jako kozičky?“

Hleděla na něho velkýma vyděšenýma očima, ale jako by nevěděla, jak se bránit. Bez vůle dovolila Erikovi, aby z ní stáhl kalhotky. Sukni jí nechal, jen ji zvedl, a dívku otočil ke Kennethovi.

„Co myslíš? Tam asi ještě nikdo dřív nebyl.“ Roztáhl jí nohy a Alice držela, neschopná protestu.

„Kruci, ta je ale pěkná. Magnusi, probuď se, abys o to nepřišel.“ Magnus ale jen zasténal a cosi opilecky zamumlal. Christian cítil, že mu v útrobách roste kámen. Tohle je špatně. Alice se na něj dívala, mlčky žadoníc a pomoc. Ale oči měla stejné jako ty, které na něho hleděly pod vodou. Nedokázal se pohnout, zachránit ji. Zůstal ležet a svět se s ním dál točil.

„Já jsem první.“ Erik si začal rozepínat kalhoty. „Drž ji, kdyby se začala cukat.“

Kenneth přikývl. Byl bledý, ale nemohl odpoutat oči od Aliciných prsou, která bíle zářila ve tmě. Erik ji přidržel na zádech, přinutil ji ležet a hledět do nebe. Christian nejdřív pocítil ulehčení, že nevidí její oči – že už se nekouká na něho. Pak se mu znovu udělalo těžko u srdce a s námahou se posadil. Hlasy v něm křičely a Christian věděl, že by měl něco udělat, jen netušil co. Alice přece neprotestovala. Jen ležela a nechala Erika, aby jí roztáhl nohy, dovolila mu, aby si na ni lehl a vnikl k ní.

Vzlykl. Proč mu vždycky musela všechno pokazit? Pokaždé mu vzala to, co bylo jeho, visela na něm, milovala ho. Přece ji o to neprosil. Nenáviděl ji. A ona tu jen leží.

Erik ztuhl a zasténal. Pak se zvedl a pomalu si zatáhl zip. V závětří dlaně si zapálil cigaretu a pohlédl na Kennetha. „Teď ty.“

„J-já?“ zakoktal Kenneth.

„Ano, teď je řada na tobě,“ potvrdil Erik a jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky.

Kenneth zaváhal. Pak se znovu zahleděl na Alicina ňadra, pevná prsa s tmavě růžovými bradavkami, tuhými v letním větříku. Pomalu si začal rozepínat kalhoty, pak čím dál rychleji. Nakonec se vrhl na Alici a divoce do ní narážel. Netrvalo dlouho a i on zasténal a z těla se vyřinulo sperma.

„Imponující,“ prohlásil Erik a uhasil cigaretu. „A teď Magnus.“ Ukázal cigaretou na spícího Magnuse. Z úst mu vytékala slina.

„Magnus? Ten to nezvládne, je namol,“ Kenneth se rozesmál. Na Alici se už nedíval.

„Tak mu trochu pomůžeme,“ rozhodl Erik a začal zvedat Magnuse pod rameny. „Pomoz mi,“ pokynul Kennethovi, který se k němu přidal. Společně dotáhli Magnuse k Alici a Erik mu rozepnul kalhoty.

„Stáhni mu dolů trenýrky,“ přikázal Kennethovi, který to s lehkým náznakem nechuti udělal.

Magnus nebyl k ničemu a Erik na něho otráveně koukal. Párkrát do něho kopl, aby se trochu probral.

„Položíme ho na ni, zatraceně, musí si taky zapíchat.“

Hlasy ztichly a v hlavě mu hučelo. Christianovi se zdálo, že se dívá na nějaký film, na něco, co se ve skutečnosti nestalo, čeho se sám rozhodně neúčastnil. Viděl, jak Magnuse položili na Alici, jak se trochu probral a začal ze sebe vyrážet jakési skřeky. Nedošel ale tak daleko, jako ti dva před ním. Svalil se na Alici a znovu usnul.

Ale Erik už byl spokojený. Odtáhl Magnuse a sám byl znovu připravený. Pohled na krásnou, netečně ležící dívku ho vzrušoval. Přirážel stále tvrději do jejího těla, navinul si prameny jejích vlasů kolem zápěstí a tahal tak, až je trhal i s kořínky.

Vtom začala vřískat. Křik přišel nečekaně. Prořízl noc a Erika vyrušil. Pohlédl na ni a pocítil paniku. Musí ji umlčet, nesmí dělat hluk.

Ostré zvuky prorazily Christianovo vnitřní ticho. Přitiskl si dlaně na uši, ale nepomohlo to. Byl to tentýž křik, jako když byla malá. Ten, který ho o všechno připravil. Viděl, že se nad ní Erik rozkročil, zvedl dlaň a udeřil ji, aby ji utišil. S každým políčkem jí bouchla hlava o zem a pak zaslechl zvuk prasklé kosti, když ji Erik pěstí praštil do obličeje. Kenneth byl bílý ve tváři a na Erika jen mlčky zíral. I Magnuse křik probudil. Zmateně se posadil a díval se na Erika a Alici a své napůl stažené kalhoty.

Pak Alice zmlkla a nastalo ticho. Christian utekl. Zvedl se a prchal pryč, pryč od Alice, pryč z Badholmu. Proběhl domovními dveřmi, utíkal nahoru do svého pokoje a tam skočil do postele a přetáhl si deku přes hlavu, aby utišil hlasy. Svět se pomalu přestával točit.

„Nechali jsme ji tam.“ Kenneth se neodvažoval na Eriku pohlédnout. „Prostě jsme ji tam nechali.“

„Co bylo potom?“ zeptala se Erika. Nic mu nevyčítala a on se kvůli tomu cítil ještě hůř.

„K smrti jsem se bál. Když jsem se ráno probudil, měl jsem pocit, že se mi něco příšerného zdálo, ale pak mi došlo, že se to opravdu stalo, že jsme…“ Hlas se mu zlomil. „Celý den jsem čekal, že u nás zaklepe policie.“

„Ale nic se nedělo?“

„Ne. A o dva dny později jsme se dozvěděli, že se Lissanderovi odstěhovali.“

„A co vy tři? Hovořili jste o tom?“

„Ne, nikdy. Nedomluvili jsme se, ale prostě jsme mlčeli. To až po mnoha letech, když Magnus při oslavě slunovratu přebral.“

„To bylo poprvé?“ Erika tomu stěží věřila.

„Ano, poprvé. Ale věděl jsem, že kvůli tomu trpěl. Snášel to z nás nejhůř. Mně se to podařilo nějakým způsobem potlačit. Soustředil jsem se na Lisbet a vlastní život. Chtěl jsem na to zapomenout. Erik, ten se o to ani nemusel snažit. Myslím si, že mu na tom vůbec nezáleželo.“

„Přesto jste po všechny ty roky drželi pohromadě.“

„Ano. Sám to nechápu. Ale, zasloužili jsme si to,“ pohnul svou zafačovanou paží. „Já jsem si zasloužil víc než to, ale Lisbet byla nevinná. Nejhorší na tom je, že se všechno dozvěděla, že to musela vyslechnout před svou smrtí. Nebyl jsem ten člověk, v jakého věřila, žili jsme spolu ve lži.“ Polkl pláč.

„Udělali jste něco strašného,“ řekla Erika. „Jinak to nazvat nejde. Ale váš život s Lisbet nebyla lež a ona to věděla, ať už slyšela cokoli.“

„Snad jí to dokážu vysvětlit. Vím, že už brzy bude řada na mně, přijde si i pro mě, a tak budu mít možnost to Lisbet říct. Věřím tomu, jinak…,“ odvrátil hlavu.

„Jak to myslíte? Kdo si pro vás přijde?“

„Přece Alice.“ Copak neposlouchala, co jí vyprávěl? „Přece to všechno dělá ona.“

Erika okamžik mlčela. Soucitně na něho pohlédla.

„To není Alice,“ řekla pak. „Alice nic nedělá.“

Zavřel knihu. Všechno nepochopil, byla na jeho vkus trochu příliš hluboká a řeč občas spletitá, ale kostru vyprávění sledoval bez problému. Došlo mu, že si ji měl přečíst dříve. Některé věci si ujasnil.

Vynořila se mu jedna vzpomínka. Obrázek Ciiny a Magnusovy ložnice. Něco tam zahlédl, ale nepřikládal tomu tenkrát žádnou váhu. Jak by mohl? Tehdy to nemohl ještě tušit, přesto si to teď vyčítal.

Vyťukal číslo na mobilu.

„Ahoj, Ludvigu, máš doma maminku?“ Chvíli čekal, slyšel kroky a nezřetelné mumlání. Pak se ohlásila Cia.

„Dobrý den, tady je Patrik Hedström. Promiňte, že ruším, ale něco bych potřeboval vědět: Co dělal Magnus večer předtím, než zmizel? Ne, nemám na mysli celý večer, jen tu chvíli poté, co jste si lehli. Ano? Celou noc? Dobře, díky.“

Rozhovor ukončil. Souhlasilo to. Všechno souhlasilo. Ale věděl, že s pouhou teorií daleko nedojde. Potřeboval konkrétní důkaz. A dokud ho nezíská, raději si vše nechá pro sebe. Ale přece jen existuje jedna osoba, s níž mluvit může a která mu dokáže pomoct. Znovu si přitáhl telefon.

„Miláčku, vím, že se neodvažuješ odpovědět, protože si myslíš, že se na tebe budu zlobit nebo tě přemlouvat, ať jedeš hned domů. Ale já jsem právě přečetl Mořskou pannu a myslím si, že sledujeme stejnou stopu. Potřeboval bych tvou pomoc. Zavolej mi zpět, jakmile můj vzkaz dostaneš. Pusu. Miluju tě.“

„Došel materiál z Göteborgu.“

Když uslyšel ode dveří Anničin hlas, pořádně sebou škubl.

„Polekala jsem tě?“ zeptala se. „Klepala jsem, ale asi jsi mě nevnímal.“

„Byl jsem myšlenkami jinde,“ přikývl a otřásl se.

„Myslím si, že bys měl zajít k doktorovi a nechat si aspoň změřit tlak,“ radila mu. „Nevypadáš dobře.“

„Jen jsem trochu unavený,“ zamumlal. „Ale dobře že zprávy došly. Musím se stavit doma, vezmu si to s sebou.“

„Mám všechno v recepci.“ Neklid z jejího hlasu nezmizel.

O deset minut později vycházel z chodby se složkou od Anniky v ruce.

„Patriku!“ zaslechl za sebou Göstu.

„Co je?“ opáčil nervózněji, než si přál. Ale potřeboval teď odjet.

„Právě jsem mluvil s manželkou Erika Linda. S Louisou.“

„Ano?“ pobídl ho Patrik bez většího zájmu.

„Podle ní se Erik chystá opustit Švédsko. Vybílil všechna konta, soukromá i podniková, a v pět hodin má odletět z Landvetteru.“

„Skutečně?“ Patrik konečně zbystřil pozornost.

„Ano, ověřil jsem si to. Co budeme dělat?“

„Vezmi s sebou Martina a rovnou na letiště zajeďte. Opatřím nutná povolení a poprosím kolegy z Göteborgu, aby se tam s vámi setkali.“

„To mi bude opravdu potěšením.“

Patrik se musel usmát, když šel k autu. Gösta měl pravdu. I on by s velkou radostí Eriku Lindovi „nasadil botičku“. Pak si ale připomněl knihu a jeho úsměv pohasl. Doufal, že Erika bude doma, až tam dojede. Její pomoc potřeboval, aby případ mohl dokončit.

Patrik došel ke stejnému závěru jako ona sama, to jí bylo jasné okamžitě, když si poslechla jeho hlas na záznamu. Jenomže nevěděl všechno. Neslyšel Kennethovo vyprávění.

Musela se zastavit v Hamburgsundu, ale jakmile zase byla na silnici, sešlápla plyn. Vlastně neměla naspěch, ale už to chtěla mít za sebou. Nastal čas k odhalení všech tajemství.

Když zahnula k jejich domu, viděla tam už Patrikův vůz. Předtím mu zavolala, že je na cestě, a ptala se, jestli se má zastavit na stanici, ale už na ni čekal doma. Na její kousek skládačky.

„Ahoj, miláčku.“ Vešla do kuchyně a políbila ho.

„Přečetl jsem si knihu,“ řekl.

Erika přikývla. „Mělo mě to napadnout dřív. Jenomže já jsem četla nedokončený rukopis.“

„Proč jen jsem si ji neprostudoval hned,“ zalitoval Patrik. „Magnus četl rukopis tu noc před svým zmizením. Dostal ho od Christiana. Mluvil jsem před chvílí s Ciou a ta mi potvrdila, že ho začal číst večer a pak pokračoval celou noc. Ráno se ho ptala, jestli je román opravdu tak dobrý. Prý jí ale jen řekl, že o tom nechce mluvit, dokud si nepohovoří s Christianem. Nejhorší na tom je, že když jsem se teď díval zpětně do poznámek, mám tam i to, že se o knize Cia zmínila, ale nenapadlo nás, že by to mělo nějaký význam.“

„Všechno pochopil, když si román přečetl,“ řekla pomalu Erika. „Poznal, kdo Christian je.“

„To byl ovšem Christianův záměr. Jinak by mu knihu nedával,“ uvažoval Patrik. „Ale proč Magnusovi? Proč ne Kennethovi nebo Erikovi?“

„Zřejmě ho to táhlo do Fjällbacky ke všem třem,“ usoudila Erika a pomyslela na to, co jí řekl Thorvald. „Může to vypadat podivně a nejspíš by sám neuměl vyložit, proč to tak bylo. Jistě je nenáviděl, přinejmenším zpočátku.

Myslím si ale, že si nakonec Magnuse oblíbil. Podle toho, co jsem o Magnusovi slyšela, to byl sympatický člověk. Navíc on jediný se nezúčastnil z vlastní vůle.“

„Jak to můžeš vědět?“ podivil se Patrik. „V románu přece stojí jen to, že v tom byli zapleteni tři chlapci. Detaily tam žádné nejsou.“

„Mluvila jsem s Kennethem,“ vysvětlila klidně Erika. „Vyprávěl mi o všem, co se tu noc stalo.“ Zopakovala mu, co se od něho dozvěděla. Patrik byl čím dál bledší.

„Panebože! A všem to prošlo! Proč Lissanderovi neoznámili znásilnění na policii? Proč se odstěhovali a poslali pryč Alici?“

„To já nevím. Ale Christianovi adoptivní rodiče by na to jistě dokázali odpovědět.“

„Takže Erik, Kenneth a Magnus Alici znásilnili a Christian tomu přihlížel. Jak je to možné, že nic neudělal? Proč jí nepomohl? Snad proto dostával ty výhrůžné dopisy, i když se sám nezúčastnil?“

Patrik v obličeji brunátněl a musel se pořádně nadechnout, než mohl pokračovat.

„Alice jediná měla důvod se mstít, ale ona to nebyla. A nevíme, kdo je viník.“

Posunul hromádku papírů k Erice. „Tady mám všechno, co se týká vraždy Marii a Emila. Utopili se ve vlastní vaně. Někdo jednoročního chlapce přidržel pod vodou, až přestal dýchat, a totéž vzápětí udělal s jeho matkou. Policie získala jedinou informaci – soused zahlédl z bytu vyjít vysokou ženu s dlouhými tmavými vlasy. Alice to nebyla a Iréne také nepodezřívám, i když ta by motiv mít mohla. Zatraceně, kdo to tedy je?“ Bouchl pěstí do stolu v čirém zoufalství.

Erika chvíli počkala, až se trochu uklidnil. Pak se tiše ozvala: „Myslím si, že to vím. A doufám, že ti to můžu dokázat.“

Erik si pečlivě vyčistil zuby, navlékl si oblek a uvázal perfektní uzel na kravatě. Pořádně si učesal vlasy a pak je prsty nepatrně načechral. Spokojeně se zahleděl do zrcadla. Vypadal opravdu jako pohledný úspěšný muž, který má věci pod kontrolou. Zvedl kufr a do druhé ruky vzal cestovní zavazadlo. Letenka už na něho čekala v recepci a teď ji měl pečlivě uloženou v kapse saka společně s pasem. Poslední pohled do zrcadla, než vyšel z hotelového pokoje. Stačí si na letišti ještě vypít pivo. Pohodlně se rozvalil a klidně pozoroval všechny uspěchané Švédy, kteří se kolem něho míhali. Teď je pár let neuvidí. Ostatně, nikdy je nezbožňoval. Mají stále plno řečí o spravedlnosti a pomoci druhým. Život ale prostě spravedlivý není. Někteří mají lepší předpoklady než jiní. A on je má a znovu je využije v jiné zemi.

Za chvíli bude na cestě. Strach z ní potlačil hluboko do podvědomí. Brzy to už nebude důležité. Unikne jí.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Patrik, když stáli před dveřmi boudy na břehu moře. Erika mu už nic víc neprozradila. Trvala jen na tom, aby tam s ní odjel.

„Vyzvedla jsem si klíč u Sanny.“ Vytáhla z kabelky velký svazek.

Patrik se usmál. Erika je opravdu podnikavá. „A co hledáme?“ otázal se, když za ní vešel do malého domečku.

Neodpověděla a řekla jen: „Myslím si, že je to jediné místo, které Christian pokládal za opravdu svoje.“

„Přece ta bouda je Sannina?“ podotkl a přivřel oči, aby si zvykly na šero.

„Ano, na papíru. Ale sem se Christian uchyloval, když chtěl v klidu psát. Řekla bych, že to bylo jeho útočiště.“

„A co tedy hledáme?“ zeptal se znovu a posadil se na kuchyňskou lavičku, která stála u jedné zdi. Byl tak unavený, že ho nohy nechtěly nést.

„Nevím.“ Erika se bezradně rozhlédla kolem sebe. „Jen jsem si myslela… doufala jsem, že…“

„Co sis myslela?“ naléhal Patrik. Boudička moc jako úkryt nevypadala. Byly tu jen dva maličké pokoje s tak nízkým stropem, že se Patrik musel sehnout, aby tu mohl stát. Leželo tady staré rybářské náčiní a u okna stál malý stolek na porcování ryb. Když si k němu člověk sedl, měl pohádkový výhled na Fjällbacku a okolní ostrovy. A na Badholm.

„Doufám, že nám brzy podají zprávu,“ podotkl Patrik a hleděl na skokanskou věž, která se tyčila proti nebi.

„O čem?“ Erika bezcílně bloumala v těsné místnosti.

„Jestli to byla vražda nebo sebevražda.“

„Christianova?“ tázala se, ale na odpověď nečekala. „Kdybych jen našla… k čertu, myslela jsem si, že… pak bychom…“ Mluvila nesouvisle a Patrik se musel smát.

„Vypadáš momentálně trochu zmateně. Nemohla bys mi říct, co hledáš? Třeba bych ti trochu pomohl.“

„Myslím si, že Magnus byl zavražděn právě tady. Doufala jsem, že bych tu mohla najít.“ Pozorně prohlížela modré dřevěné stěny.

„Tady?“ Patrik se zvedl a prohlížel si stěny, pak pohlédl na zem a pomalu pronesl: „Koberec.“

„Cože? Je přece čistý.“

„Přesně tak. Až příliš čistý, vypadá nově.“ Vzal za jeden roh těžkého hadrového koberce a Erika se pracně sehnula pro druhý.

„Promiň, miláčku, je to asi na tebe moc těžké, moc to nezvedej,“ nabádal ji neklidně, když zaznamenal, jak jeho těhotná žena heká námahou.

„Jde to,“ řekla. „Nemluv a zkus zatáhnout.“

Odsunuli koberec a prohlíželi podlahu pod ním. Byla také čistá.

„Nebo ve druhé místnosti?“ zaváhala Erika, ale tam byla podlaha stejně čistá a bez koberce. „Uvažuju.“

„O čem?“ zeptala se, ale Patrik neodpověděl. Místo toho si klekl a začal pečlivě studovat škvíry mezi prkny. Po chvilce se postavil.

„Zavoláme sem techniky a uvidíme, co nám řeknou. Ale zdá se mi, že máš pravdu. Je to sice pečlivě umyté, ale připadá mi, že mezi prkna natekla krev.“

„Neměly by v takovém případě nějakou nasát i prkna?“ zeptala se Erika.

„Ano, ale člověk to pouhýma očima neuvidí, když je pak podlaha umytá.“ Patrik prohlížel stará prkna se stopami nejrůznějších skvrn.

„Takže si taky myslíš, že zemřel tady?“ Přestože si tím byla Erika prakticky jistá, srdce jí poskočilo.

„Nejspíš ano. Blízko vody, v níž pak tělo skončilo. Můžeš mi teď prozradit, jak jsi k tomu došla?“

„Napřed si to tu trochu prohlédneme,“ vyhnula se odpovědi a ignorovala jeho frustrovaný výraz. „Podívej se nahoru,“ ukázala na nízkou půdičku nad nimi, kam se člověk dostal pomocí provazového žebříku.

„Žertuješ?“

„Polezeš tam buď ty, nebo já,“ pravila a demonstrativně se chytila za břicho.

„Tak dobře,“ povzdechl si. „Já tam vylezu. A co mám vlastně hledat? Nebo mi to ještě nepovíš?“

„Přesně to nevím,“ řekla popravdě. „Ale mám takový pocit.“

„Pocit? Mám se vyšplhat nahoru jen kvůli pocitu?“

„Dej se do toho.“

Patrik se zachytil okraje půdičky a vylezl na ni. „Vidíš tam něco?“ vyzvídala Erika a natáhla krk. „To víš, že něco ano. Nějaké deky, polštáře, časopisy. Asi sem lezou děti.“

„Nic jiného?“ naléhala malomyslně. „Ne, nezdá se.“

Patrik se znovu zachytil provazového žebříku, ale na půl cesty se zastavil. „Co je to tady?“

„Kde?“

Ukázal na poklop naproti otevřené půdičce.

„Tam se běžně uskladňují staré krámy, ale podívej se.“

„Buď klidná, podívám.“ Balancoval na žebříku a jednou rukou vyvlékl háček. Zvedl poklop za krátkou stranu a podal ho dolů Erice. Pak se znovu otočil a nahlédl dovnitř.

„Proboha,“ vyhrkl užasle. Pak se uvolnil hák, držící ve stropě provazový žebřík, a Patrik se s rachotem zřítil dolů.

Louise si do skleničky na víno nalila minerálku. Zvedla ji k přípitku. Erik nevyklouzne. Policista, s nímž mluvila, okamžitě chápal, o co jde. Řekl, že se o to postarají. A poděkoval jí, že zavolala. „Rádo se stalo,“ řekla. „To byla maličkost.“

Uvažovala, co s ním asi udělají. Vlastně ji to předtím vůbec nenapadlo. Myslela jen na to, že ho musí zastavit, zabránit mu, aby utekl jako hnusný zbabělec. Ale co bude, jestli půjde do vězení? Snad dostane peníze zpět. Znervózněla, ale hned se zase uklidnila. Jistěže všechno dostane zpátky a dobře si spočítá každé ore. Erik bude sedět ve vězení s vědomím, že utratila nejen všechny své, ale i jeho peníze. A nebude tomu moct zabránit.

Najednou se rozhodla. Chtěla vidět, jak se tváří. Jak vypadá, když zjistí, že prohrál.

„Je tu toho dost,“ prohodil Torbjörn. Stál na žebříku, který si vypůjčili v sousedním domku.

„Ano, tady ho ubodal.“ Patrik si hnětl spodní část zad, kterou si pořádně natloukl. Navíc ho bolelo na prsou.

„Není pochyby o tom, že je to krev. A hodně.“ Torbjörn ukazoval k podlaze, která teď zvláštně zářila. Luminol odhalil všechny nepatrné zbytečky, jakkoli dobře byla podlaha vydrhnutá. „Nabrali jsme vzorky, které ve Státní kriminalistické laboratoři srovnají s krví oběti.“

„Skvělé, díky.“

„Takže to jsou věci Christiana Thydella?“ zeptal se Torbjörn. „Toho, co jsme sundali ze skokanské věže?“

Soukal se do maličkého prostoru a Patrik se obtížně vyšplhal po žebříku za ním.

„Vypadá to tak.“

„A proč…?“ zajímal se Torbjörn, ale hned zase zavřel ústa. To není jeho věc. Jeho úkolem je zajistit technické důkazy a časem snad dostane odpovědi i na otázky.

„Tohle je ten dopis, o němž jsi mluvil?“

„Ano. Přinejmenším teď víme, že šlo o sebevraždu.“

„Aspoň něco,“ zamumlal Torbjörn a zdálo se, že nemůže věřit svým očím. Celý malý prostor byl plný ženských rekvizit. Šaty, šminky, šperky, boty. A paruka s dlouhými tmavými vlasy.

„Všechno shromáždíme sem. Chvíli to zabere.“ Torbjörn nohou opatrně nahmatal okraj podlážky, až dosáhl na žebřík. „No, opravdu je tu toho k vidění dost.“

„Já se vrátím na stanici. Mám ještě co dělat, než budu informovat ostatní,“ řekl Patrik. „Zavolej, až tu budete hotovi.“

Obrátil se k Paule, která se k nim připojila a pozorně sledovala práci techniků. „Chceš tu zůstat?“ zeptal se.

„Rozhodně.“ Patrik vyšel z rybářského domečku a do plic nasál čerstvý zimní vzduch. To, co mu Erika vyprávěla poté, co našli Christianovy ukryté věci, spolu s tím, co napsal do dopisu, pomohlo, aby kousky skládačky zapadly na místo. Teď už všechno chápal. Až se Gösta a Martin vrátí z Göteborgu, bude jim moct celý tragický příběh vyložit.

„Do odletu zbývají ještě dvě hodiny. Nemuseli jsme sem jet tak brzy.“ Blížili se k Landvetteru a Martin pohlédl na hodinky.

„Lepší mít čas než přijít pozdě.“ Gösta zatočil na parkoviště pro zahraniční odlety.

„Půjdeme dovnitř a v klidu se posadíme. Až ho uvidíme, nasadíme mu želízka.“

„Měli bychom počkat na posilu göteborských kolegů,“ mínil Martin. Vždycky byl úzkostlivý, když se něco nedělalo podle předpisu.

„Ech, na toho budeme stačit my dva,“ usoudil Gösta.

„Tak dobře,“ pochybovačně souhlasil Martin.

Vystoupili z vozu a zamířili k letišti.

„Co uděláme teď?“ Martin se kolem sebe rozhlížel.

„Sedneme si a dáme si kafe. A současně po něm budeme pátrat.“

„Neměli bychom to tu obejít a hledat ho?“

„A co jsem řekl? Že zároveň můžeme posvačit. Když si sedneme sem,“ ukázal na malý bar uprostřed odbavovací haly, „skvěle uvidíme na obě strany. Musí jít kolem nás.“

Koupili si kávu se zákuskem a usadili se ke stolku. Gösta se po prvním kousnutí rozzářil.

„Taková potrava je úplná báseň.“

Martin se nenamáhal podotknout, že malý mazarin lze těžko pokládat za potravu. Nemohl ovšem popřít, že je opravdu dobrý. Právě vsunul do úst poslední kousek, když koutkem oka něco zahlédl.

„Podívej se, není to on?“

Gösta se rychle otočil.

„Ano, máš pravdu. Zadržíme ho.“ Neobyčejně rychle se zvedl a Martin se vrhl za ním. Erik se od nich vzdaloval rázným krokem, s cestovní taškou v jedné a velkým kufrem ve druhé ruce. Měl elegantní oblek, bílou košili a vázanku.

Gösta a Martin museli od stolu popoběhnout, aby ho dohnali, a Gösta to stačil dřív. Ruku nechal těžce dopadnout na Erikovo rameno.

„Erik Lind? Musíme vás požádat, abyste šel s námi.“

Erik se otočil s překvapeným výrazem. Zdálo se, že na vteřinu zvažuje, jestli se nemá dát na útěk, ale nakonec jen setřásl Göstovu ruku.

„Jde o nějaký omyl. Odjíždím na služební cestu,“ řekl odměřeně. „Nevím, o co vám jde, ale musím stihnout letadlo. Jde o důležitou schůzku.“ Na čele mu vyrazil pot.

„Musíte jít s námi. Budete mít možnost všechno vysvětlit později,“ prohlásil Gösta a otočil Erika k východu. Lidé kolem nich se zastavovali a zvědavě zírali.

„Přísahám, že mluvím pravdu. Mám zásadní jednání.“

„To bude muset počkat,“ pravil klidně Gösta. Pak se obrátil k Martinovi. „Byl bys tak hodný a vzal jeho zavazadla?“

Martin přikývl, ale v duchu zaklel. Vždycky na něho zbude ta nepříjemnější práce.

„Takže to byl Christian?“ užasla Anna.

„Ano, ale přesto ne,“ vysvětlovala Erika. „Mluvila jsem o tom s Thorvaldem a nikdy to nebudeme vědět jistě. Vypadá to ale pravděpodobně.“

„To, že Christian trpěl rozdvojením osobnosti? A ty se navzájem neznaly?“ Anna se tvářila skepticky. Přijela za Erikou, která ji pozvala hned po svém pátrání v rybářském domku. Patrik se musel vrátit zpět na stanici a Erika si nepřála zůstat sama. Anna byla jediná, s kým se jí chtělo mluvit.

„No, Thorvald si myslí, že Christian byl schizofrenik a že nemoc se kombinovala s něčím, čemu se říká disociativní narušení identity. Může to vzniknout ve svízelné životní situaci jako způsob, jak se vyrovnat se skutečností. Christian byl zatížen těžkými traumaty. Nejdřív matčina smrt a týden, který prožil s jejím tělem. Pak to, co pokládám za psychické týrání – ze strany Iréne Lissanderové. Nevlastní rodiče ho po narození Alice ignorovali. Vinu za to sváděl na Alici.“

„Až tak, že se ji pokusil utopit?“ Anna si přejela rukou po břiše.

„Ano, otec ji zachránil, ale nedostatkem kyslíku došlo k poškození jejího mozku. Otec Christiana nevyzradil a mlčel o tom, co se stalo. Možná si myslel, že mu tím posloužil, ale já si tak jistá nejsem. Představ si, že vyrůstal s vědomím tak strašného provinění. A čím byl starší, tím více si to uvědomoval. Pocit viny rozhodně nebyl menší kvůli tomu, že ho Alice milovala.“

„Navzdory tomu, co jí udělal.“

„Ona to nevěděla. Nikdo, kromě Ragnara a Christiana.“

„A nakonec ji znásilnili.“

„Ano,“ potvrdila Erika a slovo se jí vzpříčilo v krku.

Vypočítávala všechno, co se stalo, jako by šlo o rovnici, ale ve skutečnosti to byla lidská tragédie.

Zazvonil telefon a Erika ho zvedla.

„Erika Falcková. Ano? Ne, rozhodně nebudu nic komentovat. Už mi nevolejte.“ Zlostně odhodila sluchátko.

„Kdo to byl?“ zeptala se Anna.

„Večerník. Přáli si slyšet podrobnosti o Christianově smrti. Čichají senzaci. A to ještě zdaleka nevědí všechno.“ Povzdechla si. „Chudák Sanna.“

„Ale kdy tedy Christian onemocněl?“ Anna vypadala stále zmateně a Erika ji naprosto chápala. Ona sama měla spoustu otázek na Thorvalda, který jí je trpělivě a podrobně zodpovídal.

„Jeho matka byla schizofrenička a bývá to dědičné. Často onemocnění propuká během dospívání a Christian nechápal, co se s ním děje. Neklid v těle, sny, hlasy, představy – existuje spousta symptomů. Lissanderovi si toho vůbec nevšimli a zavrhli ho.“

„Zavrhli?“

„Ano, to Christian napsal do dopisu, který v domku nechal. Vůbec se ho neptali a rovnou předpokládali, že právě on Alici znásilnil. Neprotestoval. Cítil se vinen tím, že nezasáhl a neochránil ji, a měl pocit, že stejně tak dobře to vlastně způsobil. Ale to si myslím jen já,“ dodala Erika.

„Takže ho vyhodili?“

„Ano. A neumím odpovědět, jak to ovlivnilo jeho onemocnění. Ale Patrik už pátrá ve starých záznamech. Pokud Christian dostal po příchodu do Göteborgu nějakou pomoc, někde by o tom měl existovat záznam. Jen je třeba ho najít.“

Erika se odmlčela. Bylo těžké pochopit, co všechno Christian prožil. I všechno to, co udělal.

„Patrik si myslí, že ve světle současných poznatků teď dokážou objasnit i vraždu jeho bývalé přítelkyně a jejího malého chlapce,“ pokračovala.

„Ty si myslíš, že se dopustil i toho? Proč?“

„Možná to nikdy nezjistíme,“ mínila Erika. „Ani proč to případně udělal. Jestli se třeba druhá část jeho osobnosti – Mořská panna neboli Alice – na něho tolik zlobila, že mu nechtěla dopřát, aby byl šťastný. To je Thorvaldova teorie a může mít pravdu. Možná tehdy všechno způsobilo, že miloval. Ale jak říkám, na to nejspíš nikdy nedostaneme odpověď.“

Proti ní ani chlapci rozhodně nic neměl a nepřál si jim ublížit. Přesto nemohli dál existovat. Způsobili něco, co dosud nikdo dříve: byl šťastný.

Často se teď smál. Lehký smích přicházel z hloubky a bublal na povrch. Nenáviděl ten smích. Ona se už smát nemohla, byla prázdná a chladná, mrtvá. I on byl mrtvý, ale teď díky této ženě a dítěti žil.

Občas je potají pozoroval. Zenu s dítětem v náručí. Tančili a on se usmíval dětskému smíchu. Byl šťastný, jenomže si to nezasloužil.

Vzal jí všechno, držel ji pod vodou tak, až se její plíce k prasknutí naplnily vodou a mozek nedostal kyslík. Život z ní zvolna vyprchával a voda nad jejím obličejem se zklidnila.

Přesto ho milovala, byl pro ni vším. Nezajímalo ji, jak na něho hleděli ostatní, pro ni byl nejkrásnější a nejhodnější na světě. Byl její hrdina.

Ale zradil ji. Dovolil, aby se jí zmocnili, zhanobili ji a polámali jí kosti v obličeji. Nechal ji ležet na zemi a zírat k nebi s roztaženýma nohama. Utekl od ní. Teď ho už nemilovala a ani nikdo jiný nesmí. Stejně tak jako on nesmí nikoho milovat. Ne tak, jako ženu v modrých šatech a dítě, které ani nebylo jeho.

Včera mluvili o dalším dítěti, společném. Christian a žena v modrém spolu plánovali, smáli se a pak se milovali. Ona ale všechno slyšela a svírala pěsti, když hovořili o společném životě, takovém, jaký ona nikdy nemůže mít.

Teď právě nebyl doma. Dveře zůstaly jako obvykle nezamčené. Často ženu v modrém kvůli tomu huboval, nabádal ji, že zamykat musí, protože člověk nikdy neví, co se může stát…

Opatrně stiskla kliku a otevřela. Slyšela, že žena něco dělá v kuchyni. V koupelně šplouchala voda. Dítě sedělo ve vaně, takže se žena jistě každým okamžikem vrátí. Nikdy dítě nenechávala ve vaně samotné.

Vešla do koupelny. Chlapec se rozzářil jako sluníčko, když ji zahlédl.

„Psst…,“ řekla a vykulila oči, jako by šlo o hru. Dítě se zasmálo. Zaslechla, že se ke koupelně blíží kroky. Rychle popošla k vaně a pohlédla na nahé dítě. Nebyla to chlapcova vina, ale poskytoval Christianovi štěstí. A to ona nesmí dovolit.

Zvedla dítě a položila je ve vaně na záda. Chlapeček se pořád ještě smál, bezpečný ve své jistotě, že se mu nic zlého nemůže stát. Když se voda nad jeho hlavou zavřela, přestal se smát a mával kolem sebe rukama nohama. Nebylo ale nijak těžké udržet dítě pod vodou. Jen mu přitiskla ruku na hrudník a přidržela. Dítě se mrskalo stále silněji, ale za okamžik ustalo a zůstalo tiše ležet.

Teď znovu zaslechla ženiny kroky. Pohlédla dolů na dítě. Leželo bez pohnutí. Opřela se zády o stěnu tak, aby ji skryly otevřené dveře. Když matka spatřila nehybné dítě, zastavila se uprostřed pohybu. Pak vykřikla a běžela k němu.

S ní to bylo skoro stejně jednoduché jako s dítětem. Tiše k ní popošla a zezadu stiskla krk, skloněný k vaně. Použila všechnu sílu, aby jí hlavu udržela ve vodě. Šlo to nečekaně rychle.

Když odcházela, ani se kolem sebe nerozhlédla. Cítila, že se jí tělem šíří uspokojení. Christian už nikdy nebude šťastný.

Patrik znovu prohlížel obrázky a najednou je naprosto chápal. Velký a malá, Christian a Alice. A ti černí panáčci na obrázku, o tolik tmavší než ostatní.

Christian vzal vinu na sebe. Patrik právě mluvil s Ragnarem, který mu to potvrdil. Když tu noc přišla Alice domů, byli přesvědčeni, že ji Christian znásilnil. Probudil je její křik, a když přiběhli dolů, našli Alici ležet v hale. Měla na sobě jen sukni a obličej krvavý a oteklý. Řekla jim jediné slovo. Zašeptala: „Christian.“

Iréne utíkala do jeho pokoje, shodila ho z postele, ucítila alkohol a udělala si závěr. Popravdě řečeno si totéž myslel i Ragnar. I když nějaké pochybnosti cítil, a možná právě proto Aliciny obrázky Christianovi posílal. Protože jistý si nikdy nebyl.

Gösta a Martin zasáhli ve správný okamžik. Zavolali to Patrikovi cestou z Landvetteru. Skvělé. A pak se uvidí, jestli v té záležitosti půjde ještě po letech něco udělat. Kenneth v každém případě už mlčet nebude, o tom Eriku ujistil. A i kdyby nic jiného, bude mít Erik co vysvětlovat svoje jednání, pokud šlo o ekonomické záležitosti. Nejspíš si aspoň chvíli posedí za mřížemi, což v této chvíli ovšem byla dost slabá útěcha.

„Média se začala ozývat!“ Mellberg přiběhl a zářil jako sluníčko. „Bude tu teď zatraceně živo. Skvělá publicita pro naši stanici.“

„Ano, asi ano.“ Patrik dál hleděl na obrázky.

„To jsme zvládli skvěle, Hedströme! Opravdu. Chvíli to trvalo, ale když jste napřeli síly a začali dělat starou poctivou policejní práci, vedlo to k dobrému konci.“

„Jistě,“ kývl Patrik. Dnes ho Mellberg nedokázal ani naštvat. Mnul si rukou prsa. Stále ho tam moc bolelo. Nejspíš se uhodil víc, než myslel.

„Asi bude nejlepší, když se vrátím do své kanceláře,“ poznamenal Mellberg. „Před chvílí volal večerník a je jen otázka času, kdy se ozve i Expresen.“

„Hmm…,“ zamumlal Patrik a dál si mačkal hrudník. Zatraceně, to je ale bolest. Možná mu udělá dobře, když se bude trochu hýbat. Zvedl se a zašel do kuchyňky. No to je typické, jako obvykle tam nezbyla žádná káva, právě když si chtěl nalít. Paula tam vešla za ním.

„Už jsou v chatě hotoví. Jsem z toho celá pryč. To by mě nikdy nenapadlo.“

„Ne,“ řekl Patrik a hned se zastyděl, že to znělo tak nepříjemně. Byl ale strašně unavený. Nedokázal už o případu mluvit, nezvládl myslet na Alici ani Christiana, na malého chlapce, který se snažil zahřát mrtvé tělo své matky, zatímco se v letním horku rozkládalo.

S pohledem upřeným na kávovar odměřil několik dávek prášku. Kolik jich tam už nasypal? Dvě nebo tři? Nepamatoval si. Pokusil se koncentrovat, ale příští dávka se sypala vedle. Hrábl znovu do balíčku kávy, ale ucítil strašnou bolest v prsou a jen zasupěl.

„Patriku, co je ti? Patriku!“ Slyšel Paulin hlas, ale jako by přicházel zdálky. Ignoroval ho a chtěl nasypat další prášek, ale ruka ho neposlouchala. Zablesklo se mu před očima a bolest se tisíckrát znásobila. Stačil si pomyslet, že je něco špatně. Pak se mu setmělo před očima.

„Christian si ty výhrůžné dopisy posílal sám?“ Anna se zavrtěla. Děťátko jí tlačilo na močový měchýř a nutně si potřebovala odskočit, ale nemohla se odtrhnout.

„Ano. I těm ostatním,“ potvrdila Erika. „Nevíme, jestli nějaké dostal i Magnus, ale nejspíš ne.“

„Proč to všechno začalo, až když se dal do psaní románu?“

„Je to zase jen teorie. Ale podle Thorvalda zřejmě nezvládl brát léky proti schizofrenii a současně psát. Mívají vedlejší účinky, jako jsou únava a slabost, a Christian se potřeboval na psaní soustředit. Řekla bych, že je přestal užívat, a nemoc se znovu po mnoha letech rozhořela. Obnovilo se i narušení jeho identity. Předním objektem nenávisti se stal on sám a zřejmě se nedokázal vypořádat se svou vinou, která ho trápila stále silněji. Jeho osobnost se úplně rozdvojila. Christian se snažil zapomenout a žít normálním životem, zatímco Mořská panna – Alice – ho nenáviděla a nedovolila mu to.“

Erika znovu všechno trpělivě vysvětlovala. Nebylo snadné to pochopit, spíš nemožné. Thorvald jí vysvětlil, že jen vzácně má nemoc tak extrémní vyústění. V žádném případě nešlo o obvyklý případ. Ale Christian obyčejný život rozhodně nežil. Musel vydržet věci, které by zlomily mnohem silnější náturu.

„A právě proto si vzal život,“ uzavřela Erika. „V dopise, který po sobě zanechal, píše, že od ní musel svou rodinu zachránit. Toho mohl dosáhnout jediným způsobem, dát jí to, co chtěla, sebe sama.“

„Ale přece na stěnu v dětském pokoji psal on sám. To on sám byl pro ně hrozba.“

„Ano, přesně tak. Když pochopil, že své chlapce miluje, věděl, že je může ochránit jen tím, že zavraždí toho, jenž byl důvodem nenávisti Mořské panny. Což znamená sebe. V jeho světě byla ta žena skutečná, žádná fantazie. Existovala a přála si jeho rodinu vyvraždit. Stejně jako zabila Mariu a Emila. A tak Sannu s dětmi zachránil tím, že si vzal život.“

Anna si osušila slzy. „Je to příšerné.“

„Ano,“ souhlasila Erika. „To je.“

Ozval se telefon a Erika ho k sobě nevrle přitáhla. „Jestli je to zase nějaký reportér, tak mu řeknu…, ano, tady je Erika Falcková.“ Její obličej se rozjasnil. „Ahoj, Anniko.“ Pak se její výraz změnil a prudce vydechla. „Cože? A kam ho vezli? Do Uddevally?“

Anna na ni neklidně pohlédla. Starší sestře se začala třást ruka, v níž svírala sluchátko.

„Co se děje?“ zeptala se Anna, když Erika telefon odložila.

Erika polkla a oči se jí zaleskly. „Patrik zkolaboval,“ zašeptala. „Nejspíš jde o infarkt. Záchranka ho veze do Uddevally.“

Anna ztuhla šokem. Pak zvítězila její praktičnost. Rychle se zvedla a šla k domovním dveřím. Klíče od auta ležely na poličce v hale a v chůzi po nich sáhla.

„Jedeme do Uddevally. Pojď. Budu řídit.“

Erika ji němě následovala. Svět jako by se jí hroutil před očima.

Vyjela ze vjezdu tak rychle, až se kamínky rozlétly. Měla naspěch. Erik má odletět za dvě hodiny a chtěla se ujistit, že ho stačili zadržet.

Jela rychle. To musí, když chce dojet včas. Ale u benzinové stanice zjistila, že si doma zapomněla peněženku. Benzin by jí až na letiště nevystačil a hlasitě si nadávala, když se na křižovatce musela otočit. Ztratí spoustu času, ale nedalo se dělat nic jiného.

Je to nádherný pocit, mít zase nad vším kontrolu, pomyslela si, když vůz svištěl Fjällbackou. Cítila se jako jiný člověk. Byla příjemně uvolněná a pocit moci ji posiloval. Svět je nádherné místo pro život a po mnoha letech patří zase jí.

Bude pořádně překvapený. Jistě si ani nepomyslel, že ho prokoukne, a tím méně, že by byla schopná zavolat na policii. Rozesmála se, když se vůz přehnal přes hřebínek Galärbackenu. Je svobodná. Už ji nečekají žádné urážky, lži, podceňující komentáře, zbaví se ho. Louise znovu přidala plyn. Vůz letěl jako šipka k jejímu novému životu. Vychutnávala si rychlost, byla paní svého života.

Ničeho si nevšimla, dokud nebylo příliš pozdě. Na zlomek vteřiny pohlédla na stranu, k moři s nádhernou bělostnou tříští. Jen na okamžik odvrátila pohled, ale to stačilo. Přejela na druhou stranu silnice, do protisměru. Stihla ještě spatřit, že na předních sedadlech protijedoucího auta sedí dvě ženy s otevřenými ústy.

A pak už byl slyšet jen zvuk mačkaných plechů, který se odrážel od kopcovité silnice. Nastalo ticho.